Žák nežák Kapsa Václav

Poslechněte, lidé dobří, jeden příběh neradostný.

Když jsem po převratu 1989 dostal po letech znovu možnost přednášet na katedře dějin hudby pražské FF UK – tentokrát jako externista – a vypsal svůj seminář, uvedl jsem v jednom roce jako samostatné téma – poprvé v historii tohoto universitního pracoviště! – italskou operu 18. století. V Praze českou oficiální vysokoškolskou vědou do té doby naprosto zanedbávané téma. Zájemců o seminář s takovým tematickým zaměřením bylo dost a práce se dařila. Jednoho dne po začátku semestru ke mně na katedře přistoupil jakýsi student, představil se jako Václav Kapsa, absolvent plzeňské konzervatoře ve hře na flétnu, který by rád dělal něco z 18. století, ale italskou operu prý dělat nechce, jestli bych ho přesto nevzal do semináře. Souhlasil jsem s tím, že pro něj také nějaké téma nalezneme. Dnes – v důsledku jeho chování ke mně osobně v pozdějších letech, vystupňovaném pak v roce 2013 v průběhu listopadové konference v Brně a o rok později při listopadové konferenci v Praze – mne velice mrzí, že jsem ho kdysi do semináře přijal. Oč lépe by mi dnes bylo, kdyby byl zamířil např. do semináře doc. Černého… Následující řádky a dokumenty doloží, proč musí starý kantor k tak smutnému závěru dospět a dokonce považovat za správné sdělovat i české odborné veřejnosti, že žák Kapsa Václav se nepodařil. To, co se z něj vyvinulo, nepřistupuje k vědeckému výzkumu podle zásad, jimž učil jeho kantor, v mezigeneračních kontaktech se řídí výhradně zištnými hledisky („má dotyčný v dané věci vliv nebo ne?“) a jako bytost extrémně ctižádostivá a sebestředná, jež si vymohla paralelní působení (a honorování) na dvou muzikologických pracovištích současně, je nejedním svým počínáním oboru i nebezpečná. Moc by se mne dotýkalo, kdyby byl jednou bez bližší specifikace jmenován mezi mými žáky, a proto považuji za nezbytný i tento krok veřejné distance. Vede mne k němu i jedna důležitá životní zkušenost: jestliže jsem i za těžké komunistické totality považoval za nutné se různými formami i veřejně distancovat od řady vlivných komunistických výsadníků a aktérů, nemám důvod neučinit tak i v době dosažené (a kulhající) demokracie, neboť ta rovněž není ani zdaleka prosta různých variant takových obor poškozujících nepodarů. –

          Rekapitulujme to hlavní. Jako první pokus najít vhodné badatelské téma pro absolventa plzeňské konzervatorní výuky hry na flétnu, který se dodatečně rozhodl pro studium muzikologie, zadal jsem Kapsovi v semináři úkol: projděte hudební tisky pražského vydavatele Jiřího Labauna z 20. a 30. let 18. století, zda a jak se v nich už někde objevuje i flétna a pak ji pojednejte. Bohužel se v nich ještě neobjevovala, a tak nezbylo než hledat jiné téma. Protože mne už delší dobu znepokojovala skutečnost, že podle dosavadních znalostí česká barokní hudba ani na vrcholu tohoto stylu nevykazovala žádné instrumentální koncerty, kladla se otázka, zda snad českým skladatelům takový útvar z nějakých principiálních důvodů nevyhovoval. Proč by tomu tak mělo být? Vyzval jsem tudíž Kapsu k vyhledávání případných instrumentálních koncertů v tvorbě pražských skladatelů vrcholného baroka. Po několikaleté práci v mém semináři z toho v roce 2000 vzešla Kapsova magisterská práce Instrumentální koncerty pražských skladatelů vrcholného baroka. Ve svém závěrečném hodnocení této práce jsem mj. napsal:

„…rešeršní intenzita Kapsova, neomezující se jen na domácí zdroje, záhy vedla k úspěšným nálezům relevantních pramenů, dochovaných v zahraničí. S pomocí stipendia německé university se mu dostalo skvělých možností badatelských. V této souvislosti ovšem nemohu nekonstatovat jeden Kapsův prohřešek, který v mých očích není zanedbatelný: když v úvodu své práce děkuje mně a nejmenovaným pracovníkům domácích i zahraničních muzeí a knihoven, zcela zapomene na semestrální stipendium, které mu bylo uděleno (nespadlo s nebe!) a které mu umožnilo rozsáhlý výzkum v největším archivním depotu, pokud jde o prameny k jeho výzkumu, a to v Drážďanech. Se znepokojením sleduji, jak si generace studentů let devadesátých neuvědomuje obrovskou výsadu – nahlíženo historií české muzikologie – které se jí možnostmi zahraničních studií dostalo. Jak za samozřejmost berou něco, co bylo všem předchozím generacím nedostupné! Obvykle platí, že neuvědomuje-li si někdo výsady, neuvědomuje si pak ani povinnosti, které z nich plynou. A tou nejmenší povinností je poděkovat, a to i když jde o instituce. Jak jsou v tomto ohledu svědomití američtí stipendianti!“

Jak vidno, musel jsem už tehdy, před 15 lety, tohoto sebestředného poživače výsad i v oficiálním studijním dokumentu (nejen v osobním rozhovoru) upozornit, že nejsou samozřejmostí. To jsem ovšem nemohl ani zdaleka tušit, že jemu se stanou samozřejmostí.

          Nejednu stránku Kapsova badatelského výkonu jsem pak jako přínosnou pochválil, především ony partie o drážďanských pramenech, které „mohl K. na této úrovni vypracovat na základě zmíněného semestrálního studijního pobytu“. Ocenil jsem „i partie o skladatelských osobnostech Brentnerovi, Reichenauerovi a Postelovi. […] Jen v případě Reichenauerově mám určité námitky. Tím, že autor pojednává výhradně instrumentální dílo Reichenauerovo, dochází v této biografické kapitole k určitému zkreslení. Protože autor nikde neudělal přehled dosavadního poznání života a díla Reichenauerova, zanikají do jisté míry dosavadní poznatky o jeho díle chrámovém, které bylo velmi rozsáhlé a tak či onak se s ním vypořádávalo už více dosavadní literatury než autor zmiňuje. Tak mu vypadla z horizontu Troldova stať Kirchenmusik im Zeitalter des Barocks ze sborníku Prager Hundert Türme, ani Quoikův výrok o Reichenauerově „geradezu sprudelnden Erfindung“ není tak zcela přehlédnutelný. Zkrátka: to, co Kapsa vyřídil v kapitole o Reichenauerovi (s. 52n.) jednou větou, mělo dostat větší prostor, portrét skladatele by byl mj. plastičtější. O to více prostoru věnuje autor objasňování – v hlavním textu, nikoliv podčarově – chyb v ČSHS, i když se týkají např. jen data narození jeho syna, který se nedožil ani roku.“

„Kapitola o sólovém koncertu patří opět k velmi dobrým. Tím spíše zarazí následující výrok: ,Corelliovské concerto grosso má se sólovým koncertem společný kontrast mezi střídajícími se sóly a tutti, v případě concerta grossa se však jedná pouze o kontrast dynamickýʻ (s. 65). Pokud by na tom autor chtěl trvat, tak si při obhajobě prohlédneme Corelliho opus 6 a zastavíme se např. hned u 3. Larga nebo u závěrečného Allegra 1. koncertu.“

[…] V závěru postrádám pokus o vysvětlení, proč je koncertantní prvek v řadě pojednávaných skladeb silně omezený. Je pro tyto ensemblové instrumentální skladby pražských autorů charakteristická omezená diferenciace forem?“

„Dílčí poznámky a otázky:

  * 3 - nepřihlédnutí k tehdejší koncertantní tvorbě cizinců - Tartini, Fasch, Stölzel - v Praze je v diplomové práci pochopitelné, ale není šťastné je obhajovat tvrzením o jejich ,ranéʻ tvorbě; každý z nich měl už přes 30 let a byl už etablovaným skladatelem.[…]

  * 14 - proč ta formulace: Helfert ,přinesl zprávu o možném [?] torzu zámecké sbírky v Nových Benátkáchʻ?

  * 16 - autora zaráží, že se Stölzel nezmiňuje o kapele hr. Hartiga, ač o hraběti mluví. To je charakteristický výrok pro pohled na základě dnešní naší profesionální stupnice hodnot. Proč asi?

  * 17 - Tartini byl zaměstnán u Františka Ferdinanda Kinského, od 1723 nejvyššího kancléře.

  * 52-53 - proč v přehledu slovníkových hesel autor nepodal informaci o tom, co stojí u Eitnera? Vždyť to pro něj bylo podstatné vodítko!

  * 53 - Jak přesně znějí výroky Kampra, Racka a Černušáka o Bachově Vánočním oratoriu a co z nich si žádá kritiku? - Kolik tiskových chyb najde autor na této straně?

  * 60 - Jak rozumět výroku, že 5 Reichenauerových sonát v Breitkopfově katalogu se dosud nepodařilo identifikovatʻ?“

Tolik z posudku vedoucího práce, aby tak bylo i na tomto místě alespoň naznačeno, v čem byl VK dobrý a v čem nikoliv. - Po nějakém čase mne pak požádal, abych vedl jeho doktorskou práci. Stalo se, ale ouha, zakrátko jsem byl – po druhé v životě! – vyhozen jak z ústavu, tak z katedry. A Kapsův živelný oportunismus začal hrát podstatnou roli: Volek už nemá žádné postavení ani v ústavu ani na katedře, tak k čemu mi je? 14. 3. 2006 jsem mu poslal dopis tohoto znění:

„Vážený pane kolego,

nadešel čas řešit otázku našeho vztahu doktorand a vedoucí jeho studijního programu. Dnes jsem se dopisem děkanátu a katedře této funkce vzdal. Ve svém věku a postavení nemám žádný důvod udržovat formální vazby. Když mi soudružka Gabrielová na sněmu FF přes omluvy a výzvy fakultních funkcionářů upřela právo zasedat v oborové radě a být zván na její schůze, namítala proti tomu jen Miládka. Vy jste mlčel a zachoval se zcela oportunisticky, jak už jsem Vás tak poznával dříve. Příklon k moci, kterou v této době v našem oboru znovu představuje Gabrielová, je Vámi preferovaná cesta. Tou ovšem nejsem zvyklý chodit já a nemohu takový postoj ani patronovat. Dále: dlouhé měsíce o Vás nevím, nevím o Vašich zahraničních cestách, neinformujete mne o případných zkouškách, zkrátka odstavil jste mne na vedlejší kolej. A za třetí: když mám někdy příležitost z povzdálí sledovat Vaši muzikologickou práci, a to nejen pokud jde o různé Vaše texty, s mnohým se nemohu ztotožnit. Bude tedy správné a bude tím stvrzena i logika rozchodů našich, že se zcela oficiálně stanete žákem paní Gabrielové. Dorostl jste k tomu. Ona je očividně představitelkou takové koncepce vědy a takové koncepce muzikologického pracoviště, jaké jsou blízké i Vám. Takže: „svoji k svému“! Budu klidnější, když bude i úředně stvrzeno, že nejste žákem mým, ale podobně jako M. Niubò budete žákem prof. Dr. Jarmily Gabrielové, Csc., jejíž vědecká invence, koncepční velkorysost, iniciace nových metodických postupů, průkopnické způsoby formulování a řešení vědeckých problémů, příkladné řízení nové edice díla Antonína Dvořáka, charakternost jednání za totality a čestnost jednání dnes atd. nepochybně vstoupí do dějin našeho oboru!

Žijte blaze! Volek“.

Jarmila Gabrielová po nějakém čase předala vedení Kapsovy práce doc. Jaromíru Černému.

                              (Pokračování příště.)               

© Tomislav Volek