vstupni

Bělohlávek nastupuje do České Filharmonie přímo dvojctihodně

V sobotním odpoledním vysílání (29. 9. 2012) rozhlasové stanice Vltava náhle zaznělo oznámení moderátorky, že dochází ke změně programu a místo plánované skladby Berliozovy bude vysílána 1. symfonie Bohuslava Martinů, a to v interpretaci londýnského BBC Orchestra za řízení Jiřího Bělohlávka, který bude od 1. října stát v čele České filharmonie. Změna v rozhlasovém vysílání z toho důvodu, že za dva dny nastupuje dirigent Bělohlávek do České filharmonie? No to je ale trapný projev podlézavosti některého z šéfů vltavského hudebního vysílání - musel si pomyslet soudný posluchač! - Po odvysílání symfonie bylo posluchačům znovu a šíře objasňováno proč k té náhlé změně programu došlo: no přece když světový dirigent Jiří Bělohlávek nastupuje do čela předního českého orchestru tak je důvod bezodkladně změnit zvukový tok rozhlasové Vltavy, ne!? (Aha, to je asi něco jako když "umře státník" – pomyslí si nechápavý posluchač…) Nu a jak vypadá takový téměř státnický akt na poli české kultury v roce 2012? Odlesk velkoleposti mu upřít nelze: jmenovaný český dirigent se totiž stává nejen šéfdirigentem, ale i ředitelem ČF. Tato nebývalá, leč pro pana Bělohlávka chytře naorganizovaná dvoufunkčnost jednoho šéfovského křesla, přirozeně volá po řádné a pro zem českou nepřehlédnutelné slavnostní intronizaci. A protože posluchač Vltavy ví, že už jeden ředitel ve filharmonii je (jmenuje se Mareček a chce "vrátit filharmonii do první světové desítky" /samozřejmě ne fotbalové…/), musí z toho dedukovat, že dvojice Bělohlávek + Mareček bude teď tvořit českou svatou trojici filharmonickou v podobě šéfdirigenta, šéfředitele a ředitele-"podržtašky". V tuto chvíli chybí už jediné: aby teď – v době nadvlády bytostí vizuálně orientovaných - nějaký obratný karikaturista tento vrcholný velitelský útvar vyčleněné elitní kulturní jednotky ČF zpodobil a přitom vyřešil nesnadný úkol, a sice jak dva tvoří trojici pravomocí! Veřejnost samozřejmě ocení tuto koncepci velení, která s absolutní jistotou apriori vylučuje, že by se u šéfovského křesla mohli najednou sejít a případně se dostat do křížku šéfdirigent a šéfředitel. Kolik se tím jen ušetří peněz! Nadchne už proto, že zatímco ti chamtivci z Národního divadla si sice dokázali – s pomocí ministerstva kultury (kultury?) – přisvojit pět pražských scén ve čtyřech domech, ale mít pro ně aspoň jednoho veleředitele, to ti chudinkové nesvedli a dlouho ještě nesvedou, tak ve filharmonii si ten nejvyšší post velitelské hierarchie vyřešili už s předstihem! Co na tom, že tam od 1. 10. 2012 potřebujeme k dohovoru o ředitelských funkcích plurál, hlavně že tam je díky dvojctihodnému Jiřímu Bělohlávkovi už hej. A hej je v celém domě zvláště když se před Bělohlávkovými pokyny sklonil i lakomý ministr financí Kalousek, o což šlo evidentně nejvíc! Kdo by se pak mohl divit, že v obecném úžasu nad tak zmohutnělými schopnostmi dirigenta Bělohlávka dostala na Vltavě paní moderátorka pokyn vyjmenovat celou paletu pořadů, které budou Jeho Filharmonické Dvojctihodnosti věnovány na Vltavě v neděli, v pondělí, v úterý, ve středu a zvláště pak ve čtvrtek, což má být pro Vltavu Den Jiřího Bělohlávka … No jo, ale - jste-li za této situace v Praze žijícím muzikologem ve věku 81 let a máte za sebou režim s nadšenci a chvalopěvci nacistickými a po nich ještě mnohem delší údobí odpudivého počínání křiklounských chvalopěvců komunistických, a přitom trochu znáte historii české hudební interpretace posledních 70 let, tak se Vám při zmíněném propukajícím rozhlasovém nadšenectví začne lehce tajit dech. Vypadá to trochu na "mýdlovou operu" o tom, jak má zakrátko na své panství v provincii přijet ze světa sám kníže pán, a my – jeho poddaní – se na to máme ukrutně těšit, máme stavět slavobrány a zpívat Hujajá! Ti nejoddanější už prý rychle secvičují Dvořákův sbor: "Zdráv buď ó pane náš, lid tvůj tě vítá! Dlouho jsme toužili, nám blaha den svítá! Všecko se veselí, poctu ti vzdává! Novému pánovi čest buď a sláva! Sláva! Sláva! " Jako už tolikrát v historii, ani tentokrát se starci-pamětníci k zapojení do oslavných sborů nehodí. A tak jako jeden z nich předkládám poníženou supliku: připusťte v dané situaci vedle davu laciných chvalopěvců, v jejichž genetické výbavě se zřejmě probudily návyky po předcích z éry feudálního poddanství, také hlas nerudného profesionála kmetského věku. Nechce nic víc než připomenout tisíciletou moudrost "distinguere necesse est". Proto – nerad - sedá k počítači, aby se pokusil zabránit jednomu distriktu české provincie, aby svým nekvalifikovaným blaho- a svatořečením jednoho českého profesionála nevyvolal očekávání, jež nemohou být naplněna a aby nepřehlížel, že i tento "posvátný pták Fénix ze země anglické", přilétající jako staronový vysoký činovník ČF, má – jako každý! – i své limity. Správně uplatněná profesionalita v jeho pojetí mj. apriorně eliminuje pouze lokální nebo skupinový nebo nadšenecký přístup a vždy požaduje aplikaci většího počtu kriterií, bez nichž nelze. Jiří Bělohlávek je nesporně dirigent vysoké profesionální úrovně a mezi dnešními českými dirigenty má i největší mezinárodní zkušenosti. (Pro srovnání: Petr Veber v pondělí večer v rozhlasovém vysílání na téma Bělohlávek: "Je to nejlepší český dirigent současnosti.") Je velmi pracovitý, je schopen nastudovat a dirigovat stovky děl od klasicismu po současnost. Poctivě zkouší a orchestry – u nichž si umí zjednat autoritu - si cení jeho "čitelných rukou". K jeho velkým přednostem patří i něco, co vysokému procentu hudebních interpretů chybí, tj. vysoká dispozice racionální. Téměř vše, co lze od něj číst v různých jeho projevech, rozhovorech, anketách apod., lze souhlasně podepsat. K mnoha aktuálním problémům současného hudebního světa se už nejednou dokázal vyjádřit tak přesně, správně a pádně, že mu zato lze jen tleskat. Připomeňme si alespoň jeden jeho moudrý výrok z nejnovějšího rozhovoru pro zářijové číslo Hudebních rozhledů: "Vnímám nebezpečnou tendenci, kterou podporují různí pořadatelé příležitostných koncertů sólistických hvězd. Zpravidla se jedná o podbízivé programy složené z populárních kusů a poplatné (ne)vkusu širokého publika. Podle mne i toto vede k bezmyšlenkovitému spotřebnímu vnímání hudebních projevů, a to je velká škoda." Jak aktuální výrok v Praze těchto let! Dejte ho, prosím, číst paní šéfové koncertní agentury "Nachtigall artists", kritikům kategorie Petra Vebra, Heleny Havlíkové apod. Jiří Bělohlávek je také vynikajícím representantem naší kultury v západním světě. Odvažuji si říci, že po Kubelíkovi vykonal v této cílevědomé službě od poloviny 20. století z českých umělců nejvíce. V jeho milované Anglii mu v tomto směru dobře vyšlapal cestičku i Libor Pešek. K přednostem Bělohlávkova zahraničního působení patří i to, že se mnohdy dovedl ve prospěch české kultury také vhodně vyjadřovat. Já mu osobně budu vždy vděčen i za ten skvělý nápad (a jeho jistě nesnadnou realizaci!) zařadit do programu letošní Last Night of the Proms – v souvislosti s olympiádou a dokonce česky zpívaný! – Sukův pochod V nový život. To jsme tedy, Mistře, zase jednou doma u rádia jihli…! (Škoda, že do Londýna k tomuto programu jako reportér vyslaný redaktor Veber nedokázal toto číslo programu ani dobře uvést, natož pak patřičně okomentovat!). Mezi vysoké umělecké hodnoty, které naopak už do Čech přivezl, řadím nastudování a provedení árie Milady ze Smetanova Dalibora Renée Flemingovou na pražském slavnostním večeru k výročí "sametové revoluce" 11. listopadu 2009. Pro dirigenta Bělohlávka jistě nebylo snadné tuto špičkovou pěvkyni, jejíž umělecký program je nabit vystoupeními po celém světě, pro nastudování a interpretaci uvedené árie získat. Zazpívala ji – v češtině – skvěle. Úplně mi ušlo, že se u nás o této pozoruhodné umělecké události hodně psalo – nebo to snad média přehlédla…? Témuž Maestrovi nebude v Praze nikdy zapomenuto ani to, jak 2011 obětavě pracoval s konzervatoristy na přípravě jejich Mé vlasti na Pražském jaru! Ergo: Jiřího Bělohlávka ceníme vysoko, jsme mu za mnohé vděční a jsme rádi, že do čela ČF teď přichází právě on, poctivý profesionál, sloužící věci. Přichází bohužel opožděně, po tolika trapných improvizacích, kdy ministerští neodborníci a v prvé řadě pak do svého omezeného "já" přímo zarostlí někteří členové České filharmonie (včetně ředitele V. Riedelbaucha) dávali přednost zahraničním dirigentům, třeba i 2. až 3. kategorie. Nezapomeňme, že to byli před lety oni, kdo odpudivě urážlivým chováním dirigenta Bělohlávka z filharmonie vyhnali. Na tuto skutečnost nemůže zapomenout česká veřejnost a ze všech lidí na světě nejméně jistě Bělohlávek sám, i když ji dnes s úsměvem interpretuje jako něco, co mu nakonec přineslo štěstí. A protože ví, jak na penězchtivé filharmoniky jít a jak si zajistit, aby mu orchestr od 1. 10. 2012 zobal z ruky, sdělil s předstihem ministerstvu kultury jakožto zřizovateli ČF, že k orchestru nastoupí jen za podmínky, že jeho členům bude podstatně zvýšen plat, a to na základě argumentu, že členové Berlínské a Vídeňské filharmonie mají platy mnohem vyšší. A hle, v čase a v situaci, kdy nejomílanějším tématem administrátorů této země je "šetřit a ještě více šetřit", kdy nekulturní ministerstvo kultury s mylnou představou "šetření" začne likvidovat Státní operu Praha, se pro Bělohlávkovu filharmonii ve státní kase požadované peníze najdou. Filharmonikům je přejeme, ale přesto je toto rozhodnutí v určitých směrech problematické. Poukazování na platy hráčů v zahraničních špičkových orchestrech je totiž trapné, stejně jako bylo trapné obdobné odkazování lékařské komunity. Požadující zástupci těchto profesí totiž při svém sebestředném vykřikování nebrali v úvahu dvě zásadní věci: a) prakticky všechny profese mají u nás nižší platy než v západní Evropě, b) proč filharmoničtí velikáni nejdete dělat konkursy na každoročně vyhlašovaná místa v těchto orchestrech? A ještě něco je pro nás pamětníky na zvoleném způsobu řešení dané situace odpudivé: s něčím podobným už jsme se totiž setkali za bolševika, když ředitel ČF soudruh Jiří Pauer vymohl filharmonikům za nahrávání pro Supraphon vyšší honorářové tarify než platily pro jiné orchestry. Jak za to filharmonici toho komunistického vyžírku milovali a jak teď budou za ještě větší výsadu milovat dalšího Jiřího ve svém čele! A jsme u dalšího problému: v České filharmonii jsou nesporně vesměs skvělí hráči, ale ti ve FOKu a v rozhlasovém orchestru nejsou – ve své většině – o nic horší. Takže s nástupem Jiřího Bělohlávka do čela České filharmonie nastupuje do českého hudebního života i problém výsadnictví – a to dokonce nepřiměřeného – jednoho českého orchestru… Jak k tomu přijdou ty ostatní orchestry? Kolik chuti do práce jim tímto řešením berete! Ale zpět k Jiřímu Bělohlávkovi. Je nejvyšší čas mluvit i o jeho muzikantských limitech, neboť – světe div se! – i on je má. Čeští chvalopěvci o nich buď nevědí, nebo "přece nejsou šťouralové jako někdo…". Jejich vinou o nich možná neví sám dirigent Bělohlávek… Řečeno zkratkou - neznám jedinou skladbu z Bělohlávkova repertoáru, o které bych mohl po vyslechnutí jeho interpretace říct: tak tahle skvěle zahrát jsem tuto skladbu ještě v životě neslyšel. Na velmi dobré úrovni ano, ale více ne. Bělohlávek není (dosud?) světový dirigent kategorie Kubelík, Kleiber, Abbado, Talich, Haitink atd. Jako operní dirigent pak nedosahuje, ani do té kategorie jako byli Chalabala, Vogel, Krombholc ad. Jím v Národním divadle nastudovaná Rusalka, Její pastorkyňa nebo Řecké pašije nedosahovaly úrovně interpretace jeho nejlepších předchůdců. Zajisté to nebyly křiklavě slabé výkony, ale k zklamání to stačilo. Při jeho vysoké profesionalitě si to vykládám především limity v emocionální složce jeho osobnosti. Lyrickým skladbám jako je Rusalka by se měl – ctí-li publikum – raději vyhýbat. Jen pro srovnání připomínám: jak skvěle, na nejvyšší světové úrovni, vypracoval před lety Jiří Kout orchestr Národního divadla při inscenaci Růžového kavalíra. Ve své době prováděl toto dílo lépe než kdokoliv jiný, dělal ho v mnoha zemích včetně newyorské Metropolitní opery (Mozarta ovšem Kout moc neuměl). Srovnatelný interpretační výkon Bělohlávkův – ať už s jakýmkoliv hudebním dílem – jsem nezažil. Pokud jde o ryze hudební aspekty Bělohlávkových výkonů, jeden mám za nejproblematičtější a jeho popis začnu - pro snazší ozřejmění i laikům – vzpomínkou. Poprvé jsem J. Bělohlávka jako dirigenta zažil před desítkami let v Brně v rámci tamějšího podzimního festivalu (paralelního k vědecké konferenci). Hrál Mahlerovu Píseň o zemi a já jsem s jistým zděšením vnímal jeho ošklivá orchestrální forte, ačkoliv Mahlerova forte – např. v podání Kubelíkově – jsou barevně nádherná. Pro vysvětlení amatérům: jestliže v orchestrálním tutti mají všichni hráči ve svých partech předepsáno "forte" a ochotně je také hrají, ať už drží v ruce útlou flétnu nebo mohutný pozoun, pak musí do akce vstoupit dirigent a z tohoto mnohohlasého hrubého zvukového materiálu musí poslechově podmanivý výsledný zvuk zformovat – a to mladý Bělohlávek nedělal a mnohdy to v potřebné míře nedělá ani dnes. Znovu jsem to pociťoval na některých místech jeho nahrávky 1. symfonie B. Martinů, jak ji v sobotu jako reklamní novinku nového šéfa ČF vysílala Vltava. Angličanům to asi nevadí, jiné interpretace Martinů neznají, ale s Českou filharmonií bude Bělohlávek doufám hrát Martinů s mnohem větším respektem k jeho osobnímu stylu i ve fortissimových místech. (Předtím doporučuji poslech některých pozdějších nahrávek Celibidacheho, to jsou nádherná fortissima!) A končím – ve spěchu – návrhem. Panu dirigentu Bělohlávkovi je 66 let. Takže do čela ČF nastupuje 1. října 2012 – na mezinárodní den seniorů - senior. Není to nádherná příležitost pro různé PR-experty, aby – využívajíce mnoha krásných fotografií fešného, fotogenického a mladě vypadajícího nového šéfa ČF – na nich založili propagaci typu "Budete-li se od mládí intenzivně věnovat umělecké hudbě, budete ještě v seniorském věku vypadat skvěle a budete moci nastupovat do pozic ředitelů špičkových organizací."

Žijte blaze!