vstupni

Před rokem jsem poslal Ministerstvu kultury, Státnímu fondu kultury, Nadaci Českého hudebního fondu, Nadaci Bohuslava Martinů a dalším přispěvatelům na provoz měsíčníku Hudební rozhledy několik dokladů o setrvale podřadné úrovni tohoto nejstaršího českého hudebního měsíčníku. Žádná z těchto institucí či organizací na můj email nezareagovala. V mediích zareagovaly pouze Lidové noviny, a to sloupkem redaktorky Jany Machalické „Škrabošky dolů“. A to bylo vše. Ergo – práce marná, protože v Hudebních rozhledech k žádné nápravě nedošlo. Když je vám 87, z toho vám spoustu života podlým způsobem ukradly dvě stupidní diktatury a v dnešní tzv. demokratické republice se to ve vládě, v dalších rovinách administrativy, správních míst a významných grémiích komunisty a jejich pohrobky zase jen hemží, snášíte marnost vynakládaného úsilí o nápravu mnohem hůř než kdysi v mladších letech. Když dnes někde usiluji o nápravu, nedokážu akceptovat neurčité naděje typu „za rok, za dvě léta“, chci prostě nápravu zažít. Takže nezaživ za celý rok sebemenší náznak nějaké nápravy, musím po zemi české spustit větší hlahol, zdáli povzbuzován chorálem našich předků: „…nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte“. Neboli: úředníkům a činovníkům, kteří spolurozhodují o poskytování státních peněz a dotací, musím pod jejich hradbami, za nimiž si v pohodlí hoví, zatroubit mnohem hlasitěji a dodat: pokud by to s nimi mělo dopadnout jako s těmi v Jerichu, nebudu jich litovat. Nuže tedy: vážený pane ministře kultury, pane ministře školství, páni náměstkové, správní radové a předsedové, činovníci s právem rozhodovacím, protože jste látku předchozí lekce evidentně nezvládli, musíme z ní některé důležité partie zopakovat a – pro větší pádnost – rozšířit ještě o další problematiku. V článku Jarolímková + Brom = Bankrot hudebního media (trvale dostupném na mých webových stránkách VIADONORE), jsem Vám napsal, že údobí od roku 1994, kdy Hana Jarolímková dosedla do křesla šéfredaktorky Hudebních rozhledů, představuje – z hlediska kvalit novinářské práce – to nejhorší údobí v historii tohoto už jednasedmdesátiletého periodika. Výběr z důkazů předkládám.

Žalovaná Hana Jarolímková, narozená 1959 v Liberci a „vystudovavší“ muzikologii u Mužíků za pouhé 3 roky (1984-1987), představuje jeden z nejhorších produktů z doby jejich panování na katedře hudební vědy FF UK v Praze. Nenadaná a nevzdělaná, charakteristický plod éry tzv. normalizace, byla před lety kýmsi – evidentně bez konkursu – postavena do čela nejstaršího českého měsíčníku. Intelektuálně a povahou svého šéfování v měsíčníku HR je typem normalizační „ženy za pultem“, proslavené v podání soudružky Jiřiny Švorcové. Jak jsem konstatoval už v minulém textu o jejím působení ve funkci, „za celou její éru v něm nebyl pojednán a analyzován jediný problém současného českého hudebního života.“ Navazuje na to dnešním textem prohlašuji, že za řízení Hany Jarolímkové Hudební rozhledy před českou kulturní veřejností soustavně zamlčují, že

1. …stav hudební výchovy v českém všeobecném školství je velice znepokojivý, jedna hodina týdně hudební výchovy na základních školách je neúnosně málo. Chce-li se někdo přesvědčit o povážlivé situaci na vyšších stupních, ať si zkusí prohlédnout notové sešity žáků kteréhokoliv ročníku. Pověst kantorské specializace „hudebkář“ je tristní…

2. …na muzikologických katedrách filosofických fakult v Praze a v Brně je už po léta praktikován neuvěřitelný úzus pověřovat jejich vedením nehabilitované odborné asistenty/ky, kteří/ré pak z titulu této funkce spolurozhodují nejen na jim svěřené katedře, ale v jejím jménu i v desítkách dalších grémií, ačkoli jim k tomu potřebné vědecké znalosti mnohdy naprosto chybějí. V Praze vedla zmíněnou vysokoškolskou katedru v letech 2012-2015 odborná asistentka dr. Lenka Hlávková (nar. 1974). Habilitační práci nepodala a musela po čase z vedení katedry odejít, ovšem na místo vedoucího katedry po ní nastoupil další odborný asistent, jistý dr. Marc Niubó (nar. 1971), první Španěl na místě pražského muzikologického ordinaria. A v Brně je situace ještě křiklavější: katedru tam od roku 2004 – tedy již 14 let – vede odborný asistent dr. Petr Macek (nar. 1967)! Kupodivu to vůbec nevadí rektorovi brněnské university a pedagogovi téže katedry Mikuláši Bekovi, který jinak štědře rozdává rady na všechny strany, což mu umožňuje i funkce místopředsedy České konference rektorů, a s touto výbavou kandiduje nyní i do senátu. Ani jemu, ani nikomu jinému v městě Brně zřejmě nevadí, že na stejné katedře je vedle rektora Beka členem pedagogického sboru jeden z agentů StB, který je ještě i ve svých 77 letech dále placen jako profesor. Jsem nesmírně zvědav, jak bude Bek tyhle věci vysvětlovat v kampani za zvolení do senátu…

3. …v čele Českého muzea hudby stojí od 2010 Ital Emanuele Gadaleta, jehož přehled odborných prací už má brzy převýšit číslovku 1! Nepochybně to skvěle vyhovuje jeho podřízené Evě Paulové, kdysi agentce StB („Anna“), nyní v „Oddělení správy, evidence a péče o sbírky“, která se nemůže vykázat žádným hudebním studiem, natož nějakými vlastními muzikologickými studiemi…

4. …16 let plánovaná nová kritická edice díla Antonína Dvořáka v nakladatelství Bärenreiter, na jejíž zpracování pobíral autorský team v Akademii věd pod vedením neschopné Jarmily Gabrielové (nar. 1948) mnoho milionových grantů a podpor, nebyla dodnes vůbec ani zahájena...

5.…I v důsledku tohoto ostudného selhání má nyní zaniknout současné muzikologické pracoviště v Akademii věd ČR. Hudební rozhledy po léta ignorují i tuto velezávažnou problematiku! (Chápu ovšem vaši námitku, co by k tomu mohl muzikologický laik typu Jarolímková asi říct…) Měsíčník Harmonie se tohoto superproblému alespoň dotkl ve svém 6. čísle starostlivým zamyšlením svého šéfredaktora dr. Stehlíka: „… Horší zprávou je však blížící se zánik Kabinetu hudební historie (KHH), pražského muzikologického pracoviště, jež je od roku 2003 součástí Etnologického ústavu Akademie věd.“ Jarolímková v Hudebních rozhledech ignoruje i tuto vysoce znepokojující záležitost, za níž stojí jako hlavní viník už zmiňovaná dr. Jarmila Gabrielová, dodnes na onom pracovišti AV ČR zaměstnávaná, stejně jako je nadále zaopatřovaná na muzikologické katedře FF UK. Tam je ostatně držitelkou jedinečného vytrvalostního rekordu: bere tam plat od roku 1972! 46 let! A pak že se KSČ po pádu svého režimu nedokáže o své lidi postarat… - Co kdybyste, paní šéfredaktorko Jarolímková, za touto naším státem nejdéle a nejlépe placenou muzikoložkou zašla a položila jí pár otázek typu „Jak dlouho ještě?“, nebo „Kdy vyjde vámi připravený a od roku 2004 Vámi v médiích slibovaný svazek nové kritické edice díla Antonína Dvořáka?“, nebo „Kterým svým dílem jste přilákala to úžasné kvantum dnešních zájemců o studium hudební vědy?“ Číslo Hudebních rozhledů s takovýmto rozhovorem by šlo na dračku…

6.…jiný neřešený horor současné muzikologie představují mnohá hesla brněnského Českého hudebního slovníku osob a institucí a jeho verze on line. Platí to o většině hesel o osobách, které stály v letech 1948-1989 jako komunističtí dravci-kariéristé na vedoucích místech českých hudebních institucí. Kdo nevěří, ať si přečte např. hesla nabalzamovaných funkcionářů Sychry, Bajera, Jiránka, Buchnera, Kučery (Václava) etc., v jejichž případech byla redakcí přímo virtuózně uplatněna metoda: co se do jejich dnešního „pozitivního“ pojetí nehodí, to zamlčíme. Za státní peníze tak při brněnské muzikologické katedře vzniklo jakési úhledné Mauzoleum české marxistické muzikologie on line. K provedení důkazu navrhuji uspořádat round table o této problematice, na němž jsem ochoten sám čelit celé redakci tohoto slovníku...

7. …ani festival Pražské jaro a ani Česká filharmonie nemají už delší dobu žádného dramaturga, takže jejich páni ředitelé – Roman Bělor a David Mareček – mají svou vládu nad existencí a programovou náplní těchto organizací o to jednodušší, že jejich osobní „obchodní spolupráci“ s mocnými hudebními agenturami, které i pro Prahu obstarají (ve svém zájmu) programy a interprety všech velkých akcí, nikdo „nenarušuje“…

8. …tzv. Deylovu konzervatoř (na níž jsem i já po léta učil a zažil na ní několik vynikajících kantorů i velice nadaných žáků) už několik let ničí a rozvrací ministerstvem dosazená a všestranně neschopná ředitelka Naděžda Ostřanská. Tento smutný fakt musela veřejnosti nedávno odhalit televize Prima, ale ani o tento prasklý vřed českého hudebního školství se „žena za pultem“ v Hudebních rozhledech nezajímá…

Jestliže první část dnešní lekce poukázala na redakcí HR zamlčované bolestné problémy našeho hudebního života, ve druhé budou neprofesionální výkony šéfredaktorky Jarolímkové demonstrovány na ukázkách podřadnosti publikovaných textů.

Nejodpudivější skupinu podřadných textů představují autorské plagiáty. V HR se dlouhodobě objevují v různém rozsahu a různého typu. Z letošního ročníku se ten nejtrapnější (mezi mnou zjištěnými) nachází ve 4. čísle, a to dokonce jako jeho úvodní stať. Na stránkách 3-4 tu HJ otiskla text Aleny Sojkové Iván Fischer: Rutina je zabiják hudby, vyvolávající svou úpravou dojem rozhovoru této autorky s maďarským dirigentem Fischerem. Ve skutečnosti je však zmíněná stať zkráceným zněním rozhovoru Stephena Mosse, který vyšel v londýnském deníku The Guardian dne 12. srpna 2016 a který lze vyhledat i na internetu. V HR je tento zdroj zatajen, takže máme co činit s novinářským podvodem nejnižší kategorie. A protože HJ zápasí v každém čísle HR s problémem, jak je celé zaplnit, nacpala hned za citovaný plagiát na stránku 4 ještě text nadepsaný „Ivan Fischer (1951)“, v němž je většinou zopakováno to, co už bylo řečeno v textu podepsaném A. Sojkovou.

Protože odborně kvalifikovaných přispěvatelů má HJ dlouhodobě málo, sahá po kdejakém psavci. Klasický příklad: už osm let (!) vyplňuje HJ dvě stránky každého čísla HR „cyklem“ Portréty velkých klavíristů 20. a 21. století. Nemajíc mnohdy pro tuto rubriku k dispozici příspěvky autorů kompetentních (Vít Roubíček, Miloš Pokora aj.), najala pro ony dvě stránky do 3. čísla letošních HR rozhlasovou multiplikátorku Jana Vašatovou. Někoho, komu je svět klavírní tvorby a jejích interpretů na hony vzdálen, ale kdo sáhne po každém nabídnutém přivýdělku. Takže když u ní Žena za řídícím pultem měsíčníku HR objednala text o Yefimovi Bronfmanovi, vyhlodala do něj Vašatová s nebývalou drzostí z internetu a z oficiálních webových stránek Bronfmanových celé pasáže, z nichž smontovala text, který je povětšinou k nečtení. Od samého začátku „svého“ textu podvádí, neuvádějíc žádné zdroje:

„Yefim Bronfman je natolik výrazná postava – a to nejen umělecky –, že vstoupil dokonce do literatury. Philip Roth v knize Lidská skvrna zmiňuje zážitek hlavního hrdiny z jeho koncertu: Pak se objeví Bronfman. Bronfman brontosaurus! Mr. Fortissimo!“

Plagiát. Stačí otevřít Bronfmanovo heslo v anglické verzi Wikipedie nebo Bronfmanovy oficiální webové stránky:

„Although in his book “The Human Stain” Roth […] writes: “Then Bronfman appears. Bronfman the brontosaur! Mr. Fortissimo!“

A když upatlávaný text nebyl pořád dosti dlouhý, neváhala Vašatová přetáhnout do „svého“ textu celou pasáž z Bronfmanových webových stránek o jeho častých koncertních partnerech

„Mr. Bronfman works regularly with an illustrious group of conductors, including Daniel Barenboim, Herbert Blomstedt, Semyon Bychkov, Riccardo Chailly, Christoph von Dohnányi, Gustavo Dudamel, Charles Dutoit, Daniele Gatti, Valery Gergiev, Alan Gilbert, Mariss Jansons, Vladimir Jurowski, James Levine, Zubin Mehta, Riccardo Muti, Andris Nelsons, Yannick Nézet-Séguin, Sir Simon Rattle, Esa-Pekka Salonen, Jaap Van Zweden, Franz Welser-Möst, and David Zinman. […] Always keen to explore chamber music repertoire, his partners have included Pinchas Zukerman, Martha Argerich, Magdalena Kožená, Anne-Sophie Mutter, Emmanuel Pahud and many others“,

přičemž zčeštila pouze úvodní a závěrečná slova, zdroj svých informací zase neuvedla...

Ale kdyby jen to! Multiplikátorka sice neopomněla převzít z českých časopisů zmínky o Bronfmanově vazbě na Rudolfa Firkušného, o jeho koncertech v Praze a umělecké spolupráci s dirigentem Radkem Baborákem, s Jakubem Hrůšou ad., ale při opisování z cizojazyčných textů nadělala spousty chyb. Tím, že si ani sama pro sebe neujasnila takovou „drobnost“, jakou je rok Bronfmanova narození (1958), vytvořila několik nesmyslů, jež Jarolímková samozřejmě nebyla schopna odhalit a opravit. Příklad: z textu „In 1991 he gave a series of joint recitals with Isaac Stern in Russia, marking Mr. Bronfman’s first public performances there since his emigration to Israel at age 15” spatlala dvojice Vašatová- Jarolímková pro české čtenáře tento okouzlující nesmysl: „Od prvních veřejných koncertů, které podnikl ve svých patnácti letech s Isaakem Sternem v Rusku po své emigraci do Izraele...“ - Ani Rafael Brom by to nedokázal půvabněji…

Přitom elementární poučení o charakteristických rysech osobitého interpretačního umění klavíristy Bronfmana hledá čtenář v textu Vašatové marně. Když pak v různých výčtech jeho nahrávek čte dvakrát paušální údaj „Prokofjevovy klavírní sonáty“, je mu jasné, že Vašatová vůbec neví, o čem mluví. Prokofjev má celkem devět klavírních sonát a snad polovina z nich je hráčsky tak obtížná, že nikdo na světě je nenahrál dvakrát, samozřejmě ani Bronfman ne. – S prominutím: v této věci nedokážu být neosobní. Jako vděčný obdivovatel Prokofjevovy tvorby jsem si v roce 1961 koupil v pražské prodejně Sovětské knihy za 38,50 Kč v plátně vzorově vázaný svazek С. Прокoфьев – Сонаты для фортепьяно. Přehrát si z nich – studijně ve skrytu pokojíka – jsem byl schopen jen některé partie ve volném tempu z 3.–5. sonáty. Jak omamně však na mne ta hudba v době dominance socialistického realismu působila! - Poslední tři sonáty platí po léta za „nehratelné“. Díky Bronfmanovi je však dnes všech devět Prokofjevových sonát dostupno k poslechu dokonce i na internetu. Nemylme se ovšem, ten proces Bronfmanova nahrávání Prokofjevových sonát měl několik fází a započal prvním CD s výběrem čtyř sonát už 1990! A kromě toho: nahrávky i těch „nehratelných“ přestavují v určitých směrech jen velmi cenný „orientační záznam“. Jednak Bronfman zatím plně nepronikl do nezaměnitelného stylu Prokofjevova mužného lyrismu, a jednak tento umělec není právě velmistrem úhozové kultury… –

Další maléry HR za šéfredaktorky HJ se týkají velice častých chyb v tisku. Mezi méně alarmující patří např. dvojí otištění týchž řádků, jako se stalo např. v letošním č. 6, v němž byly na straně 7 znovu otištěny dvě řádky ze strany 5. Nikoho druhého nemůže HJ v té věci vinit, stalo se tak v jejím rozhovoru s Ivanem Klánským… Zato nejpodařenější lapsus v této kategorii tiskových malérů stál opravdu za to: byl celostránkový! V č. 2 letošního ročníku vyšla za stránkou 38 – s neodolatelným nadpisem nekonečného seriálu Nejvýznamnější zahraniční festivaly IV – II. Festspiele Baden-Baden, Baden-Baden /sic!/, Německo – stránka bez čísla, potištěná referátem o Konferenci pro varhany 2017 a reklamou, což pak bylo čtenáři dopřáno ještě jednou na str. 55 uvedeného čísla. Dočíst si zmíněný článek o Festspiele Baden-Baden, Baden-Baden redakce později nabídla na svých webových stránkách, ale vyhledávejte to, když autor těchto článků fotograf Pavel Horník píše tak ošklivou češtinou… A navíc dělá i věcné chyby, které nikdo v redakci neopravuje, kupříkladu: divadlo v Baden-Baden bylo otevřeno Berliozovou operou Beatrice a Benedikt už v roce 1882, nikoliv 1884.

Jeden typ tiskových lapsů si Jarolímková předem naorganizovala pro každé číslo, a to ve spolupráci s redakčním grafikem. Těch nudných neaktuálních seriálů, kterým říká „studie“ a plna bezradnosti protahuje jejich pokračování i řadou ročníků HR, si totiž pořídila tolik, že se jí jejich titulky do sloupce s obsahem čísla prostě nevejdou, a proto jich musí vždycky (!) několik vypustit. Nejčastěji to v tomto směru odskákávají právě příspěvky uvedeného Horníka, což má z hlediska Jarolímkové nesporně logiku: tento všestranně nekompetentní autor je rád, že jeho nudné texty vůbec někdo tiskne a tak si určitě nikdy nikde nebude na redakční postih stěžovat… Na ukázku: v č. 4 vypadl z obsahu čísla Horníkův text o festivalu v Szegedu a Vytlačilův článek o Antonínu Reichenauerovi, v č. 5 odkazy na V. příspěvek VI. ročníku seriálu Z historie a současnosti muzikálů a na V. příspěvek z cyklu Žánrové obrázky z dějepisu českého jazzu, v č. 8 další Horníkův „festivalový melouch“ o třech rakouských letních festivalech a Kouřilovy Žánrové obrázky z dějepisu českého jazzu atd.

Další – v tomto případě ovšem nezamýšlený – „nekonečný seriál“ v produkci HR představují věcné chyby soudružky šéfredaktorky v jejích úvodnících. Při jejich četbě se mnohdy vnucuje otázka, jak mohl takový člověk vůbec udělat maturitu! Malou přehlídku tohoto typu malérů lze začít hned prvními větami 1. čísla letošního – sedmdesátého prvního - ročníku HR: „Máme za sebou náš první jubilejní rok, kdy časopis Hudební rozhledy vycházel ve svém 70. ročníku.“ Moc hezká čeština a navíc objevný výrok, že 70. ročník byl „první jubilejní“. Na konci téhož odstavce je tato pozoruhodná myšlenka ještě pozoruhodněji rozvedena: „Protože se však jedná – podobně jako např. v případě festivalů – o projekt, vycházející (nebo pořádaný) v jednotlivých ročnících, v tomto roce ho čeká ještě jedno jubileum: a to sedmdesát let od jeho založení.“ – Mohl by nám někdo laskavě přetlumočit, co asi tak soudružka šéfredaktorka chtěla čtenářstvu HR těmito řádky sdělit?

Ačkoliv jsou v redakci HR i vysokoškolští pedagogové – Jan Vičar se může dokonce honosit titulem universitního profesora – nikdo z nich evidentně nevzdělanou Jarolímkovou nikdy nekoriguje. Nebo na to nemají? Např. když se v úvodníku č. 3 rozepíše o „vlastních sestřenicích“ Marii Stuartovně a Alžbětě I., a vůbec jí (a jim) nevadí, že těmi by byly jen v případě, že by mezi jejich rodiči existovala ta či ona sourozenecká příbuznost, což nebylo. Marie Stuartovna jakožto dcera skotského krále Jakuba V. a Francouzsky Marie de Guise nemohla být sestřenicí Alžběty I., dcery Tudorovce Jindřicha VIII. a Anny Boleynové …

Takové a podobné – mnohdy až do nebe volající – projevy nevzdělanosti HJ zůstávají bez námitek redakčního kolektivu i naší odborné veřejnosti už po léta. Za jeden z mnoha dalších případů volím závěr úvodníku 8. čísla letošních HR, pozoruhodný jak volbou problematiky, tak jejím výkladem:

„Závěrem snad jen několik slov o původu hudby a hudebních nástrojů. Jak lze vcelku očekávat, hudba se zrodila z magického rituálu a za nejstarší umělecký projev bývá velmi často považován tanec, původně vlastně „taneční rituál“ například k přivolání deště, zajištění lovné zvěře apod. Zrod hudebních nástrojů je ještě zajímavější, dalo by se říci, že ten má kořeny dva – rituální a válečný. Pozůstatkem „rituálním“ jsou zejména bicí nástroje či různá chřestidla, zvonce apod. Koneckonců i varhany dlouho plnily dvě funkce – náboženskou a uměleckou. Válečný původ – ač to mnohé z nás jistě nikdy nenapadlo - mají naopak strunné nástroje […]. Housle, viola, kontrabas, harfa a další z této „nástrojové rodiny“ mají svého předchůdce v „hudebním luku“, známém zejména v subsaharské Africe a Jižní Americe. Na rozdíl od zbraně staré zhruba 25 000 let se tětiva „hudebního luku“ nepoužívala k zabíjení, ale k hudebnímu projevu (prostřednictvím prstů nebo klacíku): jako rezonátor sloužila lidská ústa, jimiž procházela právě tětiva – a to tak, že ústa zůstala pootevřená.“ –

Doznávám, že po četbě tohoto textu i má „ústa zůstala pootevřená“… A po ruce žádný luk, jehož „tětiva by se dala použít k zabíjení“ …

Jestliže texty tohoto druhu jsou doslova pohanou intelektuální prestiže české hudební publicistiky, pak pro nás, kdo jsme léta komunistického režimu prožívali v neustálém ponižování, je ještě horší zažívat v roce 2018, jak HJ už zcela bez rozpaků využívá měsíčník Hudební rozhledy k šíření normalizační komunistické mentality. Už v úvodníku letošního 1. čísla HR napsala slova o „temných“ 50. letech a o „úpění“ pod tvrdou rukou stalinských nohsledů skutečně do uvozovek, aby vzápětí s chutí rozvedla myšlenku, že na konci 80. let „…jsme se však dostali do područí jiné závislosti: a to neméně zatěžující a stresující, do závislosti ekonomické“. – Toto je postoj státem placené šéfredaktorky hudebního měsíčníku v ČR roku 2018! Lze snad přehlédnout, že činovnice tohoto druhu patří evidentně do ideového okruhu komunistické učitelky základní školy a 2010–2017 poslankyně KSČM Marty Semelové…?

A kdyby jen to! K prezentaci jejího politického postoje slouží HJ v poslední době i v HR publikované nekrology. Například v č.5/2018 je otištěn nekrolog komunisty Otomara Kvěcha (1950–2018) z pera komunisty Jiřího Štilce. Unést se dá žánru odpovídající povídání o skromném, neokázalém, vzácném člověku atd., ale pokud se napíše, že „patřil k nejvzdělanějším hudebníkům naší současnosti“, tak je to křiklavá lež. Jestliže ji napsal pedagog HAMU, vykazující se vizitkou prof. PhDr. Jiří ŠTILEC, CSc., je to nejen další doklad jeho nízké profesionální úrovně, ale i toho, kolik stránek našeho kulturního a vysokoškolského života je v současnosti poznamenáno profesionálním úpadkem.

Nevzdělanecky plácat nesmysly soudruhu Kvěchovi dlouhodobě umožňoval intelektuální lenochod Lukáš Hurník ve funkci šéfredaktora rozhlasové stanice Vltava. Už před deseti lety jsem ve svém 2. kritickém dopise Hurníkovi (viz VIADONORE, rubrika Rozhlas) kritizoval Kvěchovo křiklavé nedouctví, předvedené např. v pořadu Da capo. První část rozjímání Lukáše Hurníka a Otomara Kvěcha nad pojmem tónina. Kvěch v onom pořadu pronesl mj.: „…skladatelé vždycky hledají nějaký návod, jak vyjádřit to neb ono. Jedním z těch prostředků je právě používání tónin. Takový otec toho snad je Ludwig van Beethoven a jeho tvorba. U něj se dokonce mluví o filosofii jednotlivých tónin.“ […] „Tóniny postavené na cis jsou velmi vzácné. […] Skladeb není tolik, aby si vytvořily nějakou jednotnou filosofii nebo jednotný kádrový profil.“ Atd. – Neinformovaným ocitujme pro konfrontaci s tímto blábolem aspoň jednu větu z více než staleté práce H. Aberta: „Wie in der altgriechischen Musik, so bildete auch im Mittelalter die Lehre von den Tonarten den Ausgangspunkt für alle melodischen Gesetze.“

Pokud někoho citovaný příklad o povaze Kvěchovy až drzé nevzdělanosti nepřesvědčil, přidejme mu z jiného soudku. V roce 2016 slavil svět velké mozartovské jubileum a Český rozhlas s tím začal parádně, dokonce s předstihem, tj. už 10. prosince 2015: v Kongresovém centru Praha uspořádal okázalý koncert „Mozart Gala“, což jsem „ocenil“ statí Mozartovské jubileum 2016 po hurníkovsku (viz VIADONORE, rubrika Rozhlas): „…Symfonický orchester Českého rozhlasu […] nabídl „výběr nejznámějších skladeb a operních árií geniálního skladatele W. A. Mozarta“. […] Výkladový text vypracoval […] celoživotní mnohoobročník a komunistický vychytralec Otomar Kvěch, což byl za bolševika – už od svých 30 let! – jeden z tajemníků znormalizovaného Svazu skladatelů.“ Nu a co v onom výkladovém textu napsal Kvěch o předehře k Figarově svatbě: „Předehra k opeře je jak gejzír šampaňského – skladatel dal jediný interpretační pokyn: »Čím rychleji, tím lépe.«“ Něco takového mohl napsat skutečně jen nevzdělaný blb, ve skutečnosti v Mozartově partituře stojí jen „Presto“. - Jenom nevzdělanec jako Kvěch mohl dále napsat:: „Jeden z velkých znalců Mozartova díla Wolfgang Hildesheimer tvrdí…“ Netušil, že Hildesheimer byl profesí spisovatel a malíř bez nezbytného hudebního vzdělání a jeho drze neznalecké knize o Mozartovi zajistila ohlas jen početná skupina publika, která si ráda čte o tom, jak velcí umělci byli „ve skutečnosti“ sprosťáci, podvodníci a ožralové, jak dosavadní knihy o nich jsou zkreslující etc.

O Mozartově opeře La clemenza di Tito pak Kvěch napsal: „Vznikla za neobyčejně krátkou dobu osmnácti dní. Zakázku údajně zprostředkoval Mozartovi A. Salieri.“ Tento výrok jsem tehdy okomentoval takto: „Blábol na blábol! Takovouto křiklavou desinformaci poskytuje Hurníkem vytrvale v rozhlase pěstované komunistické residuum jménem Kvěch ještě dobré půlstoletí poté, co jeho nekomunistický krajan Volek ve stati Über den Ursprung von Mozarts Oper La clemenza di Tito (viz Mozart-Jahrbuch 1959, Salcburk 1960, s. 274-286) objevem a zveřejněním relevantních pražských historických dokumentů onu legendu o 18 dnech, které měl Mozart k dispozici na složení pražské korunovační opery, vyvrátil. Český laický čtenář si o tom přečetl v mé knize Mozart a Praha (1973), v mém slovníku Osobnosti světové hudby (1982) a v mnoha jiných textech. A že A. Salieri samozřejmě nikdy, nikdy žádnou pražskou zakázku Mozartovi nezprostředkoval, je rovněž nesporné.¨ Atd.

Ovšem problém oslavných nekrologů komunistických činovníků v HR za vedení HJ není dán jen Kvěchovým případem. Čtěmež např. nekrolog komunisty Ladislava Kubíka od člena redakční rady HR komunisty Jana Vičara v letošním č. 1. Kubík byl podle něj především „mezinárodně nejznámější český skladatel své generace“. Uznejte, že takovéhle PR reklamní heslo in memoriam může soupeřit jen s tím, jež o sobě nechává psát Miroslav Srnka: „Nejúspěšnější český skladatel od dob Bohuslava Martinů“...

Moje charakteristika Ladislava Kubíka (1946-2017) by vyzněla velice odlišně: velesoudruh české éry normalizační na poli hudebním, jemuž byli podřízeni i soudruzi Kvěch a Riedlbauch a další produkty komunistické líhně. Hned s rozjezdem normalizačních čistek v roce 1971 byl Pauerův žák a protégé Kubík postaven novým stranickým vedením normalizačního Svazu skladatelů do čela tzv. Aktivu mladých, který tvořili takřka výhradně komunističtí výsadníci. Od II. sjezdu nového normalizačního Svazu českých skladatelů a koncertních umělců v roce 1977 byl už (nejmladším) členem jeho předsednictva, a od roku 1983 až do pádu režimu byl dokonce jeho vedoucím tajemníkem. Vedle toho byl od roku 1979 také šéfredaktorem hudebního vysílání Čs. rozhlasu. Tolik funkcí (a prebend) se ovšem nedalo zastat najednou, takže 2. číslo HR v roce 1980 přineslo ve Zprávě o zasedání ÚV SČSKU také tuto informaci: „Zpráva velmi pozitivně hodnotí práci Aktivu mladých. V osobě předsedy došlo ke změně, místo L. Kubíka byl pověřen touto funkcí V. Riedlbauch, a to vzhledem k velkému pracovnímu zaneprázdnění L. Kubíka v rozhlase i ve funkci řádného člena předsednictva SČSKU.“

S oporou svého diáře mohu nabídnout malou osobní vzpomínku na dny pádu normalizačního funkcionáře Kubíka u nás. Po několika schůzích nepočetného Občanského fóra byl Svazem skladatelů svolán na 8. 12. 1989 aktiv hudebně vědecké sekce do Radiopaláce. Kubík tam seděl jako hlavní představitel Svazu za předsednickým stolem spolu s Bajerem, Fukačem, Tesařem a s představitelem Občanského fóra Hanušem (který pak bohužel předčasně odešel). V sále byla převaha svazových bolševiků a jejich oportunních nohsledů, ale „převlékání kabátů“ už začalo. Po mém příspěvku byla přestávka, během níž mne Kubík v kuloárech vyhledal a začal mi – mezi čtyřma očima - říkat, že teď bychom právě my dva měli spolupracovat! Připomněl jsem mu, jak jako svazový tajemník nereagoval na mé přihlášky za člena Svazu (dokumenty k tomu v mém archivu), jehož členem jsem – jako „hudební vědec ve svobodném povolání“ – potřeboval pro některá příležitostná pracovní angažmá být. Den po tomto aktivu abdikoval Husák, další den nastoupila nová (Čalfova) vláda s Dienstbierem a Černogurským, na Václavském náměstí se konala velká demonstrace, v NDR bylo zahájeno trestní stihání stranického tajemníka Honeckera atd. Všemi mastmi mazaný Kubík pochopil, že s probíhajícím pádem komunistických režimů ve východní Evropě přijde o všechny funkce a letité zdroje svých příjmů. Během několika příštích měsíců se z Prahy v tichosti vytratil, aby se po nějakém čase – k úžasu všech – objevil v USA! Po čase tam byl zaopatřen místem hostujícího profesora skladby na Florida State University. Českým hudebním světem šla tehdy jedna zvěst: přesun tohoto druhu se mohl udát jen s pomocí sil velkého sovětského bratra… –

Pro porovnání nekrologů: 14. dubna 2018 zemřel Milan Škampa. Ano, i jeho nekrolog HR přinesly (č. 6), ovšem jaký a od koho!? Celý text nevydal ani na jeden sloupeček, který je v HR nekrologům obvykle věnován. A jeho autorem byl jistý Richard Winter, což je v poslední době pomocník HJ pro domácí zpravodajství HR, jen o trochu lepší varianta božského blba Rafaela Broma. (Ukázka Winterových intelektuálních dispozic ze stránky se Škampovým nekrologem: „Letošní festival Kocianovo Ústí byl poctou 60. ročníku Kocianovy houslové soutěže. Ta se v rodišti Mistra Jaroslava Kociana, v Ústí nad Orlicí, letos konala již pošedesáté.“) Tomuto zcela nekvalifikovanému pomocníkovi svěřila Jarolímková napsat Škampův nekrolog, načež do něj Winter bez skladu a ladu opsal pár vět z textů, běžně dostupných na internetu. Nezmínil ani to, že tento vynikající houslista a violista měl i doktorát z hudební vědy, což je u nás zřejmě úplně běžné. Zato jsme se dočetli, že „Škampa byl mimo jiné znalcem komorní hudby Leoše Janáčka, kterou je ale podle jeho vlastních slov problém dobře zahrát.“ Na koncertě k Škampovým sedmdesátinám prý „zazněla Kreutzerova sonáta a Listy milostné v podání Milana Škampy a Škampova kvarteta.“ Ano, problematiky znalí čtenáři si mnohé správně domyslí, ale takto má vypadat česká hudební publicistika a nekrolog umělce, jehož nahrávky budou světem znít, když po nás všech už bude veta?

A teď to vůbec nejodpudivější v dosavadním počínání Hany Jarolímkové ve funkci šéfredaktorky HR: k jejímu zesměšňování letošního výročí tragických událostí 21. srpna. Jestliže ve všech médiích bylo letos v srpnu důvodně připomínáno 50. výročí vpádu sovětských vojsk 21. srpna 1968 a následující zardoušení obrodného procesu, Jarolímková si k srpnové meditaci vybrala – s neskrývaným výsměchem veškeré naší nekomunistické společnosti - jiné výročí: „Letošní srpnové výročí narození – 21. 8. 1698 – Bartolomea Giuseppa Guarneriho (zemřel 17. 10. 1744) mne inspirovalo ke krátkému úvodnímu zamyšlení nad vztahem – umělec interpret a „umělec tvůrce“ toho či onoho typu hudebního nástroje – k samotné hudbě. Pokud se týká již zmíněného B. G. Guarneriho, známého rovněž jako „del Gesù“, tak jen několik slov. Byl to vnuk zakladatele…“ Dál už o Guarnerim nic, nebyl důvod o něm v onom srpnovém čísle psát, komunistické novinářce Jarolímkové se hodilo pouze datum jeho narození:

21. srpen...!

Skutečně nevím, kolik výsměchů ze strany těch omezených a odborně podřadných komunistických pohrobků, té – řečeno po biblicku – „peleše lotrovské“, budeme muset v naší době ještě zažívat! Za státní peníze mohou v této zemi urážet nás a především ty stovky obětí 21. srpna 1968 a let následujících!

Na tuto činnost Hany Jarolímkové finančně přispívají: „Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů a OSA Partner.“

V redakci Hudebních rozhledů vedle Jarolímkové sedí a spolu s ní za jejich obsah spoluzodpovídají: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Jan Štilec a Jan Vičar.

1. 10. 2018

Komentáře Tomislava Volka

Vytrvale podřadná šéfredaktorka Jarolímková