Akademickému senátu Filozofické fakulty UK

 

Vážené členky a členové Akademického senátu,

jakožto odchovanec této fakulty, její pracovník v letech 1955-65 a externí pedagog v oboru hudební věda 1990-2002, Vás musím na samém začátku Vašeho funkčního období obtěžovat žádostí o prošetření řady negativních fenoménů, spojených s Ústavem hudební vědy FF. Na katedře hudební vědy jsem jako student a pak asistent zažil odporná totalitní léta, kdy jí de facto vládla komunistická dvojice manželů Mužíkových, kteří se pak za normalizace stali jejími vládci dokonce de iure. Zneužívání moci stranickými výsadníky, likvidace mnoha nadaných studentů už při přijímacích pohovorech a naopak odabsolvování komunistických studentů s maximálními „úlevami“, v mezních případech dokonce bez studia, tu bylo dlouhodobou praxí. K vrcholům administrativní svévole patřilo děkanem F. Mužíkem prosazené tzv. zastavení činnosti Ústavu pro dějiny hudby v roce 1964 a pro jeho ženu Růženu poté zřízení Kabinetu pro dějiny kultury.

        Jedním z důsledků zhoubné činnosti tohoto páru je skutečnost, že hudební vědě dnes chybí vědecká generace ve věku 40-60 let. Jen dva její představitelé byli Mužíkovým přijatelní a mohli s nimi na tomto pracovišti po léta oddaně spolupůsobit: dnešní doc. Jaromír Černý a prof. Jarmila Gabrielová, která si své postavení zajistila v době normalizace také vstupem do KSČ. Po převratu přešlo pracoviště pod vedení doc. Černého a v uplynulém roce je přejala čerstvě jmenovaná prof. Gabrielová. Je smutnou, leč charakteristickou skutečností, že oba popřevratoví vedoucí se od působení katedry v totalitní éře nikdy a ničím nedistancovali. Mlčky museli akceptovat můj dílčí návrat na fakultu - po rehabilitaci jsem se mohl 1990 vrátit do akademického Ústavu pro hudební vědu a externě působit na fakultě, kde jsem měl až do konce školního roku 2001-2002  výběrovou přednášku a seminář - , avšak během různých zasedání, a to hlavně při obhajobách, docházelo mezi mnou a tehdejší doc. Gabrielovou k řadě kolizí. Mnohdy problematické diplomové práce svých žáků, na jejichž nedostatky jsem upozorňoval, obhajovala spíše ona než oni. (Vzpomínám např. na diplomní práci o polkách Bohuslava Martinů, v níž studentce stačilo analyzovat jednu polku…). V květnu 2002 mi doc. Černý sdělil, že s mou přednáškou a seminářem se pro rok 2002-2003 už nepočítá, dle jeho slov pro nezájem posluchačů. Toto tvrzení se ukázalo jako nepravdivé a studenti dokonce v té věci sepsali protestní petici, požadující mou další spoluúčast na výuce (předáno vedení katedry i děkanovi). Petice nic nepomohla a studentům nezbylo, než v dalším školním roce pořádat mou přednášku o Mozartových operách ve vlastní „režii“ (nesměla se ovšem konat v prostorách hudební vědy, často jsme se stěhovali, na letní semestr poskytli místnost filosofové).

Jmenovaná dvojice pak neváhala přistoupit k přímému porušování předpisů: ač jsem byl členem oborové rady, nebyl jsem zván na žádná její zasedání, dokonce ani na ta ne, na nichž byly projednávány výroční zprávy školitelů o studijních výsledcích doktorandů (měl jsem a mám tam dva). Musel jsem se v té věci obrátit na rektora UK, který dal věc prošetřit a dne 9.12.2003 mi sdělil mj., že jsem „na zasedání oborové rady měl být zván, takže v této věci fakulta pochybila“ (viz příloha 1). 

Uvedenými akcemi jsem nebyl postižen jen já jako školitel, ale i moji doktorandi. Jakým právem a z jakého důvodu ? Ani dvojice Černý-Gabrielová nemůže popřít, že jsem jako pedagog měl velmi dobré výsledky. Už v roce 1991 mohli čtyři studenti z mého semináře přednést referáty na pražské mezinárodní mozartovské konferenci. (Tyto práce pak vyšly v časopise Hudební věda a jedna z nich byla dokonce přetištěna v salcburských Mitteilungen der Internationalen Stiftung Mozarteum). A byl to můj seminář – a nikoliv seminář J.Černého či J.Gabrielové – z něhož vyšli první obhájené muzikologické doktorské disertace. (V té souvislosti dodávám, že po rektorově zásahu došlo k události pro mne příjemné: obdržel jsem poprvé honorář za vedení doktorandů, jinak jsem veškerou přednáškovou činnost, vedení semináře i vedení doktorandů vykonával od roku 1990 bez honoráře…)

        Když jsem přes protest rektorovi stále nebyl zván na zasedání oborové rady – a nemohl jsem tudíž mít vliv na její rozhodování, na průběh rigorózních zkoušek a obhajob – požádal jsem v té věci dopisem z 17. 11. 2003 děkana FF prof. Dr. Václava Vacka o nápravu (viz příloha 2). Avšak nejvyšší představitel fakulty se zachoval dle tradic děkana Mužíka a  neodpověděl mi.

                               *

Veden obavou o další vývoj svého oboru za současného vedení fakultního muzikologického pracoviště informuji senát o zvláštním nebezpečí kumulace moci nad oborem a jeho pracovníky, zvláště mladými, v rukou prof. J. Gabrielové. S pomocí prof. Ivana Vojtěcha (ten se vrátil do svých myšlenkových schemat z 50. let, během nichž jako komunistický nadšenec řídil edici podřadných sovětských publikací Za novou hudbu) získala do své moci  všechny vedoucí pozice v pražské muzikologii, což jí dovoluje apriori likvidovat jakýkoliv kritický hlas.  Vedle funkce ředitelky Ústavu hudební vědy FF UK je i vedoucí druhého pražského muzikologického pracoviště, tj. Oddělení hudební historie Etnologického ústavu AV ČR, v němž zastává i funkci zástupkyně ředitele.

Obor (a muzikology) ovládá i ze svých funkcí v grantových agenturách:V Grantové agentuře ČR je předsedkyní podoborové komise 408 (pod ni spadá i hudební věda), k žádostem o granty na Ministerstvu kultury se vyjadřuje jako titulárně nejvýše stojící členka Hodnotitelské komise pro vědu a výzkum - oblast hudby.       

        Žádám tudíž akademický senát jakožto samosprávný akademický orgán fakulty, aby zaujal stanovisko, resp. dal přešetřit, následující skutečnosti:

        a) Porušování pravidel a zvyklostí ze strany prof. J. Gabrielové ve věci grantových projektů:

Ačkoliv na ni na počátku roku 2000 přešla z rozhodnutí řed. ÚHV AV ČR Ivana Vojtěcha funkce řešitele právě zahájeného pětiletého (!) grantu „Příprava a zahájení nového souborného kritického vydání děl Antonína Dvořáka“ (žádost o grant vypracoval dr. M. Pospíšil), na který ministerstvo poskytuje ročně v průměru půl milionu korun, požádala J. Gabrielová Grantovou agenturu UK v roce 2000 na týž záměr o další grant, tentokrát pod názvem „Nové kritické vydání děl Antonína Dvořáka (1. etapa)“. Na léta 2001-2003 ho skutečně získala a ujala se funkce jeho řešitelky (aniž by sama připravila byť jen jediné Dvořákovo dílo k publikování…).

Vedle toho je od října 2003 řešitelkou čtyřletého grantu „Prameny k dějinám hudby v českých zemích: evidence, studium a kritické vydávání“ (Grantová agentura ČR. Dodejme, že tento grant patří do kategorie tzv.  doktorského projektu a byli do něj zahrnuti všichni relevantní doktorandi - včetně mých - a jejich školitelé, ovšem s  výjimkou T.Volka…)

 b) Děkan J. Vacek porušil dle mého mínění Statut Filozofické fakulty UK, když podal rektorovi návrh na mé odvolání z oborové rady. Podle uvedeného Statutu (čl. 23, odstavec 3 a 5) totiž členy oborové rady doktorského studijního programu „pověřuje a odvolává rektor na návrh děkana fakulty po vyjádření její vědecké rady“. V zápisech vědecké rady FF, zveřejněných na internetu, se žádný záznam o projednání návrhu na mé odvolání nevyskytuje. Statut fakulty tudíž nemusí být dodržován ?

                                                  *

         Jsem si vědom, že z akademického senátu FF může jen stěží vzejít zkoumání úrovně vědecké a pedagogické práce prof. J. Gabrielové. Ale – veden už vzpomenutým zájmem o stav oboru – dovolím si dát Vašemu gremiu alespoň na vědomí určité signály, vypovídající o této znepokojující problematice:

 Ve výroční zprávě Ústavu hudební vědy FFUK za rok 2003  se v rubrice „badatelská činnost“ (odstavec 3e) nadsazeně uvádí : „Z ostatních grantů a projektů jmenujme aspoň nové vydání velké hudební encyklopedie Die Musik in Geschichte und Gegenwart (MGG), které se nyní nachází v polovině osobní části. Počátkem roku 2003 byla prof. PhDr. Jarmila Gabrielová, CSc. oficiálně jmenována odbornou poradkyní (Fachbeirat) pro oblast české hudby…“ Ve skutečnosti nejde o žádný grant či projekt, jen Češi píší do německé encyklopedie některá biografická hesla o českých autorech a prof. Gabrielová přitom spolupracuje s redakcí při vyhledávání přispěvatelů. Mnohdy silně problematickou úroveň těchto příspěvků zde nechme stranou, nelze však neprotestovat proti dvěma ze tří příspěvků prof. Gabrielové, v nichž se křiklavě projevuje autorčina poplatnost komunistické interpretaci českých hudebních dějin 20. století, šířená nyní i do zahraničí : první heslo je o profesorovi hudební vědy na filozofické fakultě Josefu Huttrovi, který byl vězněn jak za nacistické okupace, tak – a to mnohem déle – za komunistické totality. Druhé je o Jaroslavu Jiránkovi,  fanatickém poúnorovém komunistovi, který se „proslavil“ i jako dlouholetý agent StB (v seznamech je uveden osmkrát…). V pojetí prof. Gabrielové je ovšem – soudě už dle rozsahu hesel – Jiránek významnějším muzikologem než Hutter. Autorka samozřejmě neuvádí, že  ideologicky útočná  publicistika tohoto amorálního oportunisty spolu s jeho četnými politickými funkcemi vedla zvláště v 50. letech ke ztrátě zaměstnání mnoha odborníků, nadto však svým naveskrz tendenčním „výběrem“ z jeho produkce zcela deformuje historickou skutečnost. Naopak v případě komunistické oběti, kterou byl prof. Hutter, nepadne ani slovo o jeho průkopnických badatelských metodách, jimiž spolu s Vl. Helfertem vyvedl českou muzikologii z nejedlovského ideologizování, autorka zamlčí jak řadu jeho významných prací tak i literaturu o něm, včetně  statě R. Rybariče Škrt v historii neplatí ! (Slovenská hudba 1964), dvou mých studií na základě dokumentů z Huttrovy pozůstalosti atd.

Nemyslíte, že filozofická fakulta se takovými aktivitami a produkty některých svých představitelů stává sídlem přežívajících a vědě nebezpečných praktik?

*

Omlouvám se za rozsah tohoto sdělení a doufám…

 

S projevem úcty

   doc. dr. Tomislav Volek

 

V Praze dne 24. března 2004