Šporcl a Štryncl – muzikanti Velkého Ducha


Lide český hudebnický, nemohu se s Tebou nepodělit o radost, kterou mi v roce 2014 svými texty nadělili dva naši vynikající hudební interpreti, první houslista, druhý violoncellista. Upřímně řečeno, bývám někdy dost nešťastný z mluvních a písemných projevů některých českých muzikantů. Přece jenom to obrovské kvantum času, které museli od mládí vyhradit studiu hry na svůj nástroj (či hlas), zatímco jiní četli, chodili na přednášky, do divadel, na výstavy, na koncerty atd., se na jejich všeobecném vzdělání projevilo četnými manky. Když je pak v letech jejich dospělosti vyhledá se svými otázkami zvědavý novinář, nebo je nějaký časopis požádá o vyjádření, nebo když – ti mediálně nejzdatnější z nich – sami z vlastní iniciativy napíší nějaké texty na své webové stránky či na Facebook, bývá to leckdy čtení neradostné. Projevy toho druhu se samozřejmě mnohdy dostanou do rukou i vzdělaným nemuzikantům, kteří pak při jejich četbě nejprve ustrnou, pak se zašklebí a učiní zobecňující závěr, že muzikanti jsou převážně zaostalí, nevzdělaní, inteligence spíše mdlé, a přitom se ještě tak často a rádi naparují…

Ale všeho do času! Jakmile se slova ujmou dva současní čeští hudební eskamotéři Šporcl a Štryncl, obraz se viditelně mění, Duchovno je aktivováno a já teď spěchám vás na to upozornit. Pavel Šporcl nás loni přímo úžasně obdařil v jednom z květnových čísel časopisu Týdeník rozhlas. Především velkému okruhu čtenářů a odběratelů tohoto periodika s velkou tradicí sdělil něco téměř epochálního: za svých studií v USA „pochopil, co je to opravdová svoboda bytí“. U těchto slov čtenář poprvé ustrne a čte si je podruhé, potřetí. A hned se mu dere na mysl: proč jen toho tady Šporcl neřekl víc o tom, jak se k tomuto úžasnému poznatku dopracoval? To v USA - vedle studia houslové hry – četl také Tomáše Akvinského? Nebo k tomu velkolepému poznání došel spíše studiem fenomenologů, třeba Maxe Schelera? Nebo na to všechno přišel dokonce úplně sám? To by bylo fantastické! - A asi to tak skutečně bylo, protože pokračování citovaného výroku o pochopení problematiky svobody bytí je bezprostředně spojeno s hudbou: „„pochopil, co je to opravdová svoboda bytí, včetně svobody dělat muziku jinak. Tam jsem získal odvahu vzít si na hlavu šátek“. Není to úžasné? Jak nám všem tento český muzikant otázku „svobody bytí“ pro budoucno zjednodušil! Nač studovat všechnu tu filosofickou literaturu, nač odbírat Filosofický časopis, když úplně stačí poučit se u Šporcla? Kdyby ještě žili Voskovec s Werichem, obměnili by jistě svůj slavný verš na „čtěte Šporcla, tam to všechno je !“

Takže – lide český - neváhej a honem se doma také po nějakém šátku poohlédni, nějaký se tam přece najde, uvaž si ho „alla Šporcl“, vyjdi s ním do ulic a hle! - svobody tvého bytí bylo dosaženo! A to zásluhou nikoliv politiků nebo filosofů, ale českého houslisty!

 A to ještě zdaleka není všechno. Něco neméně důležitého si Mistr houslí a Poradce v otázkách svobody bytí Pavel Šporcl ponechal na samotný závěr rozhovoru (dobrý interpret přece umí rozložit své síly):

Poslední měsíce procházím opět určitým duchovním vývojem, více se zajímám o duchovní život člověka, o smysl bytí, o reinkarnaci lidské duše. Ve svých dvanácti letech jsem přečetl celou bibli…“ No né!? Ten člověk je skutečný fenomén! - Nevím jak vy, ale já jsem při četbě těchto slov naprosto oněměl a hluboce jsem se zastyděl. Nejen kvůli reinkarnaci duše, k takové problematice vůbec nedohlédnu, ale především kvůli Bibli! Je mi 83 a za ta léta jsem se v Bibli načetl mnoho, dokonce jsem si během let opatřil řadu jejích českých i jinojazyčných překladů (vedly mne k tomu i požadavky mé profese, včetně vlastní práce v oboru hudební ikonografie) a např. porovnávání znění Vulgaty, překladu Lutherova a Kralických, (jakož i velezajímavého jehovistického překladu včetně připojeného komentáře !) mi přineslo mnoho poznatků o jejich odlišnostech, o odlišnostech kultur, které representují atd., ale dosud jsem se ani nikdy nepokusil přečíst celou Bibli od začátku do konce. A teď se dovídám, že český houslista Šporcl ji slupnul celou, a ještě k tomu ve dvanácti letech! To je duch! Výzkumníci, chopte se ho, analyzujte ho a v zájmu všeho lidstva zkoumejte, co všechno se ještě pod tím jeho šátkem skrývá! A za pomoci médií pátrejte, jestli ve světě existuje někdo, kdo by mohl v tomto směru se Šporclem soutěžit, kdo další by něco takového dokázal už ve dvanácti letech? Třeba tento výkon jeho Ducha v tak náročné disciplině představuje světový rekord!? Vždyť by to mohlo vynést i jeho zápis do Guinessovy knihy rekordů. Mistr Šporcl by tím mohl naše milované Česko proslavit ještě více než svým – byť jeho Duchovnem také přímo nabitým - projektem Gipsy Way!

Ale to pořád ještě není všechno! Šporclův Duch totiž – jak nám Mistr v onom květnovém rozhlasovém týdeníku laskavě prozradil - zraje dál a dál: „Dnes jsem zahloubaný do duchovní literatury…“. „Snažím se meditovat a i za pomoci správného dýchání nahlížet do svého nitra.“ - Není ten člověk přímo všestranně geniální?! (Já ať dejchám jak dejchám, tak přitom ze svého nitra nevidím nic, leda si s nelibostí uvědomuji, jak i to dejchání jde s přibývajícími léty hůř a hůř…)

Hned následující Mistrova myšlenka ovšem naznačuje, že tento můj nezdar je s největší pravděpodobností způsoben tím, že doma se mnou nejsou žádné modré housle, jen klavír, violoncello a klarinet: „Také čas, kdy jsem se svými modrými houslemi sám, je pro mě svým způsobem meditace a velmi mi to pomáhá v duchovním růstu.“ – Tohle by měla vědět především paní Šporclová, aby určitě – pro blaho lidstva! – nechávala manžela doma co nejvíc samotného, aby tak ještě lépe a více duchovně povyrostl… Ani jeho následující řádky by jí neměly uniknout, týkají se totiž i jejího vaření: „S touto novou etapou mého života přišel přirozeně podnět k omezení jídla. Proto jsem téměř odboural maso a naopak jíme doma hlavně zeleninu, klíčky. Zhubnul jsem přirozeně osm kilo, nepotřebuji čokoládu, prostě se ve mně cosi změnilo.“

Aby snad nikdo z neinformovaných nehudebníků nemohl při této četbě položit nejapnou otázku, kdo to vlastně je, ten pan Šporcl, znalec Bible a nadějný Poradce v otázkách svobody bytí a dalších cest k duchovnímu růstu, jestli by snad k němu nebylo možno jít jako ke správnému guru do učení, představil se skromný umělec sám: „Patřím do přímé linie těchto skvělých houslistů“. Před tímto svým významově rovněž neméně hutným výrokem vyjmenoval Šporcl ty skvělé houslisty, jež měl na mysli, a to v pořadí Kubelík, Kocián, Ondříček, Ševčík. Kdyby snad chtěl nějaký nestoudník o takovém zařazení Mistra Šporcla pochybovat, nechť si vyhledá onen rozhlasový týdeník a pohlédne mu tam několikrát do tváře, jeho fotografií je tam několik. A panstvo - je to tam! V té tváři ani ne, tam opravdu ne, ať je s šátkem nebo bez šátku, ale v tom jeho nitru lze vidět – ovšem jen ZA POMOCI SPRÁVNÉHO DÝCHÁNÍ – celou tu řadu: „Kubelík, Kocián, Ondříček, Ševčík“. A propána, já tam vidím i Vášu Příhodu a Josefa Suka! Proč Mistr Šporcl nezmínil i tyhle dva ? Neměli dle jeho mínění nárok ? Nebo těch „skvělých houslistů“ před ním nemělo být v české hudbě moc ?

Pro úplnost doplňme informaci, že Mistrovou inteligencí a vzděláním překypující citovaný rozhovor, který by si zasloužil přetištění i v současných Hudebních rozhledech, jež - řízeny soudružkou Jarolímkovou z líhně mužíkovské - rozhovory s hudebními Velikány Ducha rády publikují, vedl s panem Šporclem publicista Pavel Sršeň. (O jeho hudebním vzdělání nevím nic, ale může to být i skvělý recesista.)

 

 Nu a Mistr Marek Štryncl? Ujišťuji vás, milí čtenáři, že ho uvádím až po Mistru Šporclovi jen proto, že v abecedě je „t“ až po „p“. Jinak si jsou oba pánové v mnohém rovni. Jen na mne v poslední době udělaly v případě pana Štryncla ještě větší dojem než jeho četná interview - jež si svým intelektuálním standardem s citovaným rozhovorem pana Šporcla opravdu, ale opravdu nezadají - jeho webové stránky. Stejně jako Mistr Šporcl v citovaném rozhovoru, ani Mistr Štryncl na svých webových stránkách před světem svou úžasnou vzdělanost a hojné pobývání v Duchovnu nijak netají. Bibli sice nezmiňuje, ale osobně bych typoval, že pro potřeby PR ji rovněž přečetl celou, třebaže asi v pozdějším věku než – až nebezpečně předčasně duševně vyzrálý - Mistr Šporcl. Violoncellista a dirigent Štryncl ovšem tuto preferovanou disciplinu houslisty Šporcla bohatě vynahrazuje svou zálibou ve filosofické a teologické problematice.

Přesvědčuje nás o tom pohled na jeho rozsáhlé webové stránky. Poté, co si na nich odbude pro interpreta světového renomé povinné mnohodílné „PR“ informace, přidá k nim jako 12. rubriku své Názory, filosofie, teologie, diskuse. To je čtení tak úžasné, že všem, kdo nejsou vybaveni ještě větším sebeokouzlením, rozhodně doporučuji, aby tuto rubriku nečetli, protože ze srovnání s gigantickým Duchem Mistra Štryncla by mohli upadnout do hlubokých depresí.

Jako příkladeček z Mistrových rozsáhlých textů aspoň jeden titul:

Hon na vědeckou metafyziku – autoreflexivní slepota současné filosofie“.

„…Současné intelektuální klima je k možnosti vědecké metafyziky značně skeptické. Filozofové dneška mají noetický problém o založení metafyziky „vyřešen“, aniž by se jím vůbec zabývali…“

Dobré, viďte! Ta velkorysost soudu! „Filozofové dneška“! Mínění jsou přinejmenším všichni z Evropské unie a z USA, Štryncl totiž není – stejně jako Šporcl - žádný troškař. Ale on si to vypořádává nejen s tím filosofickým hejnem dneška, kvůli metafyzice to u něj pěkně odskáče i chudák David Hume, i když už ho po staletí kryje zem: “… Křiklavým příkladem takové autoreflexivní slepoty [nádherná charakteristika!] může být postup D. Humea, který svým zkoumáním došel k negativnímu závěru o hodnotě lidského poznávajícího rozumu.“ V jiném směru představuje ještě rasantnější kalibr Štrynclův promyšlený výrok, že „Nietzsche zcela logicky z Kantových apriorních forem rozumu logicky vyvodil to, že poznání je od toho, aby nepoznávalo.“ Tak napsal největší logik a metafyzik mezi současnými českými muzikanty, sám Marek Štryncl, světem – bohužel – zatím nedoceňovaný bojovník proti „autoreflexivní slepotě“.

Mistr violoncella a Velmistr Ducha Marek Štryncl toho ovšem světu nabízí ještě mnohem víc. Např.: „Po celou dobu své existence a vývoje však člověk zůstává týmž člověkem. V tom spočívá jeho neměnnost […] Tato neměnná individuální identita není pomocí empirických věd zjistitelná. Postrádá hmotnou či duševní lokalizaci, přesto je rozumově-filozoficky dedukovatelná, proto i jí by měla náležet vědeckost. Ti, kdo nerespektují neměnnost naší lidské identity, nutně svobodu a zodpovědnost ničí, i kdyby se jí sebevíc zaklínali.“

Jaká škoda, že k těmto Mistrovým „výponům sil myslivých“ věda dosud nepřihlíží! Ta dokonce už dlouhodobě pěstuje něco, co musí být pro MŠ naprosto nepřijatelné. Říká se tomu vývojová psychologie, a píše se o tom po všech sloupích, např. na stránkách Wikipedie: „…Zabývá se činiteli, zákonitostmi a průběhem psychického vývoje člověka ­­od početí po smrt. […] Vývoj jedince je zákonitý proces, který tvoří posloupnost na sebe navazujících fází, pořadí fází nelze měnit. Tento vývoj je nezvratný, může být ale narušen nemocí, úrazem, šokem“. Ouha, ouha! Jestliže u Mistra Šporcla jakožto osobnosti, v mnoha směrech se vymykající lidským standardům, k takovému vývoji nedochází – a příznaky toho druhu tady skutečně už po řadu let jsou ! – tak je to přece jen na pováženou. Zavinila to nemoc, úraz, šok? Co s tím uděláme ? - - -

V každém případě: Mistři Šporcl & Štryncl evidentně představují nový typ českého muzikantství. Žádní prosťáčkové! Oba dva byli už v kolébce obdarováni Velkým Duchem a poté je nemodelovaly jen konzervatoře a další hudební školství, ale z jejich vlastního rozhodnutí také Bible a Metafyzika. V typologii českého muzikantství jimi tudíž vzniká nová kategorie, zcela specifická, valné většině jiných muzikantů nedostupná. Než o ní bude Kabinetem pro Hudební historii Etnologického ústavu České akademie věd (chystají tam prý velký výzkumný projekt o „elitách“, tak v tom nesmí být fenomén Š & Š opomenut !) nebo Ústavem pro hudební vědy Filosofické fakulty University Karlovy v Praze na základě grantu Ministerstva kultury uspořádána mezioborová konference, dejme této kategorii předběžné označení „Muzikanti Velkého Ducha“.

Ale než se zmíněných úkazů současného českého hudebního života chopí věda, budiž mi dovolena ještě jedna upřesňující poznámka a jedna prosba.

Upřesňující poznámka: Š & Š představují nepochybně skvělé duo, velice obohacující naši hudební současnost, avšak Šporcl má proti Štrynclovi přece jen ještě jednu velkou výhodu, že totiž má – jak o sobě doslova sdělil– „takovou fyziognomii“ (sic!), že si vždy po prázdninové přestávce ve cvičení „na housle opět rychle navykne“. (Ve fyziognomii Štrynclově něco takového marně hledám, ale nejsem v těchto věcech kompetentní.)

Osobní prosba: Dovolím si požádat oba v této stati obdivované hudební Velevzdělance jakožto znalce Bible a teologické problematiky o pomoc. V Bibli je řada výroků, s nimiž si nevím rady a s některými mi dosud nepomohl ani žádný teolog. Dva z nich mám za zvlášť významné.

První zní: „Bůh, který učinil svět i všechno, co je v něm, nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli.“

A druhý: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo.“ –

 Velmistři Ducha Š & Š, znalci Bible a teologické problematiky, skloňte se ke mně ze svých výšin a vyložte mi tyto dva výroky, budu vám zato provždy vděčný a vy tím jen znovu prokážete velkolepost svého Duchovna. (Samozřejmě nebudu Váš znalecký kredit ponižovat odkazem na knihy, kapitoly a verše, z nichž uvedené biblické citáty pocházejí, to bych si nedovolil.)

Díky za Vámi štědře rozdávané dary Ducha, nejen s muzikantskou obcí se těším na další, našince mnohdy i pobaví!

 


                                                                Tomislav Volek