vstupni

Čtvrtý kritický dopis Vltavanům

Jistý Ruml: „S p. Volkem se bavit nebudu, protože s ním pohrdám“, a proto 4. kritický dopis,

Tentokrát už nejen redakci vážné hudby Českého rozhlasu 3 – Vltava

Vážení!

Jsa dlouhodobě trápen množstvím nekvalitních pořadů „redakce vážné hudby“ stanice Vltava napsal jsem v časovém rozmezí 16. 12. 2008 – 23. 2. 2009 řediteli této stanice dr. L. Hurníkovi, dramaturgyni zmíněné redakce dr. D. Henžlíkové a jejímu vedoucímu redaktorovi dr. P. Vebrovi tři rozsáhlé kritické dopisy. Dostalo se mi na ně stručných odpovědí ředitele Hurníka, přehlížejícího valnou většinu mých upozornění na mnohdy až hrůzné odborné nedostatky v textech některých redaktorů. Reagoval jen na to, co se mu zachtělo, všem podstatným problémům se vyhnul. Těžiště problematiky zcela odsunul výrokem: „Zejména si vážím Vašich poznámek k češtině a k formulačním neobratnostem.“ (V dalších partiích textu si budete moci povšimnout, jak se tento pan ředitel ani v nejmenším nepostaral ani o to zlepšení češtiny v programech oné redakce. – Jeho odpovědi jsou dokumentárně přiloženy k tomuto souboru textů). Po bagatelizování mých kritik zaujal pozici nedostupného velkomožného majitele Vltavy a rozhodl se pro naprosté ignorování mých dopisů. Názorně tak předvedl, jak si ředitel veřejnoprávní rozhlasové stanice nemá počínat, tj. jestliže mu jsou některé kritické výtky velice nepříjemné, neví jak s nimi naložit a co podniknout k nápravě napadaných nedostatků, rozhoduje se pro ignorování kritiky. Z toho vyplývá smutný poznatek, který lze s mírnou nadsázkou formulovat také takto: z hlediska kritických a vzdělaných posluchačů teď rozhlasovou stanici Vltava vede mrtvý brouk Hurník.

Následujícími telefonáty s dr. Henžlíkovou jsem dosáhl osobního setkání s ní, s dr. Vebrem a red. Dřevíkovským (10. března 2009) na "neutrální půdě" v restauraci. Dr. Veber se během této několikahodinové konference ke mně snížil pronesením jediné věty (!): zda bych „nemohl svůj kritický zájem přenést na jiné pole“!? Toto byla po třech měsících první a jediná reakce vedoucího redaktora na tři mé kritické texty, psané ve snaze o nápravu výkonů redakce, s kterou jsem přes padesát let spolupracoval a za kterou dnes dr. Veber zodpovídá ! Jen stěží jsem se ovládl ... O Vebrových schopnostech pro obor nepochybuji, jako hudební kritik po léta osvědčoval v základních rovinách vždy dobré rozlišovací schopnosti, teď ovšem – po přechodu z agentury ČTK na vedoucí redaktorské místo v rozhlase - se kritik Veber začal očividně "upravovat" se zřejmou tendencí identifikovat se se současným „hudebně-funkcionářským establishmentem“. Banální a trapná modifikace hudebního publicisty...! Jednou jeho „mísou čočovice“ – řečeno po biblicku – se stávají nádherné rozhlasem podpořené cesty světem: do New Yorku (na představení Metropolitní opery), několikrát do Londýna (tak často, že už z toho 24. 5. udělali s jemu podřízenou W. Dobrovskou téma o přestávce vysílání záznamu Bělohlávkova koncertu), do Japonska atd. (V této souvislosti nelze s úžasem nepoznamenat, kolik má Vltava peněz na nadbytečné cestování svých redaktorů, a to – jak ještě uvidíme – i těch naprosto špatných…!) Z poctivého novináře se tak stává chvalořečník "kolegů v pozicích“. Jako naprosto křiklavý případ může posloužit jeho nanejvýš problematická "kritika" listopadové premiéry Martinů Her o Marii v Národním divadle. Už ten její trapný titulek: „Hry o Marii vynášejí soubor Národního divadla na operní nebe“. Kolik toho takto hodnotící kritik v tomto případě přehlédl, a to počínaje do očí bijící nestoudností kolosálních výdajů, jež si šéf opery ND a režisér v jedné osobě na tuto svou – mírou uplatněných prostředků nesmyslně nabubřelou – inscenaci uvolnil! A fta jeho necitelná transposice uvedené opery do jiného žánru! Zatímco Martinů o svých Hrách napsal: "Jsou to hry komorní…", tak pan ředitel pro jejich prezentaci v Národním divadle zabral kromě scény ještě dvě patra postranních lóží. A těch přidaných (zbytečných) sborů fešných poloobnažených mladíků na scéně…! Přes 200 lidí bylo do této inscenace nasazeno, přizván byl i artista s ohněm atd. A tohle že bylo "operní nebe"

Pokud však zůstaneme jen u výkonu funkce vedoucího rozhlasového redaktora, pak dosavadní zkušenost naznačuje, že dr. Veber zatím pro ni některé potřebné dispozice neprokázal. Spolu s paní dramaturgyní sice dokáže nenasytný rozhlasový provoz na poli sobě svěřeném organizovat s relativně malým počtem spolupracovníků, ale skutečnost, že kvalita pořadů je až extrémně rozkolísaná a v příspěvcích některých redaktorů a jejich dlouholetých externích "přítelíčků" opakovaně vysloveně špatná, je pro něj buď záležitostí podružnou a nevyžadující nápravy, anebo neví jak nápravy dosáhnout a kritiku zvenčí velkopansky ignoruje. Jsa na nedostatky upozorněn kritickým posluchačem zlobí se na kritika a ne na podřadné výkony redaktorů a autorů, za něž má z titulu své funkce zodpovědnost. Lze pochopit, že jako mnohem mladší kolega s dlouholetým pobytem ve sféře agenturní a popularizační neví, že kritické postoje jsou elementárním předpokladem každé vědecké práce a jsou tudíž už dobrých 50 let nutnou součástí i mé činnosti v dané profesi. Počínaje rokem 1955 jsem napsal stovky kritických článků a vyjádření, recenzí, lektorských posudků atd., jakož i rozhlasových pořadů. A byl-li jsem, pane kolego Vebře, jako muzikolog ochoten za své kritické postoje platit za totality i ztrátou zaměstnání ve vědeckém ústavu Akademie věd a 13tiletým živořením na volné noze v době normalizační, tak ve svých 78 letech zajisté nemám nejmenší důvod řídit se ohledy na nedosti zkušeného (a v dané otázce dnes už i předpojatého) rozhlasového činovníka, natož pak na jeho kariérně zaměřeného šéfa. Pokud se dr. Veber hodlá k mé kritice stavět tak přehlíživým způsobem, jako by šlo o trapnou libůstku nějakého potrhlého starce, měl by se zachovat alespoň jako člověk muzikologické profese a ověřit si, kdo měl po celá ta totalitní léta v odborných sporech pravdu, zda Ant. Sychra, Fr. Mužík, Růžena Mužíková, Jar. Jiránek, Jar. Volek, Jiří Bajer, Josef Bek, M. K. Černý, J. Racek, A. Hořejš, Jar. Šeda, S.Šabouk a další komunističtí držitelé moci na poli hudební vědy a mnohdy jen podřadní muzikologové nebo ten mnoha lidem – dnes včetně pana Vebra ! - nepříjemně kritický T. Volek. A kdyby si našel čas a podíval se na mé webové stránky www.viadonore.cz (či starší www.viadonore.wz.cz) viděl by, že samozřejmě ani zdaleka nepředkládám kritické výhrady jen k čifnnosti jedné pražské rozhlasové redakce. Příklad: na loňské červnové mezinárodní konferenci v Praze, pořádané americkou mozartovskou společností, jsem přednesl referát na téma American Mozart Scholarship seen from Prague, obsahující i kritický komentář k řadě amerických prací. I některých amerických kolegů Vebrova typu jsem se tím nepochybně dotkl…

Skutečně nemohu pochopit, proč inteligentní dr. Veber jako vedoucí redaktor nevěnoval až dosud pozornost a jediné slovo tomu, zda jsou mé kritické výtky oprávněné nebo ne a co v případě jejich oprávněnosti hodlá (a má) dělat on!? On mé kritické dopisy prostě ignoroval. Když jsem mu při zmíněném setkání navrhl, aby si dal alespoň po nějakou dobu texty svých odborně nejméně zdatných kolegů před jejich vysíláním předkládat, aby případnými redakčními zásahy pomohl odstranit jejich největší nedostatky, pouze zavrtěl hlavou. Dr. Henžlíková byla sice vstřícnější a i v tomto bodě mne uznala za hodného slova, ale vydechla pouze: „To nemohu.“ Nic jiného jsem se už od nich nedozvěděl! Jen si přáli, abych dál už nic kritického nepsal a nechal je věci postupně napravovat. Snad nechápali ani ten nejjednodušší fakt, že chtějí-li něco napravovat, pak musí mít předem ujasněno co a jak! Sami bohužel na to téma neřekli ani slovo, nezmínili ani jeden postup, jímž by chtěli k nápravě dospět.

Po uvedeném rozhovoru ve čtyřech jsem poslal - jako další pokus - ještě e-mail dr. Vebrovi a on mi obratem - poprvé a naposled - odpověděl. (Úžasné, že ano: redaktor Vltavy v roce 2009 jednou odpověděl kritickému posluchači! Hosana!) Těžiště jeho odpovědi spočívalo v této větě: „… Nelíbí se mi však způsob, […] jímž své postoje [!?] sdělujete, kořeněný hrubými slovy o všech lidech okolo, tlakem a konfrontačními výzvami; promiňte, to je zase zklamáním pro mě.“ – Užasl jsem: „Postoje ?“ Já jsem jim sděloval nějaké postoje ? „Postoje“ nějakého důchodce by snad mohl nedemokraticky smýšlející vedoucí redaktor ignorovat, ale zde šlo o kritiku profesionála s padesátiletou zkušeností v daném oboru! - Ihned jsem dr. Vebrovi odepsal, zda mi může poslat 2-3 má slova, která má za hrubá a především jsem vyslovil podiv nad tím, jak v mých kritických dopisech zcela přehlédl má pochvalná vyjádření o Ryjáčkovi, Přidalovi, Vaďurovi, Matouškovi, Rokytovi, Tůmovi, Štědroňovi, Trojanovi, Babkovi, D. Ebenovi, o Hazdrové-Kopecké, Vejvodové, Kubartové, Nachmilnerové ad. – Na tento můj e-mail z 12. 3. 2009 už se vedoucí redaktor dr. Veber neobtěžoval odpovědět… -

Dr. Veber a jím vedená redakce nezbytně potřebují přesun od „vltavského“ provincialismu (s mentalitou „jak by nám v tom našem chlívečku bylo dobře, kdyby nám naši usilovnou práci a naše zvyklosti nikdo hrubou kritikou nerušil“) k širší – až se to slovo bojím v Čechách napsat - tj. „evropské“ - normě. Ve svém 1.kritickém dopise jsem jako první výtku napsal: "a) ve Vaší redakci už po léta očividně vládne nesmírné „intelektuální pohodlí“, jakýsi princip „kolegiální nenáročnosti“, a to je pro každou redakci zhoubné." Ano, to mám stále, i po uplynutí dalšího roku, za jeden ze základních problémů uvedené redakce, což dokazuje samotný fakt, že se za dobu mého odmlčení v tomto ohledu nezlepšilo vůbec nic. Protože mou kritiku vedení redakce ignoruje, další radu už pro jistotu nebudu formulovat sám (kdo by se zajímal o "postoje" nějakého důchodce…!?), ale odkážu na mezinárodně uznávanou autoritu, na Johana Huizingu a jeho knihu Ve stínech zítřka. U nás vyšla až v roce 2000, ale vznikla v polovině 30. let, kdy se v Evropě draly do popředí dvě ohavné ideologie: nacistická a bolševická. Huizinga už tehdy definoval něco, co charakterizuje i naši dobu – včetně činnosti "redakce vážné hudby" rozhlasové stanice Vltava – , a to „degeneraci soudnosti“. Pane kolego Vebře, přečtěte si laskavě aspoň kapitolu sedmou, nazvanou „Všeobecné oslabení soudnosti“, a snad pochopíte, že i pro Vaši redakci platí, jak povážlivě „odumírají četné intelektuální funkce“. A pak to dejte přečíst – seberete-li tu odvahu - i svému sebestřednému šéfovi Hurníkovi, kterého se to očividně týká ještě více než Vás. Dnes se sice nemusíme obávat, že vinou současné oslabené soudnosti bude naši společnost citelně ohrožovat nějaká úděsná ideologie typu nacismu či bolševismu, ale stačí, že oslabená soudnost, jíž vadí kritický přístup ke kterékoliv lidské aktivitě, vede své nositele přinejmenším do trapného provincialismu v rámci jejich profese. A to je dnes problém mnoha našich sfér, a bohužel i stanice Vltava. –

Tak co teď s těmi pražskými vltavskými „mrtvými brouky“, zodpovědnými za jednu veřejnoprávní instituci? Co takhle jim připomenout článek 2., par. 7. Statutu Českého rozhlasu: „Český rozhlas je právní formou a způsobem zřízení institucí veřejné služby a provozovatelem vysílání ze zákona, slouží veřejnosti, je jí převážně financován a podléhá její kontrole“?!

Když těmto lidem napíšu, že svým ignorováním mých kritických dopisů si počínají stejně jako si počínali odpudiví funkcionáři komunistické éry, tak se jich to hrozně dotýká. Ale v čem je rozdíl? V čem je rozdíl mezi jejich ignorováním mé kritiky a někdejším ignorováním mých kritických dopisů vedoucími soudruhy éry totalitní, ať už se jednalo o vedení katedry dějin hudby či děkana Filosofické fakulty a rektora UK, o Ústav pro hudební vědu ČSAV, o Svaz skladatelů, o „mého“ poslance, o nejvyššího kádrováka ČSAV a další „borce“ toho druhu, s nimiž jsem měl na základě svých kritických dopisů co do činění!? Kde je pro mne dnes v obdobné situaci záruka, že spousta drahocenného času, který jsem věnoval poslechu a zaznamenávání nekvalitních pořadů a pak psaní kritických dopisů, nepřišla vniveč, a to vinou lenosti, konformismu, nevzdělanosti, nekompetentnosti či povýšenecké přehlíživosti některých dnešních pracovníků rozhlasu?

Je sice zřejmé a nanejvýš potěšitelné, že několik nových mladých redaktorů a speakerů prokazuje schopnosti a předpoklady k dobrým až velmi dobrým výkonům v této redakci, avšak celkové score je nadále ničeno, a to především těmi starými, nevzdělanými a nepoučitelnými rutinéry typu Broma, Rumla, mnohoobročníka Kvěcha (tento za normalizace v letech 1980-90 ve funkci "tvůrčího tajemníka" jedné sekce režimního svazu skladatelů si lebedící komunista je dnes vedle placeného rozhlasového nicnedělání ještě vedoucím jedné katedry na konzervatoři a další melouch má na AMU) ad., kterým je dále na Vltavě poskytován velký prostor. Kdyby se kvalita pořadů zmíněné redakce během roku, který už od našeho rozhovoru uplynul, citelně zlepšila, nepsal bych už tento dopis a obíral bych se věcmi mně příjemnějšími, ale těch podřadností je tam stále produkováno tolik, že musím psát další kritický dopis. Nepřehlédněte prosím: přání pana ved. red. Vebra a jeho spolupracovníků jsem – přímo dobrosrdečně, nanejvýš ohleduplně a s nadějí - vyhověl na více než rok a další kritické dopisy jsem jim nepsal, ač se mi záznamy nesmyslů vršily... (Pouze dvakrát jsem po zvlášť děsivých lapsech do redakce hned telefonoval.) Času k slibované nápravě měla tedy redakce dost, ovšem tam si nikdo s "postoji" nějakého nerudného starce starost nedělal. Zlepšení kvality pořadů dosáhli jen ve zcela nepatrné míře u několika jednotlivců (např. paní W. Dobrovská zaplňuje své povrchní "plaudereien" o trochu nižší dávkou "Jájá-výroků"), nikoliv nápravou výkonů svých kmenových redaktorů a autorů, nýbrž jen zapojením nových spolupracovníků! Takže musím psát znovu, a teď – po fázi bagatelizování a pak naprostého ignorování – už beze všech ohledů, a nejen vedení dotyčné redakce.

Určitým problémem se mi v popsané situaci stala otázka komu další kritický dopis adresovat, když psát vedení redakce a stanice Vltava nemá cenu ? Nebo mi snad pan Hurník v únoru 2009 k mým předchozím třem kritickým dopisům nenapsal: "Pokud si opravdu přejete, aby jejich dopad byl pozitivní, měl byste nechat na nás, jakým způsobem s nimi budeme pracovat." – Vyhověl jsem panu řediteli Hurníkovi a 15 měsíců jsem jim nic nepsal. A co se změnilo? Tak co teď ? Psát těm, co odpovídají "nechte to na nás" a pak dále jedou ve svých starých kolejích a já vidím, že má práce byla marná, těm se mám vnucovat? Vždyť oni se očividně ztotožnili s postojem komunistického nevzdělance Rumla: „S p. Volkem se bavit nebudu, protože s ním pohrdám“…

V mém dosud prohrávaném zápase s mrtvými brouky na Vltavě se teď snaze o nápravu jeví jediná možná cesta: rozšířit okruh rozhlasových pracovníků, kteří budou o dané problematice informováni. Nepochodiv v „prvním okruhu pekla“, pokusím se o vstup do okruhu druhého a budu doufat, že v tomto "rozhlasovém pekle" je to uspořádáno jinak než v tom dantovském, že ti největší podřadníci jsou v tom okruhu prvním a dále už se to bude lepšit. K tomu pouze podotýkám: pokud by nepomohl ani „druhý okruh pekla rozhlasové stanice Vltava“, rozešlu – jsa vltavskou firmou Hurník a spol. s ručením omezeným ignorován – uvedené texty do dalších „okruhů pekla“, v takovém případě už i mimorozhlasových. To Vám snad bude milejší?

* * *

Na předchozí korespondenci naváži nejprve vyjádřením k stanoviskům několika redakčních pracovníků. Podle kusých sdělení dr. Hurníka a dr. Henžlíkové z doby před mnoha měsíci se totiž kritizovaní o mých výtkách dozvěděli jen to, co jim z mých textů dvojice H+H vybrala a přeposlala. Údajně šlo vždy jen o vyčleněné partie, které se týkaly jich osobně. (Nevím v jakém rozsahu, případně v jak redigované podobě atd.).

Z kritizovaných reagoval obsáhleji pouze dr. Bohuslav Vítek. Napsal sice, že svých chyb „velmi lituje“, ovšem jakožto vlastník velejemnocitného ega k tomu připojil, že forma mé kritiky „postrádá základní pravidla společenské slušnosti“. Tak si dovolí o mých textech psát dlouholetý člen zločinecké organizace ! Od něj zní ovšem taková výtka někomu, kdo byl jeho komunistickými spoluspiklenci dlouhodobě postihován, víc než licoměrně. Když člen zločinecké organizace Vítek u pardubického orchestru oportunně normalizačně řediteloval, byl jsem já vyhozen z práce, protože jsem odmítal odvolat svá starší odborná vyjádření. Podle hodnotových kriterií starého i současného soudruha Vítka jsem tím nepochybně už tehdy prokazoval neznalost „základních pravidel společenské slušnosti“, zatímco on na ta specifická dobová pravidla přistupoval naprosto a byl díky tomu ředitelem…-

Sáhněme do poznámek o textech páně Vítkových a připomeňme si míru jeho nevzdělanosti. Nejprve mi přišla pod ruku jedna starší poznámka, a sice k jeho Rondu z 1.8.2008, kdy jsem ho slyšel říkat: „…kouzelné slůvko Alleluja…“ . Hle, jak snadno se lze vyvléci z povinností podat posluchačům výklad! Nevzdělaný komunista to v naší době odbude výrokem "kouzelné slůvko". Dřív byla pro Vítka "kouzelným slůvkem" strana, teď je to Allelujah. Na stranických školeních Vám, soudruhu Vítku, o tom slově nevykládali, ale co takhle si koupit aspoň nějaký menší biblický slovník, když už chcete v rozhlase melouchařit jako kritik nahrávek duchovní hudby!?

Soudruh Vítek je mj. slabý v jazycích a po celou svou rozhlasovou éru v nich předváděl neskutečná kouzla. Anglická jména se obvykle snažil číst francouzsky a naopak atd. O latině ani nemluvě. Pro stručnost sahám jen do jedné řady jeho dnešních "melouchů" na půdě uvedené redakce, do Rond. ….2009 poučoval např. posluchače o Haydnově mši, přičemž neuměl vyslovit ani jedno z jejích latinských označení. Nejednalo se o mši psanou "in Augustis" (tj. v nějakých Augustech či srpnech), jak to on vyslovoval, nýbrž In angustiis, tj. V úzkostech! (Ani ten název posuzované skladby si povrchní soudruh Vítek - rychlokvašený muzikolog z mužíkovské líhně doby normalizační - dobře nepřečte …) – 1. 9. 2009 vyslovoval v Rondu jméno francouzského skladatele Koechlina „Kešlén“, ač se vyslovuje „Keklén“ ! – 15. 6. 10 v Rondu vyslovoval "pár exceláns". - Skutečně "lahůdkovou" demonstrací jeho intelektu a odborné kvalifikace bylo jeho Rondo 2. 3. 2010, v němž mluvil o nahrávkách děl Szymanowského. V partii o opeře Král Roger pronesl např., že "jde o vystižení řecko-katolického stylu." Co to je za styl ? V jakých operách se vyskytuje ? Pak hodil posluchačům z výšin svého ducha další moudro: "Řecko-katolicko-byzantský svět je velmi působivý," čímž jim skutečně pomohl ! Několikrát mluvil o Szymanowského baletu Harnasie a vždy vyslovoval jeho název tak, jak se píše ("-sie"), jenomže toto polské označení podtatranského lidu zní "harnaše". - 13. 4. předváděl Vítek své elementární jazykové neznalosti dokonce i při vyslovování Gounodovo křestního jména "Šárlz". Nadto pak velice neodborně posuzoval (v určitých směrech problematickou) Aškenázyho interpretaci Bachova Temperovaného klavíru. Přitom o 1. Bachově preludiu např. prohlásil, že je "lyrické". Objednejte u něj pořad "Bach lyrik", ať se zasmějeme… Ve svých kritických klišé jel pak dál a hovořil o "jednom z nejhlubších citových provedení…" Temperovaného klavíru. Ten člověk je ze samých klišé přímo svařen. V Rondu 15.9.2009 pronesl např. o interpretech, že „…dávají průchod svému lyricky hlubšímu cítění…“. „Epicky hlubším“ se také někdy oháníte, v citech tonoucí soudruhu jemnostpane ? - V Rondu 12. 1. 2010 Vítek porovnával nahrávky Ryby, velice nadsazeně hodnotil v mnoha směrech druhořadou nahrávku Bokovu, vykazující jednak problémy v záznamu (vokální hlasy nevhodně "utopeny") a jednak se zase skvěl se svou češtinou: když mluvil o "zdobení " dodal, že "uslyšíme jej". - V Rondu 18. 5. "Rossiniho Italka s legendárními pěvci" Vítek uvedl pěvkyni Berganzu v roli Isabelle kouzelným výrokem: "Titulní představitelka opery", a pořad zakončil slovy "Pro hodnocení nejvyšší je plný důvod". V tom případě se ovšem naskýtá otázka, zde není "plný důvod" vykázat soudruha Vítka od rozhlasového mikrofonu, anebo ho aspoň přinutit předkládat předtím text pořadu vedení redakce k nezbytným opravám aspoň češtinářským?

Je-li na našinci vyžadována snaha říci o Vítkovi také něco pozitivního, tak to je možné jen při srovnávání jeho výkonů s podřadnostmi Rafaela Broma, Ivana Rumla, s odflinknutými příspěvky řečnivé Dobrovské apod.. Při takové konfrontaci lze skutečně pozitivně zmínit Vítkův nesporný letitý zájem o hudební nahrávky orchestrální hudby a že nás tu a tam – během mnoha svých rozhlasových let – upozornil na nahrávky, o kterých jsme do té doby nevěděli… Ale protože na něm nikdo v redakci po léta skutečnou odbornost nepožadoval a nepožaduje, dělá si tam prostě své všestranně nenáročné pořady (přitom vždy mnohomluvné) jako příjemné melouchy. Jeden nedávný příklad k nim: v Rondu 27. 4. 2010 měl na programu "Velké album Davida Oistracha." Přitom pouštěl ukázky z reedic, "kulturně vzpomínal", ale opět se "nedopustil" ani jednoho odborného kritického výroku. Podal jen další doklad toho, že v současném pojetí redakce vážné hudby její program Rondo většinou žádnou "kritickou sondou" není. Podobně tomu bylo v Rondu 8. 6. 2010, v němž srovnával historické nahrávky Schumannových symfonií Kubelíka a Karajana. Jednak je otázka, do jaké míry do Ronda takové pořady o desítky let starých nahrávkách patří, k něčemu takovému jsou vhodnější jiné typu pořadů. Ale když pak si takový kritický nýmand jako je Vítek dovolí dát vynikající Kubelíkově nahrávce s Berlínskými filharmoniky jako své hodnocení "4 klíče", tak už nemá být příště k mikrofonu vůbec připuštěn. Je pozoruhodné, jak bývalí komunisté typu Vítka a Štilce (viz jeho nedávný cyklus o Mahlerovi) toho "zrádného emigranta" Kubelíka stále přehlížejí. Štilec samozřejmě ve svém cyklu nezmínil, že Kubelík byl první – a nikoliv Bernstein – kdo začal natáčet komplet symfonií Mahlerových, natož aby řekl, že umělecký výsledek Kubelíkových nahrávek byl tak skvělý, že jsou dodnes opakovaně vydávány.-

A teď to jablko nejkyselejší: Rafael Brom. Jméno reprezentující to nejhorší, co uvedená redakce po léta servíruje posluchačům! Pracovník rozhlasu, o jehož produktech lze psát leda jako o projevech naprosté intelektuální invalidity! Obírat se jimi znamená vstupovat do světa přímo děsivě nenadaných, kteří se kdysi metodou stranického loktaření (a na úkor schopnějších) proboxovali do redakce, v níž nejsou schopni vypracovat ani jeden text, který by plně vyhovoval profesionálním kriteriím tohoto řemesla. Přitom má RB tu drzost, že na své rozhlasové webové stránce, na níž se stále (!) představuje jako zástupce vedoucího redakce (je to vůbec možné? kdo ho do té funkce jmenoval?! Představte světu toho z jeho nadřízených, který se na nás a na dobrém jménu rozhlasu tak provinil!) a kvalitu své práce předem vychvaluje slovy, že "při přípravě pořadů /dospěl/ k podobě blížící se badatelské práci, při níž zúročuje léta strávená studiem na pražské katedře muzikologie". Už za tuto sebepropagační lež, po několik let vystavovanou na rozhlasových stránkách, by měl být Brom z rozhlasu, financovaného z veřejných prostředků, vykázán. Na mou kritiku nezareagoval žádným písemným vyjádřením. (Bohužel ani výpovědí…) Ale třeste se, soudruhu Brome, pokud mi to jen trochu čas dovolí, obětuji se pro vlast, národ a naději na lepší pověst Vltavy a budu Vaše podřadné pořady vytrvale sledovat. Představují sice útok na mé zdraví, berou mi drahocenný čas, ale demaskovat rozpínavou Podřadnost bylo vždy mým úkolem. Vaše podřadnosti budu kompostovat a znovu a znovu na ně poukazovat. Teď už nejen vedení Vaší redakce, protože v ní – jak jsem pochopil – neexistuje nejen interní zpětná vazba, ale ani zodpovědná reakce na kritiku z řad odborné veřejnosti, přičemž sebestředného ředitele Vltavy Hurníka očividně nezajímají ani ty nejhroznější lapsy „Vltavana Rafaela“. Naopak: teď už ho - nejméně dvakrát – vyslali i do zahraničí ! Za státní peníze a bez ohledu na to, co z toho vzejde pro rozhlas. To tam máte na cestování tolik peněz ?! I v době krize ? - Takže – hrrrrr na Broma!

14.-17. 4. 2009 vysílal pořady okázale nazvané MATINÉ S RAFAELEM BROMEM. Poslouchal jsem 17. 4. a byl přitom znovu svědkem jeho neschopnosti říci posluchačům o uváděné hudbě alespoň něco. Ve skutečnosti šlo o Matiné s neosobností, která pouze ohlašovala autory a názvy uváděných skladeb, jména interpretů a na čí přání budou skladby vysílány. Nic jiného ! Brom už se tu nesnažil ani být nejobyčejnějším rozhlasovým multiplikátorem, už byl jen špatným hlasatelem. Rafael Brom, s nímž jsme měli strávit pořad Matiné, byl v pořadu samém přítomen jen v jeho názvu …. (Kdo to je ? Je to snad ten co byl v milicích?) A ovšem i v tom pouhém ohlašování a odhlašování dělal chyby, mj. některá jména vyslovoval nesprávně: například jméno Montserrat Caballé se vyslovuje „Kabajé“, ne „Kabalié“.

Bromovo Matiné 30. 9. 2009 jsem nemohl poslouchat celé, ale zaslechl jsem, jak o Vivaldiho „Čtveru ročních dob“ tvrdil, že je to „sbírka“ (nikoliv, je to cyklus 4 koncertů ze souboru 12 koncertů op. 8) věnovaná „českému knížeti“ (nikoliv, Morzin byl hrabě) atd. Charakteristický byl i Bromův výrok : „soubor pořídil souborné provedení“.

Poslouchal jsem – obvykle jen zčásti a neměl jsem vždy po ruce papír a pero – také několik Bromových Rond. Vzhledem k tomu, že podtitul tohoto pořadu zní „Jak to slyší hudební kritik“, musím se - Vaším prostřednictvím, protože mně pánové Hurník a Veber neodpovídají – ptát Vltavy, proč svěřuje Rafaelu Bromovi, disponujícímu převážně jen neznalostmi a neschopností rozlišovat, každý týden i funkci hudebního kritika ? I kdybychom chtěli odhlížet od jeho odborných neznalostí (18. 6. 2009 jsem z jeho Ronda např. zaslechl, že Schubert „přispěl jen kvantitativně skromným dílem“ !), deptá nás už sama skutečnost, kolik vzdělanostních lapsů projeví a kolik tvrdých ran češtině uštědří tento zaměstnanec rozhlasu v každém svém pořadu! V Matiné 14. 4. 2009 jsem ho zaslechl sdělovat: „…později se stali přátelé.“ V Rondu 7.5.2009 zase říkal, že to bylo „dávno za vznikem sonáty…“ a že hudebníci „přednesli úvodní hudbu ze sonáty“. 18. 6. informoval „podle Deutscheova katalogu“ (zmíněný pán se jmenoval Deutsch) a prohlásil, že "souhra interpretů" byla „důležitá hlavně v Rondu“ (jindy na ní asi tolik nezáleželo)! – 14. 9. v Rondu usoudil, že dirigent orchestr „vedl výstavným /…/metrorytmickým plánem“ a poslední větu Haydnovy „Lovecké symfonie" uvedl slovy „…Finále, které dalo dílu podtitul“. Račte si prosím tuto myšlenkovou a slovní indolenci analyzovat a začněte tím „podtitulem“. – V Rondu 19. 10. nám s interprety nabídl mj. “potěšující stupnicové běhy“. – 18. 3. 2010 vysílal v Rondu v mnoha směrech interpretačně značně neuspokojivé nahrávky Srba Stefana Milenkoviće Paganiniho. Capriccia, sonáty a variace pro sólové housle a dal jim opět nejvyšší možné ohodnocení. Dejte prosím onu nahrávku k posouzení nějakému houslistovi, absolventu konzervatoře apod., ať Vám řekne, jestli šlo o výkon zasluhující nejvyšší ocenění. - V Rondo 24. 5. intelektuálně přímo exceloval: "housle se ozývají v sólových okamžicích", "zapojují se jako komorní součinitel", zmínil i "samoobslužné reality titulu" (!? co to je?) – V Rondu 17. 6. už poněkolikáté dělal "kritickou sondu" z nahrávek, které bulharský rozhlas poslal českému a které nejsou na trhu ke koupi, takže soud kritikův je v takovém případě v mnoha směrech nekontrolovatelný. Poslední věta z tohoto Ronda je ovšem skutečný jazykový klenot: "Srovnáním s orchestrem […] soudím, že mohu oběma udělit 5 houslových klíčů."

Dodatečně mi přišly do rukou ještě poznámky o Bromově Rondu z 2. 2. 2008. Téma: houslista Patočka. Prý „dotváří onu budoucnost, pro kterou Beethoven tvořil.“ O interpretech řekl: „Realizace společného plánu je naprosto kompatibilní.“ U tak zpotvořené věty sice tušíme, co chtěl špatný češtinář z Vebrovy redakce o interpretech říct, ale nesmyslný výrok si vynucuje otázku – kompatibilní s čím ? Další slovní pochoutky : „Jak vplouvá do dramaturgie“, po ukázce: „Dohráli prima parte.“

19. 11. 2009 si nenasytný Brom vzal na starost Rondo i Matiné. Tentokrát se očividně snažil, ale i tak to byla bída. Lahůdka z Ronda: v Beethovenovi nás prý překvapí „násilný akord“, v Matiné pak pozoruhodně zacházel s latinou: kdosi prý byl „spiritem agens“ čehosi. Za trest si dovoluji tomuto Vltavanskému nevzdělanci vzkázat: „asinem manebis“. – 4. 1. 2010 posluchačům sdělil, že na závěr uvede „variace na cikánskou hudbu Pabla Sarasateho“, načež následovaly Sarasateho Cikánské melodie. - Rondo 1. 3. mělo nadpis: Dirigent Paavo Järvi uvádí Janine Jansenovou v koncertech Beethovena a Brittena. Připravil Rafael Brom. Připomeňme si alespoň Bromův závěrečný výrok: "Patří mu plný počet našeho hodnocení." Jaký "počet hodnocení" by měl za své vejšplechty dostat RB? K pořadu ještě dodejme: Houslistka, o jejíž nahrávky šlo, má na svých stradivárkách obdivuhodně barevný tón i ve vysokých polohách, ale zvuk nabízí - v Beethovenovi! - místy jak z dámské parfumerie a svým obdivovatelům naservírovala doslova "slaďounkatého Beethovena". – 3. 6. hovořil Brom v Rondu o nahrávce nedokončené opery B.Martinů "Den dobročinnosti". Velezajímavé téma, můj poslech bohužel narušily telefonáty, ale zaslechl jsem např. Broma an říká: "Opera je doprovázena záhadnou příčinou, jež způsobila její odložení." Pak upozornil, že v ukázce "uslyšíme nádraží", další ukázka prý je "dokladem průchozího stylu Martinů" a v doprovodném textu nahrávky prý jsou "portréty mnoha českých těles". – 7. 6. opět v Rondu "bodoval" v pořadu, který nazval Bulharské interpretační umění. Polyfonní sbory od folklóru k duchovní hudbě. Řekněte sami: není naprostým hudebním indolentem někdo, kdo pronáší výroky jako "…založil polyfonní folklorní sbor"? Není jazykovým indolentem někdo, kdo pronáší věty jako "…následující píseň Ronda napsal…", "sbormistrem vybraných záznamů je…", "založení souboru se odvíjí od založení univerzity…" apod. ? Kdo vyslovuje tempový údaj "allegro vivo" s krátkým "i".

S údivem jsem také zjistil, že některé starší texty tohoto ničitele češtiny rozhlas pietně uchovává a vytrvale prezentuje na svých internetových stránkách. Některé z nich jsem si stáhl jako předměty doličné. Příklad s datem 23. 10. 2000: Kytarová přátelství Marie Isabel Siewersové. "Příčinou (!?) vzniku tohoto kytarového CD /…/ byla přátelství. /…/ v tvorbě, která neochvějně zůstává v lůně (!?) tradice“… Nemohli byte pro Broma, který „neochvějně zůstává v lůně“ nevzdělanosti, zřídit rubriku „Sami proti sobě“ a svěřit mu její vedení?

Svou odbornou nekompetentnost prokazuje RB i při jiných rozhlasových úkolech. 3. 12. spolupracoval na MATINÉ s Fr. Ringo Čechem. Pan Čech má při svých nadáních a jisté osobní zajímavosti nárok na to, aby někdy připravil Matiné. Je pak určitě zajímavější než např. Matiné připravené únavným "vypravěčem o významných známých" Hlaváčem. Ale Čech samozřejmě nemá potřebné muzikologické znalosti a je na tomto poli schopen říkat mnohé nesmysly. V uvedeném pořadu to předvedl mj. faktograficky nepoučenou pasáží o Georgi Enescu a výmysly o tom, jak k němu v New Yorku chodil na hodiny sedmiletý Y. Menuhin. Redaktor Brom ho nemohl korigovat, protože neví, že Menuhin se s Enescem poprvé – a krátce - setkal až ve svých 11 letech, a to v Paříži v roce 1927 a studovat u něj začal až když se rodina do Paříže přestěhovala na začátku 30. let, kdy mu bylo už 16 let. Tedy žádný New York a žádných 7 let! Čechovi lze neznalosti toho druhu odpustit, ale od toho je k přípravě takového pořadu delegován (a v ohlášení uváděn) redaktor, kterým ovšem nesmí být naprostý neználek kategorie Brom.

Podobně selhával redaktor Brom i v nedávné sérii Matiné paní Pavly Schönové, která byla na programu od 13. 4. 2010. Kvalifikovaný redaktor by musel tuto v jejích vlastních vysílaných hudebních výkonech sympatickou a kvalifikovanou, ale u mikrofonu nadmíru sebestřednou dámu, svrchovaně okouzlenou příležitostí vyprávět světu především o sobě, alespoň v některých místech "utlumit". Proč se máme v Matiné např. dovídat, kdy a jak vhod či nevhod ta dáma otěhotněla a jiné detaily z jejího "života ženy" ? Když se madame rozněcuje ("Velmi mne vzrušuje…") – a přitom špatně používá přisvojovací zájmena – ("Ráda bych Vám vyprávěla o mé (!) další cestě ke koncertování"), Brom ve funkci redaktora nerediguje. Atd.

Jeden z vrcholů Bromovy neprofesionality jiného typu předvedla Hurníkova Vltava v Matiné 20. 4. 2010. Jeho autorka - emeritní rozhlasová hlasatelka paní Věra Nová – do svého pořadu zařadila a ohlásila uvedení Smetanovy Vltavy, jenomže Brom za ohlášení místo Vltavy natočil a dal odvysílat Z českých luhů a hájů… Po odeznění pořadu musel situaci omlouvat hlasatel Ryjáček, který tak učinil – už na základě telefonátů posluchačů - se svou obdivuhodnou přívětivostí...

Zbývá otázka na vltavské šéfy Hurníka a Vebra: co bude muset ten děsivý Brom ještě v rozhlase provést, abyste ho už přestali pouštět k mikrofonu a za redakční stůl, abyste pochopili jeho trvalou nezpůsobilost …?! "Quo usque tandem…" ----

Bohužel, leccos z toho, co bylo řečeno o Bromových Matiné a Rondech, platí o týchž pořadech, jsou-li svěřeny pí Wandě Dobrovské (např. v týdnu od 21. 4. 2009 aj.). Vltavanka Wanda (= VWD) má samozřejmě nesrovnatelně lepší vyjadřovací schopnosti a vyšší IQ než Vltavan Rafael. (Kdo by neměl…?) Je však až křiklavě povrchní, sebeokouzlená a odborně nedostatečně vybavená, což před zmíněnými šéfy maskuje právě jen svou výmluvností. Stejně jako Brom i ona dělá z některých Matiné programy typu „Vysíláme na přání“. Ani ona ani redakce si zřejmě neuvědomují, že takto pojatá Matiné by mohl připravovat jakýkoliv středoškolák bez hudební kvalifikace, neboť práce „autora“ takového produktu spočívá jen ve zjištění, zda se vyžadovaná skladba v rozhlasové fonotéce nachází či nikoliv – a „je vymalováno“. "Autor" takového typu už nezasluhuje ani označení "multiplikátor", protože do programu nepřináší vůbec nic. Ani Brom ani Dobrovská nemají odborně na to, aby v takto pojatém Matiné ke každé z vyžádaných a do programu zařazených skladeb řekli aspoň dvě tři informativní věty, které by posluchače Vltavy obohatili o nějaký poznatek, o charakteristiku skladby apod. Kdyby tak – např. VWD 24. 4. 2009 - věděla a mohla posluchačům říct, že jimi vyžádaný a jí vysílaný německý skladatel Fasch působil také v Praze, a to dokonce v Morzinově kapele, že ty posluchačem vyžadované triové sonáty pro dechy patřily mezi jeho osobité kompoziční speciality, které oceňovala už jeho doba apod., pak by mělo její Matiné smysl. Jenže ona neví. Ba ještě hůř: ona ani netuší jak velice neví, takže neustále tone v sebestředném uspokojení, jak jí ta slova hladce plynou od pusy, ať už mluví o čemkoli ! Nevadí ji, že o většině skladeb, jež do programu zařazuje, neví nic a kvůli posluchačům není ochotna věnovat svůj čas nějakému přípravnému studiu v dané věci. Pracuje metodou mnoha ochablých duchů totalitní éry - „jen do výše platu“. V takovém případě doporučuji vedení Vltavy ušetřit za její plat a na takovou práci, jako WD odvádí ve svých Matiné, najmout nějakého maturanta. –

Stejně jako RB i WD ráda melouchaří v Rondech. Až dosud ve většině z nich předvedla, jak omezený je její rozhled po umělecké hudbě a jak mnohé její soudy trpí nedostatečnou znalostí jakož i až křiklavou jednostranností úsudku. 24.4.2009 povídala o anglickém sextetu viol Fretwork a jeho nahrávkách skladeb J. Jenkinse, W.Lawese, M. Locka a H. Purcella. Klidně prohlásila, že skladby vznikly „v renesanční Anglii 16. a 17. století“. Baronka Wanda je zřejmě toho mínění, že v Anglii trvala renesance až hluboko do 17. století… Ve skutečnosti všechny vysílané skladby vznikly v barokní Anglii 17. století. Navíc WD samozřejmě nebyla schopna říci něco o onom nesmírně zajímavém anglickém specifiku, jímž je tamější tradice souborů viol a jemuž byl pořad věnován. Neřekla nic o dobové společenské funkci těchto souborů, nic o těchto nástrojích, které většinou neznají ani návštěvníci dnešních koncertů, nic o jejich (rozrůzněné) stavbě a různých drženích při hře, o počtech strun, o ladění, o smyčcích a jejich držení atd. To vše totiž leží mimo dosah znalostí této Hurníkovy rozhlasové kritičky. (Pokud by Vebrova redakce skutečně chtěla posluchačům nabídnout poučené informace o nových nahrávkách hudby pro anglické soubory viol, musela by se obrátit např. na zkušeného a poučeného Petra Wagnera, který tuto problematiku v Anglii osobně studoval.)

Ještě hůře se to mělo 19.6.2009 s Rondem WD "J. J. I. Brentner: Nešpory a Hymnodia divina". Vltavská „kritička“ předvedla, že o Brentnerovi ví jen to, co si mohla přečíst v průvodním textu k CD. Už tato skutečnost ji jako kritičku daného CD pochopitelně diskvalifikuje a posluchačům se tím hurníkovské Rondo předvádí jako typ rozhlasového pořadu jakožto melouchu kolegyně z naší party. – Totéž platí i o jejím odbytém melouchu Rondo z 30.10., v němž uváděla nahrávky hornorakouského varhaníka Gustava Auzingera. Samozřejmě, že např. o dispozici varhan neřekla ani slovo, že nesprávně užívala pojem "liturgické skladby", ale zvlášť "půvabný" byl její výrok, že skladatele G.B.Martiniho "…na jedné ze svých cest vyhledal i Mozart". To je ukázkový příklad výroků DW, z nichž vyplývá, jak neví že neví. Neví nic o boloňských pobytech Mozarta, o přítomnosti Martiniho na Mozartově tamějším koncertu a především nic o Mozartově delší dobu s Martinim připravované a pak v klauzuře u Martiniho ad. vykonané náročné kompoziční zkoušce z kontrapunktu, aby mohl dostat prestižní titul Accademico Filarmonico di Bologna. - Týž den začalo Matiné WD ohlášením „Začínáme Slovanským tancem, Moravskou filharmonii řídí Jaroslav Nohejl…“ a ozval se hlas sopranistky, doprovázené klavírem… Myslím, že redakční spolupráci měl tehdy Božský Rafael.

Pak jsem se Rondům pí WD nějaký čas úspěšně vyhýbal, ale 9. 4. 2010 mne zase doběhla. Komentovala tehdy nahrávku Brucknerovy IX. symfonie, pořízenou Filharmonií Hradec Králové. Posluchačům s patrným despektem vykládala, že symfonické orchestry považují za nutné se v každé sezóně prezentovat takovými skladbami jako jsou Beethovenovy a Brucknerovy symfonie, a že to tak udělal také hradecký orchestr, místo aby raději zahrál nějakou soudobou skladbu, A protože jsou v Hradci očividně o tolik hloupější lidé než WD, udělila madame bez dalšího zdůvodňování nahrávce jen "3 klíče". Jednostrannost a omezenost kulturního rozhledu sebeokouzlené baronky Wandy z této "kritické sondy" přímo čišela. Soudě podle ukázek z nahrávky, které při Brucknerovi se nudící kritička do onoho Ronda zařadila, dokumentuje posuzované CD naprosto pozoruhodný výkon krajského orchestru (a ad hoc přibraných hudebníků) i vysoce kvalifikovanou práci zvukařů. Co pro růst orchestru znamená pořízení nahrávky takové skladby, kterou pak může - mj. - s klidným svědomím rozesílat jako svůj propagační materiál do světa, jednostranně orientovaná kritička netuší. - Pánové v Hradci, Vaše CD s Brucknerem si objednám, abych mohl v klidu - nerozčilován plácáním WD - Vaši nahrávku vyslechnout. Jestliže ona po jedné ukázce z Vaší nahrávky řekla takřka pohrdavě "…a tak dále…", pak mě ono Brucknerovo a Vaše "a tak dále" zajímá. –

Ještě horší demonstraci své nekompetentnosti v roli kritičky umělecké hudby předvedla WD v Rondu 16. 4. V rozhlasovém týdeníku i v programu na internetu stálo: Dmitrij Šostakovič: Preludia a fugy op. 87. Zvědavost mi nedala, a přes nedostatek času jsem šel poslouchat. Leč! WD v anoncích pořadu zatajila, že ve skutečnosti bude místo autentického klavírního Šostakoviče pouštět děsivé úpravy jeho skladeb pro akordeon ! Bylo to trapné k poslouchání (jen těch nerytmičností!) a šlo o další selhání WD, která tyto křupanské deformace postavila dokonce nad samotný originál! –

Vzhledem k tomu, že teď už má WD Rondo k dispozici každý pátek, můžeme s námitkami proti takto chápaným "kritickým sondám" pokračovat každý týden. Její Rondo 4. června = další neuvěřitelná drzost rozhlasového flinka! Pro věstník pořad nazvala Beethoven Tilla Fellnera. Mělo to být kritické posouzení jeho nahrávky 4. a 5. koncertu s montreálským orchestrem za řízení K. Nagana. Odborné posouzení nulové. Zato výroky typu "…mě tato hudba uspokojuje [!!]", "5. koncert je napsán tak, že tato hudba se hraje skoro sama [!!]…", a závěr "… protože taková je hudba toho koncertu" se na nás jen hrnuly. Zapište si všichni prosím rozhlasovou stanicí Vltava šířené sdělení jisté Pražky WD, že – pokud jde o ni – ji Beethovenova "hudba uspokojuje", jistě i proto, že "tato hudba se hraje skoro sama". A za sdělení tohoto druhu ona rozhlasová stanice této paní ještě platí... – Až jednou Vltava uspořádá interní soutěž o "rozhlasového žvanila", bude WD jasným favoritem, ale pokud jde o programy pro veřejnost, ptám se : takto mají vypadat "kritické sondy" připravované "redakcí vážné hudby"??

18. 6. WD své Rondo nazvala "Imprese Ĺubici Salamon-Čekovské". Když uváděla ukázku z "Fraktálu pro komorní orchestr" slovenské autorky neobtěžovala se posluchačům ani v nejmenším vysvětlit co znamená slovo "fraktál", z jakého oboru pochází a co tam označuje. Místo toho ve dvou větách zažonglovala se slovy "moderna" a "postmoderna", "exprese" a "lyrika". Zatímco posluchač očekával informaci o zhudebňovaných textech, pronesla WD moudro, které bylo možno napsat i bez sebemenší znalosti posuzovaných nahrávek: "Disk je v každém případě užitečný k seznámení s autorkou". Poté bez jakéhokoliv pokusu o zdůvodnění přiřkla posuzovanému CD 4 klíče. A další melouch z výprodeje laciností firmy WD byl hotov…

Jiná zkušenost s práci odflinkávající melouchářky WD. 24. 5. 2010 byla pověřena komentovat v rámci Koncertní sezóny EU vysílaný záznam koncertu Symfonického orchestru BBC řízeného J. Bělohlávkem. 2. číslem koncertu byly písně z Mahlerovy sbírky Chlapcův kouzelný roh. Skvěle zpíval G. Finley, špatně uváděla WD. Vůbec neřekla, že se jedná o pouhý výběr 4 písní z celku 12, neuvedla názvy prováděných písní, a to ani v německém originálu ani v českém překladu, neřekla nic o jejich neobvyklých textech - prostě nic. Nápadně to kontrastovalo s informacemi podávanými o následujících Musorgského Písních a tancích smrti. Madame zřejmě neumí německy, tak si prostě povinnosti uvádějící rozhlasové redaktorky – bez ohledu na posluchače – "po svém" neuvěřitelně zjednodušila. Co na to vedení "redakce"?

Mezi stálými autory Matiné i Ronda patří RB a WD – každý svým způsobem, přestože mimikry WD je mnohem mazanější - k nejhorším i proto, že oba své pořady odbývají způsobem, který je mnohdy až urážlivý a nechápu, jak je může v dané podobě vedení "redakce" pouštět. Udělejte si tam, prosím, porovnání co ve svých Matiné poskytne posluchačům brněnský prof. M. Štědroň nebo ostravský (hudební amatér) Jemelka nebo Váš kolega Vojtěch Babka a další, a co jim poskytnou WD a RB ? Nepoměr je křiklavý! –

Hodnota pořadu Rondo je až dosud plně závislá jen na tom, kdo ho připravil. Redakce - ve smyslu redigování pořadů - v souvislosti s Rondem a s Matiné očividně neexistuje, což zřejmě odpovídá "koncepci" vedoucího redaktora Vebra… Ale když se tam nic nerediguje, tak proč tomu ještě říkáte "redakce"? Ve Vebrově pojetí je to dnes spíš jakási "organizační jednotka vážná hudba".

Vinou takové dlouholeté "redakční" praxe v Rondu opakovaně melouchaří vedle Broma a Dobrovské i externisté, z nichž někteří jsou jakožto kritikové naprosto nekompetentní. Za příklad zvolme Jarmilu Novotnou. Četné příspěvky této v rozhlase se už po řadu let uplatňující multiplikátorky dokazují, že umí celkem slušně opisovat z prací českých hudebních historiků (cizojazyčné nečte), ale nezadávejte jí proboha pořad Rondo, protože není s to pronést nic, co nemůže opsat z dostupné literatury nebo – a to nejčastěji - z bookletu připojeného k posuzovanému CD. Mnohokrát už prokázala, že není schopna v tzv. kritické sondě posuzovat a hodnotit na základě vlastní odborné znalosti a rozlišovací schopnosti. V Rondu z 21.5.2009, které nazvala Duchovní hudba Josepha Haydna, uváděla mj. Haydnovu Heiligenmesse v nahrávce Wiener Hofburgkapelle. Nestyděla se uvádět základní údaje o skladbě (s některými nepřesnostmi) větou „Dovídáme se z textu k naší nahrávce, že…“. Její jednověté hodnocení podle toho vypadalo: „Nahrávka nabízí poměrně bohatou paletu barev a vůní…“ „Vůně“ v mešní skladbě!?

Obdobný výkon předvedla 15. 6., když hovořila o CD Bennewitzova kvarteta z 2001 (!): „Celkové hodnocení vidím následovně“ – a zazněly 4 klíče. Své „celkové hodnocení“ nezdůvodnila, v jejím textu nezazněl jediný odborně formulovaný výrok o přednostech či nedostatcích posuzovaného interpretačního výkonu. – Podobně tomu bylo v jejím Rondu 23. 11. 2009 Libor Pešek uvádí Mahlerovu Symfonii č. 1, v němž o nahrávce a její problematice neřekla rovněž nic. A přitom jak u interpretace (při pomalém tempu a superprecizování detailů ztrácely některé věty tah), tak u práce zvukařů (několikrát nápadné potlačení smyčců a nadměrné vytahování dechů aj.) leccos zasluhovala kritickou úvahu. Takové problémy jsou ovšem nad možnosti Madame JN, která za mnohem podstatnější považuje sdělení „Booklet je z kvalitního papíru“. I v Rondu 7. 1. 2010 si počínala neuvěřitelně diletantsky, ovšem v hlase a dikci se stylizovanou suverenitou velmistra (v tom ohledu překonává i Madame WD…). Posuzovala nahrávku Mše As dur F. Schuberta. Jak je v jejích Rondech pravidlem, o skladbě samé neřekla nic, o dosavadních nahrávkách také nic. Zato 3x zopakovala všechny interprety posuzované nahrávky, 2x zmínila souvislost kláštera v Melku a Ecova známého pseudohistorického románu a pak už oblažovala jen fachmanskými výroky typu : orchester hraje „maximálně interpretačně přesně“ a má „suverénní intonaci“, takže „hodnocení volíme v maximální mezi“. Řekněte, nejsou to pravé perly do slovníku rozhlasových kritiků? - Podobně v Rondu zazářila 22. 3. 2010 s programem Gregoriánský chorál v dolnorakouském Heiligenkreutzu. K jakému poznání nás v této své "kritické sondě do světa kompaktních disků" přivedla znalkyně středověkého chorálu – či spíše rozhlasová melouchářka - Jarmila Novotná ? "Mniši zpívají pěkně." A to přesto, že "nápěvy (sic !) jsou proměnlivé". - 12.4. dostala v Rondu další příležitost a znovu byla podřadná, a to počínaje už názvem svého pořadu "Andrew Manze hraje Vivaldiho". Ve skutečnosti šlo o CD Amsterdamského barokního orchestru, řízeného jeho zakladatelem Tonem Koopmanem, s Vivaldiho cyklem Čtvera ročních dob plus 2 hobojovými koncerty v přednesu Marcela Ponseela, z nichž JN také do svého programu zařadila ukázky. Tak jakýpak "Andrew Manze hraje Vivaldiho" ? Madame samozřejmě u skladeb neuváděla čísla Ryomova seznamu a pěkně se sekla např. výrokem, že Vivaldiho sbírka Il Cimento…, v níž je jmenovaný cyklus obsažen, byla "později označována (!?) jako opus 8". Nikoliv Madame, už na titulním listu 1. amsterdamského vydání tohoto souboru stojí "Opera Ottava". Sebevědomá, leč nevzdělaná multiplikátorka prostě jen plácá a rozhlas ji za její podřadné výkony platí a platí. (Její nejnovější vystoupení v Rondu 21. 6. 2010 potvrzuje setrvalost jejích neprofesionálních výkonů.) Pánové Hurník a Veber svěřují "výrobu" pořadů skutečným „znalcům“…

Jen nevelký schůdek nad touto skupinou drzých neznalců stojí kvalitou svých příspěvků externí přispěvatelka Dita Kopáčová-Hradecká, která se na rozdíl od nich někdy alespoň snaží, i když její dispozice a znalosti jsou veleskromné. Viz např. její Rondo 23. 4. 2009 Hudba na dvoře Fridricha Velikého. DKH je také pozoruhodná češtinářka, v Rondu 12.11.například pronesla : „Dostupné jsou pouze cédečka…“. Poté vyjádřila obdiv k „železnému rytmu“ interpretů. Atd. - Až dosud jen jednou - 14. 1. 2010 - DKH příjemně překvapila, a to v Rondu Jevgenij Kissin hraje Beethovena. (Klavírní koncerty č. 2 a 4. Londýnský symfonický orchestr řídí Colin Davis.). Tehdy poprvé předvedla standardní práci odborného kritika a jistou muzikologickou průpravu. Zato ve svém cyklu o zhudebnění Goethových básní opět předvedla povrchnost svých znalostí. 18. 5. 2010 např. o Tomáškově zhudebnění Erlköniga pronesla: "Tomášek je ještě jednou nohou v klasicismu, ale snaží se." A dost. Oč se ten Tomášek dle jisté pražské multiplikátorky (hovořící o významném českém skladateli řečí kádrovaček) "snažil" jsme se už nedozvěděli… Přitom jeho zhudebnění této Goethovy básně je invenčně pozoruhodné a osobité, dělali jsme kdysi na Deylově konzervatoři rozbory těchto Tomáškových písní na Goetha, patří k tomu nejlepšímu co Tomášek vytvořil. – Svůj obvyklý polovzdělanecký přístup k historické problematice předvedla DKH znovu i ve svém květnovém cyklu Goethe v písni. Např. v pořadu o písních na téma Mignon bylo zjevné, že Goethovu knihu Viléma Meistera léta učednická vůbec nečetla. Pro postavu Mignon není totiž v Goethově textu tak důležité, že vzešla z incestu (což DKH neopomene sděliti, ačkoliv právě tento fakt se samozřejmě do žádného zhudebnění nemohl promítnout), ale že "tento dětský démon je symbolem iracionálních sil", jak napsal překladatel Goethovy knihy a poučený literární vědec V. Jirát, hovořící pak důvodně o jeho "dvojpohlavnosti", neboť v Goethově textu není zprvu jasné jde-li o chlapce nebo o dívku, neboť je někdy označována jako "on" a někdy jako "ona". Pozornost k sobě přitahuje právě tím, jak je "mignon", přičemž jako jméno je pro ni zvolen mužský tvar, nikoliv "Mignonne"! A to se pak také někteří skladatelé snaží hudbou vystihnout (incest ne…), což autorce skromného vzdělání DKH zcela uniká. Když si při svých znalostech dovolí dělat cyklus na téma Goethe v písni, těží i ona z toho, že Vebrova "organizační jednotka vážná hudba" žádné texty nerediguje. –

A teď trudný problém Ruml. Posuzovaná redakce uchovává ve své před dávnými lety pořízené „kádrové reservě špatných redaktorů“ vedle Broma ještě další „experty“ podobné kategorie. Mezi nimi už léta upoutává nápadným druhem chabého intelektu, nedostatečné vzdělanosti, problematického charakteru a ostrými lokty dr. Ivan Ruml. S uvedenými dispozicemi a nedostatky se samozřejmě nejlépe uplatňoval v době normalizace, kdy patřil k předním stranickým kádrům na poli hudebním. (V rozhlase vedl jednu redakci a jeho tehdejší příspěvky do Rudého práva byly vždy obdivuhodné…) Že je odborně o poznání lepší než „božský Rafael“ je jisté, a jemu – jakož i dr. Vebrovi a dr. Hurníkovi – to zřejmě stačí. Ruml také zaslal – na rozdíl od Broma - dr. Henžlíkové jako reakci na mé kritické výtky aspoň pár řádek. I těmi ovšem doložil jak své přímo implantované návyky nedotknutelného privilegovaného soudruha, tak svou úroveň intelektuální :

„Ahoj Dášo, s p. Volkem se bavit nebudu, protože s ním [podtrhl tv] pohrdám a pokud bude o mě dále šířit pomluvy, zažaluji ho.“ (Pane dr. Vebře, co říkáte tomuto způsobu, jak Váš redakční kolega sděluje „své postoje“?)

Mohl soudruh Ruml, zaměstnávaný dnes stanicí Vltava nepochybně jen ze setrvačnosti a díky přežívajícím soudružským vazbám, vystavit přesvědčivější doklad o podřadné úrovni svého vzdělání, o své neschopnosti diskuse a případné obhajoby svých výkonů ? Avšak soudruhu Rumle, když už chcete svou odbornou nedostatečnost skrývat za pózu pohrdajícího, tak se naučte češtinu aspoň natolik, abyste věděl, že se nepohrdá „s někým“, ale „někým“. – Neměl jste z češtiny „4 minus s napomínáním k větší píli“?

Ruml však svůj podřadný standard demonstroval i v dalších větách citovaného vyjádření „Dáše“. K jejich pochopení přetiskuji nejprve Rumlův text, který jsem v jednom z předchozích dopisů kritizoval, a to v podobě, jak ho on dal na webové stránky Vltavy:

„Alban Berg: Vojcek

Vysíláme: 07.02.2009 20:00
Operní sezóna Eurorádia 2007-2008
Z pařížské scény Opéra Bastille budeme v sobotu 7. února večer sledovat představení zpěvohry o třech dějstvích Vojce Albana Berga podle stejnojmenného fragmentu hry Georga Büchnera. V hlavních rolích se pod taktovkou Sylvaina Cambrelinga představí barytonista Simon Keenlyside v mluvené roli Vojcka, americký hrdinný tenorista Jon Villars Tambormajora, David Kuebler Vojckova přítele Ondřeje a německá sopranistka Angela Denoke Vojckovu družku Marii.

Tímto textem soudruh Ruml úspěšně měnil Vltavu v rodnou sestru Rádia Jerevan, neboť :

Posluchači nemohli sledovat představení z pařížské scény Opéra Bastille, neboť byl vysílán jen zvukový záznam dříve konaného představení,
nešlo o operu Vojce, ale Vojcek,
Simon Keenlyside se nepředstavil v mluvené roli Vojcka, ale v zpívané titulní roli,
chybná byla vazba: … se představí Jon Villars Tambormajora (!?)
a v téže větě další vazba opět v jiném pádu představí … sopranistka Angela Denoke Vojckovu družku M arii –!"

A nyní čtěmež, co k tomuto svému „výponu sil myslivých“ napsal Ruml „Dáše“ jako odpověď na Volkovu kritiku : „… Jinak v podkladu z EBU je uvedeno Simon Keenlyside, Baritone (Sprechstimme), Wozzeck. Jak jsem nakoupil, tak prodávám. […] Jediná chyba [tučně tv] je ve vazbě Jon Villars Tambormajor, vypadlo to. Ale kdo nic nedělá, nic nezkazí. […]“

Hle, soudruh Ruml, absolvent studia muzikologie mužíkovské normalizační éry, je nejen špatný češtinář, ale neumí ani počítat: podle něj byla v jeho textu „jediná chyba“, zatímco jich lze - na tak malé ploše ! - napočítat 5 ! Přičemž operní (!!) referent "redakce vážné hudby" dr. Ruml v citovaném vyjádření de facto doznává, že Bergovu operu Vojcek nezná! Když totiž – jak tvrdí – z EBU napsali, že Vojcek je „Sprechstimme“, tak neznající a nepřemýšlející Ruml začal na webových stránkách Vltavy českým posluchačům namlouvat, že titulní postava opery Vojcek pouze mluví a nezpívá ! – Kdyby to nebylo servírováno v únoru, tak by to mohl být dobrý aprílový vtip …

Ruml také nedokáže neutrousit tu nejobvyklejší větu kritizovaných bolševických blbů totalitní éry: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“. – Kéž byste soudruhu Rumle už nemusel v rozhlase dělat nic a dal příležitost jiným, protože Vy dlouhodobě jen kazíte a kazíte…

Ruml ovšem své autorské, vědomostní i redakční nedostatky a postkomunistické manýry letitého straníka-výsadníka předvádí na Vltavě přímo v sériích. Dlouhodobě k nim patří takřka všechna jeho řešení přestávek při operních přenosech. Především líný - nebo s ohledem na své znalosti spíš prozíravý ? - Ruml do nich takřka nikdy sám žádný text nenapíše, na všechno najímá „své lidi“. Ale jaké, to je další problém ! Zpravidla do nich nezve odborníky, kteří by mohli k vysílané opeře říct něco podstatného. Ti očividně nepatří do jeho autorského okruhu. V Mozartově jubilejním roce 2006 jsem se u rozhlasového aparátu mnohdy svíjel bolestí nad těmi neodbornými potlachy některých kritiček nebo herce Jar. Someše, kterého s. Ruml do těchto programů zve nejčastěji. 14.3.2009 ho pozval také do přestávek zvlášť závažného přenosu, a to Rusalky z Metropolitní opery. Protože pan Someš není muzikolog a jeho pozornost patří vždy takřka výhradně jen libretu opery a ne její hudbě, servíruje ve svých rumlovských angažmá posluchačům vždy litanie o prehistorii libreta, o libretu samém už méně a na hudbu vysílané opery si místo nenajde vůbec. Tak tomu bylo i při jeho angažmá v nedávných přenosech Evžena Oněgina a Rusalky.

V případě Rusalky Someš nejprve pojednal o literárním symbolismu jako uměleckém směru, přičemž mám za nepochybné, že většina tohoto jeho textu vznikla už dříve a k jinému účelu. Museli jsme sledovat výčty mnoha literátských jmen a přes Rostanda - Maeterlincka - Zeyera ad. to Someš dohnal – věřte nebo nevěřte - až k Dykovi (!? – co ten má společného s Dvořákovou Rusalkou ??). Na závěr pak dodal, že do této linie spadají i pohádky Kvapilovy a jeho Rusalka prý je „symbolistní drama fin de siècle“. A dost. K tomu za Rumlovy patronace pronášel v rozhlasovém studiu množství „mouder“, která k Rusalce nesměřovala ani oklikou. Například: „… jádrem bytí se stává instinkt a jenom duší můžeme poznávat vnitřní svět.“ (Tenhle Rumlův spolupracovník by mohl v rozhlasovém plácání závodit s paní Dobrovskou… ) –

Druhým do přenosové pauzy přizvaným „znalcem“ byl Zbyněk Brabec, posluchačsky zajímavý jen svou zkušeností „bývalého Prince“. Od Rumla však dostal za úkol sdělit posluchačům, které české opery už byly v MET provedeny. Toto závažné téma ovšem není ani trochu Brabcovou „parketou“, takže – pokud jde o Prodanou nevěstu – věděl jen o jejím proslulém prvním provedení s Mahlerem a Destinnovou, o dalších třech už neměl tušení ! Kdepak by Rumlem pozvaný „znalec“ znal např. můj článek Prodaná nevěsta počtvrté v MET (Hudební rozhledy 32, 1979, č. 9, s. 401-404), v němž jsem se obíral i novým anglickým překladem libreta, který byl pro tehdejší nastudování v MET - i s českou vládní podporou ! - k tomuto účelu vytvořen. Scénu tehdy vytvořil Josef Svoboda, kostýmy Jan Skalický, operu nastudoval James Levine, Jeníka zpíval Nicolai Gedda, Mařenku Teresa Stratasová, Kecala Martti Talvela atd. Prostě hvězdné umělecké síly, ale takové věci by zřejmě – pokud o komentování operních přenosů na Vltavě rozhoduje s. Ruml – byly pro posluchače nezajímavé… Místo toho jim redaktor Ruml naservíroval jako „výplň“ druhé přestávky na Vysoké kdysi natočený průvodcovský výklad skladatelova pravnuka Petra Dvořáka o tamějším Dvořákově památníku (!?) a o tom, že syn Dvořákova švagra poslanec Jan Kounic později odešel do Slavkova, tam že se podruhé oženil a s kým se tam oženil, že zděděný brněnský palác věnoval tamější universitě a z toho vznikly pověstné Kounicovy koleje atd. ? Proč pan Ruml tyto pro daný účel nemístné vyprávěnky spojoval s tak unikátní záležitostí jako byl přímý přenos Rusalky z Metropolitní opery ? Co s ním měly společného ? ---

Když se Ruml sám vyjadřuje o některých faktech z operní historie, šlape nepřijatelně často vedle a dezinformuje. 13.5.2006 zakončil např. svůj výklad obsahu Smetanova Dalibora výrokem, že Dalibor "...dobrovolně se vzdává stráži" !? Ve skutečnosti – jak známo - Dalibor, nemající po smrti Milady už touhu žít, „pustí se do boje“ s družinou Budivojovou se slovy „Sladké teď bude mé skonání.“

Jiné Rumlovo plácání: 2.11.2008 ve svém odpoledním vysílání prohlásil, že „libreto k Mistrům pěvcům napsal Wagner v Mariánských lázních“. Typický výrok povrchního multiplikátora! Ve skutečnosti si tam W. udělal 1845 první náčrt příběhu v próze, do sepsání libreta bylo ještě hodně daleko !

Ale jsou tu ještě další a horší rumlovské problémy. Především jeho plagiátorství. Ruml je totiž – jak se na starého komunistu sluší – zlodějíček, konfiskátor, přivlastňovač. Povšiml jsem si toho dávno, ale protože to je nešvar vlastní ve větší či menší míře nejednomu pracovníku v médiích, obvykle jsem nad tím jen mávl rukou. Například pokud jde o téma „Mozart a Praha“ znám některé své kdysi napsané věty už zpaměti jen díky tomu, že jsem je často slyšel nebo četl v textech rozhlasových multiplikátorů. Pan dr. Ruml ovšem v tomto oboru vyniká nad jiné. (Samozřejmě neplaguje jen mne, v současnosti nejvíce plaguje texty hesel v Groves Dictionary of Music.) Jeho nejdrzejším zlodějským aktem byl – pokud je mi známo - jeho článek "Wolfgang Amadeus Mozart třikrát neznámý", publikovaný 2006 v rozhlasovém týdeníku (viz příloha). Jeho výklad o Händlově Mesiáši je z větší části opsán z textu M. Jonášové, publikovaném v programu koncertu FOK v únoru 2006, v němž Jonášová napsala mj.

"… Rukopis Mozartovy úpravy Mesiáše měl tři svazky, z nichž se zachoval jen poslední, který je dnes uložen v lobkovické hudební sbírce na zámku v Nelahozevsi, a to společně s provozovacími hlasy k celému oratoriu. Jedná se o jediné dva dobové prameny k Mozartově úpravě, které se proto staly předlohou pro vydání v rámci Mozartovy kritické edice. /…odpovídala původní verzi díla/. Z 40 částí Händelova oratoria ponechal Mozart 38, přičemž maximálně respektoval autorské znění skladby. Orchestr však rozšířil o flétny (v jednom případě i piccolu), hoboje, klarinety, fagoty, lesní rohy a tři trombony. /…/ O změně zvukových představ mezi údobím vrcholného baroka a klasicismu svědčí mj. ty případy, kdy Mozart připsal smyčcům do partů „con sordini“…"

(Mozart složil Mesiáše v létě) 1741, a to na libreto Charlese Jennense, který k danému účelu použil texty z různých míst Bible, především z knih Přísloví a Žalmů a z evangelií, aby dějově obsáhl celý život Ježíše Krista. /…/K prvnímu provedení Mesiáše došlo 13. dubna 1742 v koncertním sálu /…/ v irském Dublinu.

Händelovo oratorium Der Messias v úpravě Mozartově bylo poprvé provedeno 6. března a znovu 7. dubna 1789, a to ve vídeňském paláci hraběte Johanna Esterhazyho. Řízení se ujal sám Mozart, mající k dispozici ovšem jen 12 sboristů, přičemž mezi sólisty byla i jeho švagrová, vynikající pěvkyně dvorní opery Aloysie Langeová." –

A teď si laskavě tyto partie z textu M. Jonášové porovnejte s tím, co pod svým jménem publikoval I.Ruml v rozhlasovém týdeníku (viz attachment)… Tak co s takovým člověkem ve Vašich řadách Vltavané ?

A další rumlovský problém, který je nutno řešit. On totiž nejen plaguje, ale on totiž závažně porušuje článek 25 Kodexu Českého rozhlasu, Psal jsem o tom už ve svém 1. dopise, ale dr. Hurník tento problém naprosto bagatelizoval. Ruml totiž už nejméně dvakrát (viz můj 1.kritický dopis) propagoval na Vltavě určitý letní program na Bertramce, s nímž byl spojen pracovním smluvním poměrem, případně od takového subjektu přijímal určité výhody či požitky nebo se jinak účastnil na jeho činnosti. - Stále ještě je na internetu informace o jednom letním programu na Bertramce, na němž se I. Ruml pracovně podílel. Ta na internetu uchovaná informace o soutěži na Bertramce zní: "Ad honorem Mozart - Soutěžící hodnotí odborná porota, ve které uvítáme našeho vzácného hosta, legendu v interpretaci písňové literatury, barytonistu Toma Krauseho, dále tu budou Zdena Kloubová /…/ a PhDr. Ivan Ruml - hudební vědec a redaktor Českého rozhlasu." Ergo – je snad dost důkazů o tom, že I.Ruml už dvakrát – v rozporu s citovaným Kodexem, propagoval na Vltavě mimorozhlasové programy, na nichž se sám podílel a za něž byl honorován. – Tak co s tím uděláte, milí Vltavané, v roce 2010, když v roce 2009 to Váš pan ředitel "elegantně" (a přímo soudružsky) zametl pod koberec… ?

*.*.*

Tady pro dnešek končím, dalších 5 stran dopisu je zčásti vypracováno, na dokončení teď nemám čas, ale některé okruhy témat by Vás mohly zajímat už teď:

Fonotéky Hany Jarolímkové

Vltavská čeština

Zvláštní problém: Vltavská latina

Novenko podruhé na téma liturgický rok

***

Douška: Aby si však ostatní redakce Vltavy nemyslely, že jen v "redakci vážné hudby" se dějí horory, pak mohu dodat, že i v produkci jiných redakcí by bylo možno uvádět některé "parádní" prohřešky. Aktuální příklad: 19.6.2010 šel na Vltavě pořad Pierre Reverdy: Chuť skutečna Literárně-hudební pásmo z básní v próze a veršů francouzského básníka. Z překladu Jana Vladislava připravil a hudbu belgické skupiny Univers Zero vybral Petr Turek. Účinkuje Martin Stránský. Režie Markéta Jahodová. - Slyšeli jsme naprosto jedinečné básně ve skvělém překladu, ale vyznění pořadu zásadně kazilo buransky necitelné obložení básní naprosto nevhodnou hudbou. Na jedné straně básnická jemnost až křehkost, a do vpadal a krásný kulturní zážitek degradoval primitivní hluk, troubení, třískání atd., považované kýmsi za hudbu. Po kultivovaném slovním obraze, který nás povznášel, nekultivovaný kravál. - Na internetu jste k tomuto pořadu otiskli básníkovu věrohodně znějící větu „Děs ze skutečného světa nikdy nepřestal tížit můj osud" – a pak jste jeho dobře přednášené verše na toto téma přímo "ztrestali" zvukovým buranstvím dnešního "skutečného světa". Přitom na internetových stránkách se lze o pořadu Souzvuk dočíst, že jde o "nedělní matiné, sestavované z naší i zahraniční poezie, naší i zahraniční vážné hudby". Tak jak to, že tam pak pan Turek mohl nahňácat " hudbu belgické skupiny Univers Zero" ?! To už na Vltavě zcela běžně levice neví co dělá pravice ? -

Pro dnešek dost. Nevážení multiplikátoři, jimž je marno psáti, užívejte si dále svou flákačskou rozhlasovou "havaj", a Vy poctiví rozhlasáci, kteří odvádíte v tom ctěném a kouzelném médiu dobrou práci, netrpte už déle vedle sebe ty neprofesionální podřadníky, kteří Vám jen kazí firmu…

V prvních hodinách letního slunovratu 2010 – který jste po zásluze a hezky přivítali - zdraví Tomislav Volek