Buchner a lobkovická hudební sbírka

 

Podstatnou část mého života deformovaly dvě diktatury, což představovalo stupidní zásahy z výšin, ale stejně zlovolně byla řadou podřadných tvorů opakovaně postihována i má profesionální dráha. Vracím se k výskytu těchto morálně defektních bytostí v myšlenkách nerad, ale i na stará kolena mne čas od času k tomu donutí střet s dalším „životním materiálem“. Shodou okolností jedna taková situace opět nastala, a já se zase musím zabývat jedním z těch bídníků. Už dávno jsem je sice nahnal do pekla a očistce, dnes však vím, že bych měl – zbude-li na to čas – míru jejich provinění ještě trochu odstupňovat, jako to kdysi moudře udělal geniální Dante a v jedné své skvělé knize i Solženicynovy. Třeba takový Jaroslav Jiránek. Kariérista duší i tělem, do pekla samozřejmě patří, ale tu a tam udělal i něco dobrého – viz např. jeho péči o ústav, který mu byl svěřen, což např. pletichář Ivan Vojtěch nedokázal ani v nejmenším. Takže Jiránka v svém pekle nemohu zařadit do toho úplně nejhoršího kruhu, kterým je u mne pro muzikology ten osmý. V tom jsou jen dva kotle: v jednom se společně smaží Růžena Mužíková-Steiningerová a její povedený manžel František a v druhém Alexander Buchner alias Egervári Sándor. Ve velikosti akčního radia své lidské odpornosti Mužíkovi sice ještě o něco překoná, ale trochu odpustků mu zajišťuje několik jeho publikovaných prací, které v lecčems znamenaly i přínos. Protože však byl pracovně nesrovnatelně výkonnější než Mužíkovi, napáchal na české muzikologii také více bezprostředních škod. U jedné z nich se dnes máme zastavit.

Navážu zde na svou stať Ke kauze Buchner alias Egervári contra Volek, kterou lze číst na VIADONORE, rubrika Komentáře. Popsal jsem v ní stručně „ohavné Buchnerovo kolaborantství za války, kdy se dal v okupovaných Košicích přejmenovat na Egervári Sándor a kdy z pověření vlády v Budapešti zastával druhé nejvyšší místo v košickém rozhlase . […] Poukázal jsem na jeho protizákonné konfiskační aktivity na Bertramce, patřící Mozartově obci, a na škody, které napáchal rozsáhlou likvidací historického materiálu v někdejším hudebněhistorickém oddělení Národního muzea, jehož vedoucím se po smrti dr. Emila Axmana stal.“

Po převratu, když jsem mohl o těchto Buchnerových hororových aktech napsat články do Hudebních rozhledů a do Respektu, na mne posléze podal žalobu „na ochranu osobnosti“ a já jsem – nebrav si ani advokáta – proces, mistrně rozjetý exkomunistickou soudkyní Romanou Voskrejšovou (viz o jejích proslulých soudních případech na internetu), prohrál. Také proto, že kolegyně dr. Jana Fojtíková u soudu svědčila, že Buchner v hudebním oddělení muzea žádné škody nenapáchal, čímž mi připravila jeden z největších šoků mého života. Vše další si může zájemce přečíst na VIADONORE, – a hned potom doporučuji číst heslo „Alexander Buchner“, jak je pro brněnský Český hudební slovník osob a institucí vypracoval Petr Ch. Kalina. (Jedna z názorných ukázek stavu současné české muzikologie!)

Jak řečeno, Buchner-Egervári za svého působení v hudebněhistorickém oddělení Národního muzea, sídlícím tehdy v budově na Velkopřevorském náměstí, zničil mnoho historického materiálu a mj. dal zlikvidovat i lístkový katalog obrovské lobkovické hudební sbírky. To je naše dnešní téma. Vzhledem k rozsahu lobkovické sbírky se jednalo o tisíce (!) tvrdých katalogových karet formátu 165 x 120 mm, na něž lobkovický archivář a tajemník Mozartovy obce blahé paměti dr. Vlastimil Blažek (1878–1950) kaligrafickým písmem vepsal notový incipit a popis hudebniny. Buchner rozhodl, aby tyto kartotéční karty, obvykle popsané jen z jedné strany, byly dávány postupně do studovny oddělení s tím, že na jejich prázdné strany mají badatelé napsat své objednávky. Kdybych byl býval lépe informován a tušil podstatu této akce, byl bych si jich při každé návštěvě nabral desítky, ve skutečnosti jsem si jich po příchodu vzal ke stolku vždy jen několik a používal jsem je – jako všichni ostatní – k Buchnerem určenému účelu. Před nedávnem jsem však ve svém domácím archivu mezi jinými papíry nalezl i jeden kartotéční lístek, který byl popsán z obou stran, takže jsem ho v hudebním oddělení nemohl použít a zůstal tak mezi skupinou jiných poznámkových papírů. Vypadá takto:

 

Šlo tedy o symfonii málo známého (vídeňského) skladatele Josefa Krinera. Pošleme fotokopii tohoto katalogizačního lístku pracovníkům lobkovického archivu v Nelahozevsi s prosbou o sdělení, zda se v jejich archivu tato skladba zachovala a zda je zapsána v dochovaných inventárních knihách jejich hudební sbírky. Pokud nám na náš dotaz odpovědí, dáme Vám o tom vědět na stránkách VIADONORE.

                                                                     Tomislav Volek

26. 4. 2017