Anna Šerých kritička? Ne!

 

Když člověk přijel na sklonku 60. let do Brna na podzimní festival a muzikologické kolokvium, byla mladičká absolventka tamějšího oborového studia Anna Mazlová občas milým doplňkem společenských setkání, jimž kralovala Pečmanova výřečnost, zábavná svými tématy a vtipným parodováním tamějšího muzikologického „načalstva“ v čele s prof. Rackem. Našinec byl předem informován, že se před ní nemusí bát mluvit kriticky o podřadnostech komunistického býlí v oboru, což bylo velice vítané. Když se pak provdala za vynikajícího pražského výtvarníka Jaroslava Šerých, proběhlo pár přátelských setkání v Praze, při nichž k řadě mých zajímavých zážitků patřil vedle krásných děl sympatického Mistra – 1984 mi jednu malou grafiku věnoval – i jeho parádní dalekohled, který si dal instalovat na balkoně svého domu. Když jsem dělal v Divadle hudby cyklus o Bachových světských kantátách, chodili si je manželé Šerých poslechnout. Do pražského hudebního života paní Anna nijak nevstupovala, s tím začala později a – k mému zděšení – se v posledních letech stala velice aktivní přispěvatelkou do Hudebních rozhledů, vedených bezinvenční a nevzdělanou soudružkou Jarolímkovou v dokonale vičarovské normalizační podobě. Je to ukázkově smutná pozdní autorská kariéra této absolventky brněnské muzikologie, z které se navíc stalo něco, co Aldous Huxley označuje hromadně jako „osoby vášnivě konvenční“! Bohužel, valná většina častějších a častějších příspěvků paní Šerých má po odborné stránce tak podřadnou úroveň, že už to nelze nechat bez komentáře. Někdo prostě musí veřejně konstatovat, že otiskovaná kritická produkce uvedené dámy už nějakou dobu oboru škodí. A protože v české muzikologii, po léta deformované praktikami provinčních veličin, neexistuje ani stopa po nějakém účinném sebeočistném procesu, musím se k této nepříjemné, leč nezbytné profesionální aktivitě opakovaně vracet – ač nerad! – já sám. Nerad, paní Šerých, ale musí to být… Takže vstupme do této kapitolky smutného nechutna jarolímkovské éry Hudebních rozhledů. (Na další už jsem také nachystán, soudružko šéfredaktorko, příznačný fenoméne naší doby, jež jste se nejnověji v úvodníku č. 8/2015 svého měsíčníku s extrémní sebestředností prezentovala jako „šéfredaktorka, redaktorka, korektorka a manažerka“, která v době, kdy jiní tráví svou letní dovolenou na plážích, se „vláčí na milovanou chaloupku v Českém ráji s balíkem rukopisů a korektur“. Netušíte ani v nejmenším, že úvodník v nejstarším českém hudebním měsíčníku, na jehož provoz se skládá vedle ministerstva i řada nadací, má být věnován úplně jiné problematice a ne potlachu ve stylu komunistického seriálu „Žena za pultem“…).

Jak řečeno, „kritiky“ paní Šerých nemají náležitosti odborného posouzení, ve většině svých partií to jsou jakési pseudolyrické výlevy, které by mohly tisknout snad jen nějaké někdejší „Listy paní a dívek“. K jejímu splácanému referátu o nové inscenaci Mozartova Dona Giovanniho v pražském Stavovském divadle v roce 2012 se vracet nebudu, byla to pro mne četba příliš drásavá. (Nebo snad chce někdo číst např. autorčino vysvětlení, proč Don Giovanni v závěru opery umírá: „ Padá sice mrtev, víc pitím, než hrůzou“?). Jako „předmět doličný“ zde volím novější produkt paní Šerých, její „kritiku“ provedení Bachovy mše h moll soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 za řízení Václava Lukse, otištěnou v č. 5 Hudebních rozhledů 2015. Ocitujeme si pár jejích výroků a na jejich základě se pokusíme udělat si představu o tomto koncertě.

Tak především to prý byl Luksův „oživující ponor do zhudebněné reality“, co uchvátilo paní Šerých od první věty Bachovy skladby. Aby ne, když „tu klenbu valérů jemných jak Boží duha v jediném vstupním slově Kyrie vyklene jeho sbor úchvatně, vtáhne do soustředění, poslechu naplno“. Ta „klenba valérů jemných jak Boží duha“ je řečnicky přímo parádní a paní Šerých v ní našla takové zalíbení, že ji v civilnější obměně použila i v kritice Pololáníkovy opery Noc plná světla (Hudební rozhledy č. 8, s. 11): „Tento chorální oblouk klene se jak duha nad celým dílem…“. Moc poetické, milostivá paní, ale co jste tím čtenáři sdělila o povaze Luksova interpretačního výkonu? Dále se dočteme, že když už posluchači byli „vtaženi do soustředění, poslechu naplno“, tak „dechy lkaly vzdechy utrpení“! Hm! Takže Luksovy dechy lkaly? A Bach nakomponoval „lkající dechy“? Dále se dovídáme se, že Bachovo Gratias agimus tibi znělo v Luksově údajném „kompaktním díkuvzdání […], sytém jak vonný chvalozpěv rozkvetlé přírody“? Je to moje chyba, že si na základě takových a podobných výroků nedokážu o Luksově interpretaci představit vůbec nic? Ovšem soudružka Jarolímková je evidentně mnohem inteligentnější (jinak by přece nemohla být šéfredaktorkou měsíčníku, podporovaného i ministerstvem!), a „sytý jak vonný“ sbor barokního polyfonika nejen bez váhání zařadila mezi své duchovní pokrmy, ale navíc ho servíruje i nám, co si z (hloupého) zvyku Hudební rozhledy stále předplácíme…

 Když pak v textu paní Šerých čtu, že „ polyfonní struktura není u Václava Lukse umná arabesková nota proti notě, ale násobené polyfonní tahy“, jsem nejprve zaražen tou češtinou a hned nato přímo zasažen jejím velesmělým – žel blíže neobjasněným – objevem, že kompoziční technika „nota proti notě“ má něco společného s arabeskou… Ovšem když pak dušezpytná madame Šerých píše o provedení části Crucifixus jako o „hebce dotýkaném ději ukřižování“, tak to už bych jí trošku takového „hebce dotýkaného děje“ docela nekřesťansky popřál. Snad by pak přestala psát své hudební kritiky, naprosto neodborné a spřádané i ošklivou češtinou, jako např.: „s nadšením vyslovuji své krédo jejich umělecké práci, pravdivé a strhující službě velkému dílu“. Křesťanko Šerých, vy dokážete „vyslovovat své krédo“ něčemu?

Prosím, již nikdy Anna Šerých jako hudební kritička.