Alexander Buchner alias Sandor Egerváry aneb: co všechno se dá slavit

Tomislav Volek

(časopis RESPEKT 10/1992, 9. března 1992)

Soudě podle toho, jak dnes píšou naše hudební časopisy, se v české hudbě za totalitních dvaačtyřicet let nestalo vlastně nic, co by volalo po nápravě. Není divu: v hudební sféře zůstalo na svých místech mnoho lidí, jiní si v tichosti prohodili funkce. (Stačilo např. přejít ze Supraphonu do Pantonu nebo jiného hudebního vydavatelství.) Sametově a elegantně. Titíž lidé vládnou hudebním vydavatelstvím, předsedají české hudební společnosti, řídí hudební fond, sedí v redakcích nebo v redakčních radách, přednášejí na vysokých školách atd.Jeden z nejhorlivějších exponentů stalinské éry - Jaroslav Jiránek - získal vysokoškolskou profesuru. Došlo ke kuriózní situaci: ten, který v padesátých letech nesměl z politických důvodů studovat, jmenuje profesorem právě toho, který se v oněch letech proti "třídnímu nepříteli" angažoval přímo fanaticky... Nejvyšší stranický představitel hudební sféry tzv. normalizace, první tajemník Svazu českých skladatelů a koncertních umělců L.Kubík se "po sametu" přesunul na profesorské místo do USA: přichystali mu je tam jeho dlouholetí ruští spolupracovníci. Není v tom směru výjimkou - pobytová stipendia v západních zemích teď dostává nejeden starý komunista.Je známo, že komunistická strana vzala po válce pod ochranná křídla nejednoho z těch, kdo za války horlivě sloužili nacistům. Dnes bychom se k této problematice vraceli už snad jen v rámci nějaké odborné studie, určené historickému časopisu - ovšem když naše hudební publicistika jednoho takového kolaboranta veřejně oslavuje, nezbývá než veřejně protestovat.

Curriculum vitae

Jde o dr.Alexandra Buchnera, českého muzikologa slovenského původu, a o chvalozpěv, který o něm otisklo třetí číslo loňského ročníku časopisu HMM. Tento "čtvrtletník pro organologii, příbuzné obory a instrumentální praxi" je jen lehce přemalovanou firmou časopisu Hudební nástroje, který za éry socialismu vydával monopolní státní podnik České hudební nástroje v Hradci Králové. Dnes ho vydává Vydavatelství a nakladatelství novinářů VANN v Hradci Králové. Kontinuitu časopisu zajišťuje především dr.Václav Korbel, dlouholetý vedoucí redaktor Hudebních nástrojů a autor článku, na který reaguji: "Alexander Buchner osmdesátníkem".Kdo je dr.Buchner a jak ho V.Korbel čtenáři představuje? Stejně jako před deseti lety v článku k Buchnerovým sedmdesátinám: jako vynikajícího znalce, který "reprezentuje naši organologii v zahraničí" apod. O jeho životě píše, že se narodil v Prešově, v Praze vystudoval muzikologii, "od roku 1936 učil v Košicích hudbě, ale od r.1945 žije a pracuje v Praze".

Z horthyovce komunista

Tyto informace vyžadují jisté opravy a doplňky. Alexander Buchner byl synem člověka, který byl za první republiky stíhán pro rozbíjení republiky a uchýlil se do Maďarska. Když fašistické Maďarsko v r.1939 Košice okupovalo, byl dr.A.Buchner jmenován zástupcem ředitele košické rozhlasové stanice a vedoucím jejího hudebního oddělení. (Čeští hudebníci, kteří v tamějším rozhlase působili, např. klavíristka Věra Řepková, tehdy Košice spěšně opouštěli.) Z Buchnera se stal horthyovec, dokonce požádal o změnu jména na maďarské - ve fašistickém horthyovském hnutí to podmiňovalo postup do vyšších funkcí. O žádosti jsou v košickém městském archivu doklady a portrét Sandora Egerváryho (maďarské jméno A.Buchnera) lze spatřit v časopise košické rozhlasové stanice z válečných let.Dějiny se však ubíraly jinam, než pan Buchner-Egerváry předpokládal, a tak musel z Košic odejít. Právě včas, aby v Prešově stihl vstoupit jako violista do armádního souboru Víta Nejedlého a přijít s ním do Prahy jako komunistický osvoboditel. To už z něj zase byl dr.Buchner, tentokrát "soudruh", nikoli už "vites", jak zněl titul horthyovský.

Konfiskátor

Po čase se dr.Buchner stal vedoucím hudebního oddělení Národního muzea a současně hudebním expertem Kulturní komise, která prováděla konfiskace. Jako člen této komise sbíral - aniž by podléhal jakékoli kontrole - po zámcích, klášterech, farách, bytech odsunutých Němců a posléze i českých emigrantů hudební nástroje a historicky cenný notový materiál. Evidenci vedl jen minimálně a pokud možno tak, aby mohl snadno zaměnit kus za kus: tovární výrobek z 20.století za Steinerovy housle z 18.století. Pro západní zájemce byl skvělým partnerem: americký hudební historik, lačnící po historických rukopisech, zůstane dr.Buchnerovi navždy vděčný za dar notových materiálů ze šporkovské hudební sbírky z Kuksu a z jiných českých historických fondů.Aby jeho trestná manipulace s národním kulturním majetkem nevyšla najevo, dal A.Buchner (tehdy už navíc zástupce ředitele Národního muzea a předseda jeho skartační komise) v červenci 1961 svým podřízeným příkaz, aby vytřídili do sběru všechny hudebniny dosud nezkatalogizovaných fondů, které jsou nekompletní nebo nemají označení autora. Na tak závažném porušení archivních předpisů se dva zaměstnanci hudebního oddělení, erudovaní muzikologové, odmítli podílet - a tak dr.Buchner se dvěma pomocnými silami vytřídil historický materiál sám a rychle zařídil jeho odvoz do Sběrných surovin. Zůstalo po něm jen potvrzení o váze nákladu.

Svévole bez trestu

Když se A.Buchner dozvěděl, že jeho podřízení akci nezamlčeli před představiteli oboru, dal jim okamžitou výpověď. Po intervenci byl nucen ji odvolat a vyšetřování celého případu nakonec nedokázal zabránit. Zprvu je vedli komunisté z muzea, posléze také z ministerstva a z katedry hudební vědy. Důkazů o Buchnerově činnosti však bylo tolik, že ho nebylo možné ponechat ve funkci vedoucího hudebního oddělení a byl tedy přeložen do divadelního oddělení muzea.Odborné kruhy byly velice pobouřeny a požadovaly důkladné vyšetření škod, které Buchner v muzeu napáchal - a také vyšetření jeho kolaborantské minulosti (ta mezitím díky spolupráci českých a slovenských muzikologů vyšla najevo). Došlo k jednání na úrovni náměstků ministra - kultury a vnitra - a ukázalo se, že minulost Alexandra Buchnera alias Sandora Egerváryho je úřadům dobře známa. Svého dlouholetého spolupracovníka však ministerstvo vnitra dalším postihům vydat nehodlalo... Byl jen vyloučen ze strany a musel se spokojit místem vedoucího divadelního oddělení Národního muzea v Praze.Vydává-li článek v časopise HMM navíc tohoto člověka za autoritu v oboru, pomíjí tím navíc mnohokrát prokázaný fakt, že je to mnohonásobný plagiátor domácích i zahraničních prací.Nejde však jen o dr.Buchnera. Bylo by už konečně na čase důkladně přešetřit, jak se za totality nakládalo se vzácnými poklady, k nimž vedle historických hudebnin patří i lobkovická sbírka hudebních nástrojů a nástrojové sbírky ze strahovského kláštera i z mnoha mimopražských zámků a jiných historických objektů.

viz

https://www.respekt.cz/tydenik/1992/10/alexander-buchner-alias-sandor-egervary?issueId=121