vstupni

Je až neuvěřitelné, kolik dezinformací o povaze komunistické éry, započaté pučem v únoru 1948, se v těch desítiletích po převratu podařilo komunistům a jejich potomkům rozšířit! A kolik odporného počínání, jímž byli postihování jejich nekomunističtí kolegové, se jim podařilo zatajit! Jako pamětník a jeden z těch, jež komunističtí kolegové postihovali po dlouhá léta, mám za svou povinnost vydávat „na stará kolena“ svá svědectví. Leccos v tom směru už jsem zveřejnil na svých stránkách VIADONORE i jinde, ale ono by toho mělo být zveřejněno nesrovnatelně víc. Aby například současný děkan filosofické fakulty UK Michal Pullmann a jemu podobní nemohli balamutit lidi výklady o tom, že např. za normalizace se nežilo tak špatně… Jak komu, historiku Pullmanne! Samozřejmě, že vám se s vaším rodinným zázemím žilo mnohem lépe než historiku hudby Tomislavu Volkovi, který byl svými komunistickými kolegy vyhozen z Akademie věd. Evidentně ve své profesi zanedbáváte příkaz klasické poučky distinguere necesse est!

I s ohledem na vaše neuvěřitelné aktuální počínání na Universitě Karlově bych rád postupně – pokud mi síly dovolí – zveřejnil některé nezanedbatelné informace o tom, „jak bylo za bolševika“, a pro začátek této zamýšlené série volím jeden z těch deformačních příběhů, které se odehrály na fakultě, jíž dnes stojíte v čele, a který – přes svou nezpochybnitelnou odpudivost – v sobě nesl i špetku nezamýšlené situační komiky.

Snad i vám něco říká jméno Vladimír Vašut (1931–2017), o němž stojí právem psáno: „Výrazná osobnost naší taneční scény – pedagog, spisovatel, scenárista, libretista, publicista a dramaturg“. V jeho nekrologu se lze dočíst, že „v letech 1950 až 1957 vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a současně taneční teorii na divadelní fakultě Akademie múzických umění,“ což je ovšem výrok faktograficky poněkud pokroucený. Cožpak by byli někoho nechali na filosofické fakultě studovat sedm let? – V textu hesla o herci Marku Vašutovi ve Wikipedii pak není o jeho otci Vladimírovi sebemenší zmínka. Taky povedené! Pokusme se tyto informační defekty a lakuny alespoň trochu napravit a současně tím přiblížit některé aspekty té prokleté komunistické éry dnešním zájemcům.

V daném případě mi to umožňuje skutečnost, že Vladimír Vašut byl v prvních dvou letech svých vysokoškolských studií – 1950–1952 – mým spolužákem, přestože on studoval dějiny umění a já hudební vědu a historii. Setkávali jsme se především v četných předmětech tzv. „společného základu“, jemuž dominovalo 8 hodin (!) marxismu-leninismu týdně. Velice rychle jsme si vzájemně porozuměli už z toho důvodu, že jsme ve studentských kruzích oba rádi provozovali různé srandičky, a to nejen v hodinách společného tělocviku. (Mimochodem: Vašut byl skvělý plavec, po dlouhá desítiletí chodil takřka denně do podolského stadionu, aby tam vždy uplaval několik kilometrů, což bylo na jeho vysoké a trénované postavě dobře znát.) Jeho život však měla v letním semestru 1951–1952 těžce zkomplikovat skutečnost, že byl fešák veselé povahy a spolužačky na něm přímo visely, což bylo dlouhodobě přímo nesnesitelné pro jednoho jeho nevzhledného ročníkového kolegu jménem Karel Stejskal (1931–2014). To byl tzv. dělnický student, a jako takový byl na fakultě ve všech směrech enormně preferován. V rámci studenstva představoval ten vůbec nejvyšší dobový výsadnický typ. S nestranickými kolegy mého druhu se vůbec nebavil, byli jsme pro něj jen jakási nižší sorta přehlížených hemžilů. On mohl vše, co si usmyslil, až právě na to jedno, po čem velice toužil, ale v čem mu nemohla pomoct ani jeho „rodná strana“ a tak mu to přes všechno jeho úsilí zůstávalo nedostupné: dívčí přízeň. Na sklonku druhého ročníku už takové trápení nevydržel a rozhodl se toho dívkami obletovaného buržoazního floutka ze svého hřiště prostě odstranit - a šel Vašuta udat. Stal se z něj podřadný práskač, takový malý Čurda roku 1952. Udal Vašuta, že v hodinách o soudobém sovětském umění měl při probírání skupinového portrétu stranického politbyra pronést, že „ten Vorošilov tam nějak civí“.

Nejen pro katedru dějin umění tím vznikl zcela neobvyklý problém, zakrátko z toho byl na celé fakultě velký – řečeno tehdejším slovníkem – „šrumec“. Takhle se vyjádřit o jednom z nejvyšších představitelů sovětské moci!? Bolševickým horlivcům bylo jedno, že šlo o výrok k otázce kvality nějakého údajně uměleckého díla, že sám soudruh Vorošilov tímto výrokem nijak dehonestován nebyl. Bylo tu přece to udání a to bylo nutno řešit! Ve vedení zmíněné katedry sice stále ještě byli slušní lidé nepartajního střihu profesoři Jan Květ a Jaroslav Pešina, kteří se snažili nepříjemnou záležitost vyřídit pokud možno v tichosti, ale byl tam i zakomplexovaný komunista podstatně nižších odborných kvalit Vladimír Fiala, při jehož přednášce či semináři zřejmě Vašut onen svůj názor pronesl, a ten Stejskalovo udání pilně kolportoval. Takže ta jedna okrajová poznámka o několika slovech dorazila i do celofakultních stranických orgánů. Dle těch největších „krvežíznivců“ měl být Vašut ztrestán exemplárně, zatímco většina studentstva žasla, že by měl být někdo pro takovou bagatelu vylučován ze studia. Mnoho posluchačů z různých oborů pak také chtělo ten dotyčný skupinový portrét se Stalinem v čele vidět, aby si sami učinili názor na to, „zda Vorošilov civí nebo neciví“. Někteří nabízeli, že by byli ochotni ve prospěch Vašuta prohlásit, že na dotyčném obraze očividně „neciví“ jen Vorošilov a vzhledem k tomu, že sami studovali zcela odlišné obory, tak by je za takový výrok snad nikdo trestat nemohl. Vašutovu záležitost prostě s rostoucím napětím a v některých seskupeních i s pobavením sledovala celá fakulta, takže když v té době někdo přistupoval k nějaké debatující skupince, činil tak většinou se slovy „Vašutujete? Vašutujete?“

Padesátá léta však měla svého “ducha doby“ – a ten zvítězil. Vedení katedry dějin umění muselo fanatikům ustoupit a Vašut musel z fakulty odejít. Profesor Květ s oporou Pešinovou dokázal tíhu vynuceného trestu do jisté míry redukovat tím, že ho upravili do podoby disciplinárního přerušení studia: Vašut musí (sice) z fakulty odejít, ale až si během následujících dvou let odbyde vojenskou povinnost, bude moci – bez dalšího řízení – na katedře dějin umění svá studia dokončit. Protože stranickým fanatikům se toto řešení zdálo být nedostatečným trestem, musel se Vašut ještě zavázat, že po dokončení studia se dějinám umění věnovat nebude, že „promovaný historik Vladimír Vašut“ z oboru prostě zmizí.

Tak se také stalo a majitel fešné postavy Vladimír Vašut po dostudování oboru dějiny umění zaměřil svou pozornost na umění tance a po čase se stal mj. spoluzakladatelem Baletu Praha (a pozdějšího Pražského komorního baletu). Jako nadšený tanečník jsem na jejich produkce po léta chodíval, pln obdivu k invenci choreografa Pavla Šmoka, jemuž mne Vašut představil. Měl jsem na něj spoustu otázek, zvláště když se v roce 1978 vrátil z New Yorku, kde s Josefem Svobodou a Janem Skalickým spolupracoval na novém nastudování Prodané nevěsty v Metropolitní opeře a já jsem psal o nevhodných partiích v novém anglickém překladu textu této opery od Tonyho Harrisona, který si předtím k danému účelu v Praze zajistil i udělení zvláštního československého stipendia.

A co se dálo s komunistickým práskačem Karlem Stejskalem? To, co provedl Vašutovi, bylo úspěšně tajeno, a ta kvanta soudruhů, která s jeho výsadnickým světem nadále plně souzněla, ho znamenitě existenčně zajistila jak v akademickém Ústavu dějin umění, tak jednu dobu v příbuzném vídeňském ústavu i jinde, takže s oporou této celoživotní skupinové protekce se mohl pohodlně vypracovat v kvalifikovaného medievalistu…

Avšak co se stalo, nemůže se odestát. Bylo mou povinností vůči nezapomenutelnému kolegovi Vladimíru Vašutovi, aby jeho postižení, vyvolané nízkou závistí odpudivého práskače, vešlo před historií ve známost. A historikovi Pullmannovi tímto sděluji, že pokud by měl zájem, mohu mu podobných příběhů předložit více, především ve spojení s dlouholetým vládnutím komunistických manželů Mužíkových a jejich dosavadních (!) nástupců na katedře dějin hudby. Nebo by snad dal přednost informacím o tom, jak odporně se choval k likvidovaným nekomunistům jeho předchůdce ve funkci děkana v letech 1973–1986 Václav Ráb? Jeho existenční postihování slušných lidí okrajově a atypicky poznamenalo dokonce i jedny mé příbuzenské vztahy. Tím více si vážím jeho staršího syna, který se od odpudivých kádrovacích počinů svého otce distancoval už za časů normalizace a vyspěl ve váženého vědce, znalce genetiky ryb. Nedolehne-li ke mně žádné Pullmannovo přání, zvolím pro příští ilustraci ještě další – rovněž dokonale zmanipulovaný – příběh jiného „dělnického studenta“, původním povoláním soustružníka, později absurdně oceňovaného výsadníka a mnohoobročníka, desítky let formálně zaměstnávaného i v Akademii věd. Jako zcela specifickou informační „lahůdku“ jiného typu ochotně připravím text „Jak se na pražské katedře hudební vědy pod vedením soudružky Mužíkové odhlasovávala resoluce, požadující popravu zrádců dělnického hnutí“. A tak dále, odpudivých příběhů po sobě bolševici zanechali nekonečné množství…

Zveřejněno: 8. 7. 2021