Flašinet Wandy Dobrovské

 

             Baronka Wanda Dobrovská (dále jen WD) je jakožto dokonalé zosobnění přísloví „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“ s příchodem podzimu opět ve skvělé formě. V té pro ni charakteristické formě. Tonouc v zajetí klamné představy o svém mimořádném intelektuálním obdarování je opět extrémně sebeokouzlená a o to víc i prázdně – ale ovšem melodicky! – užvaněná, přičemž své kolosální neznalosti na poli hudební historie si stále nepřipouští ani ona ani redakce. Tato „redakce vážné hudby“ (v níž nikdo nic nerediguje) rozhlasové stanice Vltava ji za její soustavné matení publika platí a platí. Ostatně už delší dobu lze mít za prokázané, že nemalé procento tzv. redaktorů této tzv. „redakce“ tvoří ve skutečnosti pouze nedosti kvalifikovaní multiplikátoři, vykazující obdobné mimikry jako baronka: pro svou rozhlasovou profesi nemají dostatečné vzdělání a svůj nedostatek znalostí maskují obvykle ležérní mnohomluvností z pozice nadřazenosti.

 Není takřka jediný pořad WD, který by u poučeného posluchače nevyvolával kritickou odezvu. Ten poslední, který jsem mohl vyslechnout takřka celý a který mne doslova „dorazil“, nám Vltava naservírovala 22. 10. 2010. K tomu dni se WD rozhodla „informovat“ posluchače v ranním pořadu Rondo. Kritické sondy do světa kompaktních disků o CD, jež pod názvem „Lyranten Popmusik zu Haydns Zeiten vydala – jako svůj první pokus toho druhu tříčlenná skupina mladých a vysloveně obchodně zaměřených rakouských muzikantů, vystupující pod označením Schikaneders Jugend. Chtějí prý – jak sami deklarují a WD to po nich bez sebemenšího kritického odstupu zopakovala – tímto produktem vyplnit skulinku v repertoáru dostupných CD. Co k tomu účelu udělali? Upravili si několik lidových melodií, dochovaných většinou ve sbírkách z přelomu 18. a 19. století, a ty pak nahráli s použitím svého základního instrumentáře: dud, šalmaje, niněry a grumle. Baronka Wanda, okupující každý týden aspoň jednou zmíněné vltavské Rondo, a to vždy ve své laciné autostylizaci suverénního znalce, se i v případě tak neobvyklého titulu cítila být kompetentní posuzovatelkou. Tou ovšem není, takže posluchače opět v mnoha směrech dezinformovala, a to počínaje samotným názvem svého pořadu: Pop music za Haydnových časů. Zcela neprofesionálně zde totiž podlehla marketingovému triku vydavatelů a svůj rozhlasový pořad de facto proměnila v reklamu posuzovaného CD, kterému navíc dala nejvyšší ohodnocení. Pokud by věci rozuměla, nutně by jako věcně nesprávný a právě jen a jen reklamní odmítla už jeho titul. S termínem „pop music“ nelze do Haydnovy doby – v odborné rovině - vůbec vstupovat. To si v dějinách hudby nevzdělaná WD samozřejmě neujasnila ani pro sebe, natož pak pro posluchače a – jak se na vltavského multiplikátora nižší kategorie sluší a jak to v tomto pořadu ostatně dělá i většina jeho dnes nejfrekventovanějších autorů – jen odpapouškovala některé reklamní povídačky tzv. sleeve notes onoho CD.

            Na onom CD samozřejmě o žádnou Pop music za Haydnových časů nejde. Jeho autorská trojice pouze dala – navíc metodou „hala bala“ – dohromady 13 dobových lidových melodií z různých koutů někdejšího Rakouska, od alpských jódlovaček až po písně z Čech, tj. od Jihlavy a z Plzeňska. Nejedná se o nějaký „pop“ doby Haydnovy, ale o zlomky písňové produkce dolních společenských vrstev různých etnických skupin staré monarchie, s kterou se tehdejší vyšší vrstvy samozřejmě neidentifikovaly (zatímco s dnešní pop music se identifikují i některé hlavy států…).

Dalším těžkým lapsem WD je její sdělení, že soubor hraje některá čísla také „na flašinet“. Za tento výrok by jí měl být odebrán doktorát. Nejen proto, že neví, že „Drehleier“ je niněra, s níž je také jeden z členů souboru vyobrazován a jejíž zvuk je v několika nahrávkách slyšet, ale že jí zmiňovaný flašinet ani není hudební nástroj, na který by bylo možno hrát, nýbrž hudební automat, na který se nehraje, pouze se v něm uložené válce zvenku (mimo skříň) roztáčejí klikou. Barončiným výrokem de facto dehonestovaná Schikaneders Jugend nic takového v nahrávce samozřejmě neuplatňuje, jsou to muzikanti a ne potulní žebráci… Zato když jeden z nich zahrál jednu píseň skutečně virtuózně na tak zvláštní lidový nástroj jakým je grumle (brumle), neřekla o něm WD posluchačům ani slovo. Nic o něm neví a jít se o něm nejprve někam poučit to ne, k tak pracným úkonům paní baronka nesestupuje, ona raději plácá a plácá, což je při jejím výřečném „Jájá“ tak snadné…

Třetí křiklavý lapsus WD: opakovaně posluchačům sdělovala, že Schikaneders Jugend hraje různé „skladby“. Např.: „Poslechneme si skladbu české provenience…“. Ve skutečnosti ti tři rakouští „páni muzikanti“ nenahráli žádné skladby, nýbrž své vlastní úpravy lidových písní. Najde se v „redakci /?/ vážné hudby“ rozhlasové stanice Vltava někdo, kdo dokáže WD objasnit, že např. J. Krček nehraje se svým souborem „skladby české provenience“, ale své úpravy českých lidových písní? Schikaneders Jugend sama uvádí, že lidové melodie brala mj. z vídeňské „Sonnleithnersammlung“ a ze sbírky „Böhmische Nationalgesänge und Tänze, zusammengestellt von Thomas Anton Kunz, Manuskript 1825“. Vzhledem k tomu, že tuto sbírku vydala v roce 1995 zásluhou Lubomíra Tyllnera naše Akademie věd, měla to Schikaneders Jugend snadné. Ale ovšem mnohostranně nekompetentní WD o takových věcech neví nic… Bohužel, jí a celé Hurníkově Vltavě je to už dlouhodobě jedno a tak WD dostává znova a znova příležitost vnucovat českému posluchači své většinou podřadné Kritické sondy do světa kompaktních disků