Luks a Kapsa – manekýni Harmonie 2017

 

Panstvo, do Bontonlandu pospěšte, vánoční číslo Harmonie zakupte, aleluja! Dím vám zprávu radostnou, takřka betlémskou: redakce českého hudebního měsíčníku se rozhodla zkrášlit nám letošní advent a vánoční svátky celou sérií uměleckých portrétů – i celostránkových – dvou velefešáků středního věku z branže hudební. Jsou to pánové Václav Kapsa (mladý 46 let) a Václav Luks (mladý 47 let), alias Duo K+L. Kupujte rychle, jde o hit sezóny, bez adventních obrázků Duo Mannequin K+L nejste trendy, natož pak cool, hrozí Vám být totálně out!

Pochopte prosím: uvedené portréty, zveřejněné v rámci statě Václav Luks a Václav Kapsa v disputaci o osvícenských ideálech a revolučních projektech, kterým se nepřeje, představují nový orientační bod české hudební kultury. Jejich publikací vyhmátla Harmonie dva velikány našeho současného hudebního světa, neboť co od nich jest, jest mana nebeská pro svět hudební. Tu hledejme, tou se syťme! Kapsovým „dvouplátkovým klarinetem“ a Luksovým přikomponováním tympánů do Mozartovy skladby! A nepřehlédněme: oč je vzezření tohoto českého dua lepší než třeba takového Barenboima! Jenom Bartoliová se jim může s úspěchem postavit. V kvantu svých zveřejněných portrétů je tato Veberova „pěvecká bohyně“ samozřejmě překonává, ale protože mládí jí vyvanulo ještě více než K+L a hlas jí přirozeně odchází, což je nutné nějak kompenzovat, pořídila si letos na koncertování pro prosťáčky takový mladší dámský doplněček s violoncellem, který moc velký díl honoráře nespolkne, bude jen s doprovodem svého bráchy hrát Boccheriniho a Dolce duello alias Cecilia Bartoli and Sol Gabetta může do manéže. Ještě nikdy jsem se netěšil na kritiky dalšího pražského koncertu slavné primadonny jako tentokrát, zvláště na ty z pera H. Havlíkové a P. Vebra.

Ale zpět k Duo Mannequin K+L. Na jejich parádních fotografiích od paní Petry Hajské jsou oba prostě skvělí, ať postávají v takovém či onakém seskupení nebo tak či onak posedávají. Musíme být redakci Harmonie vděčni za tu galerku, pardon, za tu portrétní galerii, kterouž nám decentně objasňuje jeden z úžasných pokroků naší doby. Jen si to porovnejme: po všemi uctívaném J. S. Bachovi zbyl všeho všudy jeden jediný portrét, zatímco naše Duo Mannequin K+L  dalo světu v jednom jediném čísle jednoho časopisu šest svých portrétních fotografií!  A pak že neexistuje pokrok, že česká hudba nejde s dobou, že nejsme světoví!?

         Teď jen aby nám Ti dva nezpychli! Jsou sice skvělí, ale mohu je ujistit, že až bude jednou vydávána hudebně-ikonografická dokumentace naší doby, na prvním místě nebudou, přestože jsou tak neodolatelně feš. Jak znám ikonografy, ti budou do tabulky velikánů chtít něco i pohybově parádnějšího, Duo Mannequin K+L jim bude přece jen hodně statické, i když na jednom snímku gentlemani předvádějí – v rámci své disputace o osvícenských ideálech a revolučních projektech, kterým se nepřeje i přetlačování pravicemi na stole. Takže tak úplně cool pro hodnotící komisi nebudou, ale námitce „soft form“ neutečou. A navíc: jsou na těch obrázcích bohužel nejen bez pohybu, ale i bez textu, tj. bez ideje, a tohle manko je bude stát body!





V tomto směru je tu totiž silná konkurence, především tu je geniálně koncipovaný obraz hudebního páru Kateřina Englichová + Vilém Veverka (viz Týdeník Rozhlas č. 19/2017): dvojice fešák a krasavice s náznakem intimní obnaženosti, k tomu nápis „Konečně sami!“ a tohle celé na titulní stránce týdeníku, který má více odběratelů než Harmonie! Z hlediska PR geniální a k tomu ještě „hard form“, které patří budoucnost. Obrazem i nápisem vyjádřená žhavá dialektika života v roce 2017 v zemi české: harfenistka, provdaná za diplomata ve zvláštním poslání, a s ní v důvěrném objetí mladší hobojista a nadto horolezec a fotograf v jedné osobě! Cítíte ten nástup nově pojímaných ikonogramů a jeho dialektiku? „Konečně sami“ na titulní stránce. A hard form: s obnaženým horolezcem vzhůru a současně tím naaranžovaným spárováním naopak dolů do šoubyznysu? Vše podle hesla vyspělých dialektiků:  „Vzhůru dolů“! –

Ikonografické hodnocení: 1. cena. –



Pak je tu ovšem také genderová problematika, ale k té nejsem s to říci vůbec nic, a gayové, kteří by si mohli chtít Duo Mannequin K+L vyhradit pro svůj časopis Lui Magazín, a nelze nekonstatovat, že tam by se jejich snímky uplatnily opravdu skvěle…

Přesto všechno – bohužel – cenu hudebních ikonografů zatím skvělému Duu Mannequin K+L udělit nelze. Hodnotícímu grémiu byla totiž předložena procesuální námitka: jak může být v soutěži o nejlepší hudební idiogram naší doby uznán snímek z nehudebního časopisu? Hodnotící komise se poté odebrala k poradě. A jiná námitka se vnucuje do pera i mně. Jak může totiž pořadatel pražské zelenkovské konference 2015 Václav Kapsa (i když na ní žádný referát nepřednesl a konferenční příspěvky tiskem nevydal) nechat bez komentáře Luksovo tvrzení, že v případě oživení zájmu o dílo J. D. Zelenky „stačilo, aby přišla hrstka nadšenců jako dánský [sic!] hudební vědec Camillo Schoenbaum nebo hobojista Heinz Holliger, který nahrál jako první Zelenkovy sonáty - a pak stačilo pár dalších, kteří si uvědomili kvalitu jeho hudby, spartovaly se materiály a Zelenka se dal relativně bez větších úskalí uvést…“? Podívejme!?  Předkládám proti této pasáži grémiu posuzovatelů námitku:  Schönbaum byl Čech jako poleno, ovšem ze země ho vypudili jeho komunističtí spolužáci. V jedné mé stati o normalizaci se o tom píše:  „Při tzv. prověrkách, při nichž museli v roce 1949 předstoupit před tříčlennou komisi svých studentských kolegů-komunistů ve složení František Mužík, Jaromír Paclt a Miroslav Šmíd, byla ze studií vyloučena většina studentů-nekomunistů. Na celou další vývojovou etapu byla - krátce po válce, kdy byly české vysoké školy zavřeny! - česká muzikologie ochuzena o tak nadané studenty jako byli Camillo Schoenbaum, Zdeněk Šesták, Viktor Kalabis, Jitka Snížková, Rudolf Jedlička, Jarmil Burghauser, pozdější anglista Karel Hodek a desítky dalších.“ V další stati České muzikologické instituce za dvou totalitních režimů (viz Muzikologické fórum. Časopis České společnosti pro hudební vědu, roč. IV, 1-2/2015) jsem k tomu doplnil:

 

„Na prvním místě budiž jmenován Camillo Schönbaum (1925–1981), protože v jeho případě představoval postih čin zvlášť ohavný. Když ho ti tři podřadní komunističtí kolegové zbavovali možnosti studia, bylo mu 24 let, a jako Žid měl za sebou koncentráčnické utrpení. Tento nejnadanější český muzikolog, s jakým jsem se v životě osobně seznámil, se – naštěstí! – mohl po vyloučení z University Karlovy chopit poněkud raritní možnosti, vyplývající z toho, že se vinou předčasného porodu narodil za pobytu rodičů v Rakousku. S ohledem na tuto skutečnost mohl požádat o udělení rakouského občanství, dostal je, začal studovat na vídeňské universitě a už 1951 tam promoval na základě disertace o českém barokním skladateli Josefu Antoninu Plánickém.

Český Žid ovšem neměl v tehdejším Rakousku, v němž neproběhla denacifikace, naději na získání místa, jež by mu umožnilo výzkumnou činnost. Navíc mu jako krásnému muži, plynně hovořícímu několika jazyky, komplikoval život intenzivní zájem krasavic z několika zemí. Konečnou vítězkou se stala Dánka Kirsten Schulzeová, která ho odvedla do domu v přímořském městečku Dragør. Místo asistenta na katedře muzikologie v Kodani prof. Jens Larsen tomuto cizinci nedal, a tak Schönbaumovi nezbylo, než se živit především pořady pro dánský rozhlas, v němž mu byla záhy svěřena pravidelná půlhodinka o hudbě v dánštině, a vedle toho přijal místo koncipienta u jednoho advokáta. Jako soukromý badatel (!) pak v létě jezdil po německých hudebních archívech, přičemž v Drážďanech se jako první probojoval k tomu, čemu dnes evropští muzikologové-barokisté říkají důvěrně Notenschrank Nr. II. Myslí se tím jako zázrakem dochovaná sbírka hudebnin drážďanské dvorní kapely z tamější rozbombardované Hofkirche z poloviny 18. stoleti. V ni Schönbaum nalezl mnoho Zelenkových autografů, které opisoval, spartoval a jako první rozpoznával velikost té hudby, kterou pak začal – při svých skromných podmínkách soukromého prázdninového badatele – vydávat.

Nakladatelství měla tehdy zájem primárně o instrumentální skladby, tak jimi začal. V roce 1960 vydal v edici Hortus musicus německého nakladatelství Bärenreiter Verlag šestici Zelenkových triových sonát, jimiž začala – zvláště po gramofonové nahrávce souboru Camerata nova Bern švýcarského hobojisty Heinze Holligera – zelenkovská renesance. V témž roce vydal dvě instrumentální skladby ve vídeňské Universal Edition a 1964 v pražském Supraphonu Sinfonii, Hipocondrii a 5 Capriccii. Milan Munclinger pohotově dvě skladby z této edice pro Supraphon nahrál. Od té doby stoji Zelenkovy kompozice v ohnisku zájmů jak interpretů barokní hudby, tak publika, a tudíž i vydavatelů. Rozhodující podnět a příspěvek k tomuto potěšitelnému evropskému fenoménu byl dílem českého muzikologa, kterého 11 let předtím vyhodili v Praze ze studií muzikologie jeho čeští komunističtí kolegové.“

 

V roce 1992 udělila česká Akademie věd českému muzikologovi Camillu Schönbaumovi posmrtně čestnou plaketu Františka Palackého. Tímto prosím o korigování alespoň těchto Luksových výroků…

A ještě jedna nepříjemná otázka se vtírá. Neměla by ta plocha, kterou ve 12. čísle Harmonie zabralo 6 portrétů Dua K+L, být raději věnována tematice jiného typu, třeba pojednání o mistrovské a přitom v evropské hudbě zcela ojedinělé struktuře skladby Petra Ebena Maledictiones et Benedictiones, nebo o unikátních Invencích Jana Klusáka nebo o vokálních skladbách a koncertech Zdeňka Šestáka apod. Co Vy na to?

Jinak ovšem tonu ve zvědavosti, jaké ikonografické klenoty přinesou další čísla Harmonie. V lednu budeme slavit Tři krále… Jestli se redakce rozhodne pro ikonografickou gradaci v rámci oslav výročí založení ČSR, navrhuji publikovat tři hudební manekýny z našich tří zemí: za Čechy navrhuji dirigenta Jakuba Hrůšu, který si dává tolik záležet na fešných fotografiích (evidentně Karajan jeho vzor), z Moravy je nejvíc slyšet rektor Mikuláš Bek, jehož už téměř holá leb by představovala krásný kontrast, zvláště když by za Slezsko stanul po jeho boku Jiří Nekvasil, opět muž s hřívou. Jen aby redakce Harmonie nechystala nějaké manekýny také na výročí Velkého Února, třeba nového ministra kultury Ilju Šmída…

 

Bojí se, bojí velebný kmet Tomislav Volek


Viz rozhovor v Harmonii online.