Vebrova „pěvecká bohyně“ Bartoliová aneb „její Pražané z 2011 jí rozumějí“

 

Stalo se, co bylo snadné předvídat: Bartoliová 9. 6. 2011 v pražském Rudolfinu zapěla a triumfálně zvítězila, a to nejen u laického publika, ale i u současné pražské hudební kritiky. V případě publika našeho času a místa, jež už ve své většině není kvalifikovaným publikem "koncertním", nýbrž agenturně organizovaným a "metropolitně společenským", to nemohlo dopadnout jinak a s tím se hnout nedá. Ale jde také o profesionalitu současných hudebních kritiků, a to je v mnoha případech taková bída – nejvíce ji pěstují Hudební rozhledy - kterou nelze nechat bez komentáře (které nutně jedou na úkor mých autorských prací, což mne rozčiluje a činí můj slovník ostřejším, ale když to neudělám já, kdo to tady udělá…?!?).

           Společným rysem této profesní skupiny v jejím současném složení je především nedostatečná úroveň odborného vzdělání. Většina z nich si životem nese zřejmě už trvalou profesní invaliditu, jejíž hlavní příčina tkví v podřadné úrovni pražské muzikologické katedry v době jejich studií, tj. za éry komunistických pedagogických zločinců manželů Mužíkových, jakož i v jejím pokračování za jejich odchovankyně komunistky Jarmily Gabrielové a jisté části jejího týmu. Vedle absence potřebných odborných znalostí a profesních návyků dokončila v případě koncertu Bartoliové dílo zkázy neschopnost odstupu skupiny kritiků od reakce publika a diskvalifikující sugestibilita neosobností v tomto chumlu současných pražských publicistů, kterým je médii svěřována i funkce hudebních kritiků.

Přímo ukázkově předvedla bezprostředně po koncertě všechny tyto (a ještě i některé další) nedostatky ve svém vystoupení pro Českou televizi Helena Havlíková. Na závěr pořadu Události ji – stojící v záběru před Rudolfinem - moderátor Martin Veselovský požádal o komentář ke koncertu Bartoliové. (Kdy jindy ČT něco takového udělá !?). Na diváky pak byla vychrlena nekritická óda nadšeneckého charakteru. Když chtěl zkušený novinář Veselovský od zpovídané kritičky slyšet přece jen něco konkrétního a zeptal se Havlíkové, jestli může povahu interpretačního výkonu Bartoliové srovnat s některou z obecně známých slavných zpěvaček, bylo mu odpovědí pokračování tirády o Bartoliové jako "motýlu". Když se tudíž Veselovský zeptal – opět důvodně - jestli si CB svůj koncertní vivaldiovský repertoár sama vyhledává, tak na tuto konkrétní otázku od zcela neinformované "kritičky" samozřejmě opět žádnou odpověď nedostal. Místo toho nedostudovaná muzikoložka dále na obrazovce lacině slovně "motýlovala", takže to televizní moderátor raději vzdal. Běžný posluchač televizních programů si po tomto vystoupení HH musel o hudebních kriticích sféry umělecké hudby pomyslet něco děsivého, ať už na koncertě byl nebo nebyl.

Způsob, jak se pro firmu CB nadšenecky plácající HH angažovala, nelze nechat bez komentáře. Činila tak před koncertem i po koncertě slovem i písmem, v rozhlase i v Lidových novinách a znovu ještě v Hudebních rozhledech č.7, tam pod nadpisem Kouzlo jménem Bartoli ! Počínala si spíše jako dobře odměňovaný zaměstnanec PR servisu Bartoliové než jako kritička. (Že by uvedenými "výpony svých sil myslivých" udělala něco pro uměleckou hudbu v této společnosti si snad přece jen nemyslí…)

Na rozhlasové Vltavě předvedl ráno den po koncertě něco v principu podobného – byť v mnohem mírnějším a jemnějším balení - Jiří Bálek. Nesrovnatelně silněji se ovšem v propagačních chvalozpěvech angažoval (ne)vedoucí rozhlasové redakce Petr Veber, muž proslule zkroceného temperamentu, píšící před koncertem CB např. takto: "… konečně přijíždí tato nezkrotně temperamentní pěvkyně s jedinečným hlasem také do Prahy…". Po koncertě (viz Hospodářské noviny) na obdivu ještě přidal: "Její vivaldiovský program byl ve čtvrtek večer v Rudolfinu uměleckou událostí, jakým se poštěstí být v Praze přítomen párkrát za život". - Tak to ho tedy lituji…! Zvláště když byl přítomen "události jakým"…

Ale kdyby jen to ! Jako pilný „PR“ serviceman ve službách CB publikoval PV před pražským koncertem svůj rozhovor s nezkrotně temperamentní pěvkyní v červnové Harmonii, která v tomto čísle zapracovala stejným směrem i publikováním osmi (!) fotografií (včetně fotomontáží) paní CB ! Doložili tak, že manýry showbusinessu už u nás úspěšně pronikají i do sféry umělecké (mezinárodním vědeckým kontaktem nepoučení odchovanci poledňákovské publikační éry by na tomto místě chybně řekli "artificiální") hudby.

Ale kdyby jen to! Veber kvůli tomu dokonce za nezkrotně temperamentní pěvkyní jel až do Curychu! (To má Harmonie nebo rozhlas tolik peněz? Na Vebrovo cestování její redakce tolik šetřila už když onehdy tak špatně honorovala můj článek?) Bohužel i v tomto případě PV předvedl, že interview dělá jen na úrovni učednické. Klást např. otázku - a v české verzi ji navíc servírovat v ošklivé jazykové podobě – "byli to skutečně rodiče, kdo vás učil?", když na toto téma už toho CB za léta napovídala kvanta, dokonce to už dávno rozsáhle prezentovala i ve video-nahrávce, to je vskutku "výpon sil myslivých" hodný HH A přitom se nezeptat ani na jeden z jejích realizovaných nahrávacích a koncertních projektů, např. na její oživování repertoáru velké pěvkyně 19. století M. Malibranové formou tematizovaných turné a nahrávek apod.! V tom pro ni její poradci vymysleli něco osobitého a je škoda, že k nám s takovým projektem nikdy nepřijela.

           Ale kdyby jen to! PV pak položil 45leté pěvkyni se znaky ústupu hlasové dispozice otázku "Jak vidíte příštích deset let?" což bylo na hraně nevkusu, a čtenář musel ocenit, že rutinovaná CB jako rutinovaná PR pracovnice pro superstar CB na hloupou otázku, dovezenou Vebrem až z Prahy, parírovala vtipně: "Za deset let nevím, ale za dvacet? To si otevřu restauraci!"

Jestliže Vebra mohla CB po takové otázce vykázat jako netaktního moulu, tak o pár minut později dokonce i jako neinformovaného nevzdělance, a to když jí po jejím výkladu o kastrátech v 18. století položil otázku "Byla to móda?". Uvažme: CB dostává v Curychu od pražského muzikologa otázku jak od nějakého nevzdělance z periferního večerníku, který se k ní před koncertem vnutí, neznaje navíc ani její nahrávky ani její webové stránky. I z nich – vedených ve 4 jazycích - se totiž lze velice snadno dozvěděl, že CB vydala v roce 2009 CD "Sacrificium, the Art of the Castrati" (v květnu 2010 ho vydala dokonce jako DVD) s nahrávkami árií, psaných původně pro kastráty, a k tomu natočila ještě dvojí propagační video: jedno pod názvem A Cinematographic vision by Olivier Simmonet a druhé se svým komentářem. CB tam dokonce upozorňuje na existenci slovníku kastrátů. To vše PV neví a ztrapňuje v Curychu sebe a nám pak bere čas v důsledku svých neinformovaných otázek pro časopis, který si předplácíme. Proto platím Harmonii, abych tam četl Vebrovu otázky o kastrátech typu "Byla to móda?" apod.? Je téměř jisté, že na mužíkovské katedře PV o kastrátech nic neslyšel, ale za ta léta už o tom mohl při troše píle (a ne hovění si v bavlnce Vltavanské "Havaje") něco pochytit, není-liž pravda ? Je ovšem také možné, že se tak hloupě ptal vinou nějaké stísněnosti z rozhovoru s "pěveckou bohyní". Takto totiž PV v úvodu k interview CB skutečně charakterizoval… Předpokládám, že CB tomu polapenému českému holoubkovi dala za odměnu aspoň to své CD, které nazvala "If you love me", z jejíhož obalu zhlíží na své pánské obdivovatele s neodolatelnou vyzývavostí… Kdo by odolal a nepsal pak v Praze o "bohyni"? Nu a když pak v Rudolfinu této své "pěvecké bohyni" naslouchal, nelze se divit, že pak jako kritik selhal. Zvlášť když ona je tak "nezkrotně temperamentní"! A jak se umí na člověka podívat…!

Po masážích pražského publika z "PR produkce" firem HH a PV před koncertem CB si už na a po koncertě nikdo nedovolil pronést o této italské "superstar" (i tak se o ní v interview PV mluví!) jediné kritické slovo ve strachu, aby nevypadal jako blb, který nerozpozná ani bohyni.

Ale došlo na ještě ošklivější praktiky. Hudební publicisté typu PV a HH si snad vůbec neuvědomují, že píší-li před koncertem takové propagační texty, plné bombastického velebení, nemohou psát o koncertu kritiku! Jejich soudnost je totiž apriori oslabena, a jestliže fungovali jako reklamní agentury, tak nesmějí fungovat i jako odborná kritika. Zvláště když v tomto případě oba předvedli, jak se k pěti pracovníkům, které CB zaměstnává jako svůj štáb, v provinční Praze přidalo několik místních, zřejmě dobrovolníků, kterým superstar ani platit nemusela. (Aspoň doufám…) –

Douška: ještě 17. června se – v tomto případě dva zdatní, leč omámení zřejmě též propadnuvší rozhlasáci pánové Ryjáček a Babka - ve svém dopoledním Matiné lehce otřeli o toho podivného doc.Volka, který prý posílá do rozhlasu "sžíravé kritiky" a namítá cosi dokonce i v případě C. Bartoliové, kterou však oni shledávají jako vynikající. -

Rozdílnost názorů citovaných chvalopěvců a mých (jakož i řady – žel nepublikujících - odborníků) je tudíž v dané věci podstatná. Těm prvním to samozřejmě může být úplně jedno, oni mají v současnosti k dispozici média, ale já stále cítím – i na rozdíl od dnešních oficiálních představitelů české hudební vědy na pracovištích universitních a akademickém - určitou spoluzodpovědnost za kvalitu oboru. Můj příspěvek k danému problému je tudíž v této fázi přibližně následující. Jak jsem napsal 9.6. před koncertem CB rozhlasovým kolegům, tato pěvkyně byla kdysi v určitých aspektech svého oboru skutečně skvělá, ba mimořádná a patří jí za to dík a náš obdiv, ale to už zdaleka neplatí o jejích interpretačních výkonech v posledních letech. Jsouc si vědoma hodnotového poklesu svých výkonů zaslepuje publiku oči velkou podívanou, a to počínaje stovkami ochotně po internetu i po redakcích distribuovaných fotografií v nejrůznějších kostýmech, pohybech, polohách, s výrazovou škálou pohledů, gest, mimiky atd., s nejrůznějšími rekvizitami, v různých interiérech i exteriérech atd. Prostě show ! HH k tomu recituje "motýlek, motýlek, motýlek", VB "bohyně, superstar, temperament" – a CB vyprodává na evropské periferii sály …Je zřejmé, že pražští kritikové (očividně vesměs osoby silně sugestibilní), octnuvše se v početném davu neználků, kteří dali za lístky na koncert mediálně velice propagované hvězdy horentní částky a nyní – (za ty prachy!!?) – mají už apriori potřebu se nadchávat, snadno podlehli davové psychóze a ztratili schopnost sebemenšího kritického odstupu. Výsledkem bylo ochromení jejich kriterií až naprosté selhání ve funkci poučených kritiků-odborníků.

K tomu pár osobních zkušeností. Během svého života jsem byl svědkem - někdy dokonce zděšeným - takových situací vícekrát. Nejhrůznější vzpomínku toho druhu mám na provedení Straussovy Ariadny na Naxu souborem vídeňské Státní opery 25. 4. 1979 v pražském Smetanově divadle (řídil K. Böhm, zpívala E. Gruberová, W. Berry ad.). Tomuto vystoupení předcházela dokonce diplomatická přestřelka, protože čeští bolševici éry normalizační se snažili vystoupení "emigrantky" Gruberové zabránit, leč Rakušané byli (právem) kategoričtí: nikdo jim nebude předpisovat, kdo z jejich souboru v Praze smí a kdo nesmí vystoupit – a Gruberová zpívala. Ale komu, jakému publiku tehdejší Prahy !? Tehdy to nebylo publikum, schopné dávat tisíce za vstupenku, jako je tomu dnes, ale byla to nekulturní komunistická sebranka, již do divadla nahnala strana a vláda, aby v něm snad nedošlo k nějaké protistátní demonstraci. Takže např. lampasáky a jejich korpulentními paničkami se divadlo jen hemžilo. Všichni byli samozřejmě poučeni, že Gruberová je světová hvězda a že v té opeře zpívá mj. nesmírně obtížnou koloraturní árii. Důsledkem těchto manévrů bylo, že ta nekulturní sebranka, jejíž předchozí hudební zážitky se dostaly tak nanejvýš k vystoupením Alexandrovců, začala bouřlivě tleskat ještě mnoho taktů před koncem árie, kterou pak G. do toho řevu nemohla ani dozpívat… Čecháčci normalizační éry se předvedli…! Jak pochopitelná mi byla tehdejší reakce vídeňského orchestrálního hráče, který za této situace několikrát vztekle a největší silou udeřil do velkého bubnu...! Tak tehdejší komunističtí blbečkové udělali Praze ostudu a hrstce poučených hudebníků v auditoriu zkazili mimořádný umělecký zážitek.

Dnes je situace v mnoha aspektech úplně jiná, ale přinejmenším v jednom ohledu je podobná: i auditorium koncertu CB bylo evidentně předem zpracováno, tentokrát ne stranou a vládou, ale médii a reklamou. Tentokrát nebylo lampasácké, ale i tentokrát bylo výsadnické (hlavním kádrovacím kriteriem byly v tomto případě penízky) a do četných jeho hlaviček bylo předem vpumpováno, že se setkají s velkou hvězdou a velkým uměním, což se spolehlivě pozná už podle cen vstupenek, není-liž pravda…!? Dobře, pořádající agentuře a publiku nelze jejich zájmy a práva brát, ale pokud jde o kritiky a jejich profesionální a sociální funkci? Selhali.

Pokud si někdo myslí, že dotyčným křivdím, pak prosím o  zodpovězení následujících otázek: Ačkoliv šlo o celovečerní program z děl Antonia Vivaldiho nepadlo v kritikách o operním stylu Vivaldiho a jeho operních partiturách ani slovo. Nebo snad lze v těchto kritikách najít něco o tom, jak vypadají operní partitury tohoto skladatele a speciálně pak těch Vivaldiho árií, které CB přednesla? (Některé z nich lze studovat i ve faksimile autografu!) Jak se vypořádala s autorskými notovými zápisy? - Napsali tito pražští kritikové byť jen slovo o tom, jak s autorovými zápisy přednesených árií tato "diva" na koncertě zacházela? Jakým způsobem je zdobila? Při interpretaci této hudby totiž byly v baroku uplatňovány značně odlišné ozdoby u typu arie di bravura, jiné v arii parlante, vyžadující pregnantní deklamaci, jiné v aria di smania (= árie vzteku nebo vášně) atd., což mělo pro jejich vyznění značný význam. A jak si s Vivaldiho partiturou počínal orchestr? - Dle Havlíkové byl samozřejmě "kongeniálním partnerem", takže toho 9. 6. 2011 se to na pódiu Rudolfina génii zřejmě přímo hemžilo, že ano ? Proto asi tam pak byla CB za "motýla", viďte paní HH!

            K tomu s mírnou dávkou škodolibosti dodávám, že pouze na kritice M. Niuba v Harmonii č. 7 bylo znát – na rozdíl od Havlíkové, Bálka, Vebera ad. - , že její autor prošel svého času na filosofické fakultě seminářem italské opery 18. století a už díky tomu se o interpretaci CB vyjadřoval znatelně odborněji. Nehovořil o motýlech, ale afekty připomenul.                               

 

                                                 * * *

Koncert CB měl ovšem několik dalších pokračování v pražském "odborném" tisku. HH jako osoba sice nevystudovaná a s nedostatečnými znalostmi historickými, ovšem pro nevzdělanou šéfredaktorku Hudebních rozhledů Jarolímkovou platící za hvězdu současné české operní kritiky, se očividně rozhodla vyždímat z akce CB v Praze co nejvíce a naservírovala čtenářům onoho časopisu neblahé současnosti v č. 7/2011 v článku Kouzlo jménem Bartoli další neuvěřitelné kvantum nesmyslů. Bartoli prý vypráví "pocity a nálady tak typické pro hudební rétorické figury barokní afektové teorie, která si tolik libovala ve vyhrocených emocích." V předvádění vyhrocených emocích si libuje dnešní excentrická diva CB se sklonem k showbusinessu, kdežto interpretace afektu v době barokní byla především prezentací něčeho objektivního, co odpovídalo typu postavy a situaci, v které se v průběhu děje nacházela. Na odiv dnešních hudebních nevzdělanců předváděná subjektivně zjitřená a výrazově přeexponovaná výpověď o stavu nezkrotně temperamentní pěvkyně v barokní hudbě ani zdaleka neexistovala a nemá mít ani při její dnešní interpretaci místa. Četl snad někdo z vás v barokních textech něco o nezkrotně temperamentních kastrátech? Projevy tohoto druhu se v dějinách hudby začaly objevovat až s extrovertním "Já" doby romantismu a vysoké prestiže se jim dostalo až v naší době, kdy většina méně nadaných interpretů chce svou skvělost dokládat právě vršením akcentů, stupňováním temp a exprese apod..

Je to právě Bartoliová, kdo svým způsobem práce s hlasem a svou scénickou sebeprezentací před zraky diváků představuje ty především komerčně orientované hudebníky, kteří v zájmu okamžitého ohlasu u přítomného publika nehodlají respektovat některé základní stylové prvky barokní hudby. Jsou apriori rozhodnuti nabízet mu více a ještě více než kdo kdy kde dosud nabízel… Obdivuje-li HH Bartoliovou, jak prý v překypující citovosti "bouří, žhne, září, zurčí, ševelí, šeptá, naříká, vzdychá, pláče, směje se, jásá, triumfuje", tak má – výjimečně – pravdu, ale v tom je jeden z hlavních problémů interpretačního přístupu této umělecky (nikoliv finančně!) až laciné "divy". Baroknímu publiku by s touto prezentací připadala jako blázen, nebo aspoň jako těžká neurotička či nevkusná dryáčnice, která nemá potřebné estetické vzdělání, ba ani to základní "gusto" (abychom použili dobový mezinárodně oblíbený výraz). Ovšem většinové publikum naší doby je úplně jiné, převládají v něm hlukomilci, bytosti odchované soutěžemi "superstar", televizními thrilery plnými střílení, filmovými "hvězdnými válkami" atd., a na většinové publikum těchto standardů orientovaní interpreti si pak počínají jako si v současnosti počíná paní CB.   

Svým dalším výrokem, že totiž Vivaldiho árie "byly součástí showbyznysu 18. století", předvedla HH v HR ukázku kulturně pokleslého zglajchšajtování ze strany někoho, kdo by měl v rámci vykonávané profese publikum naopak vést k rozlišování hodnot. (Před časem jsem byl zděšen, když nevzdělaná Wanda Dobrovská mluvila v rozhlase o "popu doby Haydnovy", kam se ovšem hrabe na HH a její "Vsjo ravno".) Mohla by nám HH v příštím čísle HR – třeba pod titulkem "Vsjo ravno" – vysvětlit, jak byl Il prete rosso součástí benátského showbyznysu ? Jestliže byla schopna napsat i to, že CB "pochopila, že svůj dar hlasu /…/ uplatní nejlépe v písňových /!?/ recitálech", tak už není o kvalifikaci její a šéfredaktorky Jarolímkové pochyb: árie nebo píseň, další "vsjo ravno"… Takže "motýl" Bartoliová předvedl letos v červnové Praze nádherný písňový recitál, takhle nějak by to do hudební historie Prahy zapsala pí HH…

Je jisté, že jako představitelka šoubyznysu v oblasti umělecké hudby už Bartoliová daleko překonala i takové profesionály tohoto oboru jako v současnosti představují např. Cura, Terfell (přicházející v Praze na koncertní pódium i s půllitrem piva…) ad. Zatímco oni jsou však na tom hlasově zatím stále velmi dobře, CB už z kdysi dosažených výšin sestupuje. Operní domy už ji nezvou, a když dává na své stránky informaci o svých vystoupeních v příštích měsících a rubriku nazývá "Cecilia on stage", jedná se ve skutečnosti o koncerty ve městech Štýrský Hradec, Budapešť, Bratislava, Praha a Paříž. V operách už se jeví jako nepoužitelná. Proto se už pro další léta zajišťuje jinak. Její laskavý krajan Riccardo Muti, který před lety znamenitě vymyslel novou náplň salcburského Svatodušního festivalu (Pfingstfestspiele), jí předal jeho umělecké vedení, a to od příštího roku. Podnikavá CB už letos na jaře k tomuto projektu vydala propagační brožuru, na jejíž titulní straně je její profil patnáctkrát a titul zní: Cleopatra – im Labyrinth von Eros und Macht. Ve dvou z děl festivalu bude tou Cleopatrou ona sama, jednou pod názvem "Cleopatra raffinata", podruhé jako: "Cleopatra virtuosa".

Petře Vebře, i kdyby Vás Harmonie a rozhlas nevyslali, ta pěvecká bohyně musí být o příštích svatodušních svátcích Vaše. Tak jako bude nepochybně Vaše i 16. října, kdy přijede do Prahy podruhé. V HR č.10 už tomu Jarolímková zase dělá reklamu a jako první materiál čísla zařadila I. Žáčka překlad článku nějakého okouzleného Australana Cecilia Bartoli mezi Austrálií a Prahou, z něhož se v tomto významném kulturním měsíčníku dočítáme, že na obálce jednoho alba CB "se na nás svůdně usmívá mladá krasavice havraních vlasů, se spektakulárně nápadnými výraznými náušnicemi a rukavičkami stejně rudými jako barva její rtěnky – něco mezi Ginou Lollobridgidou, Sophií Loren a Audrey Hepburn." Potud HR, řízené HJ.

16. října všichni do Rudolfina! Pro HH tam bude poletovat motýl, který "bouří, žhne, září, zurčí, ševelí, šeptá, naříká, vzdychá, pláče, směje se, jásá, triumfuje", pro PV tam bude pěvecká bohyně alias nezkrotně temperamentní pěvkyně, pro HJ "něco mezi Ginou Lollobridgidou, Sophií Loren a Audrey Hepburn", přeju jim to. Ale já si budu radši doma něco číst…

 

Tomislav Volek

8. 10. 2011