Jarolímková + Brom = Bankrot hudebního media

 

Jak známo, ministerstvo kultury, Státní fond kultury, Nadace Českého hudebního fondu, Nadace B. Martinů ad. přispívají každoročně hezkými sumičkami na vydávání měsíčníku Hudební rozhledy, což je dobře míněný kulturní akt. Stejně tak ovšem víme, že v roce1994 usedla na křeslo šéfredaktorky tohoto nejstaršího českého hudebního časopisu jistá Hana Jarolímková, čímž byla zahájena – z hlediska kvalit novinářské práce – vůbec nejhorší éra v historii tohoto časopisu. Jsa jeho odběratelem od prvního ročníku mohu a musím konstatovat, že za Jarolímkové je jeho úroveň horší než byla – s výjimkou několika čísel - za totality v 50. letech, o 60. letech už ani nemluvě. Za celou éru této neschopné novinářky nebyl v tomto časopise pojednán a analyzován jediný skutečný problém současného českého hudebního života. V jejím pojetí se (silně dotovaný) hudební měsíčník ze zásady vyhýbá funkci kritického komentátora našeho hudebního života, přičemž aktuality v něm představují jen duchaprosté chvalozpěvy na současné zahraniční a domácí interprety. Ano, je to časopis především o interpretech, zatímco čeští skladatelé, problematika jejich tvorby a zpřístupňování této tvorby veřejnosti je v něm záležitostí zcela upozaděnou. V letošním roce má podnik Jarolímková a spol. největší zájem především o hrdla a uplatnění Valentiny Naforniţă (velký článek o ní na předním místě čísla vyšel ještě před jejím prvním pražským koncertem!), Dagmar Peckové, Yusifa Eyvazova, José Cury, Angely Gheorghiu, o dirigentskou kariéru D. Russella Daviese, M. Prášila a M. Štilce, violistky Kristiny Fialové, klavíristek/stů Mariny Samson-Primachenko, Igora Ardaševa, trumpetisty Wynton Marsalise atd. Samozřejmě, že koncertní agentury jsou s počínáním pí Jarolímkové velice spokojené, což ovšem nelze říci o české hudební veřejnosti.

Vedle obsahově prázdných laciných chvalozpěvů na vybrané soudobé naše a zahraniční hudební interprety pak v tomto médiu dominují sucharské přehledy staveb operních domů, seriály klavíristů českých i zahraničních, stavitelů hudebních nástrojů apod., a dle nedávného sdělení redakce se v ní po „zavedených seriálech“ vymýšlejí „nové seriály“ atd. To bude počteníčko! A protože v redakční radě Hudebních rozhledů sedí také muzikolog-podnikatel Jiří Štilec (1953), nevyjde snad jediné jejich číslo, aby v něm nebylo nabídnuto něco o jeho synovi dirigentu Marku Štilcovi nebo o jeho manželce-skladatelce Sylvii Bodorové (nejraději v souvislosti se slavným pěvcem Thomasem Hampsonem), jakož i o jeho hudebním vydavatelství a agentuře Arco Diva, o jejích edicích a o interpretech, jež Štilcova agentura zastupuje. (Pak to vytištěné ještě odpřednáší na HAMU jako tamější učitel „hudebního managementu“…) Jarolímkové to takto vyhovuje, publikováním aktualit o Štilcově hudebním průmyslu je hned postaráno o náplň části téměř každého čísla Hudebních rozhledů, madame má vystaráno … A kapitalistický podnikatel Štilec – kdysi výsadnický komunista a předseda svazu mládeže na fakultě - si zase pochvaluje, že má v Hudebních rozhledech skvělý propagační nástroj svých podniků, k nimž patří také Mahlerovský festival v Jihlavě. Společná idea tohoto podnikatele v hudbě a paní šéfredaktorky je ovšem stará, stará, už za Rakouska-Uherska osvědčená: „Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří, říš rakouská nezahyne, sláva vlasti, císaři!“

Při tomto pojetí časopisu Hudební rozhledy nemůže překvapit, že o problematiku současné české hudební tvorby a nemožnosti českých skladatelů vydávat svá díla – ať tiskem či v nahrávkách – se v něm (s výjimkou tématu „skladatelka Bodorová“) ani nezakopne, natož aby se příčiny takového stavu analyzovaly. Stejně tak se časopis nezajímá o stav hudební výchovy v našem všeobecném školství, natož aby byla někdy tematizována už letitá praxe českých vysokoškolských muzikologických kateder svěřovat jejich vedení nehabilitovaným odborným asistentům, kteří pak z titulu této funkce spolurozhodují v desítkách dalších grémií, ačkoli jim k tomu potřebné vědecké znalosti obvykle chybí. Stejně tak se za vedení mužíkovské odchovankyně Jarolímkové nestane pro Hudební rozhledy tématem ani mnohaletý problém vedení Českého muzea hudby Italem bez potřebného vzdělání; kdysi to byl správce sbírky nástrojů, protože však nepřečte jediný historický dokument psaný švabachem, získal v našem oboru mezinárodní proslulost tím, že na dotazy zahraničních badatelů neodpovídá. Nebo jiný mezinárodní malér české hudební vědy, redakcí Hudebních rozhledů absolutně nevnímaný: skutečnost, že na přípravu nové kritické edice díla Antonína Dvořáka posbíral celý team zaměstnanců pod vedením neschopné Jarmily Gabrielové během dobrých 15 let množství grantů a podpor v rozpětí pěkné řádky milionů, ale dodnes nevydal ani jeden svazek této edice. Atd.

Je-li už z řečeného zřejmé, jak „skvělou“ hudební novinářkou a koncepčním veleduchem Hana Jarolímková je, pak o dalších hodnotách naší hudební současnosti vypovídá i fakt, že jí nedávno další podobný velevzdělanec Jiří Hlaváč (kdysi jsem musel poukázat na jeho neznalosti i v oblasti literatury o jeho vlastním oboru, tj. v otázce počátků uplatnění klarinetu v evropských orchestrech) předal za její šéfredaktorování jakési vyznamenání, jistě skvěle zdůvodněné. Po tomto provokativním, pro historii českých hudebních médií přímo urážlivém aktu, jsem se rozhodl napsat tento článek. Zvláště když mi v paměti natrvalo uvízlo jedno rozhlasové vystoupení Jarolímkové, během něhož znalecky mluvila o jakési operní „divě“, vyslovujíc toto italské slovo tak jak se česky píše…

„Problém šéfredaktorka Jarolímková“ se však neomezuje jen na její osobu, rozprostírá se i na další pole: pro časopis, koncipovaný jejím stylem, píšou z její vůle i takoví machři, kteří ji v její přeskromné intelektuální výbavě ještě překonávají. Mezi nimi všemi, v celém tom jejím ansámblu spolupracovníků, pak dominuje jedno skutečné eso, „expert nad experty“, „Muzykovjédnyj geroj našego vremeni“: Rafael Brom. Na rozdíl od zpátečnických závistivců, kteří tohoto starého bolševika s křestním jménem po archandělovi, jež v hebrejštině znamená „bůh uzdravuje“, prohlašují za největšího blba mezi hudebními publicisty naší doby, my, kteří ho máme v mnoha směrech skutečně za nepřekonatelného, si spíš zlomyslně představujeme, jakou radost by musel mít z pucfleka takového druhu a s takovým křestním jménem Haškův feldkurát Katz!

Nepřehlížíme ovšem, že když už tento Rafael „Bůh Uzdravuje“ nebyl hajitelný jako redaktor rozhlasové stanice Vltava, rozbušilo se solidární srdce soudružky Hany Jarolímkové, vzpomněla na vštěpované heslo Proletáři všech zemí spojte se!, a dala soudruhu Rafaelovi prostor k uplatnění jeho jedinečných myšlenkových a verbálních kreaci v Hudebních rozhledech. Ať si také trochu užije z dotací ministerstva kultury, Státního fondu kultury, Nadace Českého hudebního fondu, Nadace B. Martinů ad., že ano! Takže Rafael píše a píše a Jarolímková ho v tomto roce přímo zahrnuje příležitostmi. V letošním 6. čísle Hudebních rozhledů mu např. svěřila hlavní referát o přehlídce koncertního umění 2017. Ta obsahovala jen 4 koncerty, přičemž Hudební rozhledy referovaly jen o třech z nich, koncert Kühnova dětského sboru a mnoha hostí vypustily, třebaže na něm zazněla i premiéra jedné skladby J. Gemrota. Brom program tohoto koncertu jen zmínil ve svých úvodních řádcích o přehlídce a – jaký už tento soudruh je i v těchto několika řádcích dokázal muzikologicky zazářit. Sdělil totiž čtenářstvu, že na programu tohoto koncertu byl také „slavný sborový opus Bohuslava Martinů Otvírání studánek“. – Vypadá to tak, paní šéfredaktorko, že příspěvky svého oblíbeného hudebního kritika Broma dáváte do tisku, aniž byste je četla, anebo ani Vám to Otvírání studánek jako „slavný sborový opus“ vůbec nevadí? A jak se Vám k tomu lapsu vyjádřila Nadace B. Martinů, která na vydávání Vašich Hudebních rozhledů také přispívá?

Přitom podobných perel nasel Brom v uvedeném textu jako máku. Např. když partii o koncertu dvou malých komorních souborů začal slovy. „Zahajovací představení [!] otevřel houslový virtuos Leoš Čepický…“ O jeho provedení Schnittkeho Suity ve starém slohu pak napsal: „Čepický provedl Suitu s vlídným porozuměním ke starému slohu, jakož i přitažlivému [!?] přiblížení současnosti.“ A takhle kráčí ty Bohnicemi zavánějící Rafaelovy slovní kreace dál, aby pak pasáž o interpretaci Schnittkeho skladby zakončily vskutku až nenapodobitelně: „V Pantomimě dosáhlo duo přesvědčivého dojmu důležitosti a v závěru doznívaly housle do nicotnosti.“ – Jak to, že pan Čepický Broma za takovéto nactiutrhání nežaluje? Co když se o něm teď bude v kuloárech říkat, že – jak odhalil velký český hudební kritik Rafael Brom – interpretuje Schnittkeho až jako nicotnost?  

Ale kdyby jen to. Zřejmá záliba v Bromových textech dovedla šéfredaktorku Jarolímkovou k nápadu ozdobit letošní jubilejní 70. ročník Hudebních rozhledů nabídnutím velkého prostoru v srpnovém čísle časopisu právě božskému Rafaelovi. Superobjednávka zněla: napiš referáty o třech koncertech na Smetanově Litomyšli.

Tak velkorysé soudružské sympatie nemohl Rafael zklamat. Do Smetanova rodiště zajel, pobyl a pro 8. číslo letošních Hudebních rozhledů popsal, co zažil, slyšel a viděl tu, tam a onde. Navíc: naší kulturní veřejnosti tím poskytl naprosto přesvědčivý dokument o stavu ministerskými funkcionáři podporované české hudební publicistiky v roce 2017. Jsa vyděšen představou, že byste mohli tento „výpon sil myslivých“ propást – kdo dnes kupuje a čte Hudební rozhledy, že ano? – dovolil jsem si do VIADONORE přetisknout aspoň některé partie Bromových textů, Vám je dát na vědomí a Duchu Rafaela Broma tak poskytnout větší rozprostraněnost…

Tak o vystoupení Shloma Mintze božský Rafael napsal mj.: „…nicméně nástroj (Antonia Stradivariho) v prostoru nádvoří a na pódiu pod širým nebem těžko překonával prostor. Obávám se, že by ani slavné Guarneriho housle přezdívané Canone, na které hrával sám Paganini, neudělaly větší dojem. Zvuk nástroje odbíhal do šířky a třebaže je nutné přiznat technické mistrovství interpreta, kdysi oslňující, dnes stále na výši, myslím, že zvolený koncertní sál Paganiniho flažolety, pizzicato či ďábelské staccato a další finesy přinejmenším nepodpořil. Ba ani pověstná naléhavě vzrušující paganiniovská kantiléna, která působí zejména omamným široce barevným tónem, tentokrát nesena stříbřitě něžným zvukem prezentovaných stradivárek nedojímala.“

V další části koncertu si prý Filharmonie Brno pod taktovkou „mladého dirigentského talentu Tomáše Netopila“ počínala takto: „Po přestávce zazněla na Zámeckém nádvoří hudba Gustava Mahlera – Symfonie č. 1 D dur Titan. Do šumění deště, neodmyslitelně náležejícího k festivalu, vešlo piano orchestru s působivě citlivým tónem tří trubek vpravo za scénou, které předznamenaly průběh první věty a dávaly jí spolu se vstupy lesních rohů i promluvou velkého bubnu velmi přívětivý hudební obraz mistrně načrtnutý dirigentovou vizí a uzavřený krásným furiosem ve finále. Druhá věta byla nádherně rozverná, plna instrumentálních extempore, tanečního pohybu a plna proměnlivě modelovaného dynamického průběhu – už tento kreativně ztvárněný úvod symfonie navodil velmi zřetelnou jistotu velkého prožitku. A potvrdila ji další hudba Mahlerova velkého opusu, v níž dirigent exceloval ve vedení kontrastů dynamických, tempových a výrazových. Silně zapůsobila ztišená „noční“ scéna, ohromující účinek měly expresivní tóny sólujících nástrojů, velice poutavá byla pasáž, v níž jsem cítil doslova zápas o tep hudby. Jako zjevení vzešlo, z jemně nesené lyrické pasáže, poznání, že už neprší! Tak magické bylo vtažení posluchače do provedení, tak sofistikované a kreativní bylo dirigentovo vedení orchestru, tak přitažlivé bylo interpretační umění orchestru, že posluchač vnímal čas a svět prostřednictvím kompozice, do níž byl účinkujícími přijat. Mocnost dirigentovy vůle, viditelné z živého účastného projevu, se zjevila v celém obraze poté, co se Netopil obrátil k publiku, neboť z celé jeho postavy, o vizáži nemluvě, vyzařovalo fluidum, které nezprostředkovaně vnímal celý orchestrální aparát a jehož finální závan či doznění bylo věnováno i publiku.“

Panstvo neumdlévejte a neodcházejte, finální závan Bromova fluida – o vizáži nemluvě – vám bude teprve nabídnut! Archanděl totiž referoval také o koncertu souboru Ensemble Inégal s názvem Hommage à Bach (28. 6., Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže): „…[Bachova kantáta] členěná do pěti částí střídala souborové partie, naplněné osmi nástroji, mezi nimiž se barvou prosazovala flétna, s komornějšími recitativy. Cudně nesený soprán Gabriely Eibenové doznal v průběhu skladby jisté nepatrné proměny v tempu, nicméně v dramatickém ansámblovém nástupu druhého recitativu dosáhl žalobného zabarvení a přidal na vzrušení v závěrečné árii – zde spolu s celým ansámblem. Nedlouhé dílko vyzařovalo citovost, pokoru a zaujetí…“ […] „Třetí a závěrečnou skladbou byla kantáta Non Sa Che Sia Dolore, BWV 209, s níž opět vstoupila hudba do chrámu. Proměnlivé nástrojové obsazení zvýraznilo provedení (Adam Viktora střídal cembalo a varhany), úvodní sinfonia měla svižné tempo, pěvecký part oživl, dvojí recitativní pasáže působily kontrastně. První árie zaujala mistrně realizovanou pěveckou charakteristikou nasazení hlasu a jeho doznívání, v dalším průběhu zněly přímo půvabné koloratury a závěrečný ansámbl splnil roli finále. Účelové zasazení koncertu do chrámového prostoru vyjádřilo spíše jeho duchovní meditativní obsah než artistní koncertní provedení. V tomto ohledu mělo živé mimické prožívání realizace instrumentálních partů, najmě kontrabasisty, méně dalších hráčů, prazvláštní nekompatibilní účinek.“

Třetí Bromova kritika se týkala koncertu Monteverdiana s Cappellou Marianou v Zámecké jízdárně dne 29. 6. „…nejlépe vyzněly sborové madrigaly Claudia Monteverdiho. Ten úvodní z osmé knihy Altri canti di Marte byl skutečně pěkným úvodem programu. Byl plasticky provedený, smělý, pevný ve výrazu, zřetelný nástrojově i hlasově. Bez potlesku po skladbě předstoupila altistka souboru Daniela Čermáková a žalně, žel přežalně (snad i proto, že byla doprovázena vyzváněním mobilu z publika) přednesla verše Ottavia Rinucciniho s titulem O Teseo. Proměna na pódiu vynesla do popředí sopranistku Hanu Blažíkovou, která přednesla Lamento d’Arianna od Claudia Monteverdiho za doprovodu theorby – hrál Jan Krejča. Pěvecký projev rovně nesený nepostrádal afekty, dynamický průběh a často se pohyboval v průrazných výškách.“ […] „Následoval madrigal Zefiro torna přednesený bez basu s pěknými sóly ze sboru. Instrumentální mezihrou byla Chaconne pro dvoje housle od Tarquinia Meruly, kterou doprovodila harfa, theorba a viola da gamba. Citlivě stylově vyvedená kompozice s pohybově odvázanými interprety u houslí – Jana Chytilová a Jiří Sycha – byla vystřídána recitačním extempore theorbisty Jana Krejči, který na pódiu osaměl a přednesl úryvek textu z Cestopisu Bedřicha z Donína. Koncert byl, pro něho, bohužel, živě vysílán stanicí Český rozhlas Vltava, a prezentoval tudíž přímo recitátorovy hlasové a pódiové nehody (např. rozsypání not), které by snad prošly, kdyby je publikum smíchem neprozradilo. […] Výtečnou kvalitu ansámblu potvrdil následující madrigal z osmé knihy Claudia Monteverdiho Lamento della ninfa, v němž do přitažlivého mužského „notování“ vstoupila skvěle lamentující Hana Blažíková. Instrumentální mezihrou v programu byla Sonata Duodecima skladatele Daria Castella. V pěkně rozehrané hudbě se sólově prosadila perfektně hrající gambistka Hana Fleková. Následovala recitační vložka s dílem Franceska Petrarky pod názvem Hor chel’ciel e la terra. Umělecký přednes (sic!), jak praví programový leták, měla hráčka na trojřadou harfu Kateřina Ghannudi, český překlad recitovala Daniela Čermáková. […] Koncert byl podpořen živým vysíláním stanice Český rozhlas Vltava se skrytým hlasatelem v pozadí jízdárny, což přineslo i své nevýhody. Vedle toho soudím, že o adekvátním přednesu textových částí lze u všech zúčastněných recitátorů mluvit jen opatrně, ne-li s nadsázkou. Také dramaturgie byla příliš nevšední, tuším, že byla vypracována účelově, žel s nejednoznačným vyzněním.“ –

Milé panstvo, uznejte, takto parádní texty se mezi kritikami hudebních koncertů jen tak nenajdou, dokonce ani v Hudebních rozhledech ne. Dočta božského Rafaela, přemýšlel jsem, jak a kde se mohl k tak osobitému stylu vyjadřování přiučit. A myslím, že jsem to našel! V Haškově Švejkovi! Viz např. tu partii, v níž úplně nachmelený rechnungsfeldvébl Vaněk, v civilu drogista z Kralup, „kterému se při víně vždy velice líbila hezká slova“, opakuje po výkladu kuchaře-okultisty Jurajdy: „Je nebytelnost všech zjevů, tvarů a věcí. Útvar je nebytelnost a nebytelnost je útvar…“ Tak v této škole se myslím učil i Rafael Brom: u Mužíkové a u kuchaře-okultisty Jurajdy!

       Po tomto odhalení lze pochopit ještě širší souvislosti: když u Růženy Mužíkové „vystudujete“ hudební vědu, tato studia doplníte privátním studiem u Jaroslava Haška a jeho kuchaře-okultisty Jurajdy, nabudete toho nejlepšího doporučení i pro paní šéfredaktorku Hudebních rozhledů Hanu Jarolímkovou, vzešlou evidentně ze stejných škol a tím na produkce vašeho Ducha budou v 2. desítiletí 21. století přispívat i činovníci  ministerstva kultury, Státního fondu kultury, Nadace Českého hudebního fondu, Nadace Leoše Janáčka, OSA Partner a dokonce i Nadace B. Martinů. Vy filuto!

 

PS. Redakci Hudebních rozhledů tvoří vedle soudružky Jarolímkové: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, komunista Jiří Štilec, komunista Jan Vičar a „externí spolupracovnice“ agentka StB Jitka Slavíková. (Před časem odešel z této redakce Ivan Štraus.) 

 

                                                                                                                                                                                                           Tomislav Volek