vstupni

Ke kauze Buchner alias Egervári contra Volek

Je smutnou skutečností, že po listopadovém převratu 1989 jsem byl v podstatě jediný, kdo v hudebních i nehudebních časopisech psal o zhovadilostech, které za totality napáchali komunisté v oblasti umělecké hudby. Záhy však takovému psaní vstoupila do cesty velká překážka, vyplývající z faktu, že na ministerstvech, na vysokoškolských katedrách, v odborných časopisech, v uměleckých fondech a v dalších relevantních institucích včetně muzikologického ústavu Akademie věd, kam jsem se mohl na základě rehabilitace po 13 letech vrátit, zůstaly nadále u moci tzv. staré struktury. Ty usoudily, že takovému člověku s vědomostmi o jejich odporném počínání za totalitní éry by měly být vzaty publikační možnosti. Snadno se jim to zdařilo v Hudebních rozhledech, tedy právě v časopise, který byl jako někdejší orgán Svazu čs. skladatelů pro kritické statě s touto tematikou přímo předurčen. Odtamtud byl sice koncem roku 1989 vypovězen ohavný aktivista nomenklaturní éry Jan Vičar, ale na jeho šéfredaktorské místo zasednuvší hudební publicista - kdysi komunista, avšak těžce existenčně postižený za svůj reformní postoj v roce 1968 - se ukázal být v nové situaci "holoplíště nestatečné". Ze strachu, že pokud bude mít v redakční radě takové lidi jako jsem já, sníží ministerstvo kultury - stále plné komunistů - jeho časopisu rasantně dotace, mne do roka z této rady vypověděl. Dobře, mohl jsem některé statě o komunistických deformacích na poli hudební vědy otisknout v Hudební vědě, především o případu nacisty a komunisty zničeného našeho předního muzikologa prof. dr. Josefa Huttra. Pak však bolševici vymysleli rafinovanou akci: přemluvili dlouholetého soudruha Alexandra Buchnera, aby na mne podal žalobu „na ochranu osobnosti“ za články o něm v Hudebních rozhledech a v Respektu. Poukázal jsem v nich na ohavné Buchnerovo kolaborantství za války, kdy se dal v okupovaných Košicích přejmenovat na Egervári Sándor a kdy z pověření vlády v Budapešti zastával druhé nejvyšší místo v košickém rozhlase. (Čeští hudebníci jako byli Věra Řepková, Alois Klíma ad. svá místa v Košicích už předtím samozřejmě opustili). Poukázal jsem na jeho protizákonné konfiskační aktivity na Bertramce, patřící Mozartově obci, a na škody, které napáchal rozsáhlou likvidací historického materiálu v někdejším hudebněhistorickém oddělení Národního muzea, jehož vedoucím se po smrti dr. Emila Axmana stal. Doklady o těchto skutečnostech, které už byly zčásti zveřejněny a další, které jsem měl k dispozici, jsem pokládal za tak jednoznačné, že jsem si pro tento soudní spor zprvu ani nevzal právního zástupce. Soudkyně Městského soudu JUDr. Romana Voskrejšová - v té době proslula i v médiích svými rozhodnutími, jimiž se stavěla nad zákon a jež měly zabránit zveřejňování materiálů z archivu ministerstva vnitra - řídila ovšem jednání tak, že jsem např. vůbec nedostal možnost položit žalobci Buchnerovi byť jen jedinou otázku. Celé první jednání totiž věnovala jeho výpovědi, načež ho označila za zjevně příliš unaveného a jednání ukončila. K žádnému dalšímu jednání už se Egervári nedostavil a já tak byl v tomto procesu připraven i o elementární právo položit žalobci otázky a už tím ukázat na nepravdivost řady jeho tvrzení. V procesu jsem musel zažít i to, že jedno z jednání se konalo v bytě svědka Jaroslava Jiránka, protože tento mnohonásobný agent StB se odmítl - údajně ze zdravotních důvodů - dostavit k soudu a byl ochoten vypovídat jen ve svém bytě. Soud mu vyhověl do té míry, že na Jiránkovo přání - motivované údajně opět jeho zdravotními důvody - jsem já k tomuto jednání v jeho bytě připuštěn nebyl… -

Když si soud svými dotazy v košickém archivu a na budapešťském ministerstvu vnitra ověřil, že má tvrzení o tom, že Buchner se dal za války s celou rodinou přejmenovat na Egervári atd. byla pravdivá – viz Archiv mesta Košic, fond Municipálne mesto Košice 1938-1945, inv. č.121, krabice 50, spis č.38816/XII - měla žalující strana jen jednu možnost, jak dosáhnout mého odsouzení: prokázat nepravdivost mých tvrzení o Buchnerově-Egerváriho devastujících činech ve zmíněných archivních hudebních fondech. O to se svým svědectvím postarala tehdejší vedoucí pracovnice někdejšího hudebněhistorického oddělení dr. Jana Fojtíková. Tragikomika příběhu: za svědka jsem ji navrhl já, nemaje ovšem tušení o jejím skutečném charakteru. Jak poté stálo v rozsudku, především na základě její výpovědi jsem prohrál svůj spor s S. Egervárim, žijícím po roce 1945 v Praze opět pod jménem Buchner. (Třebaže o zpětné navrácení jména Buchner už po válce nepožádal a jednoduše po odchodu z Košic do Prahy používal opět své předválečné dokumenty.)

Byl jsem odsouzen k úhradě soudních poplatků a k písemné omluvě dr. Buchnerovi, kterému jsem navíc měl jako úhradu za úhonu, kterou jsem mu údajně svými články způsobil, poukázat 25.000 Kč. Někdejší horthyovec a pak komunista Egervári-Buchner však mezitím umřel, ale do děje vstoupil - za mými zády - další někdejší příslušník KSČ a velký „charakter“: tehdejší ředitel Ústavu pro hudební vědu AV a můj nadřízený prof. dr. Ivan Vojtěch. Komunistický horlivec let čtyřicátých až šedesátých, navrátivší se v průběhu 90. let - skrytě!! - zase ke své komunistické orientaci. Ten zaslal - aniž by předtím se mnou o tom mluvil, aniž by si ode mne vyžádal k celé záležitosti mé stanovisko a aniž by mne o svém kroku vůbec informoval ! - z ústavních peněz 48.000 korun (snad) právní zástupkyni zesnulého JUDr. Jarmile Šrámkové. Z mého platu pak dal ve splátkách tuto částku strhávat. Teprve v této fázi, když jsem na měsíční výplatní pásce zjistil srážku 4000 korun, jsem se o Vojtěchově kroku dověděl. Co všechno nemusí našinec ještě po pádu komunistického režimu od komunistů spolknout…

Když mě poté „jednou-komunista-vždycky-komunista“ Vojtěch - o 3 roky starší než já ! - poslal do penze (asi i proto, že jsem v té době byl v AV tzv. řešitelem výzkumného grantu, který musel být po mém druhém vykázání z AV zrušen !), začal jsem mj. pořádat svůj rozsáhlý archiv. A tu mi jednoho dne přišel do ruky dokument, který podstatně vypovídá o destrukční činnosti Egerváriho v hudebním oddělení Národního muzea a na který jsem s lety zapomněl a tudíž ho ani nepředložil soudu. Jedná se o seznam historických hudebnin a knih, které jsem kdysi vytáhl z obrovské hromady obdobného materiálu, který byl z rozkazu Buchnera vytříděn z dosud nezkatalogizovaných fondů hudebněhistorického oddělení NM a měl být odvezen do stoupy.

Zrekapitulujme stručně onen neuvěřitelný příběh z dějin české muzikologie, jenž se začal odvíjet na konci června 1961. Tehdy dal Buchner zaměstnancům svého oddělení pokyn snést na stoly velké studovny na jednu hromadu dosud nezkatalogizované fondy a vytřídit z nich do stoupy všechna torza, dále všechny anonymní hudebniny a dále ty hudebniny, u nichž chybí některý klíčový part (např. sólový nástroj v koncertní skladbě apod.). Jak se později ukázalo, Buchnera k tomuto elementárnímu porušení archivních předpisů vedla touha dosáhnout toho, aby se jím vedené oddělení mohlo stát prvním oddělením Národního muzea, které by mělo všechny fondy zkatalogizovány. (Když zásilkami nákladních aut do Sběrných surovin dosud nezkatalogizované fondy podstatně zredukujete, budete s katalogizací zbývajících fondů hotovi samozřejmě mnohem dříve…) Na základě takového primátu se měla košickému Egervárimu otevřít možnost ucházet se v Praze pod jménem Buchner o místo ředitele českého Národního muzea, které se mělo zanedlouho uvolnit odchodem dr. Vladimíra Denksteina do důchodu …

Egerváriho nesmyslný příkaz tehdy odmítli splnit dva vyškolení hudební historikové, kteří v té době v oddělení pracovali: dr. Milan Poštolka a dr. Oldřich Pulkert. Takže vytřiďoval jen Buchner a jeho administrativní a pomocné síly, žádní poučení odborníci. V této situaci za mnou přiběhl na katedru hudební vědy do Břehové ulice, kde jsem pracoval jako odborný asistent, rozčílený Pulkert se slovy: Buchner se zbláznil, co máme dělat, je tu Očadlík? Prof. Očadlík byl bohužel mimo Prahu, ale abych ho mohl v pondělí po jeho návratu hned informovat a požádat v dané věci o zásah, odjel jsem - tehdy na motocyklu - do budovy hudebního oddělení na Velkopřevorském náměstí. Z obrovské hromady vytříděného materiálu jsem pak vytahal jako vzorek pro Očadlíka několik skladeb, psaných očividně na ručním papíru z 18. století, jakož i několik odborných publikací, nápadných svým větším formátem. V pondělí jsem vše předložil prof. Očadlíkovi, který se ihned vydal do muzea, ale všechen materiál už byl mezitím odvezen do stoupy...

Nastalo vzrušené údobí akcí a protiakcí. Když zneklidněný vedoucí oddělení komunista Buchner v první fázi prosadil, že oba jeho podřízení a rebelující nestraníci Poštolka a Pulkert dostali z muzea „pro ztrátu důvěry“ na hodinu výpověď, bylo nutno pro jejich záchranu rychle získat vlivného komunistu z jiné stranické smečky. Doporučil jsem jim tehdy mocného představitele Svazu čs. skladatelů Jaroslava Jiránka, který se skutečně s ochotou celé záležitosti ujal. Po jeho intervencích byla výpověď obou muzikologů z Národního muzea odvolána.

Celá záležitost se pak vlekla v mnohaletém vyšetřování, tlumeném jak ředitelstvím Národního muzea v čele s dr. Denksteinem tak v další fázi i ministerstvem (s pomocí soudružky Růženy Mužíkové, členky několika vyšetřovacích komisí). Všem snahám zamést celou záležitost pod koberec byly zásadně na překážku ty mnou zachráněné dva balíky doličného materiálu, jednoznačně dokumentujícího vinu Buchnera-Egerváriho. Velice se o ně zajímali i soudruzi ze svazu skladatelů v čele s Jiránkem, který se potížemi Buchnera a jeho stranických ochránců na úrovni Národního muzea a ministerstva skvěle bavil a sestavoval k tomu účelu vyšetřující svazové komise, svolával tzv. aktivy a nakonec - pln okázalého mravního rozhořčení - dosáhl vyloučení Buchnera z KSČ. (Při tomto aktu ovšem nehrály roli Buchnerovy likvidační aktivity v hudebním oddělení Národního muzea, ale odhalení jeho kolaborantské minulosti za války v Košicích. O té totiž na Slovensku věděl v hudebních kruzích kdekdo, ale všichni se o tom báli mluvit, když se Egervári po válce tak skvěle prosadil v Praze, byl "v partaji" atd. Když však k nim dorazila zpráva o jeho maléru v Praze, který je předmětem vyšetřování, ochotně informovali o košických dokumentech o rodině Egervári atd.)

Mnou zachráněné hudebniny pak skončily na tzv. Výboru lidové kontroly v Karlíně, kam jsem je musel na základě výzvy tohoto všemocného výboru odvézt a odkud už nebyly vráceny ani mně ani Svazu čs. skladatelů, ač to bylo původně přislíbeno. Když jsem tam po čase zajel s úmyslem získat tento závažný svědecký materiál zpět, aby nezmizel beze stopy, bylo mi příslušnou soudružkou referentkou sděleno, že uvedený materiál u nich zůstane, a to na přímý pokyn tajemníka ÚV KSČ soudruha Bruna Köhlera. Nejen já, ale i stranicky dobře zorientovaný soudruh Jiránek a další poté pochopili, že kontakty Buchnera a jeho stranické smečky sahaly hodně vysoko. Jediným postihem Buchnera v rámci Národního muzea pak bylo, že nemohl dále zůstat v hudebním oddělení, takže byl převeden do oddělení divadelního… (Kde je dnes archiv Výboru lidové kontroly ? Možná se v něm ony dva balíky a v nich obsažené historické hudebniny nacházejí dodnes !)

Následující léta mi bohužel překryla vzpomínku na to, že 1. března 1962 byl ve Svazu skladatelů komisionelně sepsán Protokol o předání materiálů z Národního muzea s. Tomislavem Volkem do úschovy hudebně vědecké sekci Svazu čs. skladatelů, který spolupodepsali dr. Jaroslav Jiránek, dr. M. K. Černý jako předseda historické komise SČS a dr. Milada Ladmanová jako tajemnice hudebně vědecké sekce. Fotokopii uvedeného dokumentu připojuji k tomuto sdělení. O čem vypovídá ? Mj. o tom, že u soudu lhal nejen Egervári-Buchner, což bylo možno očekávat, ale i svědkyně dr. Jana Fojtíková, tehdejší vedoucí historického oddělení Muzea české hudby, což bylo pro mne zcela neočekávané. U Městského soudu totiž vypovídala jednoznačně ve prospěch Buchnera. Mj. takto: „…Já jsem nezjistila, že by v době svého působení napáchal žalobce značné škody, spíše opak je pravdou. Je naprosto regulérní a normální postup, že se v muzeích dávají určité materiály do sběru […]. Ještě uvádím, že postup a metoda svozů konfiskátů do hudebního odd. je velmi dobře dokumentován …“

Obdobně pí Fojtíková ve své výpovědi obhajovala i další těžká provinění Buchnera. On totiž nejen poslal velké nákladní auto historických hudebnin a cenných tisků do stoupy, ale pokynem „smíchat nově zpracovávané fondy dohromady“ se dopustil dalšího závažného porušení předpisů. Tím, že dal celou řadu historických fondů soustředit do jednoho jediného, uspořádaného abecedně, zlikvidoval vědomost o provenienci všech těchto smíšených hudebnin atd. Jeden z důsledků: Buchnerem způsobené rozrušení fondů musel pak po několik let [!] napravovat jeden výhradně k této práci vyčleněný pracovník musea (dr. Jaroslav Machovský). U cca 8000 hudebnin musel pracně rekonstruovat jejich provenienci a zjišťovat, z kterých fondů pocházejí. Závažnost tohoto Buchnerova provinění by bylo možno vyjádřit i finanční částkou, rovnající se souhrnné výši platu dr. Machovského za léta jeho práce na uvedené rekonstrukci fondů. Svědkyně a odbornice dr. Fojtíková však u soudu toto Buchnerovo provinění neuvěřitelným způsobem bagatelizovala: „P. Dr. Machovský nenapravuje chyby, které způsobil žalobce, žalobce žádnou chybu nezpůsobil, znovu opakuji, že jsme muzeum a nikoliv archiv. Pokud žalobce postupoval tak jak postupoval, tj. podle abecední řady, bylo to naprosto správné, z tehdejších hledisek.“ Protože já jsem psal také o tom, že Buchner zlikvidoval i rukopisný lístkový katalog lobkovické sbírky, přepečlivě vypracovaný lobkovickým archivářem (a dlouholetým zasloužilým činovníkem Mozartovy obce dr. Vratislavem Blažkem blahé paměti), vydala k tomu dr. Fojtíková toto svědectví: „Vím, že snad někdy existoval lístkový katalog Lobkovické sbírky, nevím zda tento katalog přišel spolu se sbírkou a nevím, kde se nalézá.“

Zápis výpovědi dr. Fojtíkové pak je ukončen strohým rozhodnutím soudkyně: „Další otázky žalovaného, které nesouvisí s projednávanou věcí, týkající se zcela odborných záležitostí, se nepřipouští.“ Ve zdůvodnění rozsudku pak stojí, že „především“ na základě výpovědi dr. Buchnera a s ohledem na „výslech svědkyně PhDr. Fojtíkové“ bylo rozhodnuto, že žaloba byla „podána právem“ - a Volek byl odsouzen.

Když jsem se o několik dní později potkal s dr. Fojtíkovou v muzeu, řekl jsem jí, že mi připravila jeden z největších šoků mého života. „Proč jsi tak lhala?“ „Bylo mi odporné, že ty, muž v plné síle, jsi napadl starce…“ (Podobně se ostatně vyjádřila už i u soudu.) Tedy: starcům - i těm, kteří žalobou napadají jiné - budiž vše odpuštěno? Také stanovisko... (Po pádu totality se do něj zamilovala KSČM.) Paní Fojtíková se na základě takového stanoviska rozhodla v rámci své svědecké výpovědi pro nepravdivá tvrzení… Že pak byl i její vinou odsouzen někdo, kdo se ničím neprovinil, kdo jen plnil svou profesionální povinnost, to už jí zřejmě nevadilo. Navíc se tak zachovala ke kolegovi, který ji předtím uvedl do beethovenovského výzkumu a u studie, kterou od prvního do posledního slova napsal sám, ji uvedl jako spoluautorku. Z vděčnosti, že mu jako pracovnice muzea umožnila přístup k Beethovenovým skladbám v lobkovické sbírce hudebnin… K spoluautorství té studie se hrdě hlásí dodnes, a protože v Německu editoři jména autorů v publikovaném sborníku seřadili abecedně, stojí jméno této dámy na prvním místě studie, z níž nenapsala nic…Zato se skutečnému autorovi oné studie po čase odvděčila po svém …

Odborná veřejnost dostává nyní zveřejněním onoho soupisu mnou zachráněných hudebnin možnost posoudit jak Buchnerův čin, tak svědectví dr. Fojtíkové. V seznamu nepřehlédne 12 anonymních koncertů, zlikvidovaných jen proto, že v jejich hlasech chyběl sólový part. Nepřehlédne, že Buchner ničil i materiály z lobkovické sbírky ! Viz "Divertimento" s razítkem "Roudnický archiv knížat z Lobkovic" a dále instrumentální party, z nichž některé rovněž nesly lobkovické razítko. Nemilosrdně rozhodl odvézt do sběru Haydnovu mši, anonymní balety a velký balet Asplmayerův Agamene (= Agamemnon venge, proslulý ve své době i choreografickou spoluprací Noverrovou). A což ta Haendlova pašijová hudba z České Kamenice, to mohl být na našem území zcela raritní opis !

Jako hudební historik, který se po léta obírá historií italské opery 18. století v českých zemích, který po převratu vedl na fakultě seminář, věnovaný tomuto u nás dlouhodobě zanedbanému tématickému okruhu, mohu jen stěží uchovat chladnou mysl, když na seznamu Buchnerem ke zničení určených hudebnin čtu následující údaje: jeden „akt italské komické opery bez názvu“, italské árie „Infelice sventurata“, „Tu lo sai“, „Se mi vedo“, vokální party „Enea turno Lavinia“. Požádav o pomoc svoji doktorandku Mgr. Miladu Jonášovou, která dnes vládne podstatně lepší evidencí operních textů z 18. století než já, zjišťuji, že v případě „Infelice sventurata“ se mohlo jednat nejspíše o árii Beatrice z opery Josepha Haydna Infelice sventurata, o jejíž případné znalosti v Čechách nevíme nic, nebo o árii Lauretty z Naumannovy opery La dama soldato, která u nás prováděna byla. Pro výzkum by ovšem byly oba poznatky velmi cenné. V případě další árie se patrně jedná o árii Giannina „Tu lo sai che ti vuò bene“ z Gassmannovy opery L´Amore artigiano. V dalším případě mohlo jít - dle Jonášové - o árii „Se mi vedi a far l´amore“ z opery Pasqualla Anfossiho I viaggiatori felici. Další zničená hudebnina mohla pocházet z opery Pietra Guglielmiho Enea e Lavinia. Dále by neměl nikdo přehlédnout, že Buchner dal do stoupy dokonce i party Gluckovy první verze jeho komické opery La rencontre imprévue (1764), figurující na seznamu pod názvem Les pèlerins de la Mecque. (Nebo se jednalo o instrumentální úpravy této opery ?)

Do stoupy poslal Buchner i významné publikace, ale dr. Fojtíková by při svém stanovisku zřejmě omluvila i to, třebaže na Vysoce ceněné knize Fr. M. Böhmeho Altdeutsches Liederbuch byla razítkem vyznačena i provenience, tj. že kniha pocházela z knihovny pražské provincie redemptoristů. Prohlásila přece u soudu: „…uvádím, že postup a metoda svozů konfiskátů do hudebního odd. je velmi dobře dokumentován“ a dále: je naprosto „normální postup, že se v muzeích dávají určité materiály do sběru“. A je to !

Otřesné ochuzení našeho hudebněhistorického výzkumu, které způsobil horthyovský kolaborant Egervári alias komunista Buchner, a které je publikovaným soupisem postiženo tak asi jednou setinou jeho skutečného rozsahu, potrestáno nebylo. Odsouzen byl Volek, který o Buchnerových ničivých akcích psal. A dále psáti bude. Postupně budou na těchto stránkách publikovány i další dokumenty o Buchnerovi-Egervárim a uvedeném soudním sporu.

Dodatek ke svědectví dr. Fojtíkové:
V archivu na zámku v Nelahozevsi, kde je dnes uložena Lobkovická hudební sbírka, je vedena také evidence o tom, jak byla tato sbírka z Národního muzea vrácena. I z této evidence jednoznačně vyplývá, jak nepravdivé svědectví podala dr. Fojtíková u Městského soudu. Národní muzeum totiž nepředalo do Nelahozevse (do 2006) mj. následující historické hudebniny z Lobkovické sbírky:

XD 11         W. A. Mozart: (Figarova svatba, dobový opis partitury ve 4 svazcích )
X H 133      Ferdinand Lobkowitz […] Jägerliedeer für Waldhorn-Quartett, […] , Prag, s.a. (party)
X I 80         (?) 5 Quartette, Ms., s.a. hlasy
X K 52-67   Ant. Cartelieri - Arie
X L 68        F. Paer: Douze Ariettes Italiennes avec accomp. de Piano, Paris
X M 72       A. Diabelli: Trois Sonates pour le pianoforte, Oe. 152, Vienna
X M 132     J. M. Hummel: Grosses Konzert in As Dur für Pianoforte, Op. 133, Wien atd.

Vedle toho nebyla vrácena řada libret (X A 57), divadelní ročenky 1856-60, Mayerův vídeňský divadelní almanach 1852-57 atd.. Na zásadní otázku nevrácených houslí od Stainera snad ještě dojde. Tolik ve zkratce o hodnotě svědectví dr. Fojtíkové ve prospěch Egervariho, alias Buchnera proti Volkovi.