vstupni

Autorské selhání Petra Vebra

Již dávno jsou pryč naděje, které jsme jako posluchači rozhlasové stanice Vltava v roce 2007 kladli do příchodu Petra Vebra, působícího předchozích dvacet let v ČTK, do vedení tzv. redakce vážné hudby. Slušný člověk, nekomunista, dobře stylizoval a svou práci měl očividně rád. Po nízké, ba mnohdy až bolestně podřadné úrovni jeho komunistických předchůdců na tomto místě jako byli Ivan Ruml, Bohuslav Vítek ad., jsme doufali v nápravu věcí v oné důležité redakci, leč – jak ukázal čas – Veber naše naděje ani zdaleka nenaplnil. Čím to? On, kterého omezené možnosti četkařské agenturní práce držely dlouhodobě při zemi a jen v hranicích Česka, se najednou stal šéfem a navíc dostal s příchodem do rozhlasu možnost rozjet se za hudbou i do světa. Začal této možnosti způsobem naprostého vyhladovělce až nadužívat, a i v důsledku toho se dostatečně nevěnoval chodu redakce a dohledu nad kvalitou příspěvků do jejích programů. Když jsem ho jednou v rozhovoru o tuto redakční péči požádal, jen zavrtěl hlavou a nepromluvil. Zato se patřičně upravil – vnějšně i vnitřně –, a to podle starého hesla z éry komunismu „Keď má človek funkciu, hned sa cítí inakše.“ Vedle příjemných cestovatelských aktivit využil možnosti dát si u kadeřníka pořídit „novou hlavičku“ (na webových stránkách Vltavy tímto druhem půvabu zastínil i kolegyně), a jako autor rozjel výrobu především tři druhů volných seriálů: cestopisů s hudebními motivy, interview s VIP a chvalozpěvů na reklamními agenturami vtíravě nabízené interprety. Slovem je prezentoval v rozhlase a modifikovaně je tiskl v Hospodářských novinách, v Harmonii a v Týdeníku Rozhlas, kde mu mnohdy k jeho cestopisným reportážím otiskovali i jeho amatérské fotografie z navštívených lokalit, někdy dobré, někdy i bídné (samozřejmě je uplatňoval i na webových stránkách Vltavy).

Z jeho chvalozpěvů na vybrané domácí interprety nejvíce šokovala odborně nekompetentní a nekritická óda na inscenaci opery B. Martinů v Národním divadle (Hry o Marii vynášejí soubor Národního divadla na operní nebe), v níž mj. naprosto ignoroval umělecký záměr skladatele. (A to udělal muzikologicky školený publicista, který 1984 promoval na základě magisterské práce Špalíček Bohuslava Martinů…) Informačně mnohdy až bezobsažné pak byly jeho seriály interview, do nichž většinou vstupoval bez potřebné předchozí přípravy, a po nich pak následující „kritiky“ koncertů či nahrávek. Evidentně sugestibilní Veber v těchto někdy až trapně devótních textech nefunguje jako odborně kvalifikovaný representant veřejného zájmu, jehož otázky mají zpovídanou osobnost vést k sdělení relevantních a dosud v médiích nekolportovaných skutečností. Navíc - vybaven mentalitou poddaného z časů feudálních není schopen kritického odstupu od výroků zpovídané(ho). Za nápadné absence vlastního ratia si pak počíná jen jako souhlasně zaznamenávající posluha. Už před časem jsem tento jeho poddanský postoj označil za „zvláštní druh nekriticky obdivného závisláctví na silně frekventovaných jménech mezinárodního hudebního života.“ Hudební kritik takového založení se ovšem při delším působení stává přímo oborovou pohromou. Nejhorším jeho počinem je, když před koncertem své „superstar“ o ní napíše reklamní článek s titulkem typu „Charismatická majitelka Grammy Bartoliová dokáže uhranout. Zazpívá v Rudolfinu“, a po koncertu napíše další verzi týchž nekritických chvalozpěvů, kterou ovšem vydává za kritiku. (Mimochodem: klikněte si na YouTube na záznam koncertního provedení dvojzpěvu Dona Giovanniho a Zerliny La ci darem la mano s Vebrovou „bohyní“ Cecilií Bartoliovou a Thomasem Hampsonem a uvidíte, jakými prostředky ta jeho „charismatická majitelka“ pracuje na „uhranutí“ publika.)

Při takové výbavě povahové a profesionální se nelze divit, že agenturně vycvičený pražský kritik chvalozpěvný po čase naprosto selže i jako autor rozhlasového vzdělávacího pořadu, v němž je prostor pro lacině podkuřující texty přece jen omezen. Vzniká mu při něm velký koncepční problém: čím v takovém žánru dlouze vyměřený čas vyplnit? Užitečnými znalostmi? Ale to je právě ta matérie, které se psavci chvalozpěvnému většinou nedostává! A právě o tom nám – způsobem intelektuálně až neuvěřitelně podřadným – Veber podal důkaz na Vltavě dne 9. 10. 2013, když posluchačstvu nabídl v rámci 105minutového programu Akademie pořad „Kde žil Giuseppe Verdi. Roncole, Busseto, Sant’Agata, Milano. Hudební reportáž ze severní Itálie doplněnou dobovým operním repertoárem připravil a uvádí Petr Veber.“ (Jeho úpravu si vzápětí otiskl – i s několika svými fotografiemi a s češtinářskou chybou v nevhodném názvu „Krajina /?/ Giuseppe /!/ Verdiho“ – v Týdeníku Rozhlas č. 44/2013.)

Pořad začal opravdu jakoby reportážně. Jeho autor byl vybaven nějakým zvukovým záznamníkem, do něhož chvílemi promlouval a jako by nás začal oněmi severoitalskými lokalitami Verdiho života osobně provádět. Podle výroku „je jaro“ lze soudit, že si do oněch italských míst zajel rozhlasový turista Veber na jaře 2013, a z jiných výroků vyplývá, že cestoval autem. Začal skladatelovým rodištěm Roncole, odkud nám mj. (slovem i písmem) sdělil, že na Verdiho rodném domě „je plaketa“. Plaketa? Pak ještě povídal kam Verdiho otec – „hokynář a hostinský“ - ukládal víno atd. A pak to přišlo! Do pořadu vstoupilo něco nečekaného, co sám Veber označil jako „první malé odbočení“. V čem spočívalo? Znalostmi nepřetížený Veber zřejmě cítil, že pro dlouhý rozhlasový pořad bude potřebovat hodně textu, na který jako celoživotní glosátor nemá, a tak se rozhodl, že pořad Kde žil Giuseppe Verdi vyplní především hudbou, což by mělo logiku, ale jakou hudbou!? Prý tou, která vznikala v době dlouhého života skladatelova. A začalo něco, co nakonec – k rostoucímu zděšení posluchače - vytvořilo hlavní náplň celého pořadu: ukázky z desítek skladeb nikoli Verdiho, ale jiných autorů. Veber jako autor chtěl prý posluchačstvu zpřítomnit, „jaká hudba vznikala za života Verdiho“. Jsa ovšem i vedoucím redakce vážné hudby a tedy i významným rozhlasovým činovníkem, který se s nějakou otrocky výčtovou činností nebude u mikrofonu (a možná i v přípravě) „abgébovat“, předal pro všechna následující rozlehlá „čtyři odbočení“ – v pořadu s podtitulkem „…připravil a uvádí Petr Veber“ - slovo Josefu Prokopovi…

Co následovalo? Protože v roce Verdiho narození měl premiéru Rossiniho Tankréd, bylo nám nejprve dáno poslouchati úryvku z Tankréda. Zřejmě v souvislosti s jednoročním Verdim následoval úryvek z Beethovenovy symfonie, k Verdiho dvouletí bylo nám hráno z Rejchova dechového kvintetu, k tříletí Voříškův klavírní kousek, k čtyřletí kousek Moschelesova klavírního koncertu, pak kousek Weberova Čarostřelce – a pak už jsme se s autorem raději přesunuli do Busseta. Tam nám byl Vebrem poskytnut další reportážní hit. Protože tam za jeho návštěvy právě pršelo, nápaditý Vltavanský rozhlasák Veber ten jarní severoitalský déšť nahrál a pak nám ho 9. října téhož roku jako jedinečné svědectví také pustil, reportáž chce přece své…. Po sdělení „zkoušíte jít tam a zpátky“ nám deštíček pouštěl znovu, načež zazněla nahrávka zvuku jeho kroků, zřejmě jako důkaz, že v Bussetu v muzejní prostoře za venkovního deště jen tak nepostával, ale poctivě chodil z místnosti do místnosti, k čemuž nám ještě s lehkým náznakem dojetí sdělil, že „je to zážitek poměrně velmi magický…“ (Popisuje své Já v bussetském muzeu pro čtenáře rozhlasového Týdeníku, jimž nemohl poskytnout zážitek zvuku svých kroků, své tamější sluchové vjemy modifikoval: „Jak přecházíte z místnosti do místnosti, hudba se přelévá a vás to svádí k tomu, abyste chodili sem a tam a nechali se proměnami prostoupit.“ Taky dobré. Ne?) Byv tudíž „prostoupen zážitky poměrně magickými“, pustil nám se slovy „a pořád ještě prší“ potřetí autentický záznam z onoho (aspoň doufám, že právě z onoho!) letošního jarního severoitalského deště. Samozřejmě jsem se snažil pochopit, že ten vedoucím redaktorem Petrem Vebrem v Bussetu nahraný déšť je něco úplně, ale úplně jiného než nějaký takový déšť třeba z Podmokel, ale moc se mi to nedařilo….

Po poslední reportážní přehrávce severoitalského deště ročník 2013 následovalo Josefem Prokopem uváděné „2. Odbočení“, v němž nám byly naservírovány další „ukázky hudby zaznívající za života Verdiho“. První ukázkou z tohoto odbočení se nám ovšem Veber předvedl jako nefalšovaný vlastenec, byla totiž ze Škroupova Dráteníka. Škoda, že ji v tom roce 1826 nemohl třináctiletý Verdi slyšet, k čemu všemu ho mohla v jeho příští dramatické tvorbě – třeba po boku Othella nebo Falstaffa - inspirovat…! Po Dráteníkovi zvolil autor (nebo snad autoři, nemám-li přehlížet Prokopa!?) absolutní kontrast a zazněla ukázka z Beethovenova smyčcového kvartetu op. 135. Následovaly kousky z Viléma Tella, z Fantastické symfonie, z Normy, z Chopinovy Etudy, po nich ždibce z Glinkova Susanina, Wagnerova Holanďana, z Dona Pasquala a z Mendelssohnova oratoria Eliáš.

Po této promyšlené přehlídce neverdian se ujal mikrofonu opět sám Veber a vyprávěl, jak si Verdi do Busseta přivezl zpěvačku Strepponiovou, ale protože s ní žil neoddán, což vzbuzovalo nevoli Busseťanů, koupil si 1848 dům s pozemky v nedaleké obci Sant’Agata a zanevřev na Busseťany se tam 1851 přestěhoval. Proto se tam v jeden jarní podvečer roku 2013 rozjel i Petr Veber a prostřednictvím mikrofonu a rozhlasového vysílání Vltavy tam s sebou vzal i nás. Pověděl nám o dnešních obyvatelích Verdiho vily, něco stručně o Verdiho hospodaření, kočárech a skladování vína, a když tam tak postával „na štěrkem vysypané cestičce“ (a žádnou hudbu neslyšel), dal nám zase přelaskavě zahrát. Myslíte snad nějakého Verdiho, nějakou hudbu, kterou Mistr složil právě v téhle své Svaté Agátě? Co vás nemá?! Vltavanský činovník-cestovatel z hudební redakce naopak usoudil, že tím nejlepším bude nás i z tohoto tak unikátního místa informovat o tom, „jaká hudba vznikala za života Verdiho“. A tak následovalo „3. odbočení“, v němž jsme si měli nejprve odskočit za Lucií do Lammermooru, pak do Polska za Halkou, pak do Windsoru za veselými paničkami a do Němec za bájným Lohengrinem, následoval ždibec 3. symfonie Schumannovy, s Lisztovou symfonickou básní jsme byli vedeni až do Hungarie, hodil se i kousek z Wagnerových písní dle Wesendonckové a předlouhé „třetí odbočení“ ze Svaté Agáty dal Veber uzavřít ctihodnou varhanní hudbou Franckovou. Teprve poté pomyslel na to, že by mělo zaznít i něco z Verdiho, a k tomu účelu byl vybrán Verdiho příspěvek do několika autory psané mše za Rossiniho.

Po této trošce jubilujícího Mistra přišla na řadu poslední lokalita pořadu – Milán. Ctihodná lombardská metropole má pro muzikanty jedno skutečné poutní místo, operní dům La Scala, a tak nás Veber správně vedl rovnou k němu, přičemž nám ovšem ve své hře na reportéra sděloval, že „před divadlem jezdí hodně aut a žluté tramvaje.“ Tímto přímo sugestivním reportérským výkonem nám možná zamýšlel – poněkud anachronicky – navodit představu, jak se v těch místech cítil Verdi např. při tamější premiéře svého Nabucca v roce 1842. Načež - i ve Scale – dal Veber velký prostor opět své zálibě v „odbočeních“, z nichž toto čtvrté dokonce s podivuhodnou pedanterií označil jako „zvukovou a časovou tabulku“. To byla nadílka! Největší ze všech „odbočení“ pořadu: Tristan, Prodaná nevěsta, valčík Na krásném modrém Dunaji, Griegův lyrický kus, Vyšehrad, klavírní koncert Čajkovského, Carmen, Peer Gynt, Dvořákovo Stabat mater, Brucknerova 4. symfonie, jedna Mahlerova píseň tovaryšova, Franckova symfonie, Šeherezáda, Novosvětská, Debussy, Bohéma, Janáčkův Čarták a Rusalka. - No řekněte: nejde tu o vskutku neopakovatelný nápad, hodný jen jednoho současného (ne)vedoucího redaktora Hurníkovy Vltavy, jemuž se metoda „odbočování“ od vlastního tématu pořadu stala klíčovým strukturním prvkem půldruhé hodiny trvajícího programu? Slátanina k nepřečkání… -

A s dovolením ještě malá douška osobní. Protože jsem si před několika lety takřka vymodlil také tu – v mém případě zcela soukromou – možnost navštívit Verdiho sídlo Sant’Agata, mohu Veberovu problematičnost i jako rozhlasového reportéra posoudit z autopsie. Poukážu jen na jednu věc: muzikologa musí v pokojích, jež Verdi obýval, ihned upoutat jeho tamější knihovny a etažéry, v nichž měl i četné partitury. (Určitý obraz o nich si lze ostatně díky internetu udělat i bez návštěvy toho místa, viz webové stránky tamějšího muzea.) Když jsem tehdy viděl to množství poskládaných not, především malých studijních partitur, jež byly vždy po několika exemplářích spojeny barevnými stužkami do nepravidelných svazečků, požádal jsem průvodkyni – s poukazem na svou profesi – o povolení jeden dva svazečky rozvázat a podívat se na tituly partiturek. Bylo mi to dovoleno s tím, že pak to musím zase stejným způsobem převázat. Stalo se – a já žasnul, co všechno si Verdi v těchto tiscích opatřoval z rakouské a německé komorní literatury. Evidentně chtěl být dobře informován o tom, co v jeho době vycházelo tiskem i v oborech, v nichž se sám autorsky neangažoval. –

Ale co je pro naříkajícího našince vůbec to nejhorší: celá řada pořadů z Vebrovy (ne)redakce, od jiných autorů a externích přispěvatelů, je na tom hodnotově ještě mnohem hůř…

Dopsáno v Praze ve státní svátek 28. 10. 2013 s pocitem trvalé platnosti biblického výroku „marnost nad marnost…“