vstupni

Ombudsman Českého rozhlasu, PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vážený pane dr. Pokorný,

dlouhá léta jste znamenitě vedl rozhlasový týdeník a teď se stáváte další nadějí pro nás posluchače ve funkci ombudsmana, která byla zřízena jistě důvodně. Já jsem muzikolog v důchodu (85) a je to už 60 let, co pro rozhlas jako externista píši. Vtáhli mne do toho 1956 moji starší kolegové a skvělí rozhlasáci M. Hršel a M. Nedbal. S dnešním vedením redakce vážné hudby jsem ovšem – jednoznačně vinou P. Vebra a L. Hurníka – už několik let na kordy, což mne velice mrzí. Nešlo jinak, musel jsem se i k jejich rozhlasové práci kriticky vyjádřit, a zvláště Veber to prostě neunesl a dokonce na jedné redakční schůzi zakazoval, aby se mnou byla bez jeho předchozího svolení domluvena jakákoliv autorská spolupráce. Je tak osobnostně malej, že nebere v úvahu ani to, že Vltava není jeho a já že jsem byl kritický i za bolševika, a to i k rozhlasovému vysílání, jenže v tom byly tehdy osobnosti a ne sebestřední lehkoživkové (viz též můj někdejší článek K hudebnímu vysílání kriticky, v: Studie a úvahy, čtvrtletník pro otázky rozhlasové tvorby a pro výzkum posluchačů, II, 1964, l, s. 2-12.) Pro vysvětlení: já jsem od svého dětství téměř fanatický obdivovatel a vyznavač rozhlasu, jeho kulturních úkolů a možností, a jejich časté neplnění v Česku mne irituje. Tento zájem jsem zdědil po předcích, a to včetně jejich každodenního poslouchání zahraničního rozhlasu. Oba dědové mluvili perfektně německy – jeden studoval ve Švýcarsku a druhý v Prusku – takže já už ve svých 5-6 letech seděl vedle nich, když poslouchali i německé stanice a švýcarský Beromünster, nerozuměl jsem sice ani slovo, ale sledoval ty jejich ustarané tváře (nástup nacismu). Pak otec sehnal skvělý velký superhet Telefunken, z něhož zněla dobře i hudba, takže jsem měl další důvod sedět u rozhlasu a pozorně poslouchat. Po válce jsem jako středoškolák chodil každé pondělí do britské informační služby Na příkopech, abych si tam s pultu vzal zdarma nové číslo týdeníku BBC Overseas Service a doma si v něm vyhledal mne zajímající pořady. Teď už mám několik let i internetové rádio a na něm nastaveno 32 stanic z několika zemí Evropy, které mne nejvíce zajímají – a snad i proto ještě žiju…

Proč Vám píši? Na Vltavě se mění vedení a s ním patrně trochu i schéma. V té věci jsem poslal nějaký návrh vedení Vltavy (viz příloha). Ale Vy byste mohl možná dohlédnout ještě na další problematiku. Kdysi bývala v rozhlase velmi užitečná funkce „inspektora vysílání“. Ten prostě sledoval průběh vysílání, registroval a pak s dotyčnými projednával chyby. Taková funkce dnes evidentně chybí, takže jednotlivé stanice, protože postrádají svoje vlastní vnitřní zpětné vazby, už na některé choroby stůňou dlouhodobě. K tomu navíc má na Vltavě většina redaktorů i moderátorů nadměrné představy o své kulturní vyspělosti. Přitom si většinou ve svých funkcích počínají opravdu jen jako multiplikátoři, neexistuje, aby si přečetli nějaké odborné studie. V čem pak často chybují? Protože ve své školní výuce už většinou neměli latinu a němčinu jen málokdo z nich, netuší, že i v těchto jazycích existují dlouhé vokály, přestože v nich žádná písmena nemají nad sebou čárky. Takže bylo možno na Vltavě slyšet „veni, vidi, vici“ vysloveno vesměs „kratce“. Často tam člověk slyší krátce i „Wagner, Wagnerová“ apod. Dále: nedostatečná péče je v tomto smyslu věnována profesi, v které žel až příliš převažuji ženy, mám na mysli hlasatelky. Je zarážející, jak rozdílné přístupy k této funkci jsou připouštěny. Hurník jim zřejmě doporučoval sousedsky tlachavý přednes, což se ovšem pro tuto funkci nehodí. Největší stopy to zanechalo u Daniely Čermákové, která má pro danou funkci jinak všechny předpoklady (hezký hlas, inteligenci, jako zpěvačka o hudbě leccos ví). Ta se snad navíc s kolegyněmi sází, že zvítězí v kategorii nejrychlejších čteců, což praktikuje, zvláště když spěchá ukončit dopolední směnu. Přitom pak dělá ze všech hlasatelek nejvíce chyb a žblebtů, na něž buď nereaguje vůbec a čte dál (jednou neopravila ani vyslovené „teror“ na místě „tenor“), někdy se dívčenecky uchichtne, v nejlepším případě jen chybné slovo ihned nahradí správným a spěchá dál, slovo „pardon“ jsem od ní slyšel jen jednou. A když uvádí nedělní liturgický rok v 7 hodin, klidně čte jméno pěvkyně v Rillingově nahrávce Bachovy kantáty tak jak se píše, tj. „Auger“. Pro změnu: před 2-3 dny Lenka Novotná při oznamování plánovaného přenosu Mozartova Idomenea s Placidem Domingem oznámila, že „Idamantu“ (!) bude zpívat Bartoliová. Atd. A na stanici D-dur jsem zase nedávno zažil zazářit L. Hurníka, který si tam teď zřejmě přivydělává také jako hlasatel. Pozdě večer mne totiž zavolal Milan Škampa, abych si rychle pustil stanici D-dur, že tam začali vysílat nějakou symfonii Zdeňka Šestáka a že to je zajímavé. Učinil jsem tak, nelitoval jsem, ale co to? Symfonie je dohrána a z D dur se bez jakékoliv přestávky a ohlášení line nějaké absolutně nečekané zpívání čistě vokálního ansámblu? A tak zvláštní hudba, v harmonii s některými úplně moderními rysy, jiné kompoziční znaky však současnost vylučují, proboha co to je? Vyhledám rozhlasový týdeník a dočtu se, že je to Gesualdo da Venosa. Protože to je skvělá hudba, doposlouchám ony dva madrigaly a teprve pak se ozve Hurníkův hlas, že jsme vyslechli Šestákovu symfonie a dva madrigaly da Venosy. „Jeho blahorodí“ si zřejmě odskočilo na kávu, někde se zabavilo, vysílání a posluchači mu byli ostatně vždy více méně ukradení, takže své povinnosti si pak odbylo „jednou za dvakrát“. I to je Český rozhlas…

S dalšími „vltavskými“ problémy Vás dnes unavovat nebudu, bylo by jich dost, ale dovolte mi ještě upozornit na jiný velezávažný problém druhé rozhlasové stanice, kterou teď vedle Vltavy poslouchám nejčastěji. Jde o Český rozhlas Plus. Vznikl jako evidentní česká varianta německých stanic toho druhu, např. Bayern Plus. Dobře, funkční je, díky za to. Ovšem na takové stanici výhradně mluveného slova existují nutně vyšší nároky i na moderátory. A ty jsou na pražském „Plus“ realizovány jen v některých případech. Přitom – a to je věc, v které volám po Vaší pozornosti – zvláště pořady typu „Pro a proti“ vedou už svou dnešní základní koncepcí často k chybné praxi. Příčinou je skutečnost, že pořad toho druhu je založen na společensky nebezpečném principu zásadní dichotomie: konfrontace zcela protikladných stanovisek. Zvláště moderátorkami je pak pořad často veden k téměř pavlačově konfliktní úrovni (docela ve smyslu jeho obrazového loga s jakýmisi dvěma hádajícími se „domovnicemi“). V průběhu takového pořadu někteří diskutéři - a téměř vždy moderátorka – rádi svou argumentaci či otázky vyhraňují až do nesmyslů, a to by se v rozhlasovém vysílání dát nemělo. Před dvěma dny jsem to zažil ve zvlášť hloupé a nebezpečné podobě na téma „Vysídlení Němců“. Velice se mne dotklo, že redaktorka Renáta Kalenská, narozená téměř 30 let po válce a svými znalostmi v dané problematice evidentně naprosto nekompetentní, výroky typu „mluvíme o poválečném nuceném vysídlení Němců“ evidentně stranila jednostrannému postoji dokumentaristy Vondráčka, který postupně došel až k naprosto nesmyslným výrokům. („Hnacím motorem celé akce byl Beneš a Stalin“ apod.) Co všechno tento pán a paní Kalenská nevědí a přitom jim rozhlas Plus k tomu dává prostor! –

Dovolte mi uvést k jejich výkonu námitky, založené na dvou druzích pramenů, tj. písemných historických a také ryze osobních.

1) Po smrti Josefa Loewenbacha (1900–1962), s kterým jsem se trochu znal z doby jeho působení v Gramofonových závodech, a při svých setkáních jsme se ihned shodovali v pohledu na bolševický režim, mne jeho ušlechtilá pozůstalá choť pozvala, abych si z jeho knihovny odkoupil, co by se mi hodilo. Odborné hudební literatury už jsem měl tehdy více, než bylo v Loewenbachově knihovně, ale protože on byl za války v Anglii a v knihovně měl řadu v Londýně vydaných politických publikací, odkoupil jsem si nějaké z nich. To jsou ovšem prameny, do jakých publicisté typu „dokumentaristy“ Vondráčka nikdy ani nenahlédnou. Už z prvního svazečku, po kterém jsem dnes sáhl (na víc nemám čas), by se dost poučil. Jedná se o český londýnský měsíčník Kruh, 1. ročník 1943, dvojčíslo 2–3, v němž na str.39 začínají texty Večery na Highlands Heath. Rozpravy o problémech boje za nové Československo. Oněch diskusních večerů, o nichž obsáhlý příspěvek referuje, se zúčastňovali i uprchlíci z Jugoslávie, Polska, Řecka a také – jak se tam píše - „naši Němci“, přičemž jedním z nejobsáhleji diskutovaných témat byl „transfer obyvatelstva“ v Evropě. V textu jsou nejprve pojednány proběhnuvší „transfery“ z vůle Hitlerovy, a to nejen „Židů na východ“ (přitom o tamějších koncentračních táborech zřejmě ještě v Londýně nevěděli), a na mnoha stránkách se pak probírá způsob, jak po válce redukovat počet Němců v Československu, a to „transferem“, zvláště když se jich většina aktivně přiklonila k nacismu. (Dokládáno citáty z řečí K. H. Franka aj.). To se dálo v Anglii 1943, v roce 2016 však pod patronací pí Kalenské český posluchač Rozhlasu Plus slyší od evidentně věci neznalého filmového dokumentaristy, že „hnacím motorem celé akce byl Beneš a Stalin“.

Ten pán a jemu podobní neberou vůbec v úvahu, že v naší zemi uskutečněný odsud Němců byl součástí celoevropské akce, a že aktérem nejpočetnějšího přesunu Němců na západ byli na sklonku války sami Němci, a to od baltských zemí až po naše území. Ví paní Kalenská a pan Vondráček, kam prchala německá armáda 1945 přes naše území? A kdo do značné míry organizoval i útěk civilního obyvatelstva před postupující Rudou armádou? Sama německá Wehrmacht! Ta sama - jakož i všichni Němci z uvedených oblastí - dobře věděla, jakým hrůzně devastačním způsobem se německé vojsko chovalo na území Ruska a Polska a že jim za to hrozí pomsta postupujících Rusů. Proto před Rusy milióny Němců prchaly na západ. Osobně jsem obšírný výklad o této kapitole evropských dějin poprvé slyšel na konci května 2002 od jednoho německého knihkupce v městě Bad Arolsen, když jsem do jeho prodejny přišel po skončení tamější celoněmecké mozartovské konference, abych tam pátral po nových muzikologických publikacích. Téměř nic z nich neměl na skladě, ale prý mi je rád objedná. Když jsem mu řekl, že žiju v Praze, pozval mne do své přilehlé zahrady na kávu a začal mi pobaveně líčit, jak v Praze kdysi byl už jako chlapec, ale že z ní přitom neviděl nic. „Proč ne?“ To prý bylo někdy koncem zimy 1945 a oni byli německou armádou v nákladních vlacích převáženi z „Ostpreussen“ do západního Německa, a protože se dlouho nevědělo, kam bude možno nasměrovat jeden z těchto vlaků a kam druhý a kam další, nesměli vagony na jakémsi pražském nákladovém nádraží vůbec opouštět. Jejich vlak pak skončil v Meklenbursku, první ubytování bylo jejich rodině určeno na faře, ale tam už nějací němečtí běženci byli a farář je odmítal přijmout atd.

O těchto obrovských a německou armádou organizovaných odsunech milionů německého obyvatelstva z východu se v Německu veřejně – pokud je mi známo – dosud nemluví, ale už po několik let se tam stává tématem novinářů spontánní útěk z východních prostor. „Die Flucht“! 2006-7 tam byl natočen televizní film Die Flucht, který ve svém 2. díle líčí útěk německých civilistů před postupující Rudou armádou směrem na západ, ale ani to zřejmě filmový dokumentarista Vondráček – točící filmy „o vyhnání Němců“ - nezná. Nebere v úvahu ani to, že už i v Německu vzniklo v posledních letech nové, objektivnější pojetí oněch masových přesunů, zvoucí „Flucht und Vertreibung Deutscher aus Mittel- und Osteuropa 1945–1950“ (viz internet), ergo Flucht neboli Útěk na prvním místě. Řekněte sebeokouzlené paní novinářce Kalenské, ať sedne k počítači a napíše do něj „Flucht aus Ostpreussen“. Mohla by si tam v rámci přípravy dalšího svého pořadu o „o poválečném nuceném vysídlení Němců“ přečíst např. „Warum die Flucht vor den Sowjets im Chaos endete. Veröffentlicht am 15. 1. 2015, kde by se mj. dočetla:

„ [...] Anfang Januar 1945 wussten die Menschen in Ostpreußen und den anderen östlichen Provinzen des Deutschen Reiches natürlich, dass eine Offensive der Roten Armee bevorstand. […] Die Durchhalterhetorik und strikte Verbote der örtlichen Staats- und NSDAP-Dienststellen hatten einen allgemeinen Exodus noch bis Anfang Januar 1945 verhindern können. […] Die meisten erwachsenen Deutschen in der Heimat wussten genügend über die Verbrechen der vergangenen Jahre, um Angst vor der Zukunft zu spüren. Ganz offen redeten Berlinerinnen darüber, dass „wir schon genügend Schuld auf uns geladen haben durch die Juden- und Polenbehandlung, die man uns noch heimzahlen werde…“ Atd.

2) Aby pan Vondráček mohl svou lacinou jednostrannost alespoň zčásti odčinit, nabízím mu ze své osobní zkušenosti historický materiál, při jehož zpracování by měl mimořádnou příležitost natočit pozoruhodný dokument o spletitostech českých i německých osudů na českém území, a to vinou nacistů (a žádného Beneše). Námět: v 30. letech bydlela naše rodina v Praze-Strašnicích, v ulici U nových vil. Vedle nás a proti nám bydleli před válkou tři židovské rodiny. Jen o těch bezprostředně sousedících (Vilová č. 14) vím, že utekli včas před nacisty a on se po válce vrátil (na čas) jako důstojník českého zahraničního vojska. Do jeho vilky se za protektorátu nastěhovala rodina sudetských Němců a do vily proti nám ve Vilové č. 16/266 dvě rodiny Němců z říše. Sudetský Němec byl ihned povolán do Wehrmachtu a nikdy jsme ho už neviděli, ve vilce žila jeho žena s 2 dospívajícími dcerami a malým Wolfgangem. Říšští Němci svou vilu během protektorátu podstatně zvětšili a jeden z nich nás při svých pražských pobytech děsil, protože nosil uniformu SS a na rukávě měl nápis „Adolf Hitler Leibstandarte“. A teď pane Vondráčku: tyto dvě německé rodiny z Vilové 16 zmizeli z Prahy na samém počátku květnového povstání 1945. Měli auta, mohli ujet. Nikdo je neodsunul! Sudeťačka z Vilové 14 zůstala, neměla takovou možnost útěku. Když přišli Rusové, ve vyprázdněné pěkné vile č. 16 si udělali velitelství, ve vilce v č. 14 se uložírovali nižší šarže a na její zahradě složili obrovské množství střeliva. Přesto po týdnu dvou byl sousední Volfík s maminkou a sestrami pryč. Až po týdnech jsem se od matky dozvěděl, že chtěli být rychle pryč z domu s ruskými vojáky a navíc z domu Žida (ten se mohl vrátit z koncentráku a tvrdě s nimi účtovat). Za další týdny jsem se od matky dozvěděl, že Volfíkovo rodinné torso raději vyhledalo shromaždiště Němců k odsunu kdesi na Letné, odkud pak bývalá sousedka poslala nějakou paní s písemným vzkazem naší matce, aby té paní vydala oba kufry, které si před útěkem ze strašnického bytu u ní s prosíkem nechala. – A teď si pane Vondráčku spočtěte, kolik takových původně židovských bytů mělo jen v Praze za nacistické okupace obdobnou historii. V pražském židovském muzeu jsem po původních židovských majitelích oněch s námi sousedících vilek marně pátral, ale profesionálnímu dokumentaristovi by se mohlo podařit víc. Zvlášť když mu přidám ještě další detaily z historie obyvatel v č. 16: v 60. letech jsem se náhodou při rekreačním pobytu v krkonošské chatě Hromovka dozvěděl od tamějšího údržbáře, že je Strašničák a že v té vile Vilová 16 při její renovaci za protektorátu pracoval jako instalatér. Hit: jednoho dne mu ten SSák, velice spokojený s jeho prací, řekl, že do těch vilek nad vilou Miramare, kde on bydlí, přijde v noci přepadovka, hledající ukryté zbraně. A navíc: je po válce, v DDR záhadnými cestami znovu dojde k setkání strašnického instalatéra s bývalým SSmanem, který je v té době – policejním velitelem Drážďan!! Pozve Strašničana k sobě – a je tam ve velkém luxusním bytě sám, jeho žena a děti utekly do západního Německa... Tak po takovýchto příbězích nechť se pan dokumentarista vydá!

A poslední prosba, vážený pane doktore: když zvolím na internetovém rozhlase německou či rakouskou stanici, objeví se mi na jeho malém monitoru jméno moderátora a hosta nebo název hrané skladby a jméno interpreta apod. Když na něm poslouchám Vltavu či Rozhlas Plus, žádnou takovou informaci nedostanu. Český rozhlas má ředitele Nových médií a dalšího ředitele Komunikace. Nemohli by rukou společnou a nerozdílnou toto ochuzení českého posluchače odstranit?

Omlouvám se za dlouhé a možná i protivné psaní, ale i mně jde o Český rozhlas.

Před spaním v časné hodině ranní 2. 12. 2016 a navíc v úctě

doc. dr. Tomislav Volek