V roce 1966 mi kolegové ze Slovenské hudby, jejímž šéfredaktorem byl tehdy Oskár Elschek, dali v rámci své ankety o hudební kritice možnost napsat značně otevřeně, co si v té věci myslím, a já toho bohatě využil. Nedávno jsem redakci požádal o kopii tisku tohoto svého textu a současná šéfredaktorka Slovenské hudby paní dr. Alena Černá mi laskavě vyhověla, za což jí vzdávám uctivý dík. Její zásluhou jsem si s potěšením ověřil, že jsem před půl stoletím vyznával stejné názory jako dnes, kdy už na mne vychází jen role „velebného kmeta“, čemuž ovšem vzdoruji především svými webovými stránky VIADONORE. Tenkrát – před půl stoletím – neměli můj způsob myšlení a psaní v lásce komunisté, hovící si u svých koryt. Dnes totéž platí také o některých redaktorech pražské rozhlasové stanice Vltava v čele s Petrem Vebrem, jemuž se mé kritiky jeho autorských výkonů jevily tak nepatřičné, že svým podřízeným zakazoval dojednávat se mnou další rozhlasové pořady bez jeho předchozího souhlasu. (Asi měl pocit, že mu Vltava patří.) Nepřehlédněte prosím tu nápadnou podobu v jednání mezi někdejší zvrhlou komunistickou vrchností a některými dnešními činovníky rozhlasové stanice Vltava a jiných pracovišť, kde zaměstnávají odchovance mužíkovské hudební vědy...

 

Kritici o kritike II. - Diskusia

Tomislav Volek


Kritická činnost představuje pro mne žádoucí způsob lidské existence. Octnuv se v tomto světě jsem jím maximálně zaujat, k většině věcí a dějů však mohu být pouze ve vztahu diváka a posluchače, jenž nemá možnost aktivně se podílet na jejich reali­zaci. Rád bych se zúčastnil v Itálii vinobraní a v Moskvě schůze vlády, ale nemaje tyto možnosti mohu o těchto záležitostech jen číst. Jsem muzikolog a bydlím v Praze, z čehož plyne, že můj životní okruh je velmi uzoučký. Nehodlám ho ještě vnitřně zužo­vat nezaujatostí, pasivitou, přijímáním diktovaných názorů. Naopak se těším z toho, co filosofové nazvali svobodou interpretace. S požitkem si myslím o věci své, a to zvláště v těch případech, kdy si někteří lidé pomocí různých orgánů přejí, abych – v družném kolektivu – myslil to jejich. Čas od času dostanu trošičku příležitost se vyjádřit – a tak se stávám kritikem.

Kritiku považuji za odpověď na dotaz, za sdělení stanoviska, jež – je-li dostatečně zásadní – je současně kritikou. Kritika je expertíza, kterou od odborníka vyžádala společnost, provádějící stálou sebekontrolu. Je v zájmu společnosti, aby byla včas informována o tom, kde je silná a kde to vrže. Jako kritik jsem povinen přispět k jasnému rozlišení hodnot. Z povahy této společenské potřeby plynou určité požadavky na kritiku, z nichž nelze slevovat. Z nich jsou dva nejdůležitější: bezohlednost a „dlouhá přítomnost“.

Nemá-li kritika ztratit svůj raison d’être, nesmí brát ohledy. Ohledy napravo, nalevo a nejčastěji nahoru likvidují kritiku. Zakrývají chyby, slabosti, omyly a nedostatečnost díla. A to je podvod, falešné svědectví. Kritik má jen jedinou možnost, jak se v případě nutnosti vyhnout zneužití: mlčet, nechat si své stanovisko pro sebe, nezveřejnit je. Není to úplně fair, ale lze to pochopit a připustit. Takto stroze pojímaná kritika je ovšem velice risikovou záležitostí. Nelze ji dělat jako profesi. Nevěřím příliš na profesionální kritiku, a to ani v oblasti hudební. Jednak hloubka a šíře odborných znalostí, potřebných ke kritické činnosti, je dnes už ve všech oborech příliš velká, a tak mi pojem kritika splývá s pojmem vědce-specialisty. A navíc je profesionální kritik už existenčními důvody stále tlačen ke kompromisům, jimiž jeho činnost ztrácí smysl. O tom se přesvědčujeme takřka denně. Dobrá kritika nesmí taktizovat, řídit se „požadavky chvíle", „potřebou dne", protože pod těmito dojemnými apely se takřka vždy skrývá snaha vrchního manipulátora likvidovat soudnost a myšlenkovou samos­tatnost ve svém obvodě. Kritik má psát kritiky a ne „taktiky“. Protože jeho terč se jmenuje neschopnost, jsou důležitější cíle nahoře než v rovině či dole.

A ta druhá zásada kritické činnosti, úsilí o „dlouhou přítomnost“? Je to pojem a myšlenka prof. J. B. Kozáka, který ji s velkou účinností a oprávněním rozvíjel ve svých přednáškách na filosofické fakultě UK v padesátých letech. Je výsadou člo­věka neřídit se pouze instinkty, nežít pod hegemonií okamžiku, posuzovat věci a udá­losti z hlediska nejširšího kontextu, velkých vývojových linií. Znát minulost svou, minulost hnutí, k němuž se hlásím, znát vývojové tendence, jimž chci pomáhat k roz­machu či k úbytím. Mít paměť, usilovat o kontinuitu vývoje, neřídit své soudy dle změny ředitele či šéfredaktora, dle přítomnosti či nepřítomnosti sochy na pražském nábřeží, dle posledních novinek světové módy. Je to náročný požadavek, dotýká se nejen morálky, ale i vzdělání a rozhledu kritikova; je ovšem podmínkou, bez níž nelze.

Naše hudební kritika je, myslím, na velmi dobré úrovni, pokud jde o rozpoznání kvalit reprodukčních umělců. Horší je to s ní pokud jde o širší estetický a myšlen­kový kontext. V tomto ohledu je její význam nepatrný. Slabinou její oficiální části je neosobitost a poklonkování před representanty, malý rozhled, krátká přítomnost, sna­ha být vždy v linii, přičemž tato linie sama zůstává často nejasná. Bohužel i proslulé už v tomto čase okřikovačství k ní občas patří. Co však zbývá našim kritikům od chvíle, kdy pochopili problematičnost či omezenou platnost takových kritérií a po­žadavků jako je všeobecná srozumitelnost, lidovost, programnost, typičnost, realismus v hudbě atd.? Přizpůsobili se vývoji, který šel přes ně, pomalu a velice neochotně, brzdili, kde mohli, a to ve jménu nejvyšších lidských ideálů. Přestali říkat očividné nesmysly, chválí dokonce mnohé z toho, co před nedávnem odsuzovali. A hlasitě meditují: „Jak strhující je tempo vývoje v naší době! Co jsme psali před rokem už dnes není pravda …“ Kritik se musí optat: a před rokem to byla pravda?! – Hudební kritice brání i monopol Hudebních rozhledů jakožto svazového časopisu. Je možné tam otisknout argumentovaný názor o malé umělecké hodnotě mnohých oficiálně oce­ňovaných děl Pauerových, Stanislavových a pod.? Ne, tak vysoké a zasloužilé funkcio­náře nelze ve svazovém časopise „napadnout“. Až umřou, pak ano. Taková je praxe. Nemorální, ale velmi rozšířená. Teprve o mrtvých a sesazených může kritik napsat pravdu.

Ještě horší je však podle mého názoru situace kritické práce v oblasti hudebně vědní. Na československé muzikologii sedí kletba malého oboru. Všichni pracovníci se navzájem znají a do značné míry jsou na sobě závislí. „Jsme všichni na jedné lodi“. Jeden se chce habilitovat, a tak musí být dlouhá léta nevšímavý k nedostatkům a omylům akademických funkcionářů. Jiný touží proměnit docenturu za profesuru, další by rád dostal doktorát věd a všichni mladí jsou drženi v šachu vyhlídkou na hodnost kandidáta. K titulům se pojí lepší existenční podmínky, kdo by jim nedal přednost před nerozvážnou kritickou statí, jež nebere ohled na zásluhy šedivějících skrání, na autorovo společenské postavení, na dobovou situaci atd. Hrstka podivínů, kteří dávají přednost „dlouhé přítomnosti“ před Moskvičem nehraje prakticky roli. A tak se sice utěšeně rozvíjí „kandidátské hnutí“, tituly se věší zepředu i zezadu, ale obor vyzbrojený universitními katedrami, instituty a početnými kádry, stagnuje. Myšlenkové samostatnosti, průbojnosti, kritičnosti, soudnosti ubývá. Zbývá naděje, že si společnost snad časem všimne, že podobně jako si vytvořila instituci okresních hygieniků, musí v zájmu sebeobrany – zajistit v dostatečné míře i péči o duševní hygienu. Pak snad začne preferovat kritiky před titulárními rady. Pak snad otevřená kritika přestane být považována za zákeřný útok, podlý „podraz“, napadení; kritik přestane být označován za „dallaského střelce“. Pak si snad i marxisté povšimnou, jakými zásadami se ve své bohaté kritické činnosti řídil Karel Marx. Kritiky tohoto myšlenkového obra jsou útočné, vtipné, šťavnaté a bezohledné, jedním slovem okouzlující. Měl štěstí, že nepsal pro čs. časopisy naší doby; jeho sebrané spisy by byly o dobrou polovinu tenčí.

 

(Původně otištěno v časopise Slovenská hudba 1966, s. 71-72.)