200 let operní interpretace Dona Giovanniho

 

Jsa už dávno „velebným kmetem“, postiženým navíc omezenou možností pohybu, procházím se – ve stoje i v sedě – alespoň svým rozsáhlým osobním archivem, jehož velkou část tvoří průklepy mých vlastních textů. Tím, že jsem byl v letech 1977–1990 svými komunistickými kolegy přinucen živit se jako „muzikolog na volné noze“ (neboli bez zaměstnání), musel jsem nejrůznějších textů, jimiž jsem se vnucoval ke koupi redakcím nejrůznějších nakladatelství, časopisů, rozhlasu i televize atd., produkovat na psacím stroji stovky. Nejmarnějšími z nich byly ty, jimž jsem redakcím různých nakladatelství navrhoval výbory badatelsky přínosných studií, a to buď z dílny jednoho významného zahraničního muzikologa, nebo naopak o určitém velkém skladateli, ale z pera různých muzikologů. Ačkoliv mne právě vymýšlení a předběžná příprava takových antologií velice zajímaly, stály vždy mnoho času a bilance mých snah na tomto poli byla tristní: ze všech mých návrhů se za ta léta ujaly jen dva. Mým hlavním problémem byl Čas, kterého jsem v jednom textu pro Divadlo hudby v době normalizace označil za toho „nejgenerálnějšího tajemníka“. Stálý nedostatek času na úplné a detailní vypracování různých mých textů postihoval v těch letech – tak či onak – velkou část mé autorské produkce. Dokladem toho je bohužel i písemná podoba mé přednášky v pražském Divadle hudby dne 16. 10. 1987 na téma 200 let operní interpretace Dona Giovanniho, kterou zde v kopii předkládám. Doslovně vypracován jsem měl pro ten večer jen text první – ovšem větší – poloviny pořadu, zatímco v druhé jsem (s použitím několika rukopisných poznámek a v dohodě s režií Divadla hudby) jen komentoval hudební ukázky z historicky významných nahrávek.

K publikování tohoto textu na svých webových stránkách dnes přistupuji i proto, že v jeho úvodu je také svědecká partie o zesnulém Miroslavu Venhodovi, který onen program s mou přednáškou do svého cyklu „Reflexe“ přijal. Přístup k hudební interpretaci byl totiž u vyzrálého Venhody ten nejvýsostnější, o čemž dnešní interpreti, stojící v čele souborů staré hudby, nemají žel ani ponětí… A navíc: ač mají dnes pro svou práci nesrovnatelně lepší podmínky, než měl Venhoda a jeho doba, cítí se – soudě dle jejich nejrůznějších výroků – Venhodovi velmi nadřazeni. Smutné…