vstupni

Pavlovi Ryjáčkovi pro Paseky nad Jizerou

Milý pane kolego Ryjáčku,

nadhodil jste k úvaze téma „zda v dnešní době má ještě smysl cosi jako buditelství“.

Jsem tou formulací trochu překvapen, protože pro mne otázka o povaze naší činnosti ve světě vůbec takto nestojí. Asi je to dáno tím, že jsem do desíti let žil v rodině svého dědečka Františka Kučery, ředitele školy, kantora od Pánaboha a ten byl mj. častým mladším společníkem posledních let Jana Karafiáta, který ho pověřil, aby po jeho smrti zajišťoval vydávání Broučků. Děda – mj. autor tzv. Karafiátovy čítanky – byl jedním ze tří mužů, kteří spouštěli Karafiátovu rakev do hrobu. (To poznamenal ve svém životopise a mně se před léty podařilo zajistit dědův hrob v těsném sousedství s hrobem Karafiátovým…) Takže já jsem vyrostl na Broučcích a jejich životním úkolu: svítit lidem na cestu. Pak jsem mohl vystudovat obor, který mi dává právě tuto šanci na poli hudebním. – Dalším velkým vzorem se mi dle dědova nasměrování stal prof. J. B. Kozák, jehož jsem poprvé slyšel ve svých 14 letech, když na podzim 1945 přednášel ve strašnické sokolovně o Masarykovi. To byla úplně jiná doba a ve společnosti jiná mentalita než dnes. Sokolovna byla posluchači narvaná, přičemž mezi nimi bylo i mnoho strašnických tramvajáků (sokolovna byla nedaleko vozovny). – Po letech jsem chodil na filosofické fakultě na Kozákovy přednášky a vstřebával na nich jeho „procesuální kontextualismus“ – nahlížet všechny věci a problémy vždy v co největších souvislostech, v širokém „časoprostorovém kontextu“. V návaznosti na Bergsona vytvořil Kozák pojem „dlouhé přítomnosti“, což mě jako historika také nesmírně obohatilo: když zažíváme koncert z díla Bachova, Mozartova, ale i středověkého chorálu atd., stává se tato hudba naším současným prožitkem, součástí naší přítomnosti. - Když k nám vpadli sověti, napsal jsem k povzbuzení stať Dlouhá přítomnost české hudby (Hudební rozhledy, 1968, č. 22), a když se komunistický režim zhroutil, napsal jsem – připomínaje své argumenty z roku 1968 – stať Dlouhá přítomnost české hudby II (Hudební rozhledy, 1990, č. 4). Uplynulých 21 let totiž prokázalo nosnost mé „kozákovské“ argumentace v předchozí stati: hodnoty české hudební kultury jsou takové, že nějaká politická a vojenská moc je s ohledem na ně skutečností pomíjivou. Idea to byla stejná jako ve velkolepých verších Halasových: „Myslete na chorál! Malověrní! Myslete na chorál!“

Nu a stejnou ideu si zpřítomněme i dnes. Kozák nás povzbudí i svou další thesí: Nepodléhat hegemonii okamžiku! – Teď, v tuto chvíli, toho opět tolik – i v kulturním dění – vypadá hodně bídně, ale to opět chápejme jako přechodnou chvíli, z hlediska dlouhé přítomnosti. O našem počínání nesmí rozhodovat tak omezené hledisko, jemuž filosofové říkají „prézentismus“, Voskovec s Werichem tomu říkali pregnantně „Teděk“.

Když k „dlouhé přítomnosti“, díky níž se můžeme těšit z tolika nádherných kulturních hodnot, připojíme nezvratný poznatek, že se v naší malé zemi znovu a znovu rodí bytosti s velkým nadáním, nemohou se z nás stát Halasem káraní „malověrní“.

Ke kulturnímu životu v malých obcích: nechtějte tam mít koncerty „slavných jmen“. Spousta nádherné hudby se dělá i v kategorii učitelů hudebních škol a konzervatoristů. Učil jsem léta na tzv. Deyláku, kde tehdy bylo několik skvělých kantorů a kantorek. Na koncerty jejich tříd jsem chodil velmi pilně a na některé výkony jejich žáků dodnes vděčně vzpomínám. V Praze dnes dají prosťáčkové obrovské peníze za koncert Langa Langa, následují „standing ovations“, a naše noviny pak vedle ód otisknou např. tyto jeho výroky:

„Kdo vnímá hudbu, nemusí znát kontext. Jazyk je zatížený významy a společenskými způsoby, ale hudba mluví skrze pocity a nálady. Takže i Asijec může naplno docenit Beethovena“. – Ano, docenit ano, a ještě vyniknout technickou zdatností, ale kolik v tom jeho Schubertovi i Beethovenovi chybí toho Schuberta a Beethovena…!

Když jsem před několika lety slyšel od hudebních nadšenců v Toužimi, že Collegium Marianum u nich udělá koncert, pokud soubor dostane 80.000,- (koncert tudíž nemohl být), tak mi bylo smutno. Kdybych byl mladší, zorganizoval bych jim tam místo toho koncert kantorů a žáků nějaké hudební školy, aby se tam prostě hudba dělala…Pracovat s místními, s krajskými – jako tomu bylo po staletí.

Žijte blaze, zdraví Tomislav Volek

5. 8. 2017