Příspěvek k tématu „normalizace“ na pražských muzikologických pracovištích let sedmdesátých


   Muzikologie představuje u nás malý obor, Ústav pro hudební vědu je nejmenší ústav v celé Akademii. Vyšší místa se zřejmě domnívají, že česká hudba představuje v našich dějinách méně významnou a méně representativní kulturní oblast, která (patrně) dala nám a světu jen zanedbatelné autory. Nebo naopak vycházejí z toho, že o naši velkou pramennou základnu k dějinám hudby se zajímá každoročně mnoho zahraničních badatelů, takže domácí badatele snad už ani nepotřebujeme. Vždyť těch studií, disertací a knih, které jsou každoročně v zahraniční publikovány o českých skladatelích a hudbě v českých zemí je tolik - tak nač platit ještě české hudební vědce, že ano ...?!

   K tomuto politováníhodnému postoji k muzikologii se váže neméně smutná skutečnost, že tento vědní obor byl u nás za komunistické éry zvlášť těžce decimován v personální rovině a neméně těžce deformován v své náročné sféře metodologické, o což se ve velké míře zasloužil exmuzikolog a posléze komunistický politik Zdeněk Nejedlý. Tyto zhoubné procesy začaly okamžitě po komunistickém puči v únoru 1948 a jejich prvním projevem bylo zastavení činnosti vedoucímu muzikologické katedry na filosofické fakultě UK prof. dr. Josefu Huttrovi. Formálně se tak stalo z rozhodnutí tzv. Akčního výboru Národní fronty. Už 4. března nebyla Huttrovi a dalším sedmi pedagogům filosofické fakulty povolena účast na schůzi profesorského sboru fakulty. Krátce nato obdrželi profesoři J. Hutter, M. Hýsek a Ot. Machotka, a dále docenti Zd. Kalista, Zd. Ripka, Lad. Heger, C. Stejskal a Zd. Ullrich tzv. zprošťující dekrety.
[1] V případě Huttrově si ministr školství nové Gottwaldovy vlády Zdeněk Nejedlý nenechal ujít příležitost, aby svému někdejšímu žákovi a asistentovi Huttrovi, který se mu v metodě i v hodnotových soudech zcela odcizil, neposlal 5. 3. 1948 vlastnoručně podepsané rozhodnutí: „Na základě opatření akčního výboru filosofické fakulty university Karlovy v Praze překládám Vás s okamžitou platností na dovolenou [...] a zprošťuji Vás současně činné služby.“[2] Dodejme, že předsedou zmíněného akčního výboru byl komunista Arnošt Kolman.

   V uvedené schůzi profesorského sboru 4. 3. bylo usneseno, aby „ústav pro hudební vědu převzal po prof. Dr. Huttrovi Dr. Sychra“. Navrhovatel tohoto usnesení v zápisu uveden není, ale zřejmě jím byl prof. Mukařovský, jehož žákem a posléze i zetěm Antonín Sychra byl. Avšak ministerstvo - tj. Zd. Nejedlý - jemu neznámého Moravana Sychru neschválilo a v následující schůzi profesorského sboru dne 18. 3. 1948 už se jen konstatovalo, že "z oboru hudební vědy je pověřena Anna J. Patzaková".
[3] Tak dosadil Nejedlý do čela pražské muzikologické katedry svou oddanou žačku a favoritku, přičemž nikomu nesmělo vadit, že místo erudovaného vědce Huttra zaujala soudružka, která svá vysokoškolská muzikologická studia nikdy nedokončila. Při tzv. prověrkách, při nichž museli v roce 1949 předstoupit před tříčlennou komisi svých studentských kolegů-komunistů ve složení František Mužík, Jaromír Paclt a Miroslav Šmíd, byla ze studií vyloučena většina studentů-nekomunistů. Na celou další vývojovou etapu byla - krátce po válce, kdy byly české vysoké školy zavřeny! - česká muzikologie ochuzena o tak nadané studenty jako byli Camillo Schoenbaum, Zdeněk Šesták, Viktor Kalabis, Jitka Snížková, Rudolf Jedlička, Jarmil Burghauser, pozdější anglista Karel Hodek a desítky dalších. Všem těmto studentům při prověrkách přitížilo, že předtím podepsali petici presidentu E. Benešovi, aby prof. Hutter mohl dále přednášet.

   Bolševické šílenství, vybičovávané stalinskou tezí o nepříteli ve vlastních řadách, vedlo na sklonku roku 1950 k zatčení Anny Patzakové. (Už předtím byl zatčen její choť Václav Patzak, dlouholetý funkcionář sociálnědemokratické strany. Zřejmě je tehdy kompromitovala skutečnost, že válku prožili v Anglii.) Na takto osiřelou katedru hudební vědy dosedl s pomocí svého tchána a současně rektora University Karlovy Jana Mukařovského homo novus - Antonín Sychra. Česká pováleční muzikologie tak byla zasažena v nejcitlivějším místě: ve výchově nových odborníků. Nadaný, ale vědecky nedozrálý a stranických pokynů ve všem poslušný Sychra dezorientoval v dalších letech mnohé studenty. Jeho pojetí vědy o hudbě v té době nejlépe charakterizuje kniha Stranická hudební kritika - spolutvůrce nové hudby, kterou vydal v roce 1951 a která je jakýmsi koncentrátem dobové komunistické ideologie na poli hudebním. V dané situaci bylo pro katedru štěstím, že Sychra, pověřený tehdy i funkcí děkana hudební fakulty Akademie múzických umění, musel vedení muzikologické katedry na filosofické fakultě postoupit dalšímu nově jmenovanému profesorovi (rovněž bez habilitačního řízení) Mirku Očadlíkovi. Tento dostudovaný doktor práv a nedostudovaný muzikolog (Nejedlého žák), leč vysoce kvalifikovaný smetanovský badatel a znalec hudby 20. století, byl samozřejmě také straník, ale znatelně odlišného typu než Sychra a jemu podobní. Ve Vídni strávené mládí syna advokáta jakož i intenzivní vztah k moderní hudbě 20.století, kterou bolševická ideologie v té době šmahem označovala za hudbu úpadkovou a formalistickou, dávaly Očadlíkovým aktivitám velmi často jiný rozměr, než jaký požadovala strana. Jako obratný společenský rutinér dokázal uhájit - přes Sychrovy stranické stížnosti ! - to nejcennější, co byl tehdy schopen svým studentům, ale i konzervatoristům a zainteresovaným posluchačům skladby na AMU dát: přehrávky v Divadle hudby, při nichž seznamoval studenty i s tvorbou Stravinského, Berga, Schönberga ad., které tehdejší sovětská věda a její čeští nohsledi označovali za "hudbu duševní bídy". Vedle toho dokázal Očadlík před Sychrou i před fakultní stranickou organizací obhájit i to, že mezi jím přijatými asistenty a aspiranty (Vladimír Lébl, Jaroslav Markl, Jaroslav Bužga, Tomislav Volek, Jan Kouba) nebyl ani jeden straník.

   Co se v té době dálo s prof. Huttrem? Komunisté mu dali zopakovat i ten nejtrpčí zážitek z doby válečné: tehdy strávil poslední rok nacistické okupace ve vězení, za komunistického režimu byl 7. ledna 1950 znovu zatčen a po vykonstruovaném procesu byl 30.srpna 1950 Státním soudem odsouzen na 15 let vězení. Už jako arestanta ho pak v roce 1952 komunistické soudnictví vzalo do svých spárů ještě jednou a přiřadilo ho k velké skupině tzv.velezrádců, načež pro něho prokurátor navrhoval dokonce trest smrti. 6. 11. 1952 byl prof. Hutter odsouzen pro velezradu a vyzvědačství na 24 let, k propadnutí majetku, ztrátě občanských práv atd. Protože nacistické a komunistické kriminály podlomily jeho zdraví tak, že ve vězení prodělal dva infarkty, předkládala jeho rodina každým rokem žádost o milost. Marně. Vězení opustil až v roce 1956 v rámci amnestie. Tak se česká poválečná muzikologie ocitla bez dvou svých nejvýznamnějších representantů: Vladimír Helfert zemřel bezprostředně po osvobození na následky nacistického věznění a Josef Hutter byl v dalším totalitním režimu nejprve z vědeckého pracoviště odstraněn a pak opět vězněn. Vývoj české muzikologie tím utrpěl trvalou škodu.

   Mezitím M. Očadlík ve snaze rozšířit počet badatelských muzikologických míst prosadil v roce 1962 zřízení Ústavu pro dějiny hudby na filosofické fakultě UK. Jako jeho ředitel musel katedru postoupit odbornému asistentovi Mužíkovi. Jakmile Očadlík v roce 1964 zemřel, byli všichni nekomunističtí pracovníci jeho ústavu z fakulty vyhozeni, a to z iniciativy dvou nejtemnějších postav muzikologického pracoviště na filosofické fakultě - manželů Růženy a Františka Mužíkových. Ti pak vládli katedře - dělíce se o funkce na katedře a ve stranické organizaci - i po celou normalizační éru až do převratu v roce 1989. K neblahým důsledkům této vlády neschopných a demoralizovaných patří i to, že české muzikologii dnes chybí střední generace kvalifikovaných odborníků.

   V Akademii věd bylo muzikologické pracoviště založeno až v roce 1962 (pro srovnání: v Slovenské akademii věd existovalo od roku 1950). Až tehdy se čtyřiaosmdesátiletý president ČSAV Zd. Nejedlý smiloval a krátce před svou smrtí dal k založení takového ústavu souhlas, učiniv jeho ředitelem jednoho z tajemníků svého Kabinetu v ČSAV - Jaroslava Jiránka. O kvalitách tohoto horlivého komunisty, propagátora Ždanovových statí a socialistického realismu, který ostatně nikdy hudební vědu nestudoval, svědčí mj. i skutečnost, že jeho jméno se objevuje osmkrát /!/ v tzv. Cibulkových seznamech. Jiránek přijímal do ústavu nejprve komunisty, v čele se dvěma absolventy moskevské konzervatoře (Václav Kučera a Jiří Bajer) a jedním sexuálním deviantem, neschopným sepsat nějakou muzikologickou studii. (Posléze se objevil v jedné z povídek Josefa Škvoreckého). Pak ovšem potřeboval také lidi na práci, a tak jsme u něho dostali počínaje rokem 1965 zaměstnání i my, čtyři nestraníci z fakultního ústavu M. Očadlíka, jemuž mezitím děkan Fr. Mužík zastavil činnost. Na fakultě ponechal jen jednoho z pracovníků tohoto ústavu, tj. Růženu Mužíkovou, byť ovšem za kuriózních podmínek: protože tehdy platil předpis, že je-li jeden z manželů vedoucím pracoviště, nesmí být na témž pracovišti zaměstnán druhý z manželů, vytvořil Mužík pro svou choť a pro arch. Zárubu, převeleného z ÚV KSČ na filozofickou fakultu, zvláštní „kabinet pro dějiny kultury“ při katedře češtiny pro cizince...

   V akademickém Ústavu pro hudební vědu se pak - nakrátko - dálo cosi nadějného. J. Jiránek prokázal v jeho řízení i určité pozitivní stránky své osobnosti. Především pro něj postupně dokázal vybojovat další místa, takže počet jeho vědeckých a odborných sil se pohyboval až kolem dvaceti. Nikdy předtím a nikdy potom neexistovalo u nás tak velké muzikologické pracoviště. Čtyřem nekomunistům z někdejšího Očadlíkova ústavu pak Jiránek - po určitém váhání - dovolil dokončit jejich výzkumný projekt, jehož výsledkem se stala publikace Průvodce po pramenech k dějinám hudby (Academia 1969). A dovolil dokonce i nestraníkům vyjet na konference, které se konaly „na Západě“. Nadto umožnil nebo dokonce sám inicioval i několik výzkumných, resp. edičních projektů, které ovšem zůstaly nedokončeny nebo přestaly existovat, protože propukla tzv. „normalizace“. Ta zakrátko - se zcela absurdní motivací - postihla i muzikologické pracoviště v ČSAV, a to přímo samu jeho existenci.

   V rámci probíhající „normalizace“ totiž ÚV KSČ rozhodl, že svá místa musí opustit mj. všichni ti, kdo byli v tzv. krizových letech řediteli ústavů či šéfredaktory nakladatelství a časopisů. Vinou takto paušalizujícího stranického rozhodnutí přišel o své ředitelské místo v muzikologickém ústavu i politicky "zcela nevinný" J. Jiránek. (Stal se znovu pracovníkem Kabinetu Zd. Nejedlého.) Octnuv se takto bez ředitele byl akademický Ústav pro hudební vědu v roce 1971 vydán zcela na pospas normalizátorům. Byl zrušen a jako pouhá sekce převeden do Ústavu teorie a dějin umění, do jehož čela byl na základě intervence Gustava Husáka postaven homo novus Sáva Šabouk. Jestliže jsme na této konferenci slyšeli o jednom normalizačním řediteli akademického ústavu, který kdysi býval bachařem, pak Sáva Šabouk byl přece jen lepší kategorie - býval vojenským politrukem. V rámci normalizace ho čekalo několik let kariérního rozletu.

   Šabouk, který neměl žádnou kvalifikaci pro řízení výzkumu na poli výtvarných umění nebo hudby, ničil svěřené pracoviště přímo znalecky. Různými způsoby ztěžoval až znemožňoval práci schopných, zatímco s několika konjunkturalisty pro sebe vytvořil bohatě dotovaný mezioborový „tým pro studium vyjadřovacích a sdělovacích systémů umění“. Měli dost peněz i na interní časopis tohoto týmu. K jeho produktům patří i zvláštní slovník, který dal v Praze přeložit i do němčiny.
[4] Překladatelé nejsou v publikaci uvedeni. Odborná kvalita publikace je tak hrůzná, že se s ní zřejmě nechtěl ani žádný překladatel jmenovitě spojit. Šabouk nemohl jejich výkon kontrolovat, protože německy neuměl. Příležitostně bavím tímto elaborátem z éry normalizace německé kolegy. Zvláště úspěšný je vždy překlad Šaboukova termínu „vstupní významové prvky“. Protože němčina se tomuto nesmyslu vzpírá, rozdělil ho nejmenovaný překladatel na dvě složená slova, „Eintrittselemente“ a „Bedeutungsintervalle“, čímž Šaboukovo ptidepe jen zdokonalil.

   Pokud jde o muzikologickou sekci Ústavu teorie a dějin umění, měl jeho ředitel Šabouk velice usnadněnu roli mj. v tom, že teprve za jeho éry vyšly tiskem publikace, připravené ještě za Jiránkova ředitelování: dva svazky cizojazyčného sborníku De musica disputationes Pragenses (1972 a 1974), počínaje rokem 1971 vyšly čtyři svazky sborníku Příspěvky k dějinám české hudby, a zvláště dva svazky - ze tří plánovaných - Dějin české hudební kultury 1890-1945 (1972 a 1981). Tento projekt ovšem zůstal nedokončen a jmenované sborníky přestaly vycházet.

   Zato však muzikologická sekce ÚTDU dodala v normalizační éře stranickým orgánům v osobě dr. Josefa Beka, CSc. velice aktivního ideologického manipulanta na poli české hudební vědy. Vedle svého zaměstnání v ČSAV měl od roku 1972 současně úvazek jako redaktor „teoretického a politického časopisu ÚV KSČ“ Nové mysli. Ve svých příspěvcích do tohoto vyhlášeného periodika buď chválil práce Šaboukovy (viz NM 27/1973, s. 1623n. a 29/1975, s. 1134n.) či Štollovy (31/1977, s. 132n.), jindy chválil svého věrného stranického souputníka z ústavu Jiřího Bajera za práci (dodejme: ubohou) o sovětské hudební kultuře (32/1976, s. 147n.). Jindy nás poučoval statí Marxistická estetika v ofenzívě (29/1975, s. 1463n.). Několik citátů z jeho statě Společenská funkce hudební kritiky (30/1976, s. 96n.) doloží kvality normalizačního hrdiny na poli muzikologie, který se v té době také habilitoval a začal vyučovat na muzikologické katedře filozofické fakulty UK: „Tak se stalo, že [...] kapitalistická společnost nevytvořila v dějinách umění svou vlastní epochu, že buržoazie nemá svůj umělecký sloh“ (s. 97). Dále Bek píše proti „obráncům formalistického výkladu“ a prohlašuje: „Hudební věda se pak nemůže ztrácet v pseudoproblémech, nemůže být považována za exkluzivní ozdobu blahobytné společnosti (jako je tomu ve vyspělých kapitalistických zemích), [...] ale stává se užitečnou a nepostradatelnou součástí řídícího systému, zajišťující zdravý rozvoj kultury a umění ve společnosti“ (s. 102). Další „rozmach“ Šaboukova, Bekova, Bajerova ad. pojetí muzikologie na akademickém pracovišti už jsem nezažil, protože mě Šabouk - za ochotného přispění jím jmenovaných komunistických vedoucích muzikologické sekce - z ústavu vyhodil. Nedalo mu to mnoho práce, protože západoněmečtí kolegové, kteří mě v roce 1969 pozvali do Darmstadtu na konferenci na téma Musik und Politik, otiskli ve sborníku z konference i můj příspěvek, v němž jsem mj. postavil na jednu rovinu nacistickou estetickou kategorii „entartete Kunst“ a sovětské označování „formalistická hudba“.
[5] Když sborník dorazil do Čech a na pravou víru opět obrácený horlivý obrodič z roku 1968 Josef Bek ho předložil Šaboukovi, byl jsem snadno na odstřel. Zato jsem se v květnu 1973, když oddělení školství a vědy ÚV KSČ uspořádalo dvoudenní „stranický seminář k otázkám uměnovědy“, dostal v Šaboukově hlavním referátu, nazvaném Současný stav a úkoly marxistické vědy o umění, do dobré společnosti. Odvolávaje se na Nejedlého, Štolla, Bilaka a Fojtíka ztepal Šabouk strukturalisty i surrealisty, fenomenology i marxisty v uvozovkách (jako např. Karla Kosíka) ad., a také dva své podřízené, Květoslava Chvatíka a mne. Mne jmenovitě za ono srovnání nacistického pojmu „zvrhlé umění“ a komunistického pojmu „formalistická hudba“ a dodal rozhořčeně s argumentací hodnou politruka: „Nacistický požadavek, aby umění sloužilo smrti, je zde kladen na roveň požadavku, aby se umění neoddávalo samoúčelné artistnosti, aby sloužilo rozvíjení lidskosti. Jak je to možné?...“ položil pateticky básnickou otázku. Mně se ovšem neptal na nic, zato udělal v ústavu rázná opatření.

   Už dříve jsem byl vyřazen z tzv. vědecké výchovy (nesměl jsem dále pracovat na kandidátské práci). Postupně mi bylo zakázáno publikovat. Když kolegiální redaktorka Hudebních rozhledů Eva Pensdorfová přijala do tisku stať o mém nálezu důležitého dopisu Richarda Wagnera v tzv. toskánském archivu (Richard Wagner jako vídeňský Hofkapellmeister?, bylo zásahem Jiřího Bajera odstraněno v korekturách jméno autora statě (viz HR 3/1972). 1973 jsem už nesměl být uveden ani jako spoluautor statě Hudba v piaristické koleji v Lipníku, která vyšla v ústavním časopise Hudební věda jen se jménem J. Bombery a mé bylo nahrazeno jménem jeho ženy. (Když jsem v té věci protestoval dopisem tehdejšímu šéfredaktorovi, Mužíkovi, měl to jednoduché, vůbec mi neodpověděl.) Nesměl vyjít můj referát o mezinárodní muzikologické konferenci v Brně 1973 ani můj referát z konference na Slovensku v Moravanech O potřebě hudební antropologie. Ještě krátce jsem směl publikovat pod šifrou ikonografické statě, protože ústavní časopis Hudební věda měl tehdy - mou zásluhou - ikonografickou rubriku a bylo nutno ji vyplnit. Následoval zákaz účasti na konferencích, Šaboukem a Bekem jsem byl vyzván k distancování se od své statě v Musik und Politik. Napsal jsem tedy studie o problematice hudební antropologie, ale protože jsem v nich žádný svůj předchozí výrok neodvolal, nebyly jako doklad mé „nápravy“ uznány. Naopak přibyly další konflikty. Bek předložil v lednu 1975 sekci návrh projektu Dějiny české hudební kultury (od počátků po současnost) s absurdní představou, že 1. svazek by mělo tvořit jednosvazkové torso někdejších Všeobecných dějin hudby Zd. Nejedlého. 10. 3. 1975 jsem k takovému kurióznímu projektu podal velmi kritické písemné vyjádření. (Na konci roku 1976 byl projekt odvolán.) K 1. 10. 1975 jsem byl přeřazen do nově zřízeného oddělení tzv.rešeršní bibliografie na detašovaném pracovišti v jednom periferním baráčku v Košířích. Spolu se mnou byl do tohoto oddělení o dvou pracovnících přeřazen též estetik Květoslav Chvatík, který později emigroval.

   Na konci roku 1976 mi nebyla obnovena pracovní smlouva, zato jsem dostal zničující posudek. Nehodlal jsem se vzdát bez boje a bránil jsem se dopisy všem instancím, včetně předsedovi ČSAV Kožešníkovi, pak témuž jako svému poslanci, psal jsem nejvyššímu kádrovákovi ČSAV a nakonec jsem Ústav zažaloval. Soudní spor o posudek skončil po mnoha stáních tzv.smírem, (více nebylo možné v tehdejším socialistickém soudnictví dosáhnout) a Šabouk byl donucen vystavit mi posudek nový. Ten byl sice už bez politických invektiv, ale pravdu měl Šabouk, když mi po skočení procesu statečně řekl na chodbě: „Stejně vám nebude nic platný, na to stačí dva tři telefonáty.“ - A měl pravdu. Následujících 13 let jsem byl - dle zápisu v občanském průkazu – „hudební vědec - svobodné povolání“.

*

   Předkládaje tuto hrstku dokladů a vzpomínek a vyslechnuv řadu referátů o jiných oborech v době normalizace nemohu nepoložit otázku: bude se na některé z dalších konferencí zkoumat také otázka důsledků normalizace v éře popřevratové? Což mnohé nepřetrvávají dodnes? Opět mohu posloužit vlastním svědectvím. Po převratu v roce 1989 mne rehabilitační komise ÚTDU odmítala rehabilitovat. Jakby ne, vždyť tam dále seděli a působili - s výjimkou Šabouka - ti lidé, kteří mne z ústavu vyhodili ! Musel jsem se tudíž obrátit na ústřední rehabilitační komisi ČSAV a předložit jí klíčové dokumenty - a pak teprve došlo k rychlému obratu.

   Dovolte mi ještě na závěr říci, že jsem velice znepokojen tím, jak v české muzikologii přetrvávají četné deformace z éry normalizace. Např. v monumentálním Slovníku české hudební kultury, vydaném v roce 1997, nepadne o odstranění prof. Huttra z univerzitního muzikologického pracoviště v roce 1948 ani slovo! Zato vycházejí různé „výběrové bibliografie“ jubilujících muzikologů, v nichž se odborné veřejnosti předkládá něco, co z hlediska vědeckého patří do kategorie záměrné dezinformace. Nemýlím-li se, stála u kolébky tohoto pro naši dobu a obor příznačného fenoménu redakce akademického časopisu Estetika, když v roce 1988 publikovala tzv. výběrovou bibliografii Jaroslava Volka. Jednoduše z ní vypustila takřka všechny Volkovy bolševické hříchy padesátých let... Stejně si počínala olomoucká universita, když v roce 1997 [!] vydala Festschrift Jaroslav Jiránek, a to rovněž s tzv. výběrovou bibliografií. A tak nadále pokračuje marxistická praxe škrtání v dějinách všeho co se do krámu nehodí. Avšak není pravda, že Jiránek nevydal publikace jako byly Historický význam vystoupení soudruha Ždanova pro naši hudbu (1953) nebo v éře normalizace Socialistický realismus jako vůdčí ideově estetický princip naší současné hudební tvorby (v redakci Jaroslava Šedy vydal Divadelní ústav v roce 1980).

   Orwellova „memory hole“, „díra na paměť“, je dnes nepochybně snem řady starších českých muzikologů. Musíme zřejmě vyvinout ještě značné úsilí, aby memory hole nadále existovala jen v Orwellově geniální fikci totalitního režimu - ne však ve vědeckých oborech.

Tomislav Volek


 

[1] Archiv University Karlovy, fond Filosofická fakulta, protokoly profesorského sboru.

[2] V pozůstalosti prof. J. Huttra, nacházející se v majetku jeho dědiců.

[3] Tomislav Volek, Profesor Josef Hutter - oběť dvou totalitních režimů, in: Hudební věda 31, 1994, č.4, s. 363-372.

[4] Krátký slovník koncepce pražského týmu pro studium vyjadřovacích a sdělovacích systémů umění. Vedoucí týmu: PhDr. Sáva Šabouk. Interní publikace ČSAV, Praha 1977, 64 s. - Kurzes Wörterbuch der Konzeption des Prager Teams. Leiter des Teams S, Šabouk. ČSAV Prag 1976, 60 s. - V případě německého překladu samozřejmě chybí poznámka "Interní publikace ČSAV"...

[5] Tomislav Volek: Einige Bemerkungen zum Thema Musik und Politik vom anthropologischen Gesichtspunkt, in: Über Musik und Politik. Neun Beiträge. Hrsg. von Rudolf Stephan, Mainz 1971, s.96-99.