vstupni

Mozartovské jubileum 2016 po hurníkovsku

„Tak nám zabili Ferdinanda!“, napadlo našince, když se v médiích dočetl, že k 30. červnu dohasla moc Lukáše Hurníka nad rozhlasovou stanicí Vltava. Jestliže ovšem 1914 vzešel po vraždě následníka habsburského trůnu strašlivý celosvětový mazec, 2016 z převedení rozhlasového nadporučíka Lukáše do jiné funkce na téže stanici žádný takový šrumec určitě nebude. Pokud jde o něho samotného, tak těch kil navíc má ze svých blahobytných let na Vltavě dost a dost, i v letech příštích má z čeho týt, nezahyne. Ovšem těch kulturních a lidských škod, které na Vltavě napáchal, je skutečně k nevyčíslení. Nás, české mozartovce, ony rozhlasové podřadnosti na téma Mozart, mnohdy svou povahou až neuvěřitelné, trápily samozřejmě velice. Máte pocit, že přeháním? Přejete si uvést z nich nějaké ukázky? Prosím, nemusíme pro ně chodit daleko, stačí se podívat, jaké pořady připravili Hurníkovi letití favorité a chráněnci na oslavu mozartovského jubilea v roce 2016.

Začali dokonce s předstihem, tj. už 10. prosince 2015, když Český rozhlas uspořádal ve spolupráci se společností BVA International (na jejíž podřadnou produkci k mozartovskému jubileu 2006 jsme kdysi upozornili jinde) v Kongresovém centru Praha okázalý koncert „Mozart Gala“. Vnějšková paráda byla samozřejmě veliká, takže kolik odčerpala z rozhlasového rozpočtu – už díky zvolené koncertní prostoře a vystupujícím interpretům – se ani nechci ptát. Symfonický orchester Českého rozhlasu nastoupil pod vedením svého hlavního hostujícího dirigenta Tomáše Braunera a nabídl „výběr nejznámějších skladeb a operních árií geniálního skladatele W. A. Mozarta“. Vokální čísla obstarala v současnosti mediálně nejvýše ceněná česká manželsko-pěvecká dvojice Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka. Jak krásná byla už ta jejich reklamní fotografie na programu koncertu! Prostě světová třída! A vstupné přitom „pouhých“ 900,- Kč. K tomu česká média nabízela o uvedené dvojici výrony metafor typu Život krásný jako mýdlová opera a podobně...

O hudebních kvalitách samotného koncertu zde soud předkládat nelze, protože Mozartova obec už od onoho jubilejního roku 2006 na tyto oslavné kulturní akce zvána není, neboť si tehdy dovolila být ve svých soudech na české poměry evidentně až nepřijatelně kritická a bylo o ní tudíž rozhodnuto – „z kola ven“. „Mozart Gala“ jsme proto sledovali jen v jeho rozhlasovém přenosu, k němuž ovšem patřila i hlasatelova četba z koncertního programu, a to byl zážitek vskutku nezapomenutelný! Zmíněný výkladový text totiž vypracoval jeden z letitých oblíbenců nadporučíka Lukáše Schettina Hurníka, s ním duševně spřízněný celoživotní mnohoobročník a komunistický vychytralec Otomar Kvěch, což byl za bolševika – už od svých 30 let! – jeden z tajemníků znormalizovaného Svazu skladatelů. Toto autorské zadání poskytlo všem zájemcům přímo ukázkový vhled do preferenčních vazeb Hurníkovy podnikatelské éry na Vltavě. Kvěcha totiž nikdo za mozartovského znalce považovat nemůže, ale má lepší kvalifikaci: po celou Hurníkovu éru na Vltavě patří do jeho „smečky“ výsadníků, takže objednávka jeho textu do programního sešitu slavnostního koncertu „Mozart Gala“ byla jen jedním z mnoha chutných soust v rámci jeho rozhlasových prebend.

Co že to tedy Hurníkův „mozartovský expert“ Kvěch publiku k vědění nabídl? Například o předehře k Figarově svatbě napsal: „Předehra k opeře je jak gejzír šampaňského - skladatel dal jediný interpretační pokyn: »Čím rychleji, tím lépe.«“ Zní to tak stupidně, že každý, kdo ví aspoň něco málo o hudebním klasicismu, tím musí být zaražen. Nu, a když pohlédne do kritického vydání partitury Figarovy svatby, tak se jen přesvědčí o tom, že žádný takový „interpretační pokyn“ à la Otomar Kvěch skladatel Mozart samozřejmě nedal. Napsal prostě jen „Presto“, a nic víc…

V případě opery Così fan tutte na tom Kvěch není vědomostně o nic lépe a tak si prostě vymýšlí: „Námět je dosti frivolní: dva důstojníci se rozhodnou vyzkoušet věrnost svých snoubenek tak, že předstírají povinný odchod do války, objeví se zpátky v přestrojení a dvoří se partnerce druhého. V tom je velmi podporuje »filosof« don Alfonso /…/.“ Ve skutečnosti ono „dvoření se partnerce druhého“ není výmyslem dvou důstojníků, ale sázky, kterou oni – jako života a žen neznalí mladíci – uzavřeli s „vecchio filosofo Don Alfonso“… Kvěch pak odhaluje zdroj některých svých „znalostí“, když píše: „Jeden z velkých znalců Mozartova díla Wolfgang Hildesheimer tvrdí…“ Zřejmě netuší, že Hildesheimer byl profesí spisovatel a malíř, který neměl potřebné hudební vzdělání a jeho drze neznalecké knize o Mozartovi zajistila ohlas jen početná skupina publika, která si ráda čte o tom, jak velcí umělci byli „ve skutečnosti“ sprosťáci, podvodníci a ožralové, jak dosavadní knihy o nich jsou mylné etc.

A pak přijde v Kvěchově textu pro mne osobně ten vůbec nejkřiklavější „hit“! To když o Mozartově opeře La clemenza di Tito napíše následující: „Vznikla za neobyčejně krátkou dobu osmnácti dní. Zakázku údajně zprostředkoval Mozartovi A. Salieri.“ Blábol na blábol! Takovouto křiklavou desinformaci poskytuje Hurníkem vytrvale v rozhlase pěstované komunistické residuum jménem Kvěch ještě dobré půlstoletí poté, co jeho nekomunistický krajan Volek ve stati Über den Ursprung von Mozarts Oper La clemenza di Tito (viz Mozart-Jahrbuch 1959, Salcburk 1960, s. 274-286) objevem a zveřejněním relevantních pražských historických dokumentů onu legendu o 18 dnech, které měl Mozart k dispozici na složení pražské korunovační opery, vyvrátil. Český laický čtenář si o tom přečetl v mé knize Mozart a Praha (1973), v mém slovníku Osobnosti světové hudby (1982) a v mnoha jiných textech. A že A. Salieri samozřejmě nikdy, nikdy žádnou pražskou zakázku Mozartovi nezprostředkoval, je rovněž nesporné. ¨

Oproti tomu je Kvěchova chyba ve výroku „Premiéra konaná ve Stavovském divadle…“ jen drobností, byť nikoliv bezvýznamnou: divadlo tehdy neslo svůj původní název „Nosticovo“. Když se ovšem v textu o opeře Don Giovanni dočtete, že „venkovský pár Masetta a Zerliny tenduje k folklóru“, pak vás při vědomí, že autor tohoto nesmyslného výroku učí na konzervatoři a je docentem na HAMU, přímo zamrazí. Kdybych mohl, tak mu uložím za povinnost, aby musel před pedagogickým sborem uvedených škol znějícími ukázkami demonstrovat, jak vokální party Masetta a Zerliny „tendují k folklóru“. A stejně tak aby doložil oprávněnost svého dalšího výroku o Mozartově „užití církevního [!] stylu pro vrcholnou scénu, kdy si ze záhrobí přijde pro dona Giovanniho otec dony [!] Anny Komtur [! – on se tak jmenuje?].“ – Jestliže si Kvěch na tomto místě evidentně popletl tituly a jména, v následující řečnické otázce zase popletl italštinu vstupního verše slavné árie: „Kdo by odolal donu Giovannimu při jeho árii »Finch’han del vino«?“ Správně má stát: „Fin ch’han dal vino“.

Basta! Na rozhlasovém „Mozart-Gala po kvěchovsku“ nám vltavanský tým L. Hurníka názorně předvedl, jak jeho Pražané s bolševickou minulostí „Mozartovi rozumějí“ na sklonku roku 2015. Zbývá si jen přát, aby s Hurníkem skončil na Vltavě i Kvěch, a to přesně podle jím samým vymyšleného tempového předpisu: »Čím rychleji, tím lépe.«

Nejde však jen o Kvěcha. Když jsem před lety psal L. Hurníkovi jakožto šéfredaktorovi rozhlasové stanice Vltava dopis, upozorňující ho na spousty nedostatků v programech redakce vážné hudby, odpověděl mi „měl byste to nechat na nás…“. Tak se i stalo, jinak to totiž – pokud jde o mne – ani nešlo, ale dnes odcházejícímu Hurníkovi skutečně zamávat nemůžeme. Když se „to nechalo na nich“ a jen na nich, dopadalo to v příliš mnoha případech špatně. Nevěříte? Tak vyslechněte příběhy dalších „hurníkovských mozartian“.

Mozartova obec v ČR uspořádala už 36 ročníků „Duškovy soutěže hudební mládeže ve zpěvu“. Koncert vítězů této soutěže se pak koná na Bertramce, kde ho natáčí Český rozhlas a po úpravě záznamu ho po několika měsících na stanici Vltava vysílá. V posledních letech tak činí různými způsoby. Např. v roce 2014 bylo vysílání koncertu vítězů 34. ročníku soutěže svěřeno panu Stanislavu Vaňkovi, který ho rozdělil do dvou pořadů, během nichž k reprodukci samotných výkonů kladl ještě otázky předsedovi poroty soutěže prof. Romanu Janálovi a tajemnici MO dr. Miladě Jonášové. Příprava dala jemu i uvedeným osobnostem dost práce, vše vypadalo velmi hezky, kdyby se ovšem panu Vaňkovi nepovedl jiný „hurníkovský kousek“: jako první totiž zařadil 18. 10. 2014 do vysílání záznam výkonů kategorií budoucích profesionálů, a o týden později (25. 10. 2014) zařadil záznam výkonů amatérských pěvců od 10 let, což byla skutečně neobvyklá „gradace“.

Ovšem způsob, jak rozhlas vysílal záznam koncertu vítězů 35. ročníku Duškovy soutěže, který se uskutečnil 6. června 2015 na Bertramce, byl skutečně kuriózní. Nejenom proto, že toto vysílání přesunula dramaturgyně Vltavy Vladimíra Lukařová až na leden 2016, ale navíc ho svěřila nepříliš zkušené redaktorce Aleně Maršíkové Michálkové a ta pak záznamy výkonů pojala zcela mylně jako zprávu o soutěži, probíhající (podle ní) na Bertramce. Vůbec ji nenapadlo, že pěvecká soutěž toho typu trvá mnoho hodin a může být realizována jen v instituci, která kromě sálu, v němž sedí porota a naslouchá vystoupení soutěžících, má pro nezbytné rozezpívání a korepetici soutěžících s klavírními doprovazeči/čkami k dispozici ještě tři čtyři další místnosti, vybavené klavíry, a nemůže se tudíž nikdy konat na Bertramce. Vrcholem omylů této redaktorky pak byla její idea sestavit pořad podle oper – tj. dát k sobě například všechny árie z Figarovy svatby – takže zcela nevhodně bylo možno naslouchat výkonu desetileté soutěžící po výkonu pětadvacetileté studentky hudební akademie apod. Tím byli samozřejmě poškozeni a) posluchači, b) soutěž pořádající Mozartova obec, c) jménem ohlášená desetiletá dívčina, d) její základní umělecká škola. Roztrpčené námitky pak byly adresovány absolutně nevinným pořadatelům...

Mnohem větší škodu na samotném Mozartovi ovšem na Vltavě spáchala – při záměru oslavit skladatelovo jubileum – paní redaktorka Eliška Závodná. Každý z nás už vyslechl mnoho jejích pořadů a víme, že jako redaktorka patří v rozhlase k „zasloužilým“. V sobotu dne 21. ledna 2016 však pustila „do éteru“ něco děsivého, a to když do poslední půlhodiny „Víkendové přílohy“ zařadila četbu z mimořádně špatné knihy Mozart. Zamlčená tvář, což je výplod jisté paní Dorothey Leonhartová (viz dále). Nezatížena sebemenšími znalostmi o dané problematice označila paní redaktorka Závodná podřadnou knihu Leonhartové navíc za „pokus o demytizaci některých mozartovských legend“. Ke vstupu rozhlasové stanice Vltava do jubilejního „mozartovského roku 2016“ tím přispěla vskutku „znalecky“! V dokonalé podobě totiž předvedla jednu z vážných nemocí redaktorů/rek rozhlasové stanice Vltava: mají se za velmi vzdělané (pořád se přece pohybují „v“ kulturní problematice, ne?), a protože na této stanici se její šéf L. Hurník nikdy ani trochu nestaral o vždy nezbytné korekční „zpětné vazby“, které by případné neznalosti mohly včas korigovat, začleňují rektoři/rky leckdy do vysílání i tristní nesmysly.

Pohodlné a neprofesionální počínání paní Závodné vedlo v uvedeném případě k odvysílání spousty zkreslujících informací v pořadu, který měl mít povahu oslavy jubilea velkého uměleckého tvůrce. Když už se do tématu „Mozart“ chtěla pustit, měla se o povaze zvoleného textu s někým poradit, měla aspoň „zabloudit“ na internetové stránky Mozartovy obce, na nichž by v rubrice „Kritiky a komentáře“ nalezla mj. i stať české mozartovské badatelky, pracující v Akademii věd, a tajemnice Mozartovy obce dr. Milady Jonášové Dorothea Leonhartová a její kniha Mozart, zamlčená tvář. Z ní by se mj. dozvěděla, že paní Leonhartová je madam, která po léta vedla v Mnichově Galerii moderního umění, ale vzdělání v oboru hudební historie nevykazuje žádné. Na obálce její knihy se samozřejmě tvrdí, že se jedná o „objevný životopis“, o „zcela nový a neotřelý pohled na umělcův život“ atd., ve skutečnosti však jde o trapnou kompilaci, hromadící neuvěřitelně nesmyslné autorčiny dedukce. Jako valná většina všech špatných knih o Mozartovi ponechává i tato zcela stranou svého zájmu skladatelovu tvorbu. A když už se hudební problematiky dotkne, bývá to až k pláči. Malý příklad z její charakteristiky Vídně a jejího operního života: „Tady se nemuselo čekat, než člověk dostane zakázku. Každý skladatel, který žil ve Vídni nebo jí i jen projížděl [!], měl šanci provést svou operu v Burgtheatru.“

O přímo šokujících představách této madam o divadelní praxi doby Mozartovy pak vypovídají tato její tvrzení: „I příjmy, které z Únosu plynuly, byly pozoruhodné: Kromě honoráře 450 zlatých měl skladatel podíl na výnosu každého představení – u Mozartova Únosu, který se hrál vždy před plným hledištěm, to činilo kolem 600 zlatých; když dirigoval, měl za to další honorář, mimoto císař pokaždé, když navštívil představení, poslal 225 až 450 zlatých, a když ho strhlo nadšení, také až 1350 zlatých.“ (s. 104). Ve skutečnosti Mozart samozřejmě nepobíral výnos z každého představení, ale jen ze své tzv. benefice, kdy se jednalo o příjem z jednoho (!) představení. Tuto instituci oné doby autorka zřejmě vůbec nezná. Až o dětské naivitě pak vypovídá její tvrzení, že když císaře - šetrného Josefa II.! – strhlo nadšení, poslal Mozartovi až 1350 zlatých. Na vysvětlenou: taková suma by přesáhla roční plat dvorního kapelníka!

Neméně pozoruhodná jsou i další tvrzení Leonhartové o Mozartových příjmech: pokud dirigoval, dostával prý „i honorář za dirigování; navíc tu byly příjmy za tisková práva a kopie partitury“ (s. 135). Ve skutečnosti: a) autorka neví, že funkce dirigenta v době Mozartově ještě vůbec neexistovala, b) tone v představách žákyně 4. třídy, že v Mozartově době už v Evropě existovaly zákony o autorských právech… Podle jejích představ se Mozart evidentně přímo topil v tantiémách, protože za Únos si prý vydělal třeba 2 500 zlatých, což Leonhartová pro zvýšení efektu přepočítává na dnešních 112 500 euro (s. 135).

Při rozhlasovém poslechu a vlastní četbě takových a podobných míst se nelze neptat po počátku té kulturně podřadné řetězové reakce, poškozující u nás jméno Mozart: kdo v nakladatelství Albatros doporučil takový nedoucký text k překladu a k vydání? A kdo je na Vltavě nadřízen paní Závodné a má spoluzodpovědnost za její výlety do mozartovské problematiky? Samozřejmě to bylo i Jeho Blahorodí nadporučík Lukáš, podle jména Hurník!

Po této přehlídce podřadných rozhlasových výkonů na téma Mozart nemůže našinec závěrem nekonstatovat: jestliže jsem dne 16. 12. 2008 poslal Lukáši Hurníkovi svůj první kritický dopis o malérech v hudebním vysílání rozhlasové stanice Vltava, jejímž byl šéfredaktorem, pak po osmi letech jeho další vlády se v oněch věcech situace nezlepšila ani trochu. To je bilance! Takže i na tomto dílčím poli stále platí to starozákonní „marnost nad marnost“… „Vanitas vanitatum et omnia vanitas…“. Toto bolestné konstatování bylo podle znalců vysloveno a zaznamenáno před více než dvěma tisíciletími moudrým mužem, prý vládcem v Jeruzalémě. Jako vyznavače „dlouhé přítomnosti“ mne tak starý poznatek svou deprimující aktuálností zasahuje mnohem více než ta hejna laciných rozhlasových lehkoživků a dalších „prézentistů“ mohou pochopit – takže nemohu na ty Hurníky, Kvěchy, Vebry, Maršíkové, Závodné atd. nebýt naštvaný. Punctum – satis.

3.1. 2017