Pohroma jménem Dita Hradecká

 (S aktuálním dovětkem o Petru Fischerovi)


Už jsou to dva roky, co byla stanice Českého rozhlasu 3 Vltava svěřena do péče nového šéfredaktora Petra Fischera, a za tu dobu už je naprosto jisté, že se jeho údobí do historie pražského rozhlasu zlatým písmem určitě nezapíše. Na celkové hodnocení teď nemám čas, ale některé z vltavských pořadů za Fischerova vedení jsou tak podřadné, že s jejich umístěním na pranýř nelze dále otálet. Jako ukázkovou pohromu jednoho typu dnes vybírám nedávný pořad Dity Hradecké, kterou Fischer na Vltavu nejen přivedl, ale – horribile dictu! – udělal z ní dokonce vedoucí „redakce vážné a jazzové hudby“. Její sebeokouzlené ego jí pak při nástupu do této významné funkce na stránkách Vltavy nadiktovalo i tato slova: „Ráda bych tomuto oboru prospěla tím, co umím – popularizací.“ – Je zřejmé, že v oboru sebechvály přišel s Hradeckou na Vltavu další přeborník, který nemá ani tuchu o svých křiklavých neznalostech a přitom vyhlašuje svůj záměr prospívat celému oboru! Při známé a na Vltavě už letité praxi, že tam mezi redaktory neexistuje zpětná vazba a s ní i potřebná korekce, se paní Hradecká ve své vedoucí funkci stává společensky nebezpečným činitelem a nezbývá než ji korigovat alespoň zvenku. Posláním těchto dnešních řádků je předvést Hradecké i hudební veřejnosti, jak ve skutečnosti popularizaci neumí a už z toho důvodu oboru vůbec, ale vůbec neprospívá…

Už když pracovala v redakci Lidových novin, musil jsem tam jako jejich čtenář několikrát psát, že zase něco zpackala. Zvlášť podřadná byla tehdy její psaní o Mahlerových symfoniích, překonaná už jen zcela nepoučeným psaním o Mozartovi v předvečer jeho velkého jubilea 2006, jež jsme tehdy museli pojednat i na stránkách Mozartovy obce. (Tento „výpon sil myslivých“ paní Hradecké z roku 2006 na nich lze vyhledat i dnes.) Jako namyšlený neználek totiž tehdy mj. napsala, že „o skutečném Mozartovi toho dnes víme (anebo chceme vědět?) překvapivě málo“. Děsil nás už ten nezpůsob jejího vyjadřování: „skutečný Mozart“…! Přitom „skutečná Hradecká“ evidentně neměla ani tušení, že existuje souborná kritická edice Mozartova díla o 130 svazcích, že v 7 svazcích vyšla odborně komentovaná mozartovská korespondence, další 4 svazky zpřístupnily písemné a ikonografické dokumenty, v desítkách ročníků Mozart-Jahrbuchu vyšly stovky mozartovských studií atd. Pak jsem mimoděk zaregistroval, že se Hradecká snažila – dokonce ve dvou turnusech – dosáhnout na katedře hudební vědy FFUK doktorátu, v roce 2007 to mělo být na základě práce Fenomén virtuosity na příkladu Alexandra Dreyschocka, ale nedokázala to.

Za ty dva roky, co „prospívá oboru popularizací“ na Vltavě, tam nepřipravila ani jeden skutečně odborně kompetentní výkladový pořad o hudbě. Evidentně toho není schopna. Jako autorka se tam nejraději chápe Fischerem vymyšleného a přitom zcela nesmyslného půlhodinového pořadu Pasáže, do něhož jen vybere několik skladeb, které mají mít dle jejího soudu něco – cokoliv! – společného, a ty jsou pak za sebou a bez jakéhokoliv dalšího výkladu odvysílány. Čas od času se čtenář Týdeníku Rozhlas dočte o pořadu, který údajně připravila Dita Hradecká, téma ho zaujme a chce proto pořad vyslechnout, přitom však zjistí, že paní šéfová se pod něj jako autorka sice podepsala, ale na veškerou práci s ním angažovala někoho jiného, kdo ho de facto celý připravil. Ohavné! Že je právě toto oblíbená „tvůrčí metoda“ i jejího šéfa Petra Fischera nelze přehlédnout …

Všechny tyhle nevkusné manýry však překonává muzikologická podřadnost, kterou předvedla dne 28. října 2018 v pořadu Reflexe (!), a to v souvislosti s pražskou konferencí o J. D. Zelenkovi, která byla uspořádána k oslavě vydání českého překladu zelenkovské monografie od australské autorky Janice B. Stockigt. Hradecká se prostě jen – bez sebemenší přípravy a tudíž s nulovými vědomostmi o Zelenkovi a jeho díle – den před konferencí vypravila za paní Stockigt, aby jí položila několik otázek. Některé byly vskutku pozoruhodné, jako např. tato úvodní:

Proč se skladatel, jednou už zapomenutý a dnes naopak považovaný za jednoho z největších barokních zjevů Evropy, stal populární až v posledních 30-40 letech?

Ani Rafael Brom by nedokázal otázku formulovat pitoměji, a to počínaje tím „Proč?“ a pokračuje kouzelným „jednou už zapomenutý“.

Bohužel paní Stockigt je už dáma pokročilého věku a tak na hloupě položenou otázku odpovídala značně zmateně a v mnohém i věcně nesprávně. Cituji její odpovědi zkráceně dle záznamu rozhlasového vysílání pořadu pí Hradecké:

St. – „…Před 30-40 lety se přišlo na to, že Bach nemohl existovat ve vakuu – a Drážďany se najednou staly populární […]“

Hr. – „Takže novodobý zájem o Zelenku přišel zvenčí, od bachovských badatelů?

St. – „Myslím, že svým způsobem ano, ale způsobily to československé edice Musica Antiqua Bohemica. [] Zelenkovu hudbu začal vydávat český muzikolog Camillo Schönbaum. Pak něco vyšlo v Rakousku a vzbudilo to velký zájem v celém světě, protože šlo o instrumentální hudbu s fagoty a s lesními rohy. A najednou se hornisté celého světa dozvěděli o Zelenkovi, protože je to výtečná hudba a každý ji chtěl hrát. Takže je to dvojitý proces, jeden impuls přišel z Lipska, prostřednictvím Drážďan a druhý vyšel z tehdejšího Československa.

V této odpovědi na hloupou otázku nepoučeného rozhlasového multiplikátora se dostalo posluchačům bohužel zcela popleteného výkladu. Správné bylo jen poukázání na zásadní význam českého muzikologa Schönbauma, který je ovšem – dodejme – v textu knihy paní Stockigt zmíněn jen několika slovy v jedné či dvou podčarových poznámkách…S Schönbaumovými edicemi – o nichž Hradecká neví vůbec nic a Stockigt to zcela popletla – totiž bylo všechno úplně jinak.

Z Čech po únoru 1948 komunisty vyštvaný mimořádně nadaný muzikolog Schönbaum dokončil studia hudební vědy na universitě ve Vídni, kde na základě znamenité práce o českém barokním skladateli Josefu Antonínu Plánickém už roku 1951 odpromoval. Jako ženami obletovaný krasavec se po čase rozhodl pro jednu Dánku a usadil se v Dragøru, kde jeho choť zdědila vilku. On to byl, kdo jako soukromý badatel objevil v 50. letech v Lipsku zelenkovské autografy a mezi nimi i šestici jeho nádherných triových sonát! Už v roce 1955 z nich v ediční řadě Hortus musicus západoněmeckého nakladatelství Bärenreiter Verlag vydal šestou, a to v partituře i v hlasech. V následujícím roce podal vědeckému světu na vídeňském mozartovském kongresu 1956 v příspěvku Die Kammermusikwerke des J. D. Zelenka (1679–1745) první základní informace o tomto jedinečném cyklu, jehož postupné vydávání v samostatných sešitech ukončil roku 1965 vydáním 2. sonáty g moll. I v tomto případě však platilo, že dokud dílo neprovedenou kvalifikovaní interpreti, zůstává mimo horizont společenského zájmu. Až když v roce 1973 soubor Camerata nova Bern švýcarského hobojisty Heinze Holligera vydal - na základě Schoenbaumovy edice! - nahrávku celé šestice Zelenkových triových sonát, svět hudebních znalců užasl a zelenkovská renesance byla zahájena! Mezitím vydal pracovitý Schönbaum ještě dvě Zelenkovy instrumentální skladby ve vídeňské Universal Edition a v roce 1963 v rámci edice Musica Antiqua Bohemica pražského nakladatelství Supraphon také Sinfonii, Hipocondrii a 5 Capriccií. (Schoenbaum byl z hlediska českého státu legální emigrant, pravidelně jezdil do Dvora Králové navštěvovat svou matku a Supraphon s ním tudíž mohl v 60. letech bez problémů spolupracovat.)

Takže takřka všechno je jinak, než jak to nepoučené Hradecké pro české posluchače Vltavy na mikrofon namluvila osmdesátiletá paní Stockigt. Bohužel, ona sama se o Zelenkovu instrumentální hudbu nikdy moc nezajímala, což se ostatně negativně promítlo i do její zelenkovské monografie. Takže její výroky typu „najednou se hornisté celého světa dozvěděli o Zelenkovi, protože je to výtečná hudba a každý ji chtěl hrát“ jsou naprosto zavádějící. Lesní roh se totiž nenachází ani v Zelenkových skvělých triových sonátách, ani ve dvou jeho orchestrálních skladbách, vydaných Schoenbaumem ve vídeňské Universaledition, Zelenka ho uplatnil až ve svých Capricciích, vydaných v Supraphonu, a to rozhodně nebylo to, co k jeho skladbám připoutalo zájem hudebního světa… –

Hradecká se ovšem ptala dál: „Povězte mi [egomaniaci v českém rozhlase nepracují pro posluchače, jsou sami sobě panovníky: povězte MI] něco o vztahu Bacha a Zelenky. Víme o něm málo, spíše se dohadujeme, že se osobně znali. […]“ Atd.

Následoval dobrý pasus ve výkladu pí Stockigt a…  

 

 

o Petru Fischerovi

Přerušuji stať o Hradecké, neboť je po půlnoci dne 14. 12. 2018 a já čtu na internetu, že šéfredaktorovi Vltavy Petru Fischerovi nebude v rozhlase prodloužena smlouva a nevěřícně zírám, kolik „znalců“ této stanice se objevuje a pléduje pro ponechání Fischera v jeho funkci. Např. Erik Tabery, který se v Respektu o kulturu takřka vůbec nezajímá (několikrát jsem jim to jako jejich odběratel od založení časopisu i napsal, odpověď žádná) a o jehož šéfovi kulturní rubriky Janu H. Vitvarovi jsem na svých stránkách VIADONORE nedávno napsal, že „pokud jde o uměleckou hudbu, je to dokonalý troglodyt“, mj. i proto, že o Luksově provedení Bachovy h moll mše napsal článek naprostého neznalce problematiky s titulkem Bach špíny zbavený“, přičemž se samozřejmě neobtěžoval napsat, kdo ho kdy a jak zašpinil… Také Jaroslav Spurný protestuje, patrně další dlouholetý sledovatel rozhlasové Vltavy, o jejíchž programech hodně psal, že ano…? Atd.  

Takže podle těchto pohoršených pánů Fischer přinesl na Vltavu mnoho novodobých reflexí? Kolik a kdy jste jich slyšeli? On sám jich totiž vůbec nebyl schopen, doslova ani jednou, a ty údajně filosofické všechny svěřoval jistému Petru Šourkovi, a ten podával vskutku „výkony“! Dne 28. 4. 2018 jsem ještě během jednoho takového pořadu znechucen napsal ombudsmanovi rozhlasu dr. Pokornému, co stálo o Reflexích „Filosofie“ v rozhlasovém Týdeníku a co se v pořadu skutečně vysílá:

Vážený pane doktore, […] protože pořady o filosofii od našeho předního filosofa a současně šéfredaktora Vltavy pana Fischera jsou vždycky posluchačskou lahůdkou a skvělou pastvou pro ducha, čekám na filosofování, ale on tam místo filosofa povídá už dobrých 20 minut nějaký Slovák o kořenech rostlin. Copak se to stalo? - A hle, teď tam vstoupil sám Fischer o Darwinovi a čte se z Darwina „kudy si kořen razí cestu půdou“?? A už jsme zase na Parukářce, kdosi nám vykládá, že se tam šíří něco suchomilného z jižní Afriky… No to je pořad! Opravdu dokonalá rozhlasová lahůdka pod titulkem „Reflexe: Filosofie!“ – Můžete laskavě vyřídit panu Fischerovi, ať už si nikdy z posluchačů rozhlasu takovouhle prču nedělá!? Nebo snad smí z titulu své funkce všechno, co si zamane? – Odhlášení: To byly „Jarní reflexe“! A zítra je prý budou opakovat. Můžete pana Fischera požádat o jeho pojetí slova „reflexe“?

A četli jste někdy Fischerovy články o Mahlerových symfoniích? Přímo z nich křičelo, že v životě nemohl v ruce držet partituru některé z nich. A víte o něm, jakou prací a u koho absolvoval svá filosofická studia?

Končím tento fragment svého textu o problematické odbornosti jedné Fischerem dosazené vedoucí redaktorky Vltavy, protože kolem neobnovení zaměstnanecké smlouvy Fischera na této rozhlasové stanici byl spuštěn takový „rej čarodějnic“, že jsem přímo zděšen a mám za svou povinnost proti němu okamžitě vystoupit.

 

Žijte blaze, zdraví muzikologický kmet                            

doc. dr. Tomislav Volek

 

14. 12. 2018  1:50