Neználek Reittererová o české hudební emigraci

 

Rozhlasová stanice Vltava vyhlásila ve svých programech rok 2017 za rok „rakouský“ a díky tomu už jsme mohli slyšet řadu zajímavých pořadů na rakouská témata. Bohužel však i několik podřadných, některé z nich od autorů naprosto nekvalifikovaných. Ale o tom jindy, dnes si všimněme jednoho, který je z hlediska muzikologie až nebezpečně podřadný. Vedení stanice totiž v rámci výběru vhodných témat a autorů usoudilo, že je-li česká hudební vědkyně dr. Vlasta Reittererová-Benetková provdána do Vídně za Rakušana, bude nepochybně právě tím nejvhodnějším autorem série úvodních výkladů o hudební Vídni. Takže se lednem počínaje objevilo na stanici Vltava v sobotním hodinovém odpoledním pořadu Euphonie devět programů pod společným názvem Hudební procházky Vídní. Rakouskou metropolí hudbou a slovem provází Vlasta Reittererová.

      14. 1. 2017 běžel druhý z nich, vybavený podtitulkem Skladatelé klasicismu z Čech. V jeho úvodu paní Reittererová, počínající si jako velký hudební historik, který má lépe než kdo jiný ujasněny i široké faktografické souvislosti, vyslovila k problematice skladatelů z Čech ve Vídni mj. i toto:

„…Ještě v nedávné době jsme mohli v leckterých historických pracích najít pasáže o těch, kteří působili ve Vídni v 18. a na začátku 19. století, pod pojmem „hudební emigrace“. Toto označení vyrostlo [!?] v období národnostního vyhraňování v 19. století, pro Vídeň však ve skutečnosti neplatí. V období habsburské monarchie neznamenalo [!?] její hlavní město emigraci, její obyvatelé se stále pohybovali ve státě, k němuž jako státní příslušníci stále patřili…“

Na ledabylé formulace jsem u Reittererové zvyklý, ale tentokrát si dala opravdu záležet i na osobitě vyargumentovaném koncentrátu faktografických nesmyslů. Protože jeden rozhlasový multiplikátor se jich už bohužel chytil, a v české hudební publicistice by se tak mohl začít rozmáhat další interpretační nonsense, musí být psány i tyto řádky.  Letos sedmdesátiletá Vlasta Reittererová je totiž charakteristickým produktem pražské muzikologické katedry z doby, kdy – v rámci komunistické totality – byla tato katedra plně v moci manželů Mužíkových a mj. i standard mnoha historiografických výkladů byl pod vší kritiku. Pod mužíkovským vedením se tvárná Vlasta Benetková na celý život zformovala v typ oportunisticky aktivního nedouka s grafomanskými sklony. Ač jí z popřevratových let nelze u určitého omezeného okruhu témat (především Alois Hába a Viktor Ullmann) upřít i drobná positiva, přesto je v jejích textech obvykle navršeno tolik nepřesností či dokonce záměrných dezinterpretací, že se našinec do jejich četby dává vždy s vědomími, že bude muset soustředěně rozlišovat, který z jejích výroků lze brát za bernou minci a který ne. Nu a když tato bytost píše pro rozhlas, tak už často plácá zcela bez zábran. Ocitovaný text u jejího výkladu o Češích ve Vídni je toho dalším dokladem. Než si to doložíme, nelze nechat bez komentáře křiklavou nedbalost její češtiny. Dokáže říci „pasáže… pod pojmem hudební emigrace“. Zmiňujíc Vídeň prohlásí: „hlavní město neznamenalo emigraci“ a k tomu nás poučí, že obyvatelé Habsburské monarchie „se stále pohybovali ve státě, k němuž jako státní příslušníci stále patřili.“

       Mluva k uzoufání. A věcná správnost? Opět k uzoufání. Co vše zde tato čiperná multiplikátorka nebere v úvahu!?

a) Označení „česká hudební emigrace“ se týká rozsáhlého jevu, který nelze posuzovat jen s ohledem na jedno město.  Jak už před nějakými 80 lety konstatoval Vladimír Helfert, český hudební klasicismus měl dvě větve, jedna z nich se utvářela doma, zatímco druhá probíhala v emigraci, přičemž té si přirozeně už dávno všimla i mezinárodní muzikologie.  (Viz např. P. H. Lang: Music in Western Civilization, NY 1940, z novější literatury Wulf Konold: Europäische Instrumentalmusik und böhmische Emigration, in: Neues Handbuch der Musikwissenschaft – Die Musik des 18. Jahrhunderts, hrsg.v.Carl Dahlhaus, Bd.5, Laaber 1985 aj.) A VR evidentně přehlédla např. i to, že letos v červnu se bude ve Schwetzingen konat k stamicovskému výročí kolokvium Die Familie Stamitz und die europäische Musikermigration im 18. Jahrhundert?

b) Z českojazyčné literatury by si paní Reittererová měla k dané problematice doplnit své vzdělání např. četbou mého textu „Hudební klasicismus“ (viz Československá vlastivěda, díl IX, svazek 3 „Hudba“, Praha 1971), v němž je „česká hudební emigrace“ pojednána jako charakteristický fenomén našich hudebních dějin na stranách 130-143. Touto četbou by se dozvěděla, že „hudebníci odcházeli z Čech všemi směry“. Výklad obsahuje samostatné pasáže o emigraci do Německa, do Vídně, do Paříže, do Polska, do Ruska a do Uher, a v rámci tohoto výkladu jsou stručně pojednány jak skupiny lidových hudebníků, tak vynikající skladatelské osobnosti typu J. V. Stamice, F. X. Richtra, Jana Zacha, bratří Bendů atd. - Pokud by ve Vídni žijící „muzikoložce z Čech“ pí Reittererové teď byla Československá vlastivěda těžko dostupná, mohu ji odkázat na nedávno ve Vídni vydaný sborník překladů mých studií (Tomislav Volek: Mozart, die italienische Oper des 18. Jahrhunderts und das musikalische Leben im Königreich Böhmen. Mit der Don-Juan-Studie von Vladimír Helfert, herausgegeben von Milada Jonášová und Matthias J. Pernerstorfer, 2 Bände, Wien: Hollitzer Wissenschaftsverlag 2016, 1152 stran), obsahující i některé mé původně českojazyčné práce o české hudebnické emigraci…

c)  Vídeň představovala jen jeden z cílů českých hudebních emigrantů, samozřejmě velice významný a vykazující řadu specifických momentů. Paní Reittererovou v té souvislosti ovšem moc prosíme, aby české hudební historiografii laskavě prominula, že hlavní rámec jejího výzkumu tvoří dějiny české hudby a nikoliv česká hudba v časech různých státních útvarů, např. v rámci dějin „říše římské národa německého“, nebo v rámci „Protektorat Böhmen und Mähren“, nebo „Československé socialistické republiky“ (existoval by tehdy pro „pojetí“ Reittererové např. B. Martinů?) apod.

d) Navíc: pí Reittererová buď neví nebo ve své stranicky pojaté argumentaci zamlčela, že šel-li český muzikant do Vídně, musel mít pas! Na hranicích Českého království a Horních či Dolních Rakous – tj. jiných zemí habsburské monarchie byl celníky a dalšími úředníky v tomto směru kontrolován. Takový osobní dokument vypadal v době, kdy ještě neexistovaly fotografie, samozřejmě úplně jinak než dnes, jeho vlastník byl obšírněji popisován, často byl uváděn i jeho obvyklý oděv, ale existoval a byl požadovaným dokumentem. Takže příchozí z českého království do Vídně se tam ocital v jiné zemi a ani zdaleka tam nemohl být hned „doma“.

      Vy tam ovšem, paní dr. Reittererová, díky svému sňatku teď doma jste, ale v tom dějepise jste se ještě dost nepoučila. Tak než zase začnete povídat do Českého rozhlasu na rakouská témata, ujasněte si laskavě alespoň rozdíly mezi „dynastií“, „monarchií“, (v případě Salcburku „teokracií“) a „státy“ či správními celky v jejich rámci. Toto studium začněte třeba seznámením s oficiální titulaturou Marie Terezie (v kterém státě či zemi byla „z boží milosti“ královnou, v které vévodkyní, v které kněžnou atd.), a pak se podívejte také na nějakou mapu, která zaznamenává všechny státy a správní celky, které za vlády této královny a choti císaře alespoň nějakou dobu – patřily do její monarchie. A pak – teprve pak! – začněte dělat nějaký pořad na hudebněhistorická témata s rakouskou tématikou. Pak už Vám snad bude jasné, že když např. Josef Mysliveček uváděl své opery v Miláně nebo ve Florencii, které tehdy byly rovněž součástí habsburské monarchie, tak nebyl ani trochu doma, ale v emigraci…  

 

                                      Zdraví Tomislav Volek