vstupni

Grandiózní sebechvály Zdeňka Mahlera

Žiju svůj 86. rok a stále – doslova každodenně – pociťuji, jak tento život natrvalo poznamenala trpká skutečnost, že takřka po celou jeho polovinu nad ním vládly dvě odporné diktatury – nacistická a komunistická. Kolik životů zničily, kolik jich zdeformovaly, kolika talentům znemožnily se rozvinout! A jak různě na ty deformující tlaky totalit různí lidé reagovali! Zblízka či z odstupu jsem mohl sledovat spousty lidských povah a o množství dalších jsem četl a slyšel. I ve stáří jsem každodenně v jejich společnosti, někdy s desítkami, někdy se stovkami. V duchu, protože těch žijících už je z nich opravdu málo. Aniž bych to zvlášť vědomě vyvolával, preferovanou kategorií těchto defilé v mé představivosti jsou členové mé rodiny a hned po nich moji někdejší spolužáci. Snad je v tom logika, protože jde o soubor mnoha lidských příběhů, s nimiž jsem byl v kontaktu po 17 let své školní docházky a dalších studií, mnozí z nich byli v mnoha směrech skvělí a jejich příběhy se v některých úsecích dále odvíjely v kontaktu s tím mým. Samozřejmě, že se v té pestré přehlídce nejraději zastavuji s těmi, k nimž chovám trvalou úctu, obdiv a vděčnost, a z jejichž postojů a chování stále čerpám posilu i poučeni. Jak je dobře, že byli a někteří že ještě jsou! Kéž jejich stopa zůstane po dlouhá léta schopná povzbuzovat na cestě „k výšinám“!

Bohužel existuje i ta protilehlá část dějinné křivky, a ta nejen že směřuje až k extrémně obludným případům, ale není právě nepočetná. Hemží se to v ní především trapně oportunistickými uchazeči o úspěch a moc, a to ať je v zemi jakýkoliv politický režim. Jako poslední projev toho jejich celoživotního „ já, já, já, mně! mně! mně!“, se od jistého času objevuje ještě další faseta jejich lidské odpudivosti: píší a vydávají své paměti. To, co ze sebe takto vyvrhnou, jsou velice často značně odpudivé žvásty, které k lepšímu poznání dějů minulých nepřispívají ani trochu. A já je musím číst! Musím? Totiž: o bilanční literaturu se zajímám celoživotně, je v ní i mnoho klenotů. Řadu memoárových publikací jsem ostatně zdědil po matce, např. paměti nakladatele Ot. Štorcha-Mariena, psychologa prof. Vl. Vondráčka, herečky Leopoldy Dostalové atd. A k tomu dodávám: kdo nečetl rozsáhlé paměti klavíristy Arthura Rubinsteina nebo švédské operní pěvkyně Birgit Nilsson, nepochopí mnohé z hudební kultury Evropy a Ameriky ve 20. století.

Z české popřevratové memoárové produkce nás skutečně obohatilo jen málo titulů. Hodnotové rozdíly jsou v této literatuře až neuvěřitelné. Zatímco např. Paměti prof. Václava Černého jsou monumentem, ke kterému se se zájmem a vděčností opakovaně vracím, pak např. z posledního knižního produktu Arnošta Kolmana – Zaslepená generace. Paměti starého bolševika (2005) – se mi chvílemi dělá až fyzicky špatně. Co lidé tohoto druhu – přes všechnu svou mimořádnou inteligenci – také na úkor jiných lidí napáchali, je přímo děsivé!

Specifický druh této české literární produkce představují memoárové exhibice sebeokouzlených narcisů, mezi nimiž svým způsobem vyniká produkt Iva Tretery (1933–2012) Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec. Osobně jsem se s ním setkal jen kdysi dávno ve svých raně asistentských letech na fakultě. Vybavuje se mi jako o něco mladší a v 50. letech ve fakultním prostředí nápadně exhibující svazák, který se tam pak po léta živil v houfu učitelů marxleninismu v tzv. „společném základu“, povinném pro všechny posluchače. Přesto tato sebeokouzlením překypující bytost - ve svých pamětech nabízí čtenáři 40 svých fotografií! – dokáže např. tvrdit, že nikdy nebyla členem komunistické strany: „…sám jsem v ní nebyl, a proto vše znám jen z doslechu“ (s. 143). Jako by na podporu tohoto úhybného manévru pak tato pavlačová drbna nezanechá žádné svědectví o soustavě machinací fanatických komunistických vládců nad fakultou, mezi nimiž se po dlouhá léta pohybovala, ale v samostatných kapitolách používá nekomunistické osobnosti typu prof. J. B. Kozáka jako divadelní rekvizity pro značkování své skvělosti. Nejdéle se pak jako přítulná kočička přihřejvá na popularitě velkého literáta. (Vybyde-li trocha času, napíši k těmto pamětem samostatný komentář.)

Nejnepříjemnější memoáry pocházejí ovšem z duševní dílny toho typu lidí, jejichž celoživotní úsilí se vyznačovalo enormní touhou nahoru k výhodám, „ke korytům“, do pozic, mezi výsadníky, do vedoucích funkcí, o čemž ovšem v jejich pamětech nepadne jediné slůvko. Spisovatelští velikáni řádu Orwella a Solženicyna, ale i podílníci typu slovenského Mnačka ad., o tomto druhu lidského zvěřince vydali jedinečná, mnohdy až zdrcující literární svědectví a my, vyzbrojeni četbou jejich děl, bychom se měli s potřebnou kritičností vypořádat s memoárovou produkcí českých korytářů a odhalit i jejich četná křivá svědectví. Jde přece jen o dosti početnou psedodokumentární literární kategorii. Zatím se tak bohužel neděje.

Jako hudebního historika mne přirozeně nejvíce zajímají paměti lidí z hudebních profesí, a tu musím říct, že způsob, jak dokázali svého života běh vylíčit např. skladatel a funkcionář Jiří Pauer (Kontrapunkty života, 1995), operní pěvec a funkcionář Přemysl Kočí (Dobrý den, živote, Praha: Panorama, 1986. 183 s., Dobrý den, živote aneb Všechno je jinak, Praha: Arista, 2000. 286 s) a operní kritik zahraničních produkcí a funkcionář Pavel Eckstein (Životní náhody dr. Pavla Ecksteina, k vydání připravila Jana Vašatová, Praha: Radioservis, 2002, 109 s.), by měl dostat samostatné odborné označení. Na jeho vytvoření by se ovšem mělo podílet i lékařské konsilium, které by pro tyto případy zajistilo i vypracování nezbytně specifického druhu anamnézy. Vesměs se tu jedná o pacienty, kteří o své vůli vyprávějí naprosto spontánně a veleochotně, ale ovšem – znovu a znovu - zkresleně. Mají především nezadržitelnou potřebu pět chvály na sebe, na své počínání a významné společenské kontakty, přičemž takové dobové reálie, jako byla komunistická strana, jež je do jejich společenských pozic vynesla, je teď - v protikladu k tehdejšímu životu! – vůbec, ale vůbec nezajímají. O jejich dlouhodobém výsadnictví, založeném na vlastnění „červené knížky“, nepadne v jejich memoárech ani slovo…

Když jsem si před nedávnem – s jistým opožděním – opatřil i paměti s titulem „…ale nebyla to nuda. Poznámky pod čarou života“ (Praha 2015, nakladatelství Slávka) – zaznamenal jsem jen další memoárový produkt z této líhně chytráčků-oportunistů. Produkt, který nejenom počtem publikovaných fotografií svého expandovaného ega – 59! – šel i nad exhibicionistu Treteru, ale který překonává všechny ty zatím jmenované i v mnohém dalším. Tento produkt totiž vytvořil ten nejvýmluvnější a nejobratnější oportunista české umělecké sféry doby komunistické i postkomunistické, neúnavný psavec a bezkonkurenční manipulátor fakty - Zdeněk Mahler. Pracuje s nimi mnohem „nápaditěji“ než všichni předchozí, kteří jsou především ve srovnání s jeho technikou vršení sebechvál úplní břídilové. Přitom Mahlerova metoda kombinování pravd, polopravd, úhlů pohledu a čirých výmyslů, předkládaných čtenářské veřejnosti vesměs jen proto, aby okouzlení samotným autorem bylo větší a ještě větší, má pro znalce relevantních historických reálií sice mnohdy ráz směšné karikatury, ale pro prosté duše bez potřebných znalostí může být až oslnivá.

Už způsob, jak Mahler své paměti čtenáři doporučuje, je rafinovanost sama. Když se ho totiž novinář zeptá, jaké vzpomínky do své knihy vybral, odpoví mu Mahler:

„Byl jsem nelítostný především vůči sobě.“

Baron Prášil by nepřipadl na lepší odpověď…!

Kdyby byl řekl něco jako „zůstal jsem v nich věren sám sobě“, což by i tak někomu znělo dost hrdinně, tak by měl také pravdu, ale tak parádně by to přece jen neznělo. Mahler totiž celoživotně a ve všem, co kdy napsal či v médiích pronesl, pěstuje specifický literární novotvar, k němuž se hrdě hlásí i ve svých pamětech a pro který má i vědecké označení: „faction, kombinace faktů a fikce“ (s. 56). Čtenáře svých pamětí pak dokonce ještě poučí, že směšování faktů a fikce v publikovaných textech se v dějinách velice osvědčilo: „…žánr zvaný faction se přece rozvíjí už od Homéra a Shakespeara“ (s. 143)! Takže teď už by vám, holoubkové, jedna velkolepá vývojová linie světové literatury mohla být jasná:

Homér - Shakespeare – Mahler!

Když se před nějakým časem na trhu objevilo toto Slávkou nabízené aktuální vyvrcholení zmíněné tisícileté literární tradice, měl jsem jiný a naprosto fascinující program. Byl jsem pohroužen do srovnávání německého a českého překladu jednoho Solženicynova veledíla, jejichž značné rozdíly jsem dodnes nepochopil. Jen zvrácenosti komunistického režimu totiž způsobily, že jsem dříve četl - tajně a jen na pár dnů zapůjčenou - německou verzi (Der erste Kreis der Hölle, Fischer Verlag 1970) a teprve po letech v Praze ve dvou svazcích vydanou českou verzi V kruhu prvním (Mladá fronta 1992). Značné rozdíly mezi oběma překlady a edicemi jsem nemohl přehlédnout a když mi dr. M. Jonášová na mou prosbu v roce 2016 přivezla z německého antikvariátu zmíněnou německou verzi, dal jsem se do detailního srovnávání. Ale dodnes nemám tento problém zcela ujasněný: fascinující literární dílo existuje dnes ve dvou sousedních evropských zemích v nezanedbatelně rozdílných verzích! To samo o sobě představuje příběh, který by nám měl být – českou rusistikou? – v plném rozsahu objasněn.

Takže kvůli Solženicynovu Prvnímu kruhu pekla u mne musel i sám Homér Mahler pár měsíců počkat. Vzhledem k tomu, že mne – jak už řečeno – na poli české memoárové produkce těchto desítiletí v jistém směru zocelilo množství produkovaných nesmyslů, nevyvedly by mne samy o sobě z míry asi ani tyto jeho „Poznámky pod čarou života“ (ostatně na radu lékaře se snažím i o to, abych se ve svém věku moc nerozčiloval), a po přečtení bych je založil k těm neslavným předchozím - nebýt ovšem jedné Mahlerovy věty. Věty, kterou Homér Mahler plivnul po mně! – Samozřejmě to udělal podobně, jako to léta před ním dělali komunističtí funkcionáři mého oboru, což ovšem nemůže překvapit, Mahler s nimi přece sdílel členství v té jejich zločinecké organizaci více než dvě desítiletí...

Komunistický hudební veleideolog české doby totalitní Antonín Sychra v reakci na mou kritiku jeho knihy o Dvořákovi, psanou stylem uctivé opatrnosti, aby v té době vůbec mohla vyjít tiskem (Připomínka historické podmíněnosti muzikologických pojmů a problémů, Hudební rozhledy 16, 1963, č. 18), mne „sejmul“ tímto stylem:

„Přiznám se: zachovat věcnost pro mne v tomto případě nebylo snadné. Tón Volkovy polemiky je provokativně povýšený a mentorský, místy až urážlivý“.

Mahlerův podlý plivanec, stojící na straně 155 jeho knihy, vypadá takto:

„(Přiznám, že výčitky, jimiž mne od začátku pronásledoval mozartolog Volek, mi účast na „Amadeovi“ ztrpčovaly - polemiky se stupňovaly až k obvinění, že z neznalosti Mozarta zplošťujeme a Salieriho zabíjíme.)"

Slyšíte – pamětníci - jak to oba soudruzi formulují jakoby k přednesu na stranické schůzi? Ale rozdíl tu je, nepochybně, čas pokročil. Sychra mne atakoval v roce 1963, Mahler o 52 let později. Sychra halekal s jistotou ÚV KSČ za zády a s vědomím, že mluví i za další dogmatiky své doby „… aby bylo jasno. Práce každého, kdo v období, o němž je řeč, nestál nestatečně stranou všeho dění, byla nějak narušena a pošramocena /…/ O odvolávání stanovisek nemůže být řeči /.../, šlo a jde stále o principy, které jsou hlubší a závažnější než dogmatismus a antidogmatismus. A v boji za tyto principy – to říkám za nás za všechny – si slovo vzít nedáme, ani dnes ani v budoucnu.“

V roce 2015 už takto zajisté formulovat nelze a stylu soudruha Mahlera, vyškoleného na Juliu Fučíkovi, by asi nikdy nesedělo topit kritika „za nás za všechny“, ale degradaci osoby, jež ho – jak praví - „pronásledovala výčitkami“ (?), si prostě odpustit nemůže. Sladkost své msty navýší tím, že ji napíše jen do závorky, jak se na Homéra naší doby sluší: jakási marginální osůbka mne při mém grandiózním kulturním výkonu, z něhož budou čerpat věky, „pronásledovala výčitkami“…

Za toto odpudivé plivnutí po někom, komu byste měl za určitá jeho přispění spíše děkovat, zasluhujete Mahlere, celoživotní manipulante historickými skutečnostmi, trest. Bude spočívat v tom, že určité Vaše publikované výmysly budu konfrontovat s doložitelnými fakty. Prokážu, jak jste četnými podřadnými výmysly hanebně deformoval dosažené vědecké poznatky. Ani Mozart, ani Dušková, ani Smetana, ani Dvořák a další velké historické osobnosti se Vašemu perifernímu fabulování bránit nemohly, já jsem však vyškolen v profesi, která mi umožňuje chopit se takového úkolu za ně. Trest vám bude udělen na mých webových stránkách VIADONORE, a to formou seriálu na pokračování a stendhalovskou metodou „strhávání škrabošek lidem předstírajícím počestnost…“.

Kdy jsem se s o tři roky starším Zdeňkem Mahlerem setkal poprvé nevím, nebyl pro mne tak zajímavý, abych si to poznamenal. Procházeje nyní kvůli jeho plivanci zběžně své diáře, nalezl jsem o něm stručnou zmínku až v roce 1979, kdy mne pozval na Barrandov na promítání své „Božské Emy“. To je dokladem, že jsme se svým způsobem znali už dříve, než vstoupilo do hry téma „Amadeus“. Pak jsou však v mém archivu naprosto jednoznačné doklady o tom, že jsem produkci páně Mahlerovy - tak či onak - pomáhal už před Amadeem.

Dne 4. 8. 1980 se na mne obrátila tajemnice redakce nakladatelství Albatros paní Liliana Hejlová „s prosbou o zlektorování rukopisu Z. Mahler: Sbohem, můj krásný plameni.“ Strojopisná kopie mého posudku má šest stran. A mně se nyní během jeho četby vybavily další detaily, spojené s touto nakladatelskou objednávkou. Redaktorkou svazku byla paní Marie Richtová, která už bohužel není mezi námi a s kterou jsem se znal ze služebního styku v předchozích letech. Bývala zaměstnána v Encyklopedickém ústavu ČSAV a já měl v té době v Ústavu pro hudební vědu ČSAV na starosti všechny akce, související s lexikografií. Byla to idealisticky založená bytost, v té době už zcela znechucená praktikami komunistické partaje (domácími i mezinárodními), o nichž mne postupně a v mnoha směrech – jako informovaná žena Radovana Richty – dále poučila. Pro psaní Zdeňka Mahlera měla evidentně slabost. (Jistě i proto stojí na s.121 jeho pamětí letmá zmínka o „hodných redaktorkách z Albatrosu“.) Protože se strojopisem jeho knihy o J. Duškové mě u sebe v redakci seznámila už před oficiální objednávkou lektorského posudku, a já jsem nad mnoha místy tohoto textu doslova úpěl - mj. mi bylo okamžitě jasné, že knihu psal nehudebník -, přimlouvala se, abych se v posudku vyjádřil o knize příznivě, jinak to všemocná vládkyně nad produkcí Albatrosu (a tvrdá tajemnice normalizačního Svazu spisovatelů) Věra Adlová zadusí. Především jsem paní redaktorce doporučil označení knihy jako „fiktivních pamětí“, což bylo dodatečně akceptováno i autorem. Po této úpravě jsem pak na úvodních stránkách svého lektorského posudku napsal doporučení textu k vydání. S mnoha jeho partiemi jsem ovšem spokojen nebyl a nemohl jsem tedy nezmínit aspoň to, že „ve mně posuzovaná práce ve své předložené podobě vzbuzuje určité pochybnosti. /…/ Dr. Mahler se do žánru fiktivních pamětí nestrefil, dokonce se daleko minul cíle. Autor je rozený dramatik, jemuž se každá představa ihned formuje ve scénu, v dialog, v konflikt /… / a v závěrečném líčení posledního pražského Mozartova pobytu už je scénáristou, pro jehož gejzír nápadů a představ by bylo třeba mnoha pláten Laterny magiky. Memoárový styl je tomuto autoru na hony vzdálen, stejně jako mentalita staré a kdysi společností hýčkané zpěvačky.“ Větší část 4. strany mého posudku obsahuje různá má doporučení a dokonce i formulace, jak by určitá partie fiktivních memoárů Duškové měla vypadat. Poslední dvě stránky posudku jsou psány hustěji a obsahují konkrétní výtky, např.:

- Jak si má čtenář vysvětlit, že „fiktivní paměti“ obsahují dvě odlišná vylíčení Mozartovy smrti? To o ní Dušková psala ve svých memoárech dvakrát?

- Nelze napsat, že Bacha „napadl takt“. – „Zahrál na klavíru úryvek nebo lépe téma, které ho napadlo…“

- Charakteristika Haydna „tak dětsky čistý“ není případná, což nemyslím jen proto, že svou ženu i v korespondenci nazýval kanálií.

- Mozart nebyl „vybrán“ mezi zednáře, on se o to prostě jako většina muzikantů ucházel a byl přijat /…/

- Dušek rozhodně nebyl „chudý jako kostelní myš“. Naopak, jako jediný mezi pražskými hudebníky měl – jak si mohl autor v citovaném soupisu obyvatel Starého města povšimnout - vlastního livrejovaného sluhu.–

- Místo „z dávného tónového záznamu“ doporučuji napsat „ze starých liturgických knih“.

- Nejasná je mi charakteristika Dona Juana v komentáři: „Toreador – Sisyfos – bludný Ahasver – kuřák opia – kleptoman“. Co z toho se mu připisuje? Proč Sisyfos? Co má Sisyfos společného s člověkem, který dovádí všechny možnosti svobody až ad absurdum? Jaký kleptoman? Proč kuřák opia?

- Nelze napsat, že Copánek neznal noty, a proto mu Mozart vodil prsty po strunách. Neznal noty, ale věděl přesně, který tón vydá která struna. /…/

- Così fan tutte nebyla císařská zakázka, dílo povstalo z iniciativy Da Ponta a Mozarta.

- Nelze říci, že Salieri „dirigoval korunovační obřady“.

- Charakterizovat Divadlo na Vídeňce jako předměstský tingl tangl je jednak anachronické a jednak neprávem degradující, v každém případě mělo toto divadlo scénu větší než naše Prozatímní.

//Dodatečný povzdech z roku 2017: toto bylo třeba říkat někomu, kde předtím učil na DAMU…!?// Atd.

(Konec 1. části mahlerovského seriálu.)