Pavel Šporcl – šarmér Česka 2014!?

 

Krátce poté, co jsem na svých stránkách vyjádřil neskrývaný obdiv k mimořádné intelektuální a vzdělanecké výbavě dvojice Š&Š, přineslo 17. číslo Týdeníku Rozhlas článek Šarmantní Pavel Šporcl,  který podstatně doplňuje můj předchozí popis nového typu českého muzikantství, jak nám ho o sobě podává  dvojice Š&Š: „Houslista Pavel Šporcl se stal vítězem devatenáctého ročníku rozhlasové ankety Šarmantní osobnost roku 2014. Hlavní cenu Zlaté slunce převzal z rukou náměstka generálního ředitele ČRo Jana Mengera ve zcela zaplněném sále královéhradecké filharmonie.“

             K textu je připojena Mistrova portrétní fotografie. (Kdo jste ji dosud neviděli, neošiďte se o tento zážitek, kromě Týdeníku Rozhlas se vám nabízí také na Šporclových webových stránkách v rubrice Média jako Gipsy fire, foto: Lenka Hatašová). Až se bude po letech psát hudební historie naší doby, tak by mezi její ikonografickou dokumentací neměl tento produkt chybět. Skvěle dokresluje současnou situaci naší hudby, dobovou typologii interpretů i hudebního publika, jehož určitý výsek zřejmě nemohl roku 2014 volit jinak. Nejaktivnější sebepropagátor  naší hudební sféry Pavel Šporcl, který zřejmě v USA studoval i tradice a metody firmy The Barnum & Bailey Circus (The Greatest Show on Earth), inzeruje na zmíněné fotografii svůj nezaměnitelný „šarm“ v dokonale koncentrované podobě. Na hlavě má hluboce vražený černý klobouk, jeho modré housle spočívají na jeho pravém rameni, přidržovány pravou rukou, na jejímž zápěstí vidíme kožený (?) náramek, zdobený nýty (?), a scénu dokresluje ležérní rozhalení košile -  vše tak typické pro Mistra od doby, kdy v Americe pochopil „svobodu bytí“.  Ale nejen to! Tímto svým nedocenitelně vstřícným snímkem nám všem, všem, všem předkládá na svém hrdle k vidění 12 řad náhrdelníků! Žádný troškař! Vršitel! Na jednom z nich je zavěšen kříž (ve 12 přečetl Bibli!). Tmavočervené kameny jsou patrně rubíny, další by dle barvy mohly být s ohledem na Mistrovy honoráře smaragdy, ale mohou to být i sklíčka, jaká se prodávají na poutích. Jak vidno, nejsem kompetentní ani k popisu, ani k výkladu takového kvanta závěsných ozdob na hrdle umělcově. K takové podobě „svobody bytí“ jsem prostě nedorostl, mohu se jen dohadovat: buď se sebestředný klaun z tohoto obrázku v rámci „svobody svého bytí“ právě chystá do manéže (k takovému výkladu však chybí ještě nános křiklavých barev na jeho tváři a nosu), anebo je Mistr spíše femininního založení a miluje ozdobičky tuhle a taky támhle, to je prostě jeho, bez toho nemůže, milé dámy, býti a žíti, natož pak hráti a hudbě sloužiti…

            Velkou vypovídací hodnotu má ovšem – vždy, a tudíž nutně i na této fotografii – také Mistrova tvář a její charakteristický výraz, očividně poznamenaný právě probíhajícím pohledem do vlastního nitra, plného Duchovna. Psychologové k dílu!

           Vedle nich je tu ovšem plno práce i pro sociální psychology, kteří – nechávajíce Mistra Mistrem – by měli podle výsledku hlasování posoudit také soudobé publikum a porovnat ho např. s výsledky starších ročníků téže ankety, z nichž vyšly vítězně osobnosti zcela jiného založení (Radovan Lukavský, Marek Eben ad.). A hodilo by se nasadit i evropské měřítko a připomenout takového Maurice Chevaliera, který ostatně také okouzloval i svým kloboučkem, v jeho případě lehce nasazeným slaměným, a ovšem i naprosto odlišným držením těla…

          Nu a co na to vyhlášení Vy, v anketě nehlasující posluchači a čtenáři roku 2015? Není na čase znovu – i kvůli této anketě a jejímu výsledku – číst Vzpouru davů (1927) bystrého analytika Ortegy y Gasseta? Už před tolika lety byla jím formulována charakteristika bytosti, která spolu s podobnými dává 2014 svůj hlas něčemu, čeho se pak úslužně a s porozuměním chápe některý z náhodných náměstků některého náhodného generálního ředitele:

„… občas působí dojmem primitiva, který se nečekaně objevil uprostřed prastaré civilizace“.