Petr Veber klesl až na dno


V textu Autorské selhání Petra Vebra jsem už v říjnu 2013 popsal na svých stránkách www.viadonore.cz zklamání z tohoto pána a z jeho – tehdy už šestiletého – působení na rozhlasové stanici Vltava. Dnes je nutné přidat širší zobecnění: bylo málo absolventů pražské muzikologické katedry, kteří dostali po pádu komunistického režimu takovou příležitost k dobrému profesionálnímu uplatnění, jako dostal Petr Veber (nar. 1960), ale jak s těmito možnostmi naložil? Jen těch cest do zahraničí co mu rozhlas umožnil! A z žádné z nich nic pořádného, žádnou práci vyšší profesionální hodnoty neodvedl! Nejtrapnější byl jeho výkon v Londýně, když tam byl vyslán, aby 8. 9. 2012 ve vstupech Českého rozhlasu moderoval přenášený rozlučkový koncert Symfonického orchestru BBC na nesmírně populárním závěrečném („Last Night“) koncertu festivalu BBC Proms v Royal Albert Hall. Tento široké mezinárodní veřejnosti poskytnutý koncert totiž řídil – po třetí a naposled, tentokrát ovšem už s Řádem britského impéria na hrudi – Jiří Bělohlávek. (Jen pro zajímavost doplňuji, že v současném hesle Proms na Wikipedii je už v prvním odstavci dlouhého textu uvedeno: “The season is a significant event in British culture. In classical music, jiří Bělohlávek described the Proms as ʻthe world's largest and most democratic musical festival’”.) Dirigentu Bělohlávkovi se tehdy povedlo i něco jedinečného v jeho roli vyslance české hudby: prosadil do programu provedení Sukova pochodu V nový život (Towards a New Life). A k překvapení a obdivu českého rozhlasového posluchače ten nádherný pochod zazněl v Royal Albert Hall i se svou sborovou částí, kterou jsem – ač starý Sokol – tehdy slyšel vůbec poprvé. S napětím jsem u rozhlasového aparátu čekal, kdy nám Veber z Londýna řekne, jaké hudební těleso tam tuto složku skladby provedlo, nebo zda k tomu účelu přivezli nějaký soubor z Čech, nebo zda si dal dirigent Bělohlávek z Prahy zaslat notový materiál a nacvičil sbor – v češtině! – v Londýně s nějakým souborem sám? Český rozhlasový moderátor Veber nám ovšem o Bělohlávkově nápadu, o sboru, s nímž ho realizoval a o provedení tehdy neřekl ani slovo! Toho člověka vůbec nenapadlo, že něco takového musí posluchače českého rozhlasu zajímat přímo enormně, že na takové informace čeká. Nic. Dnes už vím, že informační „Nic“ je pro Vebrovy příspěvky obvyklé. Zato dodnes nevím v té londýnské záležitosti víc, než že otextovanou část Sukova pochodu nastudoval a provedl nějaký londýnský sbor.

Pochopte, prosím, rozhořčení českého muzikologa: Bělohlávkovo zařazení Anglii neznámého a přitom mistrovského Sukova pochodu s českým textem představuje významnou kulturní záležitost, která má – z hlediska česko-anglických hudebních styků a s ohledem na výsadní, přímo kultovní povahu Promenádních koncertů v Royal Albert Hall a zvláště pak jejich posledního sezónního večera – v jistém smyslu až „epochální význam“. Jako schválená kapacita obrovského elipsovitého a několikapatrového sálu je uváděn počet 5500 návštěvníků a ten tam tehdy nepochybně byl, přičemž závěrečný koncert sezóny je přenášen televizemi řady zemí, a to i k nám. Ergo: počet zainteresovaných posluchačů takového koncertu se počítá ve statisících. Už proto je tehdejší podřadný výkon Petra Vebra jakožto do Londýna speciálně na tento koncert vyslaného moderátora Českého rozhlasu jedním z nejsmutnějších případů neprofesionálního selhání na poli hudebního novinářství. Následující trvalý nezájem jeho osobně i jeho kolegů o tento historický fakt rovněž netěší a všechno je to také ošklivou křivdou na dirigentu Jiřím Bělohlávkovi, kterou by snad nebylo tak obtížné alespoň dodatečně trochu odčinit…

Jestliže onen londýnský podřadný výkon Petra Vebra dnes opět připomínáme, pak je to motivováno zděšením z jeho nejnovější demonstrace odborné podřadnosti, a to ve zvlášť křiklavé podobě. Co ten člověk provedl na dvoustránce 16-17 Týdeníku rozhlas č. 12/2017, to už je málem na odebrání doktorátu. Redakce zmíněného týdeníku ho zřejmě jakožto „vedoucího Redakce vážné a jazzové hudby stanice Vltava“ požádala o hlavní článek ke Dni se starou hudbou a On, velký Vedoucí redakce, nevěda co ke Dni se starou hudbou psát, se chytil tématu bachovského a zplodil slátaninu pod laciným titulkem s bulvární příchutí „Šampaňské pro Johanna Sebastiana“. Článek je psán ošklivou češtinou a začíná pseudopoeticky o Lipsku: „Na dlažbě malého náměstíčka vytvářejí stíny listů v mírném větru proměnlivé obrazy. Zasahují [?] od stromu i na sochu, která tu tiše stojí…“ „Tiše stojící socha“, na kterou podle Vebra „stíny zasahují“, je socha J. S. Bacha u Thomaskirche. Když pak Veber překládá výrok o Bachovi z textu F. Blumeho, je opět češtinářsky podřadný: Bach prý „získává u mladé generace takový ohlas, který během svého života ani zdaleka nezažil.“ (Kde jste, Petře Vebře, byl, když se ve škole probírala zájmena tázací?) Nemaje potřebné znalosti ani nápady klade pak Veber nesouvisle na papír vědomostní drobty, kterými disponuje: když se začala NDR 1989 „probouzet, byl jednou z výrazných postav tehdejších událostí v Lipsku šéfdirigent Orchestru Gewandhausu Kurt Masur – umělec dlouhotrvajícího a stálého renomé.“ Od Masura pak vyrobí přes Arthura Nikische oslí můstek k Bachovi, od kterého přejde k dálnici: „Svého času každá jízda autem do Berlína a k Baltu [!?] vedla z Čech přímo centrem Drážďan. Teprve dálnice nás této nutnosti zbavuje. Lutherem započatá reformace učinila i toto město v 16. století protestantským. Když však počátkem 18. století jezuité přivedli do Drážďan Jana Dismase Zelenku…“ „Přesto byl tehdy postaven architektonicky smělý evangelický kostel Frauenkirche…“ „Semperova opera byla znovuotevřena až čtyřicet let po válce…“ „V Paříži je katolický kostel Nejsvětější Trojice, v němž byl šest desetiletí varhaníkem Olivier Messiaen. Ve Stutgartu je evangelický kostel Gedächtniskirche. Stojí mimo staré centrum města. Původní gotický chrám…“ – Následuje pasáž o Helmuthu Rillingovi, z jehož výkladů o Bachovi Veber vybere a ocituje zvlášť objevnou větu: „Bachovy kantáty jsou skutečně naprosto a zcela protestantskou hudbou.“ Tři následující odstavce mají nadpis „Přitomnost Mendelssohna“ a začínají takto: „Když vystoupíte v Lipsku na impozantním nádraží, parkem to není daleko k poválečné budově operního divadla, která jako by svým slohem z oka vypadla brněnskému Janáčkovu divadlu.“ Tento odstavec „Šampaňského pro Johanna Sebastiana“ pak končí další informací o lipské opeře: „Starou budovu zničil za války nálet. Nové lipské operní divadlo bylo otevřeno roku 1960.“ Další odstavec věnoval bystrý muzikolog Veber „nedaleké“ budově Gewandhausu, sídlu orchestru, která už také – hle! hle! – „není původní. Současná budova je dokonce třetí toho jména. V první se odehrávaly veřejné koncerty od 18. století, nová byla otevřena v poslední čtvrtině 19. století, padla však také za oběť náletu. Moderní koncertní sál slouží od roku 1981. Ducha Mendelssohnovy přítomnosti tu však snad i tak můžeme zkoušet hledat. Jeho umělecký vklad do tradic tělesa byl zásadní. Bydlel v Goldschmidtstrasse, na dohled od starého Gewandhausu, dnes je to přes širokou ulici s tramvajovými kolejemi. Budova je jednou z nejstarších dochovaných ve městě. V roce 1997 tam otevřelo svou expozici nové muzeum.“To jsme se panečku dozvěděli věcí! O budovách, o kolejích, o náletech, že Mendelssohn bydlel na dohled v Goldschmidtstrasse, a tudíž „tu ducha jeho přítomnosti však snad i tak můžeme zkoušet hledat“ – to vše pod vedením průvodce městem Vebra. Ovšem – protože ten pán úvodem sliboval šampaňské pro Johanna Sebastiana a teď nás vodí po lipských budovách, kde chce hledat „ducha Mendelssohnovy přítomnosti“, tak v tom čtenář trochu tápe. Já osobně jsem v této nepřehledné situaci začal „zkoušet hledat ducha Vebrovy přítomnosti“, žádného ducha jsem však nenašel a tak jsem se na okamžik chytl Vebrovo sdělení, že „Tomášská škola, kde Bach učil, už nestojí, ale je tu kupecký dům z té doby...“ Sláva, škola by byla jistě lepší, ale kupecký dům také není k zahození, zvláště když prý není ledajaký. Je to prý „…Bosehaus, sídlo Bachova archivu. Opatruje […] i jediné autentické malířské zpodobení Bachovy podoby.“

A tady jsem se zhroutil. Tady totiž Veber dovedl svou kumulaci prázdného dvoustránkového plácání k vrcholu, když nad svým výrokem o opatrování “jediného autentického malířského zpodobení Bachovy podoby“ v lipském bachovském archivu zveřejnil portrét skladatelova lipského souseda Georga Heinricha Boseho! - Snad všem Evropanům je znám jediný skutečný autentický portrét J. S. Bacha, vytvořený 1746 Eliasem Gottlobem Haussmannem, jenom pražský muzikolog Petr Veber vydává za Bacha lipského kupce Boseho… A nepřestane ani s touhle pitomostí! Při svém řádění na poli německého hudebního baroka se zapíše do dějin ještě svou popiskou k zmenšené fotokopii Bachova rukopisu: „Dobový autograf Johanna Sebastiana Bacha“. Jak je možné vytvořit takový terminologický nesmysl?

Co teď? Co teď, když „vedoucí Redakce vážné a jazzové hudby stanice Vltava“ Petr Veber předvádí neuvěřitelnou míru nevzdělanosti a redakce Týdeníku Rozhlas, která ty jeho podřadnosti a přímo drásavé nesmysly dala do tisku, je dnes zřejmě také plná „odborně zdatných sil“, které svědomitě vykonávají své povolání…? – Tento problém ovšem nemůžeme řešit my, posluchači, a přispívám-li na rozhlas 45,- korun měsíčně, tak zajisté žádná rozhodovací práva nemám, avšak Petr Veber má přece v rozhlase nějaké nadřízené, tak ať situaci řeší oni, je to ostatně jejich povinnost.

Tomislav Volek

29. 3. 2017

 

Poučení pro Petra Vebra, dlouholetého vedoucího Redakce vážné a jazzové hudby stanice Vltava:

 

Toto je Bach

                                             
a toto není Bach, ale jeho soused Bose!                  

                ↓