vstupni

Pohroma jménem Lukáš Hurník

Být po předcích nositelem úctyhodného jména obvykle potomkům velice usnadňuje jejich vlastní životní dráhu. Kolik takových případů máme jen v českém umění! Generační produkce tohoto typu většinou bohužel jen cizopasí na zděděných ctěných jménech, bez nichž by byla v davu přímo k nedohledání… Zcela bezzáslužně a v marnotratném pohodlí se tak mohla rozjíždět životní dráha syna velkého malíře Alfonse Muchy, který se posléze za komunistického totalitního režimu zabydlel i v odporném posluhování StB. Nebo: kolik podpory je po léta z mnoha stran vršeno na v Česku zanechané syny světově proslulého filmového režiséra Miloše Formana, kteří při vyhledávání příležitosti k uplatnění celoživotně tristně přelétávají sem a tam! Jako nositelé jiného jména by se svým nadáním sotva uživili. A hudební sféry se nejvíce dotýká, jak se už před léty a bez skutečných vlastních zásluh zabydlel ve funkci šéfa rozhlasové stanice Vltava syn skladatele a spisovatele Iljy Hurníka. Přitom nelze nekonstatovat, že skutečným rozhlasákem se ani za léta tamějšího výsadnického pobývání nestal! Druhogenerační a bezzáslužný nositel jména Hurník se na Vltavě nikdy nestal ani inspirujícím šéfem, a nakonec ho nelze charakterizovat ani jako fundovaného údržbáře, který by sice nic nového nevymyslel, ale dokázal by alespoň udržet zdárné dílo předchůdců. Nikoliv, Lukáš Hurník přímo mnohé sám poničil a v rozhlasovém světě funguje už delší dobu spíše jako zhmotnělá překážka. Tu trochu vlastní invence, kterou měl, už dávno vyčerpal a k povinnosti vyloučit z provozu Vltavy „naničhodníky“ a shánět pro ni nové kvalifikované síly se stavěl asi jako lenochod. Naprosto mimořádně mu totiž mezi podřízenými na Vltavě vyhovovaly právě ty staré, jemu na revanš vždy ochotně posluhující staré komunisté kádry typu Rumla, Vítka a Kvěcha. (Neudržitelného omezence z téže stranické líhně Broma nakonec ohleduplně přesunul na jednu příbuznou stanici). Neméně smutné je sledovat, jak – musí-li už někdy před mikrofon - po léta jen simuluje i jakousi intelektuální zdatnost, zapomínaje přitom, že dlouhodobé opakování stejných řečnických triků – a o nic jiného v jeho vstupech už obvykle nejde – ztrácí na účinnosti.

Funkce šéfredaktora stanice Vltava, kterou LH už řadu let v Českém rozhlase zastává, vyžaduje i dost rozsáhlé vzdělání. A to je jedna z (tajených) Achillových pat Hurníkových. Kde a jak si pořídil to své? Uvádí se, že je produktem pražské pedagogické fakulty. Přitom se např. v jeho hesle v Českém hudebním slovníku osob a institucí – na internetu – zájemcům nenabídne ani tak banální informace, na základě jaké disertace získal zamýšlený pedagog Lukáš Hurník roku 1999 (v 22 letech) svůj doktorát. (Nemohl by to někdo k pobavení lidstva zjistit a někde tento elaborát vydolovat? Nejde o nějakou další „plzeňskou manýru“? Hurníkovo počínání a leckteré jeho pořady v rozhlase by tomu nasvědčovaly…). Uvážíme-li, že žádná další studia vykázat nemůže, tak je to skutečně obdivuhodná kariéra…V Německu se takovým fenoménům klade do úst výrok Die Uni, das bin ich! (Universita – to jsem já!) Ve svém 5. kritickém dopise rozhlasovým Vltavanům jsem psal o LH jako o „nebezpečně sebeokouzleném funkcionářském egu“ a apeloval jsem na profesionálně zdatné pracovníky této rozhlasové stanice: „Doporučte mu prosím k přečtení aspoň novou stať G. Weiraucha ve Spiegel-on-line ze 17. 12. 2010 Narzisstische Hochschulchefs – Die Uni, das bin ich! Dočetl by se v ní o takových, jako je on sám, a jak mohou být bytosti toho druhu pro chod institucí nebezpečné. Mj. svým častým postojem Wenn eine Idee nicht von Ihnen ist, kann sie so gut gar nicht sein. (Nepochází-li nějaký nápad od nich, nemůže být ani moc dobrý.)“ –

V tomto i v dalších svých kritických e-mailech Vltavanům jsem označoval LH obvykle jako „Jeho vltavské Veličenstvo“, dnes pro něj nabízím výstižnější označení, byť jen v jazyku německém: "Der Gernegross", což se u nás překládá slovy velikáš či náfuka, přesnější by to bylo „rádobyvelikán“. Obírat se takovými bytostmi není nic příjemného, ale když neblahý vliv tohoto rádobyvelikána na kvalitu rozhlasové Vltavy není nikde řádně pojednán a do Týdeníku Rozhlas už nějaký posluchač stačil poslat chválu na Hurníkovu rozhlasovou činnost, je nutné promluvit.

Lukáš Hurník se na rozhlasovém vysílání Vltavy provinil mnoha podřadnostmi. Příklad z nejkřiklavějších, který mi zní v uších opakovaně jako jeden z jeho nejhrůznějších výroků: psal se rok 2014, nastoloval se další „Rok české hudby" a v jednom (reprizovaném!) únorovém sobotním programu zazněl z Hurníkových úst výrok, že s výjimkou Haydnovy a Mozartovy hudby je hudba klasicismu „Nuda!“ – Byl jsem tímto výrokem nejvyššího představitele české veřejnoprávní rozhlasové stanice, určené především po vzdělání toužícímu publiku, doslova šokován. Nedivte se. První dvousemestrovou přednášku, kterou jsem byl před více než půl stoletím jako mladý asistent prof. Očadlíkem pověřen připravit, byl „hudební klasicismus“. Krátce nato jsem dostal za úkol do nového vydání Černušákova Hudebního dějepisu aktualizovat kapitolu o hudebním klasicismu. O pár let později jsem byl pověřen napsat do hesla Tschechoslowakei v encyklopedii Die Musik in Geschichte und Gegenwart oddíl „Klassik“, po dalších pár letech napsat do České vlastivědy kapitolu Hudební klasicismus atd. Pro Český rozhlas jsem kdysi vypracoval jedenáctidílný cyklus Hudební klasicismus, a ještě nedávno u mne stanice Vltava objednala pro své webové stránky např. heslo Jan Václav Stamic atd. Ergo: pořádný kus svého profesionálního života jsem se lopotil s něčím, co je – dle Lukáše Hurníka – s výjimkou Haydnovy a Mozartovy hudby – „Nuda!“ Epocha, která dala evropské hudbě sonátovou formu, symfonii, nádherné koncerty pro různé nástroje atd., je pro Hurníka „nuda“…

Protože pro mne je pochopitelně věrohodnost prohlášení šéfa jedné veřejnoprávní rozhlasové instituce záležitostí přinejmenším nezanedbatelnou, volám i dnes po objasnění. Jeden z nás dvou je totiž nutně omezenec. Je jím současný šéf rozhlasové Vltavy nebo jeden hudební historik na neodpočinku? Ta otázka je pro mne důležitá. Pokud by měl pravdu vltavský šéfredaktor, tak jsem patrně promarnil pořádný kus svého života. Věnoval jsem roky něčemu, co státem placený rozhlasový funkcionář prohlašuje za nudu, tedy zřejmě za hodnotově podřadnou kulturní produkci…

Ovšem Lukáš Hurník se na vlnách „své“ Vltavy podobně „zaskvěl“ mnohokrát a nejrůznějšími způsoby. Příklad jiného druhu: 3. 5. 2014 řídil z vinohradského studia pražské komentáře při večerním přenosu představení Belliniho Puritánů z Metropolitní opery. Jeho duševní lenost už vykazovala takové rozměry, že se neobtěžoval si o díle samém aspoň něco málo přečíst a pak se o to podělit s posluchači, nikoliv, na práci si prostě jako správný šéf povolal řadu spolupracovníků. Jeho naprostý nedostatek smyslu pro rozhlasová specifika se však projevil i za těchto podmínek, když totiž hlavní slovo udělil nejprve opernímu scénografovi Danielu Dvořákovi. Ten mluvil sice ve srovnání s Hurníkem lidsky, ale scénograf není ten pravý, kdo má lidu rozhlasovému z Prahy objasňovat, čím se vyznačuje uvedená inscenace v newyorské MET, kterou sám neviděl. Navíc během své interpretační kariéry tuto operu také nikdy neinscenoval, takže k ní neměl vůbec co říct. To měl poté udělat redaktor Jindřich Bálek, přímo za tím účelem vyslaný do New Yorku. Dostal příležitost referovat do Prahy telefonicky, ale záhy byl přerušen poruchou. Po opětném navázání spojení mluvil sice dobře, ale dostával od nepřipraveného Hurníka tak hloupé otázky, že k nim nic pořádného říci nemohl. Jen trochu okamžité dojmologie, chválu pěvců a orchestru. S úžasem jsem tak zjišťoval, že pod vedením šéfa Lukáš Hurníka lze k významnému opernímu přenosu ze zahraničí poskytovat posluchačům Vltavy ještě mnohem horší servis, než ho při takových příležitostech po léta poskytuje Ivan Ruml. (O jehož „kvalitách“ jsem psal Hurníkovi et consortes zvlášť ve svém 4. kritickém dopise.) Ten je sice hloupější než LH, ale jako letitý rozhlasový praktik se pro takové záležitosti vždy zajistí pozváním dvou tří pomocníků, kteří si připraví povídání o skladateli a jeho díle, o vzniku rozhlasem přenášené opery, byla-li a kdy uvedena také u nás atd. Většinou to není uděláno nijak slavně, ale posluchači se přece jen něco dovědí. Protože v případě přenosu Puritánů se funkce organizátora skupiny pražských informátorů ujal sám velký šéf LH, nedověděli se takřka nic. Místo poskytování relevantních informací o Puritánech vymáčkl pak LH z D. Dvořáka chvalozpěv – trapně konvenční! – na rozhlasovou stanici Vltava... A když s tím host Dvořák po chvíli skončil, položil mu LH – o přestávce přenosu opery z New Yorku!! – otázku, „jak vidí budoucnost opery“… Duchaprázdnost tohoto šéfovského „rozhlasáka“ v oněch chvílích přímo křičela. Nemaje sám co povídat, ukončil Dvořákovým všeobecným plácáním činnost všech pražských komentátorů přenosu a čeští posluchači pak mohli ještě dobu poslouchat, co se tam na lince povídá v angličtině. Hurníkova Vltava už mlčela. Neměla co říct… Velice profesionální! –

Ještě horší důsledky než mnohdy podřadné Hurníkovy autorské aktivity ovšem měla skutečnost, že jeho vzdělanostní manka negativně postihovala i veškerou koncepční problematiku jemu do správy svěřené stanice. Tak je na jeho konto jako zásadní minus nutno připsat naprostou likvidaci pořadů o české a moravské lidové písni. Před jeho érou dostával tento staletý základ české hudebnosti v rozhlase zcela důvodně dosti veliký prostor a měl také trvalý ohlas u početného posluchačstva. Především regionální stanice Plzeň, Ostrava a Brno vytvořily v tomto směru nejen vhodné typy pořadů, ale po léta tam v nich působili jak věci znalí redaktoři, tak i vhodné soubory interpretů. Vzpomínka na takového Jana Rokytu je dodnes živá a plná vděčnosti. Skvělý hudebník, inteligentní a poučený, s rozhlasem a jeho specifickými možnostmi srostlý – radost poslouchat. Nebo: dudácké kapely a jejich zpěváci v programech plzeňské stanice! V brněnské stanici letité působení znalce folklóru Jaromíra Nečase atd. To všechno za éry Lukáše Hurníka zmizelo. A když byly opakovaně vyhlašovány Roky české hudby a LH v nich předsedal různým komitétům, ani v takových letech česká lidová píseň na Vltavě svůj prostor nedostávala. Přímo trestuhodná neznalost a neodbornost!

Když na začátku roku 2015 LH vyhlašoval změny ve struktuře vysílání Vltavy, rozhodl též o zrušení jednoho z typově nejvhodnějších rozhlasových pořadů, tj. půlhodinového Ronda, vysílaného ve všední dny dopoledne. Byl to svou povahou dokonale rozhlasový program, poskytující posluchačům elementární informace o nových nahrávkách. Ano, mnohé ze zařazených příspěvků byly vinou posuzovatelů nahrávek velmi problematické, ale to neznamená, že měl být takový pořad zrušen. Kvalitu příspěvků měl prostě hlídat vedoucí redakce Petr Veber (v tomto směru ovšem ještě lenivější vedoucí síla než LH). V každém případě informace o vydavatelském dění na poli hudebních nahrávek nepochybně patří mezi pravidelné rozhlasové programy. Tristní bylo, že Hurník si v náhradu vymyslel jiný typ Ronda, a to jako nedělní večerní dvouhodinovky. Vznikl tak pořad nevhodný rozsahem i časovým zařazením, protože má-li mít takový pořad o nových nahrávkách nějakou cenu, musí nutně obsahovat i kritické soudy, a k tomu se nehodí ani dvouhodinovka ani nedělní večer. Hurníkovy koncepční horory tím však nekončily, sobě podřízenou Vltavu toho roku deformoval dál a dál. Tak například na sobotní odpoledne vymyslel nový typ pořadu s pozoruhodným titulem a podtitulem: „Fortissimo. Koncert ze skladeb, které zatřásly hudebním světem.“ – Dominance laciné snahy po silném efektu z těchto slov přímo čiší. A také velká neznalost dějin hudby. „Hudebním světem“ totiž v celé evropské historii „zatřáslo“ – tímto výrokem je zřejmě míněno cosi jako „vzbuzení mimořádné pozornosti“ počínaje prvním provedením – opravdu jen minimum skladeb, a to až v průběhu mediálního 20. století. Takže ubozí autoři tohoto programu musí teď posluchačům tvrdit, že hudebním světem zatřásla např. Foerstrova Glagolská mše, Arenského houslový koncert, Fibichova Vesna, J. K. Nerudy koncert pro trubku atd…

Při úvaze o LH jako osobě s klíčovým vlivem na koncepci stanice Vltava a přínosnost jejích autorských výkonů nelze pominout ještě další výmluvný fakt, charakteristický pro myšlenkové těžiště tohoto letitého „Vltavana“: jeho rozsahově daleko největší autorský příspěvek pro tuto stanici byl cyklus Hovory o víně, který dlouhodobě vysílal od ledna 2007 spolu s Jiřím Mejstříkem a z něhož pak tihle dva výsadníci pořídili i knihu.

LH měl po celou svou rozhlasovou éru nepochybně představu, že je schopen zaujmout posluchače určitými pregnantními výroky. Ano, několikrát se mu to v počátcích jeho rozhlasové kariéry skutečně i podařilo. Pak však evidentní přemíra sebeokouzlení a naprosté intelektuální zlenivění vykonaly dílo zkázy. Připomeňme si tuto předčasnou Hurníkovu „únavu materiálu“ aspoň jednou ukázkou: když 3. 9. 2014 moderoval Telefonotéku se saxofonistkou Kateřinou Pavlíkovou, která mj. přednesla větu z jedné violoncellové suity J. S. Bacha, plácnul další ze svých laciných „mouder“ odborně nepoučeného šéfa: „Cokoli není autentické, je dnes vysmíváno“. Když pak ještě pronesl, že „Matoušovy pašije jsou dnes pro nás komorní hudbou“, tak už jsem raději s poslechem tohoto pořadu skončil…

V dané situaci musí posluchač mé generace znovu a znovu smutně vzpomínat na takové Hurníkovy předchůdce na vedoucích rozhlasových místech, jako byl např. dr. Miloslav Nedbal (1922–2009). Oč byli lidé tohoto typu vzdělanější a pro rozhlas a jeho posluchače přínosnější než tento laciný titulární šéfredaktor a naneštěstí i velkými rozhodovacími pravomocemi obdařený nositel váženého jména…! – Protože vím, že výroky tohoto druhu samy o sobě mnohé naše současníky nepřesvědčují, mají je za projev „staromilství“, vyhledal jsem ve svém archivu jeden písemný dokument jako doklad toho, jak kdysi vedení hudebního vysílání Čs. rozhlasu pečovalo o systematické budování autorského zázemí a růstu jeho kvalit! Připojuji tento dokument z 15. dubna 1964 o zorganizování dvoudenního semináře na konec tohoto příspěvku. A ptám se: dovedete si představit, že by něco takového dokázal pro věc samu vymyslet a zorganizovat tak pohodlný činovník jako je Lukáš Hurník?

A jak se máme v takové éře cítit my, oddaní a hluboce zainteresovaní posluchači rozhlasové Vltavy, když o povaze té naši „plavby“ rozhoduje na kapitánském můstku po léta takováto osoba! - Mimochodem: povšimli jste si té vnější podoby mezi Lukášem Hurníkem a Francescem Schettinem? Jako by se v případě LH jednalo jen o trochu mladší českou žvavou variantu onoho katastrofálně nezodpovědného italského kapitána Francesca Schettina, který 13. ledna 2013 navigoval loď Costa Concordia na ztroskotání a způsobil tím jak kolosální hmotnou škodu, tak především smrt 32 lidí… (Poznámka: Na internetu jsou snadno k nalezení celé galerie snímků těchto dvou „kapitánů“, stojí za porovnání…)

(Větší díl tohoto textu byl napsán před Hurníkovým odvoláním z funkce šéfredaktora stanice Vltava.)

13. 7. 2016 Tomislav Volek