Lidé světa mediálního,

samozřejmě vím, že právě Váš svět je vystaven vpádům velkého množství podřadných aktivit a mnohé Vaše problémy - například s „fake news“ - mají dokonce světovou dimenzi, takže problematika, s kterou se na Vás obracím v následujícím textu, Vám bude připadat jako zanedbatelná drobnost, ale pro českou publicistiku a můj obor – českou muzikologii – zanedbatelná není, a proto prosím o přispění.

V Týdeníku Rozhlas č. 12/2017 byl na dvoustránce 16-17 otištěn článek Petra Vebra, „vedoucího Redakce vážné a jazzové hudby stanice Vltava“, pod názvem „Šampaňské pro Johanna Sebastiana“. Jako psavec bez invence zplodil Veber v tomto případě nadstandardně podřadný text, který – kromě jiného - neměl nic společného ani s šampaňským ani s Johannem Sebastianem (= Bachem). Nevěda co psát, nahrnul jen na papír nesouvislé vědomostní drobty, kterými disponuje: „…Svého času každá jízda autem do Berlína a k Baltu [!?] vedla z Čech přímo centrem Drážďan. Teprve dálnice nás této nutnosti zbavuje. Lutherem započatá reformace učinila i toto město v 16. století protestantským. Když však počátkem 18. století jezuité přivedli do Drážďan Jana Dismase Zelenku …“ „Přesto byl tehdy postaven architektonicky smělý evangelický kostel Frauenkirche…“ „Semperova opera byla znovuotevřena až čtyřicet let po válce…“ „V Paříži je katolický kostel Nejsvětější Trojice, v němž byl šest desetiletí varhaníkem Olivier Messiaen. Ve Stutgartu je evangelický kostel Gedächtniskirche. Stojí mimo staré centrum města. Původní gotický chrám…“ „Když vystoupíte v Lipsku na impozantním nádraží, parkem to není daleko k poválečné budově operního divadla, která jako by svým slohem z oka vypadla brněnskému Janáčkovu divadlu.“

Nu a když nás takhle povodil po drážďanských a lipských budovách, připojil Veber, že „Tomášská škola, kde Bach učil, už nestojí, ale je tu kupecký dům z té doby...“. Je to prý „…Bosehaus, sídlo Bachova archivu. Opatruje […] i jediné autentické malířské zpodobení Bachovy podoby.“ Načež jako „jediné autentické malířské zpodobení Bachovy podoby dodal PhDr. Petr Veber – vystudovaný muzikolog - redakci a čtenářům nikoliv portrét Bacha, ale portrét skladatelova lipského souseda a Týdeník Rozhlas ho – jako Bachův! – otiskl.

29. 3. 2017 jsem napsal proti takové kulturní a profesionální podřadnosti do rozhlasu protest, na který mi odpověděli rozhlasový ombudsman dr. Milan Pokorný (slušně) a šéfredaktor zmíněného týdeníku René Kočík (neuvěřitelně!). Novinář Kočík dle mého názoru ony Veberovy profesionální nedostatky dokonce překonal ještě většími, a s tím teď musím obtěžovat já Vás. Jestliže totiž platí Kočíkem uplatňovaný postoj, že časopis může zveřejnit jakýkoliv křiklavý nesmysl, protože za správnost informace ručí pouze autoři a s nimi a jen s nimi si to mají kritizující čtenáři vyřizovat, tak pak jsou redaktoři jen registrátory dodaných příspěvků. V tiskovém zákoně ovšem stojí: „Za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel.“

Zde jsou nezbytné dokumenty, nejdůležitější partie jsem v nich vytiskl červeně:

 

* * *

From: René Kočík [mailto:rene.kocik@rozhlas.cz]
Sent: Friday, March 31, 2017 10:54 AM

Vážený pane Volku,

děkujeme za vaši reakci na texty Petra Vebera v Týdeníku Rozhlas. Pokud se v nich vyskytly faktické chyby, je to nemilé, a bude jistě užitečné, pokud pochybení věcně prodiskutujete s autorem článku (chybný portrét JSB apod.).

Podotýkám, že Týdeník Rozhlas NENÍ muzikologická revue, ale časopis kulturně-programový, tudíž „odborně zdatné síly“ samozřejmě zaměstnává (v současné době na 68 stránek časopisu pouze 3 redaktoři), ale tyto „síly“ z logických důvodů nemohou obsáhnout veškeré vědění v oblasti kultury, z hlubin vážné hudby už vůbec ne. V tomto směru spoléháme na externí autory, kteří jsou odborníky v dané oblasti. Pokud máte problém s texty Petra Vebera, řešte to, prosím, s ním. Styl, jakým píše, čtenářům – soudě z jejich ohlasů – vyhovuje.

Připomínám, že Týdeník Rozhlas NENÍ financován z prostředků koncesionářů, ale výhradně ze zdrojů z předplatného a volného prodeje, proto – možná vás to překvapí – i vy v tomto ohledu máte rozhodovací právo: časopis nekupovat. Což by nás samozřejmě mrzelo, protože jsme přesvědčeni, že nabízí slušný pestrý přehled o dění v kultuře, nikoli jen v oblasti tak specifické, jako je vážná hudba.

S pozdravem

rené kočík

*

Můj následující email z téhož dne

Vážený pane Kočíku,

děkuji Vám za odpověď na mé kritické vyjádření o práci vedoucího redakce vážné hudby P. Vebra. Neskrývám ovšem, že mne leccos ve Vaší reakci nemile překvapilo.

1)  Nerozumím např. Vašemu sdělení, že Týdeník Rozhlas zaměstnává „v současné době na 68 stránek časopisu pouze 3 redaktory“. V tom případě jeden z nás dvou neumí počítat do pěti, anebo Vy uvádíte v tiráži svého Týdeníku nesprávné údaje: „Šéfredaktor René Kočík, zástupkyně šéfredaktora Alena Sojková, redakce Hana Dvořáková, Alena Nádvorníková, Milan Šefl.“

 2) Tyto redakční síly - jak píšete - „z logických důvodů nemohou obsáhnout veškeré vědění v oblasti kultury, z hlubin vážné hudby už vůbec ne.“ V tom Vám dávám za pravdu, „z hlubin vážné hudby“, do nichž Vás zřejmě chtěl vtáhnout zlý Volek, to jistě ne, muzikolog Volek se prostě musí spokojit s faktem, že ve Vaší redakci se v oblasti umělecké hudby obvykle jen surfuje. Ale i tak se vnucuje otázka: jestliže znalost Bachova portrétu ve Vaší redakci nelze předpokládat, budu Vám vděčen za sdělení – abych se zase někdy neblamoval dalším svým chybným předpokladem - znalost Shakespearova portrétu se u členů Vaší redakce předpokládá?

3)  Hned dvakrát mi radíte, „abych pochybení věcně prodiskutoval s autorem článku (chybný portrét JSB apod.)“ a „Pokud máte problém s texty Petra Vebera, řešte to, prosím, s ním“. – Jsem zřejmě hodně velikej mamlas, viďte, když píši také do redakce, která křiklavé nesmysly otiskla, neboť ta je – ať vytiskne co vytiskne – vždy z obliga, že ano! – Ve vší vážnosti však musím dodat, že nemáte tuchu, kolikrát už jsem se pokusil řešit problematické texty Vebrovy přímo s jejich autorem. Před lety ho jednou dr. Henžlíková dovlekla i na schůzku se mnou, ale on během této schůzky vůbec nepromluvil! Tak jak s ním má člověk nastalé problémy prodiskutovat? - Kdybyste laskavě zajel na mé stránky VIADONORE, našel byste v nich rubriku Rozhlas a tam byste nalezl řadu mých kritických textů k Vebrovu působení. (Nechtěl byste ho požádat, aby Vám přeposlal kopii toho, co mi kdysi na mé kritické výtky napsal on? To byste si početl!) Jenže ono se za ta léta v jeho případě nejen nic nezlepšilo, ale jeho texty jsou horší a horší.

4)   A nemohu skrýt, že se mě značně dotýká Vaše vyjádření: „máte rozhodovací právo: časopis nekupovat“. Milej pane, já jsem (při své pětaosmdesátce) nejen druhá generace v rodině, která ten časopis odebírá, ale já jsem i do něj mnohokrát přispíval, dokonce už v době, kdy jste ještě nebyl ani na světě! A nejednou se v něm psalo i o mně, protože rozhlas odvysílal v uplynulých 60 letech stovky mých pořadů, a publikoval se mnou i náročnější rozhovory, naposled v č. 11 z roku 2014. (To byl ovšem šéfredaktorem Týdeníku pan dr. Pokorný, a to byla evidentně jiná škola, že ano.) Právě proto, že jsem v mnoha směrech „dítě rozhlasu“, odbírám i Týdeník a Vaší trapnou „radou“ se řídit nehodlám.

 5) Navíc je na Vašem dopise až příliš znát, jak jste se svými pracovními kriterii hluboce zakořeněn v českém provincialismu. Na rozdíl od Vás po léta sleduji i vynikající stanice zahraničí, v několika z nich byly také vysílány mé pořady, na ORF i dlouhý rozhovor se mnou – a také reaguji na jejich chyby – na což ovšem jejich redaktoři reagují úplně jinak než Vy. Pro dokumentaci vězte alespoň o jedné nedávné reakci kolínské stanice Deutschlandfunk, když jsem jim poslal email s výtkou, že v pořadu o Antonínu Dvořákovi tvrdili, že neměl žádné hudební školení a on byl přitom absolventem pražské varhanické školy. Jejich stanice mi nejprve automaticky poslala tzv. Empfangsbestaetigung. („Liebe Hörerin/Lieber Hörer, vielen Dank, Ihre elektronische Post ist beim Hörerservice des Deutschlandradios angekommen...“), pak mé vyjádření předala autorovi pořadu, který se mi v emailové odpovědi za tu chybu omluvil, ocenil poslech jeho pořadu na stanici Deutschlandfunk pražským zájemcem a dodal: „Ich habe den großen böhmisch-tschechischen Komponisten aber nicht ganz falsch dargestellt - so hoffe ich jedenfalls.“ Kdyby se na stanici Deutschlandfunk chovali ke kritickým posluchačům tak jako Vy, pane šéfredaktore, tak by mi asi napsali, že je přece nemusím poslouchat, když se mi jejich pořady nelíbí…

Takže: zkuste být na kvalitu práce rozhlasového Týdeníku trochu náročnější!

                                                         Zdraví Tomislav Volek

   *

Kočíkova další reakce týž den

Vážený pane Volku,

díky za vaše reakci, ve své odpovědi jsem se vám snažil naznačit, že chyby se v novinách prostě stávají a lze je řešit klidně a věcně - poukazem na faktické pochybení (ilustrační obrázek u článku pana Vebera). 

Petr Veber je renomovaný autor a vynikající hudební publicista, proto jeho články v TR tiskneme, a to nikoli od doby, co jsem v tiráži časopisu veden jako šéfredaktor, ale samozřejmě jsme je pravidelně publikovali už v době, kdy TR vedl kolega Milan Pokorný. Vždy jsem s nimi byli, především však čtenáři spokojeni.

Bohužel se necítím oprávněn vstupovat do vašich sporů s autorem zmíněného textu - je to skutečně odborná muzikologická debata, pro kterou nejsem vybaven, jako vy nejste vybaven pro debatu v jiné oblasti.

Vážený pane Volku, vaší práce si velmi vážím, nemohu bohužel za to, že jsem se narodil o desítky let později a v současné době pracuji tam, kde pracuji.

Omlouvám se, že tato odpověď míří i na jiné adresy, které připojil pan doktor Volek,

ale aspoň toto dovysvětlení je nutné.

​Se srdečným pozdravem

rené k.

* * *

 Ve svém druhém emailu mi pan šéfredaktor Kočík zcela nesmyslně píše, jako bych snad já na něm chtěl, aby „vstupoval do mého sporu s autorem textu“, zatímco já jsem na něm chtěl, aby se omluvil čtenářům onoho časopisu za chybu a korigoval mylnou informaci o podobě J. S. Bacha. Teprve můj další dopis ombudsmanovi rozhlasu zřejmě vedl k tomu, že šéfredaktor Týdeníku Rozhlas, alias „René K.“, napsal do čísla 19/2017 - tj. po sedmi týdnech od oné chyby! - Týdeníku Rozhlas v rubrice „Oprava“ nejprve sdělení o chybě v čísle 14/2017, a pak následovalo: „Nesprávný údaj [!?] obsahuje i text pod fotografií v článku Šampaňské pro Johanna Sebastiana (TR 12/2017). Na dobovém portrétu není vyobrazen Johann Sebastian Bach, ale skladatelův lipský soused Georg Heinrich Bose. Za upozornění na nedopatření děkujeme panu Tomislavu Volkovi.“ – Po četbě takových vět našinec znovu žasne! Podle autora tohoto sdělení se zřejmě chyba stala v tom, že „pod fotografií…“ byl vytištěn „nesprávný údaj“, tj. redakce zřejmě chtěla tisknout portrét pana Boseho, ale omylem pod jeho portrét napsala, že se jedná o J. S. Bacha…

To už mám za úplný myšlenkový a formulační marasmus, ale kvůli němu nepřehlédněte prosím údaje v 5. bodu mého 2. emailu, v němž upozorňuji na znamenitou praxi Deutschlandfunku. A kladu i Vám otázku: to u nás není možné reagovat na dopisy čtenářů obdobně věcným a technicky vyspělým způsobem? –

Díky za pozornost a zapracujte!                                          

                                                 Zdraví doc. dr. Tomislav Volek