Jak jsme 1952 „hlasovali“ pro popravu

Druhý týden v červnu 2021 jsem současnému děkanovi filosofické fakulty UK doc. Michalu Pullmannovi,  balamutícímu lidi výklady o tom, že za komunistického režimu se u nás mnoha lidem – včetně nestraníků - nežilo špatně, poslal text „Vašutujete? Vašutujete?“, v němž jsem vylíčil, jak v 50. letech stačilo absurdní udání jednoho žárlivého komunistického spolužáka, aby byl ze studií na FF UK vyloučen nadaný kolega Vladimír Vašut. Pullmannovi je ovšem - při jeho pojetí děkanské funkce - takový e-mailem zaslaný článek někdejšího pedagoga téže fakulty srdečně ukradený, takže ho ignoroval. Budiž, ve svém druhém pokusu se chopím příležitosti napsat povedenému panu děkanovi o jedné podstatně drsnější problematice z komunistické éry, ke které se on sám v současnosti vyjadřuje, bohužel způsobem mně zcela nepochopitelným. Uvidíme, zda a jaký postoj zaujme ve sféře mravních hodnot poněkud tlustokožní Spectabilis, označující se za „postmarxistu“, k tomuto dávnému příběhu.

 „Jak se na pražské katedře hudební vědy pod vedením soudružky Mužíkové odhlasovávala resoluce, požadující popravu zrádců dělnického hnutí“.

 Jak známo, s odporným tyátrem justičních vražd začali českoslovenští komunisté do roka po svém únorovém puči a pak ho řadu let s pomocí sovětských poradců dále „kultivovali“. Zažívat tohle vraždění s přispěním Urválků, Vašů a jím podobným bylo úděsné, na zvracení, ale bytosti typu doc. Pullmanna si při připomenutí této problematiky zřejmě pomyslí: co s tím ten Volek zase začíná, od 1950 „si“ pohodlně studoval hudební vědu, tak proč zase mele na téma politických procesů? - Moje vysvětlení: mám v až příliš živé paměti zafixováno, že mezi stovkami nepříjemných zážitků s komunistickými idioty během studia na filosofické fakultě v letech 1950-1955 mi jeden z nich, spojený právě s tematikou Pullmannem pojednávaných procesů, přinesl mimořádně silný úlek, při němž se mi doslova stáhlo hrdlo hrůzou.  

Psal se listopad 1952 a já byl posluchačem 3. ročníku hudební vědy. V tom temném údobí české historie se na této katedře, sídlící tehdy v Břehové ulici č. 6, konalo obvykle jednou za dva měsíce „celokatedrové“ shromáždění, a to v „místnosti u varhan“. Byla to největší (a nejchmurnější) místnost v přízemí budovy, která – kvůli těm (stále zavřeným) varhanám v černé skříni - zůstávala jinak zcela nevyužívána. Uvedená shromáždění se vyznačovala mj. ustáleným zasedacím pořádkem: první dvě řady byly vyhrazeny 1. ročníku, v následujících seděl druhý, za ním třetí ročník atd. a v posledních řadách pak tzv. „nereformovaní“, kterým ještě zůstávala možnost dosáhnout doktorátu. Mezi nimi se při těchto shromážděních obvykle nejvíce angažovali komunisté František Mužík, Růžena Mužíková-Steiningerová a Vladimír Karbusický. Tak tomu bylo i onoho pozdního odpoledne, kdy se na začátku zmíněného shromáždění náhle vzadu zvedla Mužíková a jdouc velmi pomalu po levé straně shromáždění s důrazem oznamovala asi toto: „…obdrželi jsme výzvu připojit se k rezolucím, požadujícím popravu té bandy zrádců dělnického hnutí, s nimiž právě probíhá soud…

Při těchto slovech jsem tehdy na sobě reálně zažil případnost onoho pověstného úsloví „hrdlo se mu stáhlo hrůzou“: já mám hlasovat pro něčí popravu?! Ani ty lidi neznám! Nic o nich a jejich údajných zločinech nevím! To příšerné komunistické politikum! Co udělám? Přece nezvednu ruku… To ovšem bude znamenat konec mého studia…

„Takže dávám hlasovat, kdo je pro …“

Několik rukou v prostoru přede mnou se začalo zvedat…Pln nečekané úzkosti jsem seděl jako zařezaný… ale už v příštích vteřinách mne ta odpudivá ženská prožívané hrůzy zbavila. Docházejíc k prvním řadám a s pohledem do shromáždění zcela nesmyslně, ale s přesvědčivým výrazem spokojeně prohlásila: „Tak je to jednomyslné – děkuji vám…“ – a přešlo se k dalšímu bodu programu… -  

Naše studentská skupina pak dlouho postávala před školní budovou na nábřeží, odkud jsme mohli každodenně až do konce studií sledovat ve dne v noci pokračující hemžení pracantů na imbecilním projektu stavby Stalinova pomníku, a rozbírala ten manévr Mužíkové, aby nakonec došla k jednoznačnému závěru, který by měl vzít do svého horizontu i „postmarxista“ Pullmann: o výzvách k zasílání rezolucí typu „Popravte…“ jsme v těch dnech všichni slyšeli mnoho počínaje rozhlasovým vysíláním, ale způsob řešení oné hrůzné výzvy, který zvolili naši katedroví komunisté, jsme ocenili jako v dané situaci přímo geniální. Věděli, že výzvu k odeslání takové rezoluce dostávají snad všechny stranické organizace a že nesplnit ji by mohlo mít velice nepříjemné následky i pro ně, funkcionáře těchto organizací. Hlasování o resoluci se tedy v nějaké podobě uskutečnit muselo, ale podstoupit s tím riziko, že někdo v sále nebude „pro“ a třeba se najde i zoufalec, který prohlásí, že pro takovou výzvu ruku zvednout nemůže - radši ani nedomýšlet, co by následovalo! Takže jediné vhodné řešení té vnucené situace našli naši komunisté v jakési umně zrežírované - a samozřejmě jen zdánlivé – jednomyslnosti všech přítomných. Určité riziko v sobě samozřejmě neslo i toto řešení a od počátku jeho volby bylo organizátorům nepochybně jasné, že bez následujících nepříjemností bude celá akce jen tehdy, podaří-li se ji naorganizovat a sehrát opravdu dobře.

V tak početně malé stranické skupině, jaká tehdy na katedře hudební vědy existovala, nebylo zajisté snadné najít toho, kdo by byl schopen takové divadýlko sehrát se zaručeně dobrým výsledkem. Určitě jím nebyl ten funkcionářsky nejvýše stojící soudruh, František Mužík, protože tomu schopnost svižného a současně plynulého mluvního projevu byla prostě odepřena, takže tímto úkolem byla pověřena - a důvěru soudruhů ani v tomto pověření nezklamala - nezapomenutelná Růžena Mužíková, které huba skutečně jela. Ostatně později jí pomohla jak k místu předsedkyně fakultní stranické organizace, tak k profesuře hudební vědy. (Bude-li se ovšem někdo chtít poučit o tom, jak významné vědecké dílo po sobě zanechala, dá mu to hodně hledání a jeho nález bude velice skromňoučký….) Z jejích pedagogických úspěchů, jichž pár opravdu měla, připomeňme alespoň ten nejdůsažnější, a to Jarmilu Gabrielovou, jež se posléze rovněž stala profesorkou hudební vědy, a to dokonce až několik let po pádu komunistického režimu! Nu jako 2021 může být děkanem „postmarxista“ Michal Pullmann, tak už před ním se obdobné residuum probudilo i v Ivanu Vojtěchovi, jehož vinou pak do stop Mužíkové mohla 1994 vstoupit habilitovaná soudružka Gabrielová. Doufejme, že za tenhle svůj dárek muzikologické Praze Boskovičan Vojtěch tvrdě pyká v Očistci… -

 Mne se ovšem po přečtení tohoto vzpomínání „jak jsme hlasovali pro popravu“ začínají zmocňovat dvě znepokojivé představy: 

  1. jestliže „postmarxistický“ historik Pullmann dokáže tvrdit, že některé petice pracujících, požadující trest smrti oněch zrádců, mohly představovat „demokratický prvek stalinismu”, dokáže možná interpretovat mnou popsané „hlasování“ jako doklad „demokratického“ hlasování na hudební vědě v roce 1952…,
  2. představuji si, jak „historik“ Pullmann dává nějakému žákovi v semináři za úkol najít v archivu městské organisace KSČ onu rezoluci stranické organizace katedry hudební vědy z listopadu 1952, potvrzující jednomyslné schvalování popravy těch lumpů kolem Slánského, a po jejím nálezu dostává tento žák od Pullmanna za úkol najít ještě prezenční listinu oné schůze a zjistit, zda se na ní nalézá i jméno „Tomislav Volek“… Pilnému studentíkovi se to podaří a „postmarxistický historik“ Pullmann bude mít tím pádem toho zapřisáhlého nestraníka Volka v hrsti: teď píše o hrůzách komunistického režimu a přitom v listopadu 1952 i on na oné schůzi na hudební vědě hlasoval spolu se všemi ostatními pro rezoluci, požadující trest smrti Rudolfa Slánského a spol…

A Volkova pověst jako historika bude fuč…

Závěr à la Pullmann: chce-li někdo v naší době dělat na FF UK funkcionářskou kariéru, musí pocházet z komunistických předků.

Závěr à la Volek: v tomto bodě s „postmarxistou“ plně souhlasím, nemohu však nedodat, že na FF UK nejen „ryba smrdí od hlavy“, ale že i některá tamější pracoviště, jako např. ústav hudební vědy, jsou na tom v případě určitých pracovníků odborně stejně špatně jako za Mužíků, takže v té věci převládá mezi našinci neradostno, jenom hrdla se nám už dnes hrůzou nestahují…

doc. dr. Tomislav Volek

Zveřejněno: 17. 1. 2022