vstupni

Ociskové zakažte plácat o Eroice

Před časem jsem v jednom textu charakterizoval většinu rozhlasových autorů pořadů o umělecké hudbě na stanici Vltava jako „nedosti kvalifikované multiplikátory“, kteří si obvykle přečtou jen průvodní texty k CD nahrávkám a z nich pak „s nadhledem“ uplácají své pořady pro tzv. redakci vážné hudby, kterou formálně, ne ovšem odborně, vede Petr Veber. Ne že by tento pán pouštěl k mikrofonu každého, jistého Tomislava Volka k němu odmítá pustit už druhým rokem, jenom když si ho např. pro pořady o své hudbě vyžádá skladatel Zdeněk Šesták, těšící se obecné úctě, nemůže tomu Veber zabránit, udělá však alespoň gesto bytosti funkcí obdařené: autorskou smlouvu s Volkem za rozhlas nepodepíše. A nepodepíše! Je zásadový: kdo o něm napsal kritický text, tomu přístup k mikrofonu na stanici – kterou zřejmě zčásti vlastní – nepodepíše. (Samozřejmě, že tento druh zásadovosti není ani trochu originální, stejně si počínali i omezení vedoucí za komunismu, ale chutná a PV se jí vyzbrojil…) Smlouvu s Volkem musí tedy donést na pořadu spolupracující redaktor k podpisu „nahoru“, kde ji – ne právě s potěšením - podepíše šéf Vltavy Lukáš Hurník, bytost alespoň nesužovaná komplexem méněcennosti…

Soudě dle frekvence jejich vystupování na Vltavě má ovšem Petr Veber také své oblíbené autory/ky, a mezi ně už po léta patří i dr. Eva Ocisková. Je na Vltavě každý týden minimálně v jednom či více pořadech. Proti tomu by nebylo co namítat, jenomže ona se ve svých výkonech horší a horší a práci si se svými pořady dává už vskutku minimální. Nedávno mne v tomto směru velice zarmoutila pořadem, věnovaným velkému letošnímu jubileu Alberta Schweitzera. Zaměřila se z jeho díla jen na tři tematické okruhy, přičemž většinu mluvených částí pořadu dala vyplnit přizvaným pánům „expertům“, kteří ovšem zůstali jen u zkratkovitých povrchních výkladů – a pořad paní Ociskové byl hotov. To ovšem nebylo nic proti tomu, jak paní Ocisková naložila dne 9. února 2016 v pořadu Telefonotéka s Beethovenem a jeho Eroikou. Nejednalo se o vlastní téma pořadu, do něhož jako zpovídané hosty pozvala starostu Jiřetína Vladimíra Buřta a jeho syna Tomáše, kteří pak hovořili na téma devastace jejich kraje povrchovou těžbou uhlí a o smutném osudu někdejšího lobkovického zámku Jezeří. To bylo v pořádku a postoj obou pánů by bylo možno doplnit ještě o další argumenty ve prospěch jejich stanoviska. Pak ovšem nadešla chvíle kulturní hrůzy. Paní Ocisková vyhlásila takřka nesrozumitelně formulovanou soutěžní otázku pro posluchače, a sice která věta Beethovenovy symfonie zazní a který rok měla ta symfonie na zámku Jezeří svou premiéru. Po odeznění delší pasáže symfonie se přihlásil jeden posluchač se sdělením, že se jedná o 3. větu z Eroiky, ale kdy měla premiéru, že neví. Načež paní Ocisková pronesla: „…posloucháme Beethovenovu symfonii, která byla poprvé provedena v Jezeří a ptáme se v kterém roce.“ Na tuto její otázku nedokázal nikdo z posluchačů odpovědět, takže ona 3. věta Eroiky byla odvysílána až do posledního taktu. Načež se opět ujala slovo moderátorka pořadu Eva Ocisková a pronesla nepochybně nejpamátnější slova své rozhlasové kariéry: „Dozněla 3. věta Beethovenovy symfonie, která byla provedena 1804 v Jezeří a o rok později ve Vídni.“

Ve skutečnosti se jednalo o tu dosud nejhrůznější podobu jedné trapné kulturní dezinformace, která je z rozhlasové stanice Vltava v pořadu Telefonotéka šířena už dobré dva roky… V uvedeném pořadu tak vedle Ociskové učinil i ctihodný generální vikář litoměřické diecéze P. Stanislav Přibyl, který v připomínkách velké kulturní minulosti sobě svěřeného kusu země české rovněž tvrdil, že Beethovenova 3. symfonie měla svou premiéru na zámku Jezeří.

Poprvé jsem tuto absurdní informaci slyšel na Vltavě už někdy před dvěma léty v jedné Telefonotéce, v níž redaktorka Jana Vašatová hostila klavíristku Alenu Hönigovou. Ta se evidentně úporně snaží o umělecké uplatnění mj. pořádáním každoročního „hudebního festivalu“ na zámku Jezeří, a s tímto záměrem a zcela účelově dodala ve jmenované Telefonotéce svému počínání důrazu právě oním nesmyslným prohlášením o Beethovenově prvním provedení Eroiky na zámku Jezeří. Aniž by sama předtím konala sebemenší archivní výzkum v dané věci, klidně i pro německojazyčné vysílání českého rozhlasu o zámku Jezeří prohlásila: „Dort fand die private Premiere von Beethovens dritter Symphonie, der ‚Eroica‘ statt. In Tschechien weiß davon aber kaum jemand.“ (Vysíláno 15. 8. 2015, viz HELLO CZECH REPUBLIK, Operated by Czech Ministry of Foreign Affairs in cooperation with Czech Radio – Radio Prague.)

Jako historik, který před lety strávil – jsa tehdy „hudebním vědcem ve svobodném povolání“, tj. bez placeného zaměstnaneckého poměru – mnoho týdnů bádáním v lobkovickém rodinném archivu (za komunistů uloženém na zámku v Žitenicích u Litoměřic) a ničil si oči procházením fasciklů s tisíci nahromaděnými účetními doklady tzv. vídeňské pokladny Lobkoviců, protože jsem tam předpokládal nález dokumentů i o přípravě premiéry Eroiky a dalších Beethovenových skladeb, jsem z podobných výroků zajisté důvodně rozčílen. Neboť řadu účetních dokladů o zkouškách Eroiky v červnu 1804 ve velkém „hudebním“ sále vídeňského (!) lobkovického paláce jsem skutečně našel a napsal jsem o tom – přibrav tehdejšího žitenického archiváře Jaroslava Macka za spoluautora – v několika studiích. První vyšla 1985 – před 30 lety!! – v Hudebních rozhledech (38. ročník, č. 10, s. 455–459) pod názvem Neznámá lobkovická beethoveniana. Protože redakce vídeňského Österreichische Musikzeitschrift se po naší telefonické nabídce statě na dané téma pro jejich časopis zachovala odporně (ihned vyslala do Žitenic svého spolupracovníka, aby z archiváře Macka, který se v hudební problematice vůbec neorientoval, důležité prameny vytáhl a aby tak byli Vídeňané „objeviteli“ tak důležitých pramenů), zvolil jsem za první zahraniční časopis pro takovou stať londýnský měsíčník The Musical Times, kde naše stať vyšla ve 2. čísle ročníku 1986 pod názvem Beethoven’s Rehearsals at the Lobkowitz’s. Měla velkou mezinárodní odezvu a dodatečně si ji přeložili a zařadili do souboru nových významných beethovenovských studií i Japonci pod názvem Betoven to Robukovitsu: Eroika no shien o megutte. (Tokyo, Japan: Kodan 1998, pp. 78–89). Už předtím ovšem vzbudila zájem Beethoven-Archivu v Bonnu, jehož tehdejší vedoucí dr. Sieghard Brandenburg přijel za mnou do Prahy, spolu jsme zajeli do žitenického archivu a dojednali jsme přípravu vydání svazku Beethoven und Böhmen v Bonnu. Pražský muzikolog ve svobodném povolání Volek dal tehdy dohromady team dalších českých spoluautorů a sborník prací českých, německých a rakouských autorů pak v Bonnu vyšel tiskem roku 1988. České příspěvky jsme – s příslušným komentářem o historii celého projektu – pak vydali česky v 3. čísle Hudební vědy roku 1989. Nachází se mezi nimi i moje (a Mackova) stať Provádění Beethovenových děl v lobkovickém domě, v níž je ta raná historie Eroiky detailně popsána a dokumentována.

Opakuji: už 30 let ví celý muzikologický svět – díky našim nálezům v lobkovickém archivu – o tom, jak Beethoven ve vídeňském lobkovickém paláci v roce 1804 nastudovával a provedl svou 3. symfonii a s ní i svůj Trojkoncert, jen pracovníci pražské rozhlasové stanice Vltava, z nichž někteří už dávno propadli mylnému přesvědčení, že jsou bytostmi kulturně velice vyspělými a aniž by si přečetli jedinou odbornou studii, šíří ve veřejnoprávním rozhlase, na který každý z nás posluchačů trochu přispívá, často naprosté dezinformace, jejichž důsledky se k nám pak vracejí jako bumerang. Paní Ocisková a její nadřízení očividně ani netuší, jak se nám pak taková dezinformace, kterou dnes už šíří i jeden český europoslanec v Bruselu, vrací ve výsměšných poznámkách, čím vším už se ti Češi nechtějí zvýznamňovat. Zvláště když už také česká verze Wikipedie rozhlašuje v hesle „Jezeří“, že „Beethovenova symfonie č. 3 Eroica měla v zámeckém divadle soukromou premiéru“.

Na základě svého zmíněného průzkumu v lobkovickém archivu konstatuji, že nelze doložit ani jednu návštěvu Beethovenovu v Jezeří, natož pak nějaký jeho delší pobyt, který by si vyžádalo nastudovávání tak mimořádného symfonického díla jako je Eroika. Jeho komorní díla tam ovšem zaznívala, např. už brzy po vydání ve Vídni jeho Septet op. 20. Také dva jeho dopisy adresované na Jezeří lze doložit, ale více ne. (Viz dodnes archivované tamější „Postporto-Journale“.) Nezapomínejme, že kníže pán si Beethovena sice z mnoha důvodů velice vážil a finančně ho podporoval, ale nebyl to autor jeho srdce, tím byl především Ferdinando Paër, který byl také na Jezeří prokazatelně nejednou hostem. Provozování hudby v zámku Jezeří během letních měsíců, kdy tam panstvo pobývalo, mělo úplně jiný charakter, než líčí pí Hönigová a papouškuje paní Ocisková. Skutečně osobitých rysů dostávalo především – po dostavění tamějšího zámeckého divadla v roce 1802 – spoluprací lobkovické kapely s pěvci pražské italské operní společnosti Domenica Guardasoniho na jedné straně, která tam 1804 provedla dokonce Mozartova Dona Giovanniho, a s mnoha hudebníky z okolí na straně druhé. –

Co dodat? Ve svém první kritickém dopise ze dne 17. prosince 2008 jsem šéfredaktorovi Vltavy Lukáši Hurníkovi jako svou první výtku napsal: „a) ve Vaší redakci už po léta očividně vládne nesmírné ,intelektuální pohodlíʻ, jakýsi princip „kolegiální nenáročnosti“, a to je pro každou redakci zhoubné.“ Na můj třetí dopis a v něm vyslovené kritické připomínky pak šéfredaktor Hurník reagoval v únoru 2009 takto: „Pokud si opravdu přejete, aby jejich dopad byl pozitivní, měl byste nechat na nás, jakým způsobem s nimi budeme pracovat.“

Nechal jsem to tedy na nich, na pánech Hurníkovi a Vebrovi, nic jiného mi ani nezbývalo. A kam to vede, když se to „nechá na nich“? Kam to spolu ruku v ruce vedou?

Pro paní dr. Evu Ociskovou bych měl v dané situaci ještě jedno doporučení. Protože vím, že lidé jejího typu od lidí mého typu žádné kritické připomínky „neberou“, radím jí, aby zašla do Kabinetu pro hudební historii EU AV ČR na Puškinově náměstí v Praze 6, kde dr. Jana Vozková pro letošní Týden vědy a techniky připravila zajímavou výstavu o životě a díle prof. Dr. Dobroslava Orla (1870–1942), muzikologa a kněze, „jehož odkaz dosud není plně zhodnocen a doceněn“. Zajděte si ji prohlédnout, imponující dílo Orlovo za to stojí, a nepřehlédněte mj. jeho charakteristiku určitého typu povrchních pracovníků na poli kultury jako – „duševních souchotinářů“. Tuto tvrdou, ale výstižnou charakteristiku nepoužíval žádný hrubián, ale kněz a velice úspěšný vysokoškolský učitel. Seznámivše se s ní posuďte pak některé programy redakce vážné hudby stanice Vltava, a to včetně těch vlastních… Můžete si být jista, že vedle Dobroslava Orla by Vás – za Vaše výkony v prvních dvou měsících roku 2016 – hnal i Ludwig van Beethoven i Albert Schweitzer…

26. 2. 2016

Tomislav Volek