Saroyan utajeně na pražské fakultě (1980)

 

Na stanici Vltava byl tento rok vyhlášen za „americký“, jsou tu k naší potěše čtena díla amerických básníků a spisovatelů, a já bych k této kulturní akci velice rád přispěl jednou kuriózní pražskou historkou, která by neměla upadnout v zapomenutí. Lze na ní totiž přímo ukázkově dokumentovat, jak za tzv. normalizace bylo i na poli kultury pokřiveno naprosto všechno, i setkání studentů a pedagogů filosofické fakulty University Karlovy s velkým zahraničním spisovatelem té doby. Záležitost se týká mého oblíbeného amerického spisovatele 20. století Williama Saroyana, jehož dílo mne rozesmává, dojímá i posiluje od mých studentských let. Uvedení do té kuriózní problematiky časů minulých musí být ovšem poněkud delší.

Jméno William Saroyan jsem poprvé zaznamenal krátce po válce, když do našich kin přišel film, natočený podle jeho knihy Lidská komedie. Dnes se to může zdát až neuvěřitelné, ale tento za války, v roce 1943, v Hollywoodu natočený film nebyl nijak lacinou a podbízivou podívanou. Nemohl být! Už pro svůj závažný název – drahý kulturnímu lidstvu od doby Balzakovy a skrytě odkazující až k Dantovu veledílu Božská komedie! Saroyan napsal svou Lidskou komedii v době, kdy byly Spojené státy už druhým rokem ve válce a tisíce mladých amerických mužů umíraly na řadě bojišť mimo Ameriku. Členům jejich rodin pak chodily poštou telegramy o jejich „hrdinské smrti“. Tento rozměr mnohonásobné lidské tragédie dokázal Saroyan vtělit do knihy s názvem Lidská komedie tím nejneobvyklejším způsobem. Pro symbolizaci jejího všelidského dosahu zvolil pro místo děje a některé klíčové osoby jména z antiky: děj situoval do pomyslného kalifornského města Ithaka, hlavnímu hrdinovi příběhu dal jméno Homér a jeho mladšímu bratrovi, který se neustále na něco vyptává, jméno Ulysses, Odyseus. Tragické momenty děje pak Saroyan nepodává s nějakým slovním burácením a s drastickým aparátem, ale – a právě to patří k jedinečné osobitosti jeho stylu – naopak, laskavě a v jakémsi komorním ladění. Jejich vrcholy představují chvíle, kdy hlavní hrdina příběhu – 14tiletý telegrafní poslíček Homér – musí zazvonit u dveří určitého bytu a předat ten hrůzný telegram. Přivydělává touto činností na obživu své rodiny, v níž už chybí zesnulý otec a do vojska odvedený starší bratr. Vždy odpoledne, po škole, kde některé hodiny vinou únavy prospal, se Homér dostaví na místní telegrafní stanici a převezme telegramy, které pak rozváží na svém stařičkém kole. Hned druhý den své poslíčkovské služby však musí jeden z těch hrůzných telegramů doručit jisté paní Roze Sandovalové.

Saroyan píše: „Jako všechny lidi, kteří nikdy nedostanou telegram, také ji objevení se telegrafního poslíčka před domovními dveřmi naplnilo hroznými předtuchami […] zkoumala Homérovy oči a Homér věděl, že poznala, že telegram není vítanou zprávou…“ Saroyan tuto lidsky bolestnou scénu popsal zcela jedinečným způsobem. Paní Sandovalová telegram stále nepřejímala, ptala se Homéra, kdo jí ten telegram posílá, zda její syn Juan Domingo. Když jí Homér řekl, že ne, že ministerstvo války, nechtěla to prostě slyšet a řekla jen: „Ty bys mi nepřinesl špatný telegram, jsi dobrý hoch – jako můj Juanito“ a zvala Homéra do bytu, že tam má nějaké cukroví. Pod nejrůznějšími záminkami ten hovor – stále bez převzetí telegramu – protahovala, až Homér v pláči utekl. A přišly horší chvíle. Jednou musel jedné matce doručit takový telegram zrovna v den jejích narozenin. A co bylo nejhrůznější, jednoho dne přišel i telegram o smrti jeho bratra Marka! „Paní Kate Macauleyová, Ithaka, Kalifornie: Ministerstvo války vám s politováním oznamuje, že Váš syn Marek…“ Drama Saroyanovy Lidské komedie v tu chvíli vrcholí: při přejímání tohoto telegramu dostal další ze svých srdečních záchvatů a zemřel starý ithacký telegrafista pan Grogan, který už po řadu měsíců každý večer spolu s Homérem pojedl jeden včerejší – a tedy při koupi levnější – jablečný koláč … Zprávu o smrti Homérova bratra tento dobrý člověk nepřežil…

Hned po zhlédnutí tohoto filmu jsem se – s úspěchem – poptal v Americké informační službě na Národní třídě v Praze po knižním vydání Saroyanovy The human comedy. A když v roce 1948 vyšla – v mistrném Urbánkově překladu – další Saroyanova kniha Dobrodružství Wesleye Jacksona, upoutala mě snad ještě silněji. I ona byla psána na téma Američané v té proklaté 2. světové válce. Její hlavní hrdina byl o pět let starší než telegrafní poslíček Homér v Lidské komedii, sloužil už v americké armádě a s ní se při jejím evropském tažení nacházel daleko od rodné Kalifornie. K Wesleyovu osobnímu trápení patřilo i to, že byl – podle mínění jiných – ošklivý. Z toho důvodu ho prý od dětství jeho vrstevníci nechtěli do party, takže samotařil a svůj mimoškolní čas vyplňoval především četbou. O přečtených knihách by si byl rád s někým povídal, ale zase neměl s kým, protože nikdo z jeho známých je nečetl. Z písní měl nejraději tu parádní - „Valencia! Lásky říše vůní dýše… [viz YouTube]

Když pak přišel ještě další silný saroyanovský zážitek, tj. četba jeho knihy Odvážný mladý muž na létající hrazdě, snažil jsem se už systematicky dozvědět se o spisovateli tak osobitém co se dalo. Dnes vím, že se narodil 1908 ve Fresnu, v Kalifornii, v rodině arménských přistěhovalců, kteří krátce předtím prchli z tureckého Bitlisu. Byly mu pouhé tři roky, když mu zemřel otec. Jeho negramotná matka byla v nastalé situaci tak bezradná, že všichni čtyři její potomci byli svěřeni metodistickému nalezinci. Když po pěti letech získala pevné místo v jednom skladu ovoce, vzala si své děti zase k sobě. William začal studovat na jedné highschool, ale po předcích zděděná neklidná krev ho v 17 letech z ní vypudila a tím už provždy skončila jeho studia. Přijímal nejrůznější příležitostná zaměstnání, v San Francisku jeden čas pracoval jako telegrafní poslíček. Jak už víme, v Lidské komedii toto své povolání předal Homérovi Macauleymu. V 19 letech se jakožto nositel genů toulavosti vydal přes celé Spojené státy až do New Yorku. Když se po dvou letech vracel domů k matce, vlastnil už psací stroj, s jehož pomocí začal chrlit své povídky. Ve 24 letech mu bostonský časopis arménských přistěhovalců Hairenik otiskl první povídku a o dva roky později už mu nakladatelství Random House vydalo jeho první knihu Odvážný mladý muž na létající hrazdě. Její ohlas – trvající dodnes – byl veliký a života lačný Saroyan své honoráře ihned proměnil v cesty do Londýna, do Paříže, do skandinávských zemí, do Moskvy, do země svých předků Arménie, do Mexika – a peníze byly fuč. Tento zážitek – chvíli mít dost peněz a zakrátko nemít žádné - se pak v Saroyanově životě opakoval mnohokrát. Po vydání knihy Čas tvého života se mohl v roce 1939 znovu vydat do Evropy a o rok později ho úspěch knížky povídek o vlastním mládí Jmenuji se Aram na čas opět finančně zajistil. Ale přišla válka a Saroyan byl odveden jako prostý vojín. V tom čase se oženil s krásnou herečkou jménem Carol Marcus a dopsal svou Lidskou komedii. Manželka mu porodila syna Arama, ale armádu to nezajímalo a odvelela ho do Londýna. Do invaze nasazen nebyl, naopak mohl psát a tak vznikla jeho nejrozsáhlejší kniha Dobrodružství Wesleye Jacksona. Čteme-li dnes v různých textech, že na přání nadřízených vojenských složek to měla být propagační kniha tehdejší americké armády, lze tomu stěží uvěřit – kolikrát jsou v ní např. zesměšněni nadřízení štábní důstojníci!

Pak však pro mne nadešla situace, kvůli níž tohle všechno vyprávím. Jednoho dne v květnu 1980 jsem na Hlasu Ameriky zaslechl zprávu, že Saroyan má přijet v příštích dnech do Prahy (nemýlím-li se tak z Polska). A bylo mi jasné: „Toho tu musím zažít“. V českém tisku se samozřejmě žádná taková zpráva neobjevila, a tak jsem rozhodl zavolat v té věci na americké vyslanectví s dotazem, které dny má Saroyan v Praze být. Mohl jsem si to tehdy jako hudební vědec ve svobodném povolání dovolit, protože jsem neměl žádného zaměstnavatele, u kterého by československé dohlížitelské orgány mohli hned sondovat, kdo je to ten Volek, který volá na americké vyslanectví. I tam ostatně seděli u oficiálního telefonu opatrní úředníci, kteří samozřejmě věděli, že každý jejich rozhovor je českými orgány odposloucháván a nechtěli si dělat potíže kvůli nějakému neznámému volajícímu, ale přece jen mi řekli, že Saroyan má přijít také na filosofickou fakultu. Na základě této informace jsem pak volal na katedru anglistiky Jaroslavu Hornátovi, s kterým jsem se znal z YMCY, a ten mi přesně řekl den, kdy má Saroyan na fakultu přijít: 30. května dopoledne.

S patřičným časovým předstihem se nás tam tehdy dostavilo na chodbu v 1. patře před katedrou anglistiky víc, uvnitř se sešli všichni členové jmenované katedry. Pak se však ukázalo, že Saroyan nepřijde k nim, ale že „nahoře“ – tj. v nějakém stranickém výboru – bylo rozhodnuto, že jeho setkání se studenty se odbude na katedře češtiny. To mělo z hlediska komunistické strany svou logiku: katedru češtiny tehdy vedl snad největší normalizační blb na poli kultury jménem Vítězslav Rzounek. Členy katedry anglistiky to urazilo, učinili ještě jeden vyjednávací pokus, aby Saroyan přišel na jejich katedru, ale nepodařilo se jim to. Uraženi pak prohlásili, že na češtinu za ním nepůjdou – a nešli. Já jsem ovšem o zážitek Saroyana nechtěl v žádném případě přijít, tak jsem takovou skupinku cca 10-15 lidí nabudil, abychom za ním šli i na tu katedru češtiny. Což jsme ihned učinili.

Zaklepal jsem na dveře katedry a pootevřel jsem je, přičemž komika situace chtěla, že průzorem do další místnosti byl k vidění právě Saroyan, který hned zvolal „Come in!“ a pokynem ruky nás zval dál. Vřítili jsme se – přes Rzounkovy protesty – dovnitř, já až k protilehlému oknu, aby mne nikdo odtamtud už nemohl dostat. Saroyan seděl za stolem v čele místnosti vedle překladatelky, jakéhosi člověka z amerického vyslanectví a Rzounka. Jeho výklad byl nesmírně poutavý, až v jednu chvíli došlo k nevídanému konfliktu. Rzounek pochopil, že překladatelka nepřekládá všechno, co Saroyan říká, a v jednu chvíli na ni s tímto zdůvodněním vyjel. Načež ta sympatická mladá dáma zrudla a po krátkém zaváhání tvrdě pronesla: „Skutečný problém je v tom, že jediný, kdo tady nerozumí anglicky, je profesor Rzounek.“ To byla bomba! Rzounek na to jen špitl, že to není pravda, ale nechtěl v tom šlapat a zmlkl. – Jak to asi ta paní později odskákala, si nedovedu představit.

Ač mám v diáři poznamenáno, že jsem si dělal ze Saroyanova proslovu poznámky, ve svém rozsáhlém archivu je nemohu nalézt. Pamatuji si ovšem, jak popisoval svou návštěvu u G. B. Shawa a dlouze mluvil o tom, jak mylná představa je, že může existovat nějaký lart pour lartismus, protože všechno umění je vždy děláno lidmi a pro lidi. (Už to se nemohlo Rzounkovi – vyznavači soc-realismu – líbit, ale nekomentoval to.) Když Saroyan – projevující už nedoslýchavost – asi po hodině skončil, projevil ochotu podepsat nám své knihy, pokud jsme si je přinesli. Měl jsem jich několik, a hned jsem se s nimi řítil ke stolu. Podepsal mi jen dvě (aby se dostalo i na ostatní). Během tohoto jeho počínání se v místnosti začal projevovat určitý neklid, protože někdo přinesl do oné místností zprávu, že dole v budově fakulty už jsou kvůli Saroyanovi nějací policajti. Tak jsme se zase všichni měli k rychlému odchodu, protože v roce 1980 byla normalizace ještě hodně tvrdá a nikdo nechtěl mít zbytečně nějaké politické nepříjemnosti… V Mladém světě pak vyšla jakási – dobově stylizovaná – reportáž o tomto Saroyanově vystoupení na filosofické fakultě, ex post se tvářící, jako by něco takového samozřejmě nebylo před veřejností předem zatajováno. Ve svém diáři čtu na konci zápisu o zážitku Saroyana ještě větu: „Ti hlupáci vědí, proč nechtějí lidem umožnit styk s velkými.“ –

Dnes u nás Saroyan patří k nejčtenějším americkým spisovatelům 20. století. Německá literární věda ho neprávem označuje za sentimentálního a čeští literární vědci to po ní často opakují, nerozlišujíce citovost a sentiment. Důležitější ovšem je, že Saroyanova Lidská komedie se u nás dočkala už sedmi vydání.


 

Rozhlasový pořad, vysílaný na stanici ČRo 3 - Vltava 18. června 2016 za redakční spolupráce Jindřicha Bálka viz

http://www.rozhlas.cz/vltava/publicistika/_zprava/william-saroyan-a-jeho-navsteva-na-ff-uk-v-praze-roku-1980--1626477