Dopis účastníkům konference Jak psát hudební dějiny?

Hudebním historikům z řad členů České společnosti pro hudební vědu, kteří se 1. 12.2006 účastní v Českém muzeu hudby konference Jak psát hudební dějiny?, posílám několik poznámek do diskuse.

Především konstatuji, že témata konference se vyhýbají závažné aktuální problematice. Ta je v prvé řadě institucionální:

1. V Akademii věd byl zrušen - stejně jako za bolševické normalizace - samostatný muzikologický ústav. Se jmény Vojtěch, Gabrielová, Petráňová, Illnerová ad. tak bude už provždy spojena systémová deformace, při níž byl k 31. 12. 2002 na půdě Akademie věd obor hudební vědy zbaven samostatnosti a začleněn do oboru etnologie. - Můj dotaz účastníkům konference: toto je pro vás tak zanedbatelný fakt, že o něm už několikátý rok nehodláte vůbec mluvit a jednat?

2. Svou konferenci konáte v době, kdy katedra (ústav) hudební vědy na Filosofické fakultě v Praze už nemá posluchače pro magisterské studium, což představuje unikátní způsob ohrožení našeho oboru v jeho českých dějinách. - O tom nehodláte hovořit? A komu se bude na této fakultě hudební věda a hudební historiografie přednášet?

         3. Členové České společnosti pro hudební vědu uvažují na této konferenci o výuce historiografie, a je jim přitom lhostejné, že v roce 250. mozartovského jubilea se na pražské katedře nepřednáší o hudbě klasicismu, natož pak o Mozartovi?

         4. Jedním z programových bodů konference je vydávání slovníků Kdo je kdo v současné české muzikologii. Způsob volby, výběru a editování textů v rámci této publikace, jak byl původně za předsednictví J.Gabrielové zvolen a v roce 2001 poprvé praktikován editory J. Bajgarovou, R. Bayerem a J. Vojtěškovou, je samozřejmě výsměchem vědecké lexikografii a jednou bude sloužit jako doklad vědeckého úpadku v našem oboru v této době. Především proto, že v uvedených pracích je bez odborné korekce publikováno to, co kdo o sobě napíše, a to včetně lží. Tak vznikají pod hlavičkou České společnosti pro hudební vědu společnosti publikace, které nemají s vědou nic společného, patří spíše do kategorie sebepropagace a public relations. Je přitom jasné, že tato koncepce byla vymyšlena především pro komunistické provinilce z totalitní éry, protože díky takovému pojetí lexikografie mohou zamlčovat své podřadné publikace a činy z té doby a naopak v takových publikacích může i mnohonásobný agent StB a bolševický likvidátor mnoha hudebních vědců Jaroslav Jiránek o sobě třikrát napsat, jak byl 1971 „normalizátory z politických důvodů suspendován“. Ve skutečnosti se v jeho případě nejednalo o osobní postih, nýbrž i on jako dlouhodobý vysoký funkcionář spadal pod  rozhodnutí ÚV KSČ, že všichni ředitelé společenskovědních ústavů ČSAV z 60. let musí být vyměněni. (Stejně byl „postižen“ i vytrvalý komunista J. Šeda, který musel odejít z ředitelského místa v Supraphonu.)
                                            
                            *

Dále bych rád do Vaší diskuse připomněl, že do profesionální výzbroje historika by měl patřit i charakter. Na uvedené konferenci bude řečnit pár starších hudebních historiků, kteří tuto kvalifikaci neprokázali (viz dále). Vedle hanebných hudebních historiků-komunistů, kteří byli dle našich současných zákonů příslušníky zločinecké organizace, jako jsou Vičar, Gabrielová, M. K. Černý, Smolka ad., se konference zúčastní i hudební historikové, kteří byli více než konformní se zločinným  totalitním režimem komunistickým, jako jsou Jar. Černý a Jar. Havlík. Havlíka se prosím optejte, kde bere tu drzost jít do round-table něco vykládat o hudební historiografii, když do dějin české muzikologie vstoupil především jako autor knihy o české symfonii, v níž dokázal zamlčet dílo B. Martinů !?

          Ale tématu "historik a charakter" se zde dotknu také v souvislosti s nejstaršími účastníky konference. Moji drazí vrstevníci Pečman a Sehnal si zadali s komunistickým režimem mnohem méně než Jar. Černý, ale i oni předvedli pěkné vady na charakteru, byť každý trochu jinak. Horší je to v tomto směru s křesťanem Sehnalem. Nemělo by být přehlíženo, jak dokázal se služebnickou ochotou vyhovět komunistům, když mne za normalizace vyhodili z hudební vědy, což ho - ale opravdu - nijak nezarmoutilo. Když mu normalizátoři z akademického ústavu dali k recenzi knihu Dějiny české hudby v obrazech, kterou jsem vydal s kolegou - blahé paměti - Stanislavem Jarešem, vynasnažil se mi co nejvíce toho vytknout. Musel mou práci nějak degradovat, a když k tomu moc příležitosti nenacházel, tak zplodil např. toto: „Lze se přít o to, zda je součástí dějin české hudby Rudolfova kapela, Fuxova Costanza a [sic!] Fortezza, divadlo na zámku v Českém Krumlově nebo ples při korunovaci Leopolda II. apod.“ (Viz Hudební věda 18, 1981, č. 1, s. 86).

         Nedlouho poté, co takto zkritizoval Volka (který se v té době nemohl nijak písemně bránit), participoval historik Sehnal roku 1983 autorsky na knize Hudba v českých dějinách, v níž psal o Rudolfínské kapele (samozřejmě a správně) Jan Kouba, a Sehnal proti tomu nic nenamítal… Sám pak v téže publikaci ve své kapitole o baroku napsal o Fuxově opeře celý odstavec, začínající slovy: „Nejmohutnější dojem zanechaly v Čechách hudební produkce pořádané při korunovaci císaře Karla VI. českým králem […] K provedení slavnostní korunovační opery Costanza e Fortezza od J. J. Fuxe“ atd. (s. 164). Můžete na konferenci o historiografii požádat historika Sehnala o vysvětlení, proč se v normalizačních letech tak charakterně a statečně (věcně ovšem nesprávně) strefoval do vyhozeného Volka a sám pak dělal to, co Volkovi (nesmyslně) vytýkal ?

*

         Jiný smutný charakterový defekt vědce předvedl - už mnohokrát - náš milý Rudy Pečman, kterého jsem měl kdysi upřímně rád. Ten se do té míry zhlédl ve svém profesorovi Rackovi, který byl nevyléčitelným plagiátorem (což jsem mu v jedné recenzi edice MAB dokázal i já), že se dal stejnou cestou. Jako se historik Pečman vyhýbal archivům, tak - ve své touze mít kolosální bibliografii vlastních prací - pilně opisoval z prací jiných a publikoval a publikoval. Opisoval dokonce i z mého textu k nahrávce Myslivečkova oratoria Abraham a Izák (album Supraphonu). Nejsmutnějším případem jeho plagiátorských aktivit ovšem je - pokud vím - jeho monografie o Händelovi (1985). Pilně do ní opisoval z několika zdrojů (včetně R. Rollanda), a měl tu smůlu, že já jsem nedlouho před jeho knihou četl v anglickém originále händelovskou monografii P. H. Langa (Norton Library 1977). Pečman z Langovy knihy, kterou četl v německém překladu, doslova opsal četné partie. Pro příklad porovnejme úryvek z jeho kapitoly Od Saula k Mesiáši (s. 214n.) s Langovým textem (s. 301n.).

Lang o jednom z Händelových libretistů napsal: „Charles Jennens was a welthy man who converted his ample leisure into activities in harmony with his literary ambitions. Somewhat pompous and […] feeling superior to most other literati, he was nevertheless a cultivated man, a fervid Shakespearean, and not unacquaited with the classics. Jennens lived in such splendor, that the nickname Suliman the Magnificent was bestowed on the Squire of Gopsall in Leicestershire.“ Atd.

Klasik Rudy Pečman si tyto poznatky a formulace přivlastnil v následující podobě: Charles Jennens byl „zámožný muž, který miloval umění a věnoval se plnou měrou svým uměleckým zálibám. Měl literární ambice. Jako literát vystupoval poněkud pompézně a domníval se, že převyšuje všechny soudobé anglické básníky. […] Vynikal vzdělaností, ctil Shakespeara a klasiky. Měl své panství v Gopsallu (hrabství Leicestershire) a slynul takovým bohatstvím, že byl označován přezdívkou Suliman Nádherný.“ A takhle to jde dál a dál. - Nemohli byste tudíž požádat předního dědice Rackovy brněnské plagiátorské školy, aby místo o Ztrátě historismu a historických parametrů v hudební vědě pohovořil o ztrátě morálky některých hudebních historiků? -

         Další „ozdobou“ konference bude nepochybně jeden z nejodpudivějších bolševiků v české muzikologii Miroslav K. Černý. Když bude na výroční konferenci přednášet také o typech hudební historiografie, bylo by na místě se ho zeptat, jaký „typ hudební historiografie“ představují jeho práce. Namátkou z nich vybírám jeden jeho „výpon sil myslivých“, publikovaný v Hudební vědě 14, 1977, č. 4 pod názvem „VŘSR [= Velká Říjnová socialistická revoluce] jako periodizační mezník v dějinách hudby“. Klasická studie člena zločinecké organizace z doby, kdy mne z Akademie vyhodili a takovéhle klenoty vědy si tam pěstovali. Jejich „výpony sil myslivých“ Vám budou přednášeny i v roce 2006 …

Další ozdobou konference bude nepochybně paní profesorka Gabrielová. Přednese Úvahu o hudební biografistice. Jak jsem už řekl, díky jí jakožto tehdejší předsedkyni České společnosti pro hudební vědu mohl do publikace této společnosti Kdo je kdo v současné české muzikologii napsat své lži Jar. Jiránek, načež  ona prosadila zařazení biografického hesla o tomto dlouholetém agentovi StB do nové německé encyklopedie MGG. (Kdyby své angažmá v dané věci chtěla popírat, pak mohu předvést původní heslář této části MGG, v němž se jméno Jiránek nevyskytuje!)

Ke mně osobně se tato soudružka zachovala před několika lety jako správná komunistka a odchovankyně Mužíkových. Jakmile se jí na fakultě naskytla příležitost - komunista Vojtěch ji habilitoval - zlikvidovala (spolu s J. Černým) na muzikologické katedře mou volnou přednášku a seminář. Pak ještě využila nedostatečné přesnosti ve statutu tzv. oborové rady a prosadila, abych na zasedání této rady nebyl zván, ač jsem jako vedoucí dvou doktorských prací členem této rady byl. Muzikoložka Gabrielová se totiž do té míry bojí jakékoliv odborné diskuse, jíž by se měli zúčastnit i na ní nezávislí muzikologové, že - po mužíkovsku - kabinetním „kádrovým opatřením“ takovou diskusi předem znemožní.

Protestoval jsem proti tomuto znemožňování své práce u vedení filosofické fakulty, to nereagovalo, protestoval jsem tedy u rektora prof. Wilhelma, který dal věc prošetřit a dopisem z 9. 12. 2003 se mi omluvil. Konstatoval, že fakulta pochybila a že jsem na zasedání oborové rady měl být zván. Pak jsem napsal Akademickému sněmu FF UK (pro Vaši informaci tento text přikládám), načež následovalo delší projednávání mé stížnosti.
K tomu předkládám citaci z Usnesení z 3. jednání Akademického senátu FF UK ze dne 13. 5. 2004: „AS FF UK konstatuje, že v případě členství doc. Volka v oborové radě došlo k administrativnímu pochybení vedení fakulty.“ - Následovala omluva děkana FF.

Předseda Oborové rady hudební vědy doc. Černý ovšem dne 17. 6. 2004 informoval vědeckou radu FF takto : „Oborová rada pro hudební vědu na odvolání doc. Volka z OR trvá, což odůvodňuje tím, že doc. Volek […] již několik let vystupuje (na různých fórech) zaujatě a nepřátelsky proti Ústavu hudební vědy FF UK i jeho jednotlivým pracovníkům“, takže „spolupráce s doc. Volkem je z tohoto důvodu nemožná.“  K těmto lživým tvrzením se poté musila vyjádřit Fakultní etická komise a ta konstatovala: „Nebyly předloženy žádné písemné materiály, které by dokazovaly, že doc. Volek v médiích napadal Ústav hudební vědy (ÚHV), a obvinění doc. Volka z takového postupu (obsažené v přípisu doc. Černého) bylo nepodložené.“ –
                   

Tak co říkáte takovému předsedovi ČSHV? V jednom ze svých podání proti mně velice hájí svého dlouholetého chlebodárce a agenta StB Fr. Mužíka (krycí jméno Marcel) i jeho Růženu, proslulou delegátku dvou sjezdů KSČ, která mj. po roce 1969 patřila na fakultě v rámci normalizace k „zdravému jádru“ KSČ. Ještě v roce 2004 a dále tudíž na Filosofické fakultě předvádí oddanost mužíkovské tradici a patrně i duchovní souznění s jejími tvůrci …

*

Pokud by někoho zajímalo, jak funkcionářka České společnosti pro hudební vědu dr. J. Fojtíková nepravdivě svědčila proti mně v mém procesu s Al. Buchnerem-Egervárim, nechť si příslušné doklady o Buchnerem zničených historických hudebninách vyhledá na mých webových stránkách na adrese www.viadonore.cz

                                  
*

Připojen dokument - dopis (v poněkud kráceném znění)
       

Akademickému senátu Filozofické fakulty UK

Vážené členky a členové Akademického senátu,

jakožto odchovanec této fakulty, její pracovník v letech 1955-65 a externí pedagog v oboru hudební věda 1990-2002, Vás musím na samém začátku Vašeho funkčního období obtěžovat žádostí o prošetření řady negativních fenoménů, spojených s Ústavem hudební vědy FF. Na katedře hudební vědy jsem jako student a pak asistent zažil odporná totalitní léta, kdy jí de facto vládla komunistická dvojice manželů Mužíkových, kteří se pak za normalizace stali jejími vládci dokonce de iure. Zneužívání moci stranickými výsadníky, likvidace mnoha nadaných studentů už při přijímacích pohovorech a naopak „odabsolvování“ komunistických studentů s maximálními „úlevami“, v mezních případech dokonce bez studia, tu bylo dlouhodobou praxí. K vrcholům administrativní svévole patřilo děkanem F. Mužíkem prosazené tzv. zastavení činnosti Ústavu pro dějiny hudby v roce 1964 a pro jeho ženu Růženu poté zřízení Kabinetu pro dějiny kultury.

Jedním z důsledků zhoubné činnosti tohoto páru je skutečnost, že hudební vědě dnes chybí vědecká generace ve věku 40-60 let. Jen dva její představitelé byli Mužíkovým přijatelní a mohli s nimi na tomto pracovišti po léta oddaně spolupůsobit: dnešní doc. Jaromír Černý a prof. Jarmila Gabrielová, která si své postavení zajistila v době normalizace také vstupem do KSČ. Po převratu přešlo pracoviště pod vedení doc. Černého a v uplynulém roce je přejala čerstvě jmenovaná prof. Gabrielová. Je smutnou, leč charakteristickou skutečností, že oba popřevratoví vedoucí se od působení katedry v totalitní éře nikdy a ničím nedistancovali. Mlčky museli akceptovat můj dílčí návrat na fakultu - po rehabilitaci jsem se mohl 1990 vrátit do akademického Ústavu pro hudební vědu a externě působit na fakultě, kde jsem měl až do konce školního roku 2001-2002  výběrovou přednášku a seminář -  avšak během různých zasedání, a to hlavně při obhajobách, docházelo mezi mnou a tehdejší doc. Gabrielovou k řadě kolizí. Mnohdy problematické diplomové práce svých žáků, na jejichž nedostatky jsem upozorňoval, obhajovala spíše ona než oni. (Vzpomínám např. na diplomní práci o polkách Bohuslava Martinů, v níž studentce stačilo analyzovat jednu polku…). V květnu 2002 mi doc. Černý sdělil, že s mou přednáškou a seminářem se pro rok 2002-2003 už nepočítá, dle jeho slov pro nezájem posluchačů. Toto tvrzení se ukázalo jako nepravdivé a studenti dokonce v té věci sepsali protestní petici, požadující mou další spoluúčast na výuce (předáno vedení katedry i děkanovi). Petice nic nepomohla a studentům nezbylo, než v dalším školním roce pořádat mou přednášku o Mozartových operách ve vlastní „režii“ (nesměla se ovšem konat v prostorách hudební vědy, často jsme se stěhovali, na letní semestr poskytli místnost filosofové).

         Jmenovaná dvojice pak neváhala přistoupit k přímému porušování předpisů: ač jsem byl členem oborové rady, nebyl jsem zván na žádná její zasedání, dokonce ani na ta ne, na nichž byly projednávány výroční zprávy školitelů o studijních výsledcích doktorandů (měl jsem a mám tam dva). Musel jsem se v té věci obrátit na rektora UK, který dal věc prošetřit a dne 9. 12. 2003 mi sdělil mj., že jsem „na zasedání oborové rady měl být zván, takže v této věci fakulta pochybila“ (viz příloha 1).

       Uvedenými akcemi jsem nebyl postižen jen já jako školitel, ale i moji doktorandi. Jakým právem a z jakého důvodu? Ani dvojice Černý-Gabrielová nemůže popřít, že jsem jako pedagog měl velmi dobré výsledky. Už v roce 1991 mohli čtyři studenti z mého semináře přednést referáty na pražské mezinárodní mozartovské konferenci. (Tyto práce pak vyšly v časopise Hudební věda a jedna z nich byla dokonce přetištěna v salcburských Mitteilungen der Internationalen Stiftung Mozarteum). A byl to můj seminář – a nikoliv seminář J. Černého či J. Gabrielové – z něhož vyšly první obhájené muzikologické doktorské disertace. (V té souvislosti dodávám, že po rektorově zásahu došlo k události pro mne příjemné: obdržel jsem poprvé honorář za vedení doktorandů, jinak jsem veškerou přednáškovou činnost, vedení semináře i vedení doktorandů vykonával od roku 1990 bez honoráře…)

         Veden obavou o další vývoj svého oboru za současného vedení fakultního muzikologického pracoviště informuji senát o zvláštním nebezpečí kumulace moci nad oborem a jeho pracovníky, zvláště mladými, v rukou prof. J. Gabrielové. S pomocí prof. Ivana Vojtěcha (ten se vrátil do svých myšlenkových schemat z 50. let, během nichž jako komunistický nadšenec řídil edici podřadných sovětských publikací Za novou hudbu) získala do své moci  všechny vedoucí pozice v pražské muzikologii, což jí dovoluje apriori likvidovat jakýkoliv kritický hlas.  Vedle funkce ředitelky Ústavu hudební vědy FF UK je i vedoucí druhého pražského muzikologického pracoviště, tj. Oddělení hudební historie Etnologického ústavu AV ČR, v němž zastává i funkci zástupkyně ředitele.

          Obor (a muzikology) ovládá i ze svých funkcí v grantových agenturách:
V Grantové agentuře ČR je předsedkyní podoborové komise 408 (pod ni spadá i hudební věda), k žádostem o granty na Ministerstvu kultury se vyjadřuje jako titulárně nejvýše stojící členka Hodnotitelské komise pro vědu a výzkum - oblast hudby.      

 

         Žádám tudíž akademický senát jakožto samosprávný akademický orgán fakulty, aby zaujal stanovisko, resp. dal přešetřit porušování pravidel a zvyklostí ze strany prof. J. Gabrielové ve věci grantových projektů:

ačkoliv na ni na počátku roku 2000 přešla z rozhodnutí řed. ÚHV AV ČR Ivana Vojtěcha funkce řešitele právě zahájeného pětiletého [!] grantu „Příprava a zahájení nového souborného kritického vydání děl Antonína Dvořáka“ (žádost o grant vypracoval dr. M. Pospíšil), na který ministerstvo poskytuje ročně v průměru půl milionu korun, požádala J. Gabrielová Grantovou agenturu UK v roce 2000 na týž záměr o další grant, tentokrát pod názvem „Nové kritické vydání děl Antonína Dvořáka (1.etapa)“. Na léta 2001-2003 ho skutečně získala a ujala se funkce jeho řešitelky (aniž by sama připravila byť jen jediné Dvořákovo dílo k publikování…).

Vedle toho je od října 2003 řešitelkou čtyřletého grantu „Prameny k dějinám hudby v českých zemích: evidence, studium a kritické vydávání“ (Grantová agentura ČR. Dodejme, že tento grant patří do kategorie tzv.  doktorského projektu a byli do něj zahrnuti všichni relevantní doktorandi - včetně mých - a jejich školitelé, ovšem s výjimkou T. Volka…)  […]

S projevem úcty

doc. dr. Tomislav Volek