Jak egoteista Kapsa Václav „vydává“ MAB
Jak známo, v generaci Václava Kapsy (1971) řádí choroba, zvaná sebestřednost, vystupňovaná ovšem až do takové míry, že její tradiční charakteristika „egoismus“ už pro ni není dostatečně výstižná. Pro její extrémně vygradovanou podobu bylo nyní vytvořeno označení „egoteismus“. Touto chorobou postižené osoby, ať dělají, co dělají, vždy tak činí jen (nebo primárně) ve prospěch vlastního já. Tak i pro Kapsovy aktivity na poli muzikologie je příznačné, že jejich hnacím motorem není snaha o řešení určitých vědeckých problémů, ale vedle klasického lákadla v podobě dalších materiálních zisků ho k aktivitě pohání především touha po vyniknutí (za jakoukoliv cenu) a po postavení vedoucího. Dominantní představa egoteisty: „Jsem skvělý, na tomto poli první mezi všemi, všichni to musí vzít na vědomí a řídit se tím!“ (Jak za takovou představou pokulhávají ty štrébrovské chudinky z doby bolševika, kterým stačila představa: „Keď má človek funkciu, hned sa cítí inakše.“) Ovšem je tu jedno nebezpečí: mozek egoteistů vyplňuje jejich ego do té míry, že vedle něj už se tam nic jiného nevejde, takže promýšlet na základě vlastního poznání nějakou novou problematiku svého oboru nejsou prostě schopni. Přitom výzkumná témata, jež pojednávají, jsou vesměs témata zděděná po předchůdcích, přičemž jejich skutečné iniciátory oni pečlivě zamlčují. V Praze Kapsu v těchto ohledech překonává jen Niubò, jeho letitý vzor...
Pokud byste měli pocit, že přeháním, zvu vás k společnému nahlédnutí do jedné takové typické Kapsovy akce, staré nějakých 7-10 let. Tehdy jedno z jeho pracovišť – Kabinet pro dějiny hudby EÚ – pobíralo z iniciativy J. Gabrielové tučné granty na ediční činnost, a Kapsa, toužící po nějakém podílu z tohoto kouzelného materiálna, se pohotově rozhodl stát se také editorem. Samozřejmě ne nějakým ledajakým, nýbrž hned vedoucím. Vymyslil to tak, že se stane šéfem naší dlouholeté (Helfertem založené!) ediční řady – samozřejmě že Kapsou nově koncipované! – Musica Antica Bohemica, series nova. Pohleďmež společně, jak velký prospěch vědě tento Kapsův smělý – a samozřejmě „ryze původní“ – projekt přinesl!
K rozjezdu tohoto projektu se rozhodl uspořádat seminář, na který pozval i mne. Konal se 19. 9. 2008 a Kapsa pro něj dal dohromady následující program:
Seminář proběhl, dali nám na něm i oběd, což vždycky zlepší náladu, neboť jídlo na státní útraty vždycky chutná, ovšem – což jsme tehdy nemohli ještě tušit – tím se Kapsou iniciovaný děj zastavil. Překvapivé to pro mne nebylo, protože z obsahu semináře, ze způsobu jeho vedení, jakož i z úrovně některých příspěvků, jsem byl upřímně zděšen, a bylo mi jasné, že „na tomhle se stavět nedá“. Jsa však stále v zajetí kantorských návyků jsem – já bloud! – poslal Kapsovi 26. 9. 2008 e-mail tohoto znění:
„Pane kolego, nemohu Vám nenapsat alespoň pár slov k onomu semináři o edičním projektu nové MAB, kterému jste v pátek předsedal. Bohužel nemohu nekonstatovat, že jeho celková úroveň patřila k tomu nejslabšímu, co jsem na srovnatelných akcích zažil, a Váš mini-Návrh edičních zásad na tom měl velkou vinu. S čím vším už Vy se nespokojíte!? Pak se nelze divit, že i některé příspěvky, jako např. Hugův, byli spíše znevažováním přítomných, kterým neposkytly vůbec nic. Už název jeho příspěvku byl takový, že účastník semináře nemohl předem tušit, o čem bude vzácný pan referent, v hudební historiografii nepochybně velice zběhlý, asi povídat. S takovými manýrami ať jde příště bavit baráčníky, ale co s tím v semináři na půdě Akademie věd? Větší část jeho příspěvku se pohybovala na hranici výsměchu účastníkům semináře, protože referent se nestyděl nás poučovat o obsahu Troldovy statě, staré takřka sto let! Proč jsme se my museli protrpět tou smutnou skutečností, že si ji Hugo pro sebe objevil až teď? Co měl takto pojatý příspěvek společného s ediční problematikou? A vše toto se dálo za Vašeho předsednictví, leč bez Vašeho komentáře… –
A pak další z mnoha perel, které na semináři za Vašeho předsednictví zazářily. K mé poznámce v závěru semináře o problematické úrovni oddílu Organizační záležitosti Vašeho Návrhu jste s Niubem proti mně namítali nejen s okázalou přehlíživostí (už jste se v tomto ohledu přizpůsobil jeho stylu), ale především naprosto neoprávněně. Vy osobně jste se v těchto souvislostech jevil jako člověk takřka omráčený možností představovat také jednou nějaké „vedení“, takže jste – jak jsem na semináři upozornil – do svého Návrhu dal prohlášení, že „Vedení a organizaci edice zajišťují pracovníci EÚ...“ pro jistotu dvakrát a v 5 větách oddílu Organizační záležitosti jste psal jenom „o vedení“. Co věta, to hlavní jistota vznešeného projektu: „vedení“. Já Vám vytkl, že v kontrastu k tomuto vyhlašování vlastního významu není v tomto oddílu nic o autorech, kteří mají jednotlivé svazky připravit, nic o lidech, s kterými chce „vedení“ novou MABku dělat, pokud ji ovšem nemají dělat jen pracovníci AV (kteří toho v této sféře zatím – jak si všichni ostatní kuloárově říkají – mnoho nepředvedli...). Protože jste v tandemu s Niubem nad mými slovy mávali rukou a prohlašovali, že do textu Návrhu nic takového nepatří, tak si dovoluji Vás odkázat na Vám nadřízenou autoritu pí Gabrielové, stojící v čele (plánované) dvořákovské edice: v 8. oddíle jejích Edičních zásad, označeném Organizační pokyny, stojí mj. „…Nové souborné vydání děl Antonína Dvořáka počítá jak s interními, tak také s externími editory jednotlivých svazků. Jestliže je příprava svazku svěřena externímu kolegovi/externí kolegyni, je mu/jí ze strany vedení edice poskytována všestranná podpora; v případě potřeby může externí editor/externí editorka navázat užší spolupráci s některým z interních editorů/editorek na základě „tandemového principu…“. Od Volka jste to nepřijali, předpokládám však, že svou nejvyšší současnou autoritu uznáte, třeba i z důvodů mimohudebních, a svůj Návrh v tomto bodu patřičně upravíte. – Žijte blaze a nepřeceňujte se. Volek“.
Pro názornost zde jako výmluvný doklad cituji ze zmiňovaného Kapsova návrhu edičních zásad odstavec Organizační záležitosti, v němž je slovo „vedení“ v každé větě (tisknu je tučně):
„Vedení a organizaci edice zajišťují pověření pracovníci EU AV ČR. Vedení edice rovněž vytváří a aktualizuje ediční zásady a ediční plán. Ediční plán vzniká na základě edičních návrhů posuzovaných a schvalovaných vedením edice ve spolupráci s ediční radou a externími oponenty. Ediční návrhy jsou předkládány vedení edice, které je postupuje k dalšímu posouzení oponentům a ediční radě, ve spolupráci s ediční radou schvaluje či vrací autorům k dopracování. Rukopisy svazků jsou odevzdávány vedení edice, které je po kontrole postupuje nakladateli.“ - - -
Od onoho semináře a citovaného emailu uplynulo sedm let a zodpovědný český muzikolog se musí ptát: jak si dnes vede vedení edice Musica antiqua bohemica, series nova? Neboli: kam projekt „nové MAB“ pod vedením Kapsovým dospěl? Protože jsem hledanou informaci nenalezl na stránkách Kapsova zaměstnavatele, tj. Kabinetu hudební historie EÚ AV, obtěžoval jsem svým dotazem dr. Olgu Zuckerovou, někdejší dlouholetou redaktorku MAB v důchodu. Jako bytost plná poesie mi odpověděla jen lehce obměněným citátem z klasika:
„Zemřela MABka
a do hrobu dána...“.
Našinec si k tomu automaticky doplnil: „siroty po ní zůstaly…“ Takže: smělý projektant Kapsa Václav si ve vedení MAB, do jehož čela se postavil, vedl tak bídně, že z nás v tomto oboru udělal sirotky …
Jak smutná próza našeho muzikologického života! Když totiž vedoucí projektant VK nenašel nikoho, kdo by byl ochoten vstoupit do jeho „nové MAB“ skutečným pracovním výkonem, ideu „nové MAB“ prostě opustil. Navíc – nepochybně znechucen tím hejnem nevděčníků. Důsledky? Žádné!? V Kabinetu hudební historie EÚ AV – tj. v jednom ze svých dvou placených zaměstnání – Kapsa jako klasická lehkoživka nadále prodlévá. Je mu tam dobře a selhávajícím cizorodým prvkem se tam po nezdaru své „nové MAB“ vůbec cítit nemusí. Vždyť jeho tamější dlouholetá šéfová prof. Jarmila Gabrielová tam dokázala plánovat novou velkou dvořákovskou edici, na niž jí český stát poskytoval spousty peněz, dobrých 12 (!) let, až do odchodu do důchodu, a přitom její tamější team nevydal dodnes ani jeden svazek! Takže v téhle „vozovně smělých, leč neuskutečňovaných edičních projektů“ se Kapsa musí cítit skutečně jako doma, zaparkoval tam velmi promyšleně.
Ale nepomlouvejte ho, že nic nedělá! Na ochranu jeho cti vám spěchám sdělit, že velký inventor Kapsa dnes chystá na lidstvo další projekty, v jejichž čele by mohl stanout. Dal to světu na vědomí na výroční konferenci České společnosti pro hudební vědu v listopadu 2014. V „panelu“, vyhrazeném největším esům současné české muzikologie, tj. skupině vědeckých pracovníků Etnologického ústavu AV ČR, v jejichž čele teď stojí nástupkyně prof. Jarmily Gabrielové v Kabinetu dr. Jarmila Procházková, nám v krátkém projevu naznačil, jakým projektováním se v AV živí teď.
Na pokyn shůry se prý teď v AV hodně obírá „interdisciplinaritou“, k čemuž hned dodal hrst jedinečných myšlenek (citováno dle záznamu): „…Hudba by byla úplně vynikajícím tématem pro celou Akademii věd, že jo /.../ jako součást znějícího světa například.“. A protože v AV jako celku prý teď existuje „ambice propojit různé obory“, sdělil Kapsa konferenci jménem blíže necharakterizované skupiny pracovníků, že se hlásí „do té diskuse o účasti ve výzkumném okruhu «paměť a dějiny»“. Vstupují prý „do tématu elit“ a jedno z možných podtémat prý zní „Elity, česká společnost a její kultura“. Mezi žasnoucí posluchače pak inventor Kapsa vrhal jedno skvělé téma za druhým:
„Hudební potřeby šlechtické domácnosti“.
„Jak se elitnost projevuje v repertoáru“.
„Byli ve službách elity elitní hudebníci?“
Neskrývám, že omráčen tématy tak velkého dosahu, jsem už Velkého Inventora současné české muzikologie dále poslouchat nedokázal. Zmocnila se mne blažená představa, jak si elitní muzikolog Kapsa nejprve vyhledává a pro svůj vlastní výzkum pak vybírá nějakou „elitní šlechtickou domácnost“… Takže se můžeme těšit třeba na Kapsův projekt „Zámecké kapely českých elitních šlechtických domácností“. Nebo bude platit, že každá „šlechtická domácnost“ byla už sama o sobě elitní?
Těšme se, že v rámci svého nového akademického projektu v oboru interdisciplinarity Kapsa zase uspořádá nějaký seminář (s obědem), např. na už navržené velkolepé téma „Byli ve službách elity elitní hudebníci?“ a v jeho průběhu nám spolu s Niubem a Hugem objasní i to, jak se mají muzikanti těchto kapel kategorizovat. Kterého, případně od které fáze jeho vývoje, budeme označovat za elitního? Jaká kritéria nám určí pro zařazení určitého muzikanta mezi “elitní“? A jak označí tu většinovou kategorii ostatních? „Neelitní“? „Druhá kategorie“? „Šumaři“? – No, bude to nadělení! To ty české muzikanty z 18. století čeká pěkné kádrování! Po staletích. Napadlo mne, jestli by Akademie věd neměla pro jistotu ještě před zahájením takového novátorského interdisciplinárního projektu udělit elitnímu muzikologovi Kapsovi grant na nebývalý úkol: všechny hudebníky, uváděné v Dlabačově lexikonu, rozlišit na „elitní“ a – a – a – na ty ostatní. Prostě něco takového. Vzorem by mu mohlo být, jak to dělali po léta komunisté se svým rozlišováním občanů na straníky a nestraníky. (Něco takového už přece plánoval ve svém projektu – Musica Antica Bohemica, series nova, že ano.)
A dovolil bych si upozornit ještě na jiný model, podle kterého by se mohl elitní muzikolog roku 2015 Kapsa při svém nadcházejícím kádrování českých muzikantů 18. století zařídit. Vytvořil ho v jedné parádní povídce Bohumil Hrabal, což se – jako literární zdroj – může v hudebníkem vymýšleném „interdisciplinárním projektu“ velice hodit. I proto, že Hrabalova povídka nese název Prokopnutý buben a autor v její druhé polovině rozvíjí i interesantní hudební motivy. Jejím hrdinou je prosťáček, který to ovšem dotáhl – jak se rád chlubí – až na „elitního biletáře ve Valdštejnské zahradě“. Práce to prý snadná není a nejhorší prý je „když Symfonickej orchestr hlavního města Prahy pod taktovkou doktora Smetáčka má koncert zrovna ten samej večer jako na druhé straně zdi Pošumavská dechovka pana Polaty. To potom dochází ke kompetenčním sporům, protože každá strana má dojem, že ji ruší ta druhá.“ „Jděte do háje s tím vaším Beethovenem! Mozarti sakramenský! Kazisvěti!“ A tak se také jednou stalo, že „hudba pana Polaty přestala hrát a hudebníci se shlukli pod zdí a někteří stoupali po žebřících, /…/, co chvíli někdo padl dolů…“. A tehdy spadl ze zdi i náš biletář, podporující zájmy Symfonického orchestru hlavního města Prahy, a spadl do hudby pana Polaty a poničil přitom buben. Ovšem geniální vypravěč pan Hrabal hlavní postavu své povídky právě v této vrcholné scéně opouští a veškerou jeho pozornost v ní na sebe strhává hrdinův „švára, blbec. Seděl na obrácený židli a prstíčkem kýval a ukazoval a třídil: Tomuhle bych dal pas, tomuhle bych pas nedal, tohohle bych pustil do ciziny a tohohle bych zas nepustil…“ –
Díky, pane Hrabale! Vaše povídka je nejen skvělá, ale po letech se nyní výborně hodí i do současných úvah v KHH EÚ AV ČR. Jsme vám za ni skutečně vděčni a obdivujeme, jak jste už za totality vytvořil přesvědčivý model pro rozlišování, který se hodil tehdy a který by se zřejmě mohl hodit ještě i v roce 2015 panu Kapsovi, hledajícímu dnes kritéria pro rozlišování „elitní“ a „neelitní“.
© Tomislav Volek