Periferie ovládla pole - Bilanční rozhovor s muzikologem Tomislavem Volkem

Napsal Jindřich Bálek, Petr Kadlec

 

„Jak vám to dlouho vydrží?“, zeptal se Tomislav Volek na začátku setkání stran výkonnosti našeho diktafonu. „Sedm hodin.“ – „To snad bude stačit,“ odvětil a rozhovořil se. – Když jsme se po pěti hodinách rozcházeli, měli jsme natočený výborný materiál, a přesto bylo jasné, že to ještě budeme muset dopovídat. Příští setkání už bylo jenom tříhodinové, ovšem ohromně zajímavé. Docent Volek přinesl svoje – už víc než 50 let vedené – deníky, ze kterých četl o dění od jara 1989 do ledna 1990.

Když se pomalu blížila uzávěrka HARMONIE, domlouvali jsme se na setkání spojeném s autorizací rozhovoru. Mělo být v úterý. Od T. Volka přišel charakteristický e-mail: „...nešlo by to ve středu nebo ještě lépe v pátek? Měl jsem mnoho kontaktů různého druhu (...), souvisejících většinou s faktem, že minulý týden nás konečně zapsali v katastru nemovitostí jako nabyvatele Bertramky, náš právník psal oficiální výzvu protistraně k zahájení předávání atd. Pohltilo mne to a navíc musíme v úterý poslat vyúčtování grantu Česko-německému fondu budoucnosti na Duškovu soutěž (...) – prostě v tom lítám. A do toho jsem ještě včera a dnes hodiny a hodiny sledoval papeže v Čechách, reakce v médiích, Halíka a Bělohradského v diskusi na to téma atd. Poshovte mi, prosím.“

Tomislav Volek, ročník 1931, žije v obdivuhodném tempu. Je předsedou Mozartovy obce a vynikajícím mozartologem, má ovšem – jak by napsal Karel Čapek – „padesát tisíc zájmů na životě“, neustále je něčím nadšen nebo rozčilen (to častěji). V době, která si zakládá na vyváženosti, politické korektnosti a toleranci, jsou jeho kritické soudy mnohými vnímány jako neurvalé hulvátství či osobní msta a jejich nositel nepatří k lidem, kteří by byli českou (hudební) veřejností rádi slyšeni. K její škodě, protože i když jeho názory často jdou proti srsti a po dušičce zrovna nepohladí, většinou míří do černého. A hlavně: to, co za nimi stojí, je starost o kvalitu – a pochopitelné rozhořčení, když to jde s kvalitou z kopce.

 

Co se na počátku 90. let z vašeho pohledu v české muzikologii nejvíc povedlo? 

Velice se povedlo, že obnovili Ústav pro hudební vědu na Akademii věd. Náš obor potřebuje badatelské pracoviště, kde je dostatečný počet vědců a kde je možné pokrývat hudební dějiny tohoto národa. Oproti kunsthistorikům nebo literárním vědcům jsme v tom strašlivě upozadění. Hudební složka našeho národního umění je mocnější než jiné, ale přitom nemá patřičnou podporu – ani organizační, ani badatelskou, ani politickou! Třeba v německém prostředí má umělecká muzika mnohem větší kredit a společenskou prestiž.

 

Když se zeptáme, co se na počátku 90. let nepovedlo, bude to pro vás určitě nahrávka na smeč nebo sérii smečí... 

Co se nepovedlo: ztráta hudebních nakladatelství! To je hrůza. Kde se vydává nová česká skladatelská produkce? To je tak smutné jít u nás do kteréhokoliv hudebního obchodu! Jsme národ, který nemá svoje hudební nakladatelství, protože se hloupě prodalo!

Co se ještě vůbec nepovedlo, to byla role Ministerstva kultury. Prakticky se tam nedostali noví lidé a mnozí z těch, co tam zůstali, jsou – s ohledem na svou minulost – velmi problematičtí. Dlouze jsem o tom mluvil už s Milanem Uhdem (pozn. – ministr kultury 1990 – 1992) . Odpověděl mi památnou větou: „Mám pocit, že tlačím zabrzděný vagón!“ Na stejné téma jsem později hovořil i s Pavlem Tigridem (pozn. – ministr kultury 1994 – 1996). I jeho odpověď považuji za památnou: „Co po mně chcete, já sedím ve vládě se čtyřmi komunisty?!“

 

Jsme dnes víc součástí hudební Evropy? 

Stoprocentně. Vezměte si jen, jak snadno se dnes mohou hudebníci dostat do ostatních zemí.

 

Ještě nějaká pozitiva naší současnosti? 

Že existují „ostrůvky pozitivní deviace“ a pořád máme talentované mladé hudebníky. Z dirigentů se mi nejvíc líbí Hrůša. Modlím se jenom za to, aby tihle talentovaní svůj talent unesli. Když člověk vidí, jak nadaný byl třeba Pavel Šporcl... Jenže když pak sledujete, jak se mu, s prominutím, natahuje puberta, nejdřív hraje se šátkem, pak s modrými houslemi, je to strašlivé. Je to častý případ, kdy lidé neunesou veliké nadání. To je podobné jako s tím krasavečkem z Husákovy éry – s Václavem Hudečkem. Vzpomínám na jeho starou nahrávku Mendelssohnova koncertu. Tam jsou místa, která by myslím málokdo zahrál lépe! Ale pak se to taky pokazilo.

 

Napadla vás někdy myšlenka typu, že „za bolševika bylo líp“? 

Snad jen v souvislosti se systémem hudebního školství počínaje lidovými školami umění, přes konzervatoře až k hudebním akademiím. Bylo to provázané, byli tam fachmani, ale pak přišel ministr Pilip, něco musel – jak to tak bývá – reorganizovat, a narušil tento dobře fungující systém. Odpadla tak například finanční podpora ministerstva pro některé základní umělecké školy. Z původních vynikajících lidí pak zůstal na ministerstvu jen Pavel Kloub.

 

Ale stav hudebního školství přece není zase až tak katastrofický... 

Metodika výuky na nástroje je o mnoho dál a má lepší výsledky, než když jsem byl mladý. Tehdy jsme chodili často poslouchat výkony konzervatoristů, samozřejmě, s prominutím, někdy jsme se chodili dívat hlavně na hezké holky... Ale ve srovnání s tím jsou dnešní interpretační výkony po technické stránce mnohem lepší. Řekl bych, že ani ve Filharmonii v Talichově době toho hráči ve smyčcové sekci neuměli tolik jako dnešní absolventi konzervatoří.

Co jim ale strašlivě chybí, je smysl pro styl. Oni hrají všechno stejně, což je následek podceňované výuky dějin hudby. Budoucím interpretům včetně dirigentů často vůbec nedochází, že ta a ta skladatelská škola, třeba mannheimská, přišla s tím a tím novým. Což ovšem znamená, že když chcete hrát hudbu, která předcházela, a chcete být styloví, tak určité věci prostě nesmíte uplatňovat. Technicky skvěle vybavení mladí interpreti pak hrají třeba Dusíka a Janáčka stejně.

A vítězí názor takzvaných „prézentistů“, tedy těch, co soudí, že interpret má údajně právo hrát hudbu minulých epoch především „jak ji on – dnešní člověk – cítí“, což obvykle znamená v krajních tempových excesech a s křupansky ohlušujícími dynamickými akcenty!

 

Sám jste se jako muzikolog hodně zasazoval o ideály autentické interpretace, tam se situace za posledních dvacet let změnila hodně... 

Svým způsobem ano, ale naši interpreti už dnes například nechápou zásadní rozdíl mezi světskou a chrámovou kantátou. Já ještě zažil generaci, která nevěděla takřka nic o problematice autentické interpretace, třeba lidé v lipském Thomanerchoru. Ale věděli: tohle je chrámová hudba na straně jedné – a tohle je Händlův Saul na straně druhé. Obojí se od sebe – stylem – podstatně liší! Je to zajímavý paradox: v dnešní době se mnohem víc fandí autentické interpretaci, propracovává se spousta detailů, ale někdy při tom unikají úplně základní věci. Třeba to, že když se v Bachovi zpívá JÁ, není to „JÁ Johann Sebastian“, ale „JÁ křesťan“! Anebo že když člověk ví, kolik přísloví prakticky ve všech evropských jazycích po staletí zesměšňuje rychlost („Práce kvapná, málo platná“ nebo italské „Rychle se mají zabíjet jen mouchy“), mělo by to vést minimálně k zamyšlení nad tím, jestli se ve jménu takzvané autenticity neprodukují jenom splašená tempa (jako to dělá třeba italský houslista Giuliano Carmignola se souborem Venice Baroque Orchestra).

Takový Alois Klíma nevěděl o autentické interpretaci nic, a kdyby mu o ní někdo začal vykládat, asi by ho někam poslal. Ale třeba Dusíkův Koncert g moll dirigoval výborně. On nemusel nijak studovat zásady historické interpretace, byl to muzikant od pánaboha, který dobře vycítil Dusíkův osobnostní styl.

 

Teď jste skončil vyloženě pozitivně, ale asi se to netýká naší současnosti... Tak já si ještě přisadím. K hrozným věcem naší doby patří zvukový smog, hlukomilci ovládli svět, i rozhlasové zpravodajství je dnes podmalováváno elektronickými zvuky. A v šoubízu – stejně jako v politice – lze situaci shrnout pregnantním výrazem: periferie ovládla pole, přesunula se do středu dění a společenského ocenění.

Pokud jde o popis obecné situace společnosti, odkazuji pro stručnost například na knihy MUDr. Františka Koukolíka, znamenitého diagnostika naší doby, Homo sapiens stupidus a Vzpoura deprivantů .

 

Jak se podle vás hudební obec vyrovnává se svou minulostí. Je to lepší, nebo horší než v jiných oborech? 

Je to horší než v jiných oborech. Bolševici v hudební vědě žijí dál. V Olomouci de facto vznikla jakási „rudá katedra“ a tak dále. Největší škody na oboru ovšem napáchali manželé Mužíkovi na pražské fakultě, devalvující českou muzikologii od 50. do 80. let – s individuálními přesahy dodnes.

 

Je to až vývoj posledních let anebo ten problém existuje už od roku 1989? V jaké situaci vás vlastně zastihly listopadové události? Byl to můj třináctý rok na volné noze. V té době už se tolik věcí smělo, že při zpětném pohledu mnohdy zírám. Už na jaře 1989 jsem mohl jet přednášet do Mnichova, mohl jsem vyjet na händlovský festival do Halle. Chodila mi i další pozvání, protože se pomalu blížil mozartovský rok 1991. Najednou začal být zájem o moji práci. Od března mě pak vzali asi na pětinový úvazek do Kabinetu dějin divadla, od října 1989 už to byl poloviční úvazek. Za to jsem byl hodně vděčný.

U jedné věci bych se rád zastavil. V dubnu 1989 jsem se směl zúčastnit dvoudenní muzikologické konference na Smíchově. Směl jsem promluvit a taky jsem jim tam řekl pěkné věci. Něco vám k tomu přečtu ze svého deníku: „Dopoledne čtyři řečníci. Bajer šokoval svou ,revolučností‘. Mluvil skoro jako Havel. Narážky na lednové pendreky, na Dubčeka a tak dál. Jiránek taky trochu. V poledne jsem letěl do školy.(pozn. – TV tehdy učil na Deylově konzervatoři) (...) Na odpolední sezení přijela výjimečně i Libuše (pozn. – manželka). Krotila mne. (...) Dostal jsem jen deset minut. Zmínil jsem sedm vyhozených v 70. letech. ,Nakopl‘ jsem Bajera, že mne s Bekem, ,jistým‘ Šaboukem a Ivanem Poledňákem vyhodil z ústavu a dnes mluví takto. Předsedající Bajer k tomu: ,Je v tom hodně pravdy.‘ Libuše žasla, že se na mne nevrhli. Dnes nemůžou, volí jinou taktiku. Přejít tyto stížnosti mlčky a dále se držet koryta.“ A ještě jedna ukázka ze druhého dne konference: „Odpoledne jsem dostal ještě v diskusi slovo. Oponoval jsem Pilkovi, který řekl: Kritičnost, o níž mluvil Volek, je jenom půl pravdy. K tomu je třeba přidat tvořivost. – Já: Aby mohl člověk vytvářet, musí dostat šanci. Já udělal s Jarešem ikonografii a vyhodili mě. – Pilka: Jsem už alergický na stížnosti o politickém postihu.“

 

Po listopadu 1989 bylo ale možné mluvit o politickém postihu mnohem víc... 

Přirozeně. Ale měla také hned nastat náprava. Když došlo k listopadovému obratu, samozřejmě jsem se chtěl vrátit do muzikologické sekce Ústavu teorie a dějin umění Akademie věd. Komika byla, že mě tam nechtěli. V každém ústavu byla tehdy zřízena rehabilitační komise. Přihlásil jsem se, ale oni mě nerehabilitovali. Šel jsem tedy do Centrální rehabilitační komise Akademie věd a předložil jim spisy svého soudního sporu s ústavem, který jsem po svém vyhození v 70. letech zažaloval (pozn. – T. Volkovi nebyla na konci roku 1976 z politických důvodů obnovena pracovní smlouva a „na odchodnou“ také dostal zničující politický posudek) . Komise prakticky okamžitě rozhodla, že mě ústav musí znovu přijmout. Jenže ústav řekl: my na něj nemáme peníze. Z popudu rehabilitační komise na mě pak ústav dostal další finance a pak už mě museli přijmout.

Pro dokreslení k tomu přečtu jeden zápis ze svého deníku z prosince 1989: „Večer mně zavolala Skalická. Milan Pospíšil – jako mluvčí Občanského fóra v ústavu – přednesl návrh, že ústav by měl iniciativně začít s rehabilitacemi, a v seznamu mě měl na prvním místě. Na to nečekaně promluvil K.(=Kuna), že by se to v mém případě muselo všechno pečlivě přešetřit, že on nemůže pro nic hlasovat, protože o tom nic neví, jen to, že jsem se soudil s Bajerem a že jsem byl v ústavu s kdekým rozhádán. Marie dala souhlas, že ho můžu zavolat. Bylo 22.30. Chtěl jsem, aby mi zopakoval, co řekl o mně. ,No, ona se tam vytvořila nátlaková skupina.‘ – ,Začínáš pěkně, jako Rudé právo.‘ – Pak to doznal. Řekl jsem mu, že se zachoval znovu jako hajzl, jako za studentských let (to už si neráčil pamatovat). Řekl jsem mu, že zítra musí promluvit jinak.“

 

V listopadu a prosinci 1989 jste se podílel na vzniku Občanského fóra Svazu skladatelů. 

Nejen to. Ještě k tomu tehdy započal boj o Bertramku. Po smrti Jitky Snížkové jsem byl zvolen předsedou Mozartovy obce a 25. 11. 1989 mě nový výbor pověřil, abych zahájil akce o navrácení Bertramky.

Ale k tomu Občanskému fóru. Ve Svazu skladatelů a koncertních umělců bylo založeno 28. 11. 1989. Z hudebních vědců jsme tam byli jen Ivan Vojtěch, Jaroslav Smolka, Stanislav Tesař a já. Už po několika dnech bylo zajímavé – ale současně strašlivé – vidět, jak se bývalí prominenti snaží i nadále si udržet vliv. Do komisí se dostávali lidé, kteří třeba nebyli přímo zkompromitovaní, ale stačilo, že byli velmi loajální k bývalým vládcům. Ti si pak mohli být jisti, že se nemusí bát žádných postihů za to, co dělali za komunismu. Vzpomínám na jedno prosincové zasedání aktivu hudebních vědců. Většinu v sále měli bolševici a jejich nohsledi. Milan Slavický přečetl prohlášení Občanského fóra. Ani ho moc neposlouchali, ale ruce zvedli všichni. Převlékání kabátů už bylo v plném proudu. Já tam mluvil na téma etika a česká muzikologie, především o Nejedlém a jedné z jeho příšerných knížeček, ve které se souhlasně vyjadřuje k popravě členů „Slánského spikleneckého centra“.

Jeden kolega, který také patřil k těm velmi loajálním, mi tehdy radil, abych se nespokojil s málem a snažil se v revoluční době získat – jak říkal – nějakou funkcičku. To bylo typicky bolševické uvažování!

Jinak ta doba byla událostmi doslova našlapaná. Stávky, demonstrace, do toho jsem měl nasmlouváno hodně přednášek. A charakteristická věc, která asi souvisela s mým zapojením do veřejných věcí: pravidelně mi vypínali telefon, takže jsem pořád musel běhat do budky.

 

Jak se tehdy vyvíjel vztah k tomu, co bylo před listopadem? 

K tomu řeknu jednu charakteristickou příhodu. Když se z emigrace v západním Německu vrátil Vladimír Karbusický, v 50. letech angažovaný bolševik, v ústavu se ho hned zeptali: máme se ohlížet za minulostí? A on říkal: „Ne, hledět vpřed!“ – A všichni se na mě otočili s takovým tím pohledem „no tak vidíš – a to říká někdo, kdo byl v emigraci na Západě“! – Ani v dalších letech se situace nelepšila. Poslední šéf ústavu například nechtěl, aby se pracovníci jakkoliv zapojili do zkoumání totality... Mimochodem: tentýž ředitel ústavu – sám o tři roky starší než já – mě poslal do penze v polovině našeho úspěšně probíhajícího grantu o italské opeře 18. století v českých zemích. Se mnou jako řešitelem byl tak nesmyslně zlikvidován i tento grant, drahocenná podpora českého hudebně historického výzkumu...

 

Kterým hudebním osobnostem jsme podle vás nejvíc dlužni? 

Hodně cítím dluh vůči Rafaelu Kubelíkovi. Myslím, že by se měl minimálně udělat soupis jeho nahrávek. Ale to by bylo opravdu to nejnutnější minimum. Čím později to bude, tím hůř se to bude dávat dohromady. My se můžeme zbláznit, když některý náš dirigent hostuje u nějakého slavného světového orchestru nebo v opeře, ale Kubelík pracoval se všemi těmi orchestry – a nikdo mu to neorganizoval.

 

A další naléhavé úkoly? 

Proměnit muzikologické katedry ve skutečně fundované ústavy, pečující alespoň o základní tematické okruhy, které se týkají české muziky. Smířil bych se s tím, když by tam nebyl kdovíjaký výzkum mimoevropské hudby, ale velice potřebné je, aby vycházelo dost muzikologů-profesionálů, kteří mohou pracovat na dějinách české hudby. To já osobně považuji za nejaktuálnější úkol. Dnešní oficiální představitelé české muzikologie však – s výjimkou brněnského Miloše Štědroně – do širších koncepčních diskusí nevstupují. Redakce hudebních, natož pak obecně kulturních časopisů, je nevyvolávají. Tato vaše akce – série bilančních rozhovorů 20 let po listopadu 1989 – je ojedinělá, v Hudebních rozhledech si ji zajisté nikdo nedovede představit.

Pro dnešní mladé muzikology je svým způsobem nebezpečná obrovská disproporce mezi jejich – v mnoha směrech – nekvalitní přípravou na vysoké škole a dříve nevídanými možnostmi zahraničních studijních a konferenčních pobytů i domácího uplatnění. Protože v malém českém muzikologickém rybníčku nevyjde kvalifikovaná kritika jejich disertací a studií, propadají někteří mylným představám o hodnotě svých výkonů a jejich vývoj se zastavuje. – A pak ty „krajské“ univerzity a kvalita jejich výuky!

 

Na čem teď pracujete? Soud nedávno rozhodl, že Bertramka bude skutečně patřit Mozartově obci. To vám asi zabírá mnoho času... 

A nejen teď. Už 19 let! Mnoho desítek soudních jednání u tří instancí. Během toho 10 odvolání, nakonec až k Ústavnímu soudu – ten zrušil předchozí rozhodnutí, které bylo v náš neprospěch. A stejně došlo k dalším průtahům, které trvaly až do letošního roku. Až 24. 9. 2009 jsme byli jako „nabyvatelé“ Bertramky zapsáni do katastru nemovitostí. Teď nastane proces přejímání, znaleckých posudků stavu stavby, inventarizace a tak dále. Možnost koncertovat se tam asi na pár měsíců zastaví. – A pak začne nová epocha Bertramky, sloužící skutečně Mozartovi!

 

A jinak? 

Jinak připravuji – už 15 let! (smích) – podstatně rozšířené vydání svého slovníku Osobností světové umělecké hudby. To je druh práce nikdy nekončící. Jenom se jednou musí přestat – a to já neumím!

 

Publikováno časopis Harmonie.