vstupni

Komunističtí lháři a falšovatelé dějin mezi námi

aneb

Producenti nových "děr na pravdu"

"Je to v nich jako v koze", opakoval často o jistém druhu lidí Bohumil Hrabal. Dokonale to platí o valné většině těch dobrodinců lidstva, kteří si u nás mezi léty 1948-1989 řekli o "rudou knížku" a získali tím ve srovnání s těmi "neuvědomělými" četné výsady. Na privilegia si snadno navykli a mentalita výsadníků už v nich zůstala i po změně režimu. Ti nejhorší tam byli v letech 1948 až cca 1964. Zvláštním druhem odpornosti jsou pak poznamenáni ti, kteří do téhle zločinecké partaje vstoupili v letech 1969-89. Mezi těmi už se nemohl nacházet žádný naivní komunista-idealista, protože v té době muselo být i blbovi jasné, že jde o zločineckou organizaci. Vždyť členství v komunistické partaji se tehdy zřekl i ten starý stranický lump vysoké, leč deformované inteligence Arnošt Kolman, kvůli kterému měla v letech 1948-1949 velké potíže i moje matka. (O tom někdy později.)

       Ač je to neuvěřitelné, tak v tzv. demokratické republice, na které se pachtíme od převratu v roce 1989, obsadili staří komunističtí výsadníci nejen četné mocenské, ekonomické a správní pozice, ale navíc zaplavují - necítíce se ani trochu provinile - náš veřejný život stále množstvím systematicky zkreslovaných informací. Tomu je nutno čelit. Některá naše média se v tomto směru skutečně angažují, ale komunisté si nacházejí jiné cesty, jak vytvářet své "díry na pravdu" a s jejich pomocí imputovat své lži veřejnosti. Nemaje jiné mediální možnosti, chci do tohoto zápasu s nimi zapojit alespoň tyto své stránky. Hodlám na nich snést i řadu přímých dokladů o setrvalém lhaní mně osobně známých komunistů, o nichž mám k dispozici relevantní informace. Mnozí z těch, kteří tu budou jmenováni, neztrpčovali život mně osobně, ale zasahovali tím neblahým způsobem do života jiných. Kolik těch případů bylo a kolik už jich je neprávem zapomenuto !

       Hlavní metodou, kterou členové zločinecké organizace KSČ v popřevratové době všestranně uplatňují, je metoda vypracovaná na Orwellově "ministerstvu pravdy" (Ministry of Truth). ¨Jak známo, toto ministerstvo dávalo nepohodlným dokladům z minulosti všemocné strany jednoduše mizet v "díře na paměť" (memory hole). Děsivé ovšem je, že to, co bylo v Orwellově díle popsáno jen jako fantaskní představa, uvedli čeští komunisté a jejich lokajové "bez stranické příslušnosti" v modifikované podobě do bezprostřední praxe naší doby, proměnivše dokonce určité tradiční typy publikací a statí v účinné "díry na pravdu". Pravé orgie dezinformací představují dnes četné

1.            biografické slovníky,

2.            memoáry (včetně rozhlasových na stanici Vltava),

3.            výběrové bibliografie,

4.            nekrology a

5.            časopisy, jimž staří komunisté dosadili do redakčního čela mladé neinformované, většinou i přihlouplé, leč po kariéře toužící psavce.

Hodlám tyto komunistické "díry na pravdu" naší doby a jejich provozovatele dle svých skromných možností alespoň na těchto stránkách demaskovat. Jinak řečeno: strhávat těm prolhancům škrabošky.

*

Mým prvním výzkumným objektem, který je na zamlčování důležitých informací o lidech z komunistické éry přímo zaměřen, je publikace Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti (5. vydání 2005, vydala Agentura Kdo je kdo, Sdružení Rapid, a.s. a Studio 1809, s.r.o.). Editorem slovníku, majitelem uvedené agentury, Sdružení i Studia a tudíž i nakladatelem je ing. arch. Michael Třeštík. Vystudoval architekturu a představuje se jako "majitel a provozovatel internetového trhu starožitností a umění". V připojené informaci o redakci uvedené publikace už je sám sobě Veleduchem, který se představuje takto: "Autor myšlenky [sic ! tak vznešené slovo v takové souvislosti !] vydávat publikace KDO JE KDO v České republice, editor těchto publikací a majitel práv vůči ochranným známkám KDO JE KDO a WHO IS WHO pro Českou republiku". Já bych k tomuto sebevymezení pana editora připojil - s odvoláním na rub celé záležitosti - ještě charakteristiku "obchodník s informacemi a dezinformacemi". Důvodnost takové charakteristiky vyplývá nejen z mnoha textů samotných, ale i z koncepční zásady, kterou editor formuloval ve své předmluvě: "Nekádrujeme, nenutíme k politickým doznáním".

Jinak řečeno: touto publikací naservíroval pan ing. arch. Třeštík naší současnosti pravé knižní eldorádo pro dosud žijící komunistické ctižádostivce doby totalitní. Každý z nich tam totiž o sobě napíše co chce a zamlčí vše, co se mu po změně režimu do jeho autoportrétu nehodí. A pak si knihu také koupí, z čehož při 5000 heslech rázem vzejde "autorovi myšlenky vydávat publikace KDO JE KDO" obchůdek plný půvabů. Editorské zásady takového obchodníka s retušovanými autoportréty zřejmě znějí Nekádruj a neprohloupíš ! Nebo : Tiskni vše, co o sobě napíší a vyděláš ! A aby pan editor komunistům jejich zamlčování nepříjemných fakt co nejvíce usnadnil, zrušil rubriku "POL", která se v prvním vydání této publikace roku 1991 ptala na případné členství dané osobnosti v politických organizacích a nahradil ji rubrikou "SPOL", čímž dal komunistům možnost nezmiňovat své členství v KSČ a místo toho uvádět jen své "členství v odborných (!) a politických organizacích". Z toho vidíte, že uvedený ing.arch. je autorem mnoha skvělých myšlenek. Oproti redakčním zásadám roku 1991 navrhl změnit v dané rubrice jen jedno písmenko a z původního "POL" udělal "SPOL". A hle, jaká proměna ! Tímto cudně utajeným přidáním písmenka velkoryse otevřel ing. arch. Michael Třeštík bezpečnou únikovou cestu všem komunistickým lumpům a oni ji také s radostí využívají: kdekdo z nich byl za totality skvělý odborník, který se prosadil jen svým nadáním a skvělými výkony, s komunistickou partají neměl nic, ale vůbec nic společného, mnohé z nich dokonce ta partaj po roce 1969 hrozným způsobem pronásledovala…

Abych u neinformovaných neupadl v podezření, že má kritická slova diktuje případná rozmrzelost nad tím, že mne redakce při svém výběru "osobností naší současnosti" pominula a já ji proto teď atakuji, dovoluji si sdělit, že tomu tak není. Redakce projevila zájem i o mou osobu a když jsem nereagoval na zaslaný dotazník, vyhodila 11.března 2002 ještě 5,40 Kč za urgenci. Stálo v ní mj. zvláštní upozornění, určené především soudruhům: "údaje, které si nepřejete zveřejnit, nemusíte vyplňovat". Jak laskavé ! Jak pozorné k lumpům, kteří se mají za co stydět. Do takové společnosti - poznav ji na předchozích vydáních Kdo je kdo - se mi nechtělo, takže jsem nereagoval ani na urgenci. Odpudila mne jednak ta společnost a jednak zmíněná už metodika tohoto projektu, jež nutně vede k zásadnímu zkreslování historických fakt. Vy si napište co chcete a pan editor nenese za žádné údaje zodpovědnost. Jak pohodlné ! Jak výnosné ! Jaká to myšlenka ! - (Je skutečně nesnadné pochopit, že tento naveskrz jen obchodní a mnoha lumpům posluhující dezinformační přístup k minulosti na jedné straně a imponující filmová dokumentaristka na druhé straně se nacházejí na stejné pražské adrese…!?) -

Dobře, nechme podnikatelské kšeftaře žít si ve světě jejich hodnot (stejně jsme na ně krátcí), ale nenechme si vzít právo na korekci šířených nepravd. - Zveřejnění svých komentářů o této publikaci nebudu odkládat na dobu, až tu drahou a rozměrnou knihu proberu s pomocí rešerší systematicky, začnu s případy mně svou existencí nějak blízkými, přičemž svůj text budu postupně doplňovat podle pokračující četby této v Čechách roku 2005 realizované varianty Orwellových "děr na pravdu".

Programově chci nechat stranou politiky, jsou ve vysokém procentu enormně odpudiví, a to včetně těch mladších, nezdeformovaných komunismem, ale korytem. Vysoké procento z nich dnes představuje kastu profesionálních deformátorů pravdy, což si lze ihned ověřit malou zkouškou.

Myslíte, že Petr Ibl, dnešní poslanec za ČSSD. který svůj titul JUDr. získal na Vysoké škole SNB, uvede do Kdo je kdo, že byl až do 1995 v komunistické straně a že byl za totality vězeňským dozorcem ? (Pokud by si některý z čtenářů v této souvislosti vzpomněl na vrchního feldkuráta Ibla a jeho vyprávění o věrném praporečníkovi, který umíraje na bojišti za císaře pána mu ještě provolával slávu, za což ho Švejk nazval "blbem na kvadrát", tak to šlo určitě o jiného Ibla. Ibl z 2005 by spíše opěval věrnost komunistické straně, ale o blbovi na kvadrát toho druhu se Švejk nikde nevyjádřil.) - Oč chlapštější je Ible soudruh generál Miroslav Vacek, proslulý Havlův popřevratový ministr obrany, který svou příslušnost a stálou věrnost KSČ neskrývá ! Prostej, jak se na komunistu a generála v jedné osobě sluší, ale v údajích poctivej, což je určitá hodnota.

A když se do Kdo je kdo podíváme z opačného stranického konce našich dní ? Myslíte, že přední funkcionář ODS Vlastimil Tlustý přizná své někdejší členství v KSČ ? Nepřizná !

Myslíte, že Ivan Kočárník, ministr financí Klausovy vlády, v Kdo je kdo přizná své někdejší členství v KSČ ? Nepřizná !

Myslíte, že právník a popřevratový rektor UK Karel Malý v Kdo je kdo přizná své někdejší členství v KSČ? Nepřizná ! Atd.

A čtěte heslo Zdeněk Jičínský ! Pro mou generaci jedno z politicky nejodpudivějších jmen. Dnes samozřejmě tento ctitel práva nenapíše, že svou kariéru založil na členství v KSČ, že byl hlavním spolutvůrcem tzv. Gottwaldovy ústavy s její proslulou deklarací o vedoucí úloze KSČ. On, který psal za totality knihy buď vychvalující socialistické třídní právo nebo zesměšňující sociální demokracii, se od převratu stylizuje do úlohy moudrého a vzdělaného poslance sociálních demokratů v našem parlamentu. To je žaludek ! To je díra na paměť ! V rámci svého falšování dějin neváhá uvádět nesprávně i názvy svých knih (pokud ovšem ty nepohodlné nezamlčuje úplně): jestliže v    Kdo je kdo uvádí jako titul své knihy z roku 1962 K politické ideologii I. ČR, tak ve skutečnosti ten titul zněl správně řízně třídně: K politické ideologii buržoazní ČSR. Atd.

S Iblem a s Jičínským může ovšem v odporném zamlčování pravdy a tím i ve zkreslování historie soutěžit v rámci publikace Kdo je kdo mnoho desítek dalších. Je tam ovšem zastoupena i kategorie těch někdejších komunistů, které Ibl a jemu podobní drželi v letech normalizačních pod zámkem ve věznicích: komunisté-obrodiči roku 1968. Třebaže nemají tak odpornou minulost jako ti předem uvedení, a někteří z nich leccos ze svého ohavného poúnorového výsadnictví skutečně napravili, i oni teď většinou své členství a aktivity v KSČ zamlčují nebo významově bagatelizují. Klasikem této kategorie je Pavel Kohout, proslavený vlajkonoš výbojného oportunismu a falšování historie. Ale svou kvalitu má v tomto směru i Jiří Dienstbier. Jak decentně v Kdo je kdo mlčí o letech 1958-1969, kdy ho totalitní rozhlas jako svého komunistického protégé vysílal do zahraničí, aby nám odtamtud dlouze objasňoval, jak je v tom odsouzeníhodném kapitalismu všechno špatné. Těchto 11 let své dobře odměňované služby zločinecké organizaci shrnuje D. do necelých dvou řádek textu, zato o skvělosti svého (velice opožděného !) konfliktu se svými bývalými soudruhy nám toho poví tolik ! Když s potěšením vypočítává, jak byl za své dobré skutky v době popřevratové odměněn, neopomene se tento bývalý bolševik pochlubit i Maltézským křížem. To je integrita osobnosti ! Ale nejvíce ho baví lidstvu sdělovat, jak byl 79-82 vězněn. Tento údaj dokázal do svého hesla napsat třikrát … Vyškolenec komunistické žurnalistiky se nezapře ani ve stáří ! Dvakrát k tomu sebechvalně připojil, že po roce 1969 vydával 20 let ilegální časopis Čtverec ! Atd. Je vidět, že kádrové dotazníky se soudruh Dienstbier naučil za ta léta ve straně vyplňovat přímo vzorově…

Hned po politicích představují v Kdo je kdo nejodpudivější skupinu falšujících komunistů profesionální historikové. Právě ti, kteří by už z titulu své profese měli dbát o uvádění historické pravdy, tají svá členství v komunistické partaji přímo masově. Nejodpudivější mezi nimi je Jan Křen. Poúnorový komunistický fanatik od gymnazijních let, posléze odkojenec Vysoké školy politické, na níž se pak z pověření strany stal pedagogem, přičemž mu samozřejmě nevadilo, že tato vysoká škola falsifikátorů dějin a všeho dalšího byla protiprávní dokonce i z hlediska tehdejší ústavy, protože byla vysokou školou jedné politické strany. Kdybychom měli soudit podle hesla, jež si odpudivý Křen do Kdo je kdo napsal, pak nikdy v KSČ nebyl a v letech 1953-1963 nikde nepracoval. Tak rozvinul metodu "děr na pravdu" přímo virtuózně. Osoba, která jako svou profesi uvádí slušné slovo "historik" ! Jak pak musí ta její historie vypadat !? Na druhé straně mu musíme přiznat, že je důsledný: co ho strana naučila, to dělá. I dnes si počíná tak, jak ho to učili na Vokovické Sorbonně: třídně a stranicky, že ano, soudruhu Křene. (Pamatuješ, ty lumpe, proč jsi musel v septimě opustit Reálné gymnasium Jana Masaryka na Lobkovicově náměstí ? Pořád to v žádném tvém životopise nenacházím, ač ten zamlčovaný důvod tvého nuceného odchodu má - historiku ! - velkou výpovědní sílu !)

Ale podívejme se na jiné profesionální historiky, jak si napsali svá hesla do Kdo je kdo. Myslíte, že třeba takový Jaroslav Pánek, dnes místopředseda AV ČR a ředitel Historického ústavu AV, přizná v Kdo je kdo své někdejší členství v KSČ? Nepřizná ! Do rubriky Spol napíše jediné slovo "bezpartijní". Ale odkdy, soudruhu Pánku ? Ve svém ústavu není ostatně s tou divnou "pravdomluvností" sám, i soudruh Jan Gebhart a další smlčují ten nepříjemný zápach z minula, jenž se od nich line stále dál.       Stejná nemoc řádí i mezi historiky v pedagogickém sboru na Filosofické fakulty UK. Podívejte se na ta jména, ve slovníku Kdo je kdo prezentovaná přímo s aurou jakési důstojností. Jakými cestami k ní přišel např. takový Miroslav Hroch (v jeho případě se můžete podívat i do seznamu agentů), takový Josef Petráň, takový Rudolf Kvaček atd.

Z pedagogického sboru Filosofické fakulty byla i za totality velice slušná filosofka Jaroslava Pešková, a slušná a v údajích svého hesla také poctivá zůstala, podobně i Koloman Gajan, ocenit musím i pravdomluvnost Jana Kuklíka, který snad jediný z tamějších historiků své generace doznal své někdejší členství.

Zato kunsthistorii vystudovavší Jiří Šetlík v Kdo je kdo zatlouká, jak mu v 50. letech otevřelo kariéru členství v KSČ. Marku Ebenovi v televizním pořadu "Na plovárně" s omluvným úsměvem připustil ono členství jen jako chybu nerozvážného mládí… Ale že tomu mládí bylo příjemné stát se v 29 letech vedoucím Sbírky moderního umění Národní galerie… O to více se dnes v Kdo je kdo polituje: "69-89 z veř. života vyřazen". Celoživotně prý "hledal pravdu v životě a v umění". To ji hledal i v partaji ? No tak to musí být IQ !

Další profesionální skupina, která v Kdo je kdo přímo okouzluje, jsou herečky. Od nich je v "dírách na pravdu" vskutku hodně odpadu. Ani takový prototyp "věrnosti straně" jakým je Antonie Hegerlíková své členství v zločinecké organizaci nepřizná. Místo toho napíše "Humanistka. Nezařazena." Neméně trapný je obdobný postoj i v případě Jiřiny Jiráskové, která se nedávno dokonce drze ucházela o místo v senátě za ODS ! Ani ta o svém dlouholetém členství a funkcionaření v KSČ neztratí jediné slůvko, zato si tam napíše: „v 70. letech pouze činnost v divadle, nesměla se objevit na filmovém plátně a v televizi". No není to trpitelka ? Přitom tu soudružku dámu ani nenapadne, jak se taková slova asi čtou těm, kteří si nejen pamatují její přímo demonstrativní svazáctví a stranictví, ale navíc v těch 70. letech, kdy ona "chudák" směla hrát jen divadlo, přišli o svou profesionální existenci úplně !?

Další odpudivý případ nabízí "PhDr. PaeDr. Zdeněk Mahler, spisovatel" . Kolik toho ten musí ze svého života tajit ! Pokud jde o studia uvádí : "FF UK, čeština, angličtina, Praha 1952". To vypadá hezky, že ano. Ale jak to bylo ve skutečnosti ? Na základě jaké disertace jste soudruhu Mahlere, získal svůj doktorát z filosofie ? Nesla název "Boj Julia Fučíka za pravdu o Sovětském svazu". Takové téma, to byl v 50. letech skutečný hit ! Vy jste uměl vždycky dobře volit témata, že ano, v tom byla vaše životní síla. Nějaký nezdvořák by mohl mluvit o příkladném oportunismu, ale tomu byste to jistě dokázal vyložit úplně jinak. No a co jste uvedl v rubrice "Zaměstnání" ? Píšete, že jste byl "50-55 red. v rozhlase". To ano, v zahraniční redakci, kde mohli být jen prověření členové KSČ, ale jak to, že jste zapomněl na své uplatnění na DAMU ? Máte smůlu, učil jste tam i mé spolužáky. A pamatujete se, co jste jim přednášel ? Marxismus-leninismus, hrdinný oportunisto naší doby ! To je vaše původní profese, která ve vás zůstala jako v koze. Jako jste tehdy rychle věděl a jiným ochotně vysvětloval, jak to bylo s hrdinným bojem Fučíkovým v zemi krásných zítřků, tak pak jste se po přečtení pár stránek o Dvořákovi cítil být expertem na Dvořáka, pár stránek četby a několik návštěv ve Smetanově muzeu o Smetanovi a už jste vydával knihu o Smetanovi, pár o Straussovi, a byl z vás expert na Strausse, to vše jako nehudebník ! Pak zase trochu četby o Masarykovi a z Masaryka, a už jste o něm psal scénáře. Naneštěstí jste si přečetl také něco o Mozartovi (dokonce i z knih, které jste si půjčil ode mne, nač chodit do knihovny, viďte) a už jste se stal mnohostranným expertem na Mozarta i na Josefinu Duškovou. I o nich jste napsal knihu a různé scénáře pro "dokumentární" filmy. Mně se v nich nejvíce líbilo, jak jste Mozartovi vymyslel to bruslení na Vltavě. Prostě jste boj Julia Fučíka za pravdu nestudoval nadarmo, jdete v jeho stopách. On fabuloval o SSSR, vy o Mozartovi, o Duškové, o Dvořákovi, o Smetanovi, o Straussovi, o Masarykovi, o katedrále a tak dále. Měl by z vás radost, poslechl jste ho, bděl jste - a něco to hodilo. Přitom ještě jako správný nedouk obvykle neopomenete zpeskovat ty, co tak dlouho o něčem bádají a pak stejně nejsou schopni o tom nic, ale opravdu nic kloudného napsat. Díky vám mají i u nás skvělé pozice ti, jimž se v Německu říká "Besserwisser". Co vám záleží na tom, že jste svými lacinými fabulacemi, pohybujícími se většinou ve velice přízemních polohách, způsobil velké škody českému mozartovství?! U řady našich občanů jste totiž velice napomohl zdeformování představy o tom, co kdysi bylo v ojedinělém společném výkonu pražských interpretů i publika kulturním aktem evropského dosahu. Proto také je pro mne případ vašich slovníkových i fabulačních dezinformací zvlášť odpudivý.

A teď je čas poohlédnout se po vlastním oboru, po české muzikologii naší doby. V souvislosti s Kdo je kdo padl můj pohled nejprve na komunistické spolužáky, na Milana Kunu a na Jaroslava Smolku. Oba v oboru něco udělali a je důvod je ve slovníku Kdo je kdo uvádět, zvláště v případě Kunově. Ale ty charaktery, ta kariérní puzení ! Byli tou touhou prosáklí od prvních krůčků na hudební vědě až k odpudivosti. Svaz mládeže a strana je nesly vzhůru do pozic a hodností. V Kdo je kdo to ovšem zamlčují. Jejich hesla samozřejmě neobsahují údaj "v KSČ od - do", ale mají i mnoho dalších půvabů, přičemž Kuna tentokrát Smolku překonal, což je výkon ! Jak hezky o sobě napsal mj. že je "průkopník", že je "znalec" a vedle toho ještě "odborník" ! Někteří lidé prostě z té provincie nevyrostou za celý život ?! Pro srovnání se skutečným formátem doporučuji Kunovi četbu kratičkého hesla prof. MUDr. Pavla Pafka, který o své činnosti napsal: "hlavní prac. zaměř.: mimo všeob. chirurgii i chirurgie hrudní, a v ní pak zejména chirurgie jícnu. Četná sdělení v odb. tisku na toto téma. Transplantace plic." A konec, čtenáři, skutečný Mistr více psát nemusí, alespoň ne do Kdo je kdo.

Mnoho podobných rysů jako uvedení kolegové, včetně toho, že také zamlčuje své někdejší členství v zločinecké organizaci KSČ (což v 1. vydání této publikace ještě doznával, ale teď už mají jeho díry na paměť ještě větší kapacitu, tak 2005 do nich své odpudivé stranictví šoupnul), vykazuje i kádrový posudek doby posttotalitní, který na sebe vypracoval Ivan Poledňák. Začne moc pěkně, po sdělení o své vysokoškolské profesuře pro jistotu cudně připojí "vědec". Pro mne je u něj mj. kouzelné, jak vypustí jakoukoliv zmínku např. o své autorské spolupráci s nezapomenutelným normalizačním blbem Sávou Šaboukem.

Tři jmenované stranické kolegy, z nichž jeden mj. v roce 1976 hlasoval pro to, aby mi v akademickém ústavu nebyla prodloužena pracovní smlouva, ovšem překonávají kariéristé typu Václava Kučery a Jana Vičara. Samozřejmě zamlčují svou dlouholetou stranickou příslušnost a Kučera má tu drzost do rubriky SPOL napsat "real., spol. pokrok, bez stran.přísl.". Samozřejmě zatají, že byl čtyři desítiletí členem zločinecké komunistické organizace, v čemž mu nevadila ani vražda Horákové, ani normalizační destrukce země a hodnot, takže se stal dokonce na půdě Svazu skladatelů hlavním iniciátorem Anticharty.

A ten druhej lump Vičar ? Dokonalý zplozenec normalizace. Kdysi jsem mohl z povzdálí sledovat, jak si na půdě normalizačního Svazu skladatelů staří komunističtí mazáci zpracovávali toho očividného ctižádostivce z Olomouce, aby si snad nemyslel, že se potom, až tu vytouženou funkci dostane, svou stranickou horlivostí dostane nad ně. Chceš být tajemníkem Pražského jara ? Tak nás poslouchej, závisí to na nás ! Nebo chceš být šéfredaktorem Hudebních rozhledů ? Tak nás zase poslouchej, zase záleží na nás, jestli tu funkci dostaneš nebo ne ! A Vičar dával najevo, že určitě bude vždy poslouchat. Nakonec se stal z rozhodnutí strany - dokonce sekretariátu ÚV KSČ - šéfredaktorem Hudebních rozhledů. Hlavní redakční spolupracovnicí se mu stala agentka StB Jitka Slavíková a spolu drželi v tomto časopise linii až do prosince 1989, kdy musel nomenklaturní kádr Vičar, reprezentant zločinecké organizace, redakci opustit. A pak mu významně pomohl - zřejmě na základě přímluv komunistů ze svého okolí - ve sféře umělecké hudby zcela nezorientovaný prezident Václav Havel ve spolupráci s dalším exdisidentem a v tu chvíli ministrem školství Janem Sokolem: k 1.6.1998 byl nomenklaturní kádr - a možná stále člen komunistické strany - Vičar jmenován exdisidentem Havlem profesorem muzikologie, jmenování mu 4.6.1998 předal další exdisident Jan Sokol. Jak se asi Vičar ten den chechtal!? A letos se mohl chechtat zase, když on, bývalý harmonikář, nomenklaturní kádr a špatný muzikolog předával jménem olomoucké univerzity čestný doktorát dirigentu Zdeňku Mácalovi, který se musel před zločineckou organizací uchýlit 1968 do emigrace. Všichni ďábli světa se takovým událostem v naší údajně postkomunistické republice spokojeně chechtají ! Těm samozřejmě nevadí, že ty kolosální díry na paměť, jež si pořídili konjukturalisté komunistické éry, hrozně páchnou…