Jiřího Křesťana podřadná kniha o Nejedlém

Během dobrých šesti desítiletí, po které se profesionálně věnuji muzikologii, jsem napsal stovky recenzí, lektorských posudků, anotací atd., takže vím, co činím, když se – s velkou nechutí a bez jakékoliv objednávky - rozhoduji psát o knize Jiřího Křesťana Zdeněk Nejedlý, politik a vědec v osamění (Paseka 2012). Nepsal bych o ní, kdyby tato vysoce problematická kniha, jejíž nedostatky jsou na mnoha místech až do očí bijící, nebyla krátce po svém vydání poctěna cenou Magnesia Litera v kategorii „Literatura faktu“ (2013), kdyby její autor Jiří Křesťan od listopadu 2018 nefiguroval v roli „odborné záštity“ vysoce státem subvencované výstavy v Městské galerii Litomyšl pod názvem Já jsem… Zdeněk Nejedlý. Příběh tragédie jednoho moderního intelektuála, a kdyby se 16. 5. 2019 neměla na půdě Akademie věd konat muzikologická konference, v jejímž programu je zase pan Křesťan ohlašován jako vědecká autorita. V situaci, která vzešla z neoprávněně pozitivního ocenění výkonu tohoto autora a jeho v mnoha směrech podřadného produktu, cítím povinnost profesionála daného oboru upozornit na naprostou nekompetentnost řady osob v této hře:

  1. na nekompetentnost autora, který se rozhodl posuzovat Nejedlého jako vědce, aniž by měl o jeho vědním oboru sebemenší znalosti,
  2. na nekompetentnost dvojice vysoce otitulovaných lektorů, kteří tuto práci doporučili do tisku, aniž by sami měli potřebné znalosti z oboru muzikologie,
  3. na nekompetentnost komise, která tuto práci odměnila cenou.

*

Odpudivý byl už způsob křiklavé propagace tohoto elaborátu krátce po jeho vydání. V Českém rozhlase došlo v té souvislosti dokonce k mistrovsky naorganizovanému zneužití této veřejnoprávní instituce. Nejprve napsala „slovesná dramaturgyně“ doc. Alena Blažejovská z JAMU do Týdeníku Rozhlas 20/2016 článek o připravené desetidílné četbě z Křesťanovy knihy na stanici Vltava. Tato nepochybně „velká znalkyně“ nejedlovské problematiky čtenářstvu sdělila, že „Křesťanova monografie je rozsáhlým a po všech stránkách komplexním portrétem osobnosti a doby, velmi pečlivou analýzou a interpretací“, načež ocenila i pana Viktora Bezdíčka, který zmíněnou rozhlasovou četbu připravil. Samozřejmě, že posluchačům zapomněla říct, že onen pan Bezdíček je redaktorem nakladatelství Paseka, které knihu vydalo, ba co víc, že právě on byl odpovědným redaktorem této knihy! - Ergo: redaktor, který byl nakladatelstvím Paseka, v němž je zaměstnán, placen za přípravu Křesťanovy knihy do tisku, připravil pak – nepochybně opět za honorář – pro Vltavu desetidílné čtení z této knihy… Ale ono je to ještě horší, jak prozrazuje sám Křesťan na str.11 svého přetučnělého elaborátu: „V roce 2009 mi nabídl Viktor Bezdíček, abych zpracoval monografii o Nejedlém pro nakladatelství Paseka…“

          Kde zůstal povinný respekt paní docentky Blažejovské ke Kodexu Českého rozhlasu? V něm přece stojí černé na bílém: „Český rozhlas je povinen pečlivě posuzovat, zda pořady či jejich části nesměřují, ať již otevřeně nebo skrytě, k prosazování určitých obchodních nebo politických zájmů.“ Není snad desetidílné rozhlasové čtení z knihy, připravené iniciátorem a redaktorem téže knihy v jednom českém vydavatelství v jeho obchodním zájmu a tudíž v rozporu s citovaným článkem Kodexu? -

          Ono ovšem nejde jen o tuto kšeftařskou nestydatost a o závažné porušení Kodexu Českého rozhlasu, v kategorii podřadnosti se pohybují jak rozsáhlé partie pojednávané knihy, tak i počínání jejího autora. Svou profesí je archivářem, zaměstnaným v Národním archivu a na internetu se představuje takto:

 „KŘESŤAN, Jiří, PhDr., CSc., odborný rada.

Členství v odborných organizacích, radách atd.:

- Památník národního písemnictví - člen vědecké rady
- Česko-ruská komise historiků a archivářů - člen
- Grantová agentura ČR – člen hodnoticího panelu č. 410 Moderní dějiny (od roku 1780) a etnologie
- ediční rada korespondence T. G. Masaryka v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd ČR AV ČR - člen
- ediční rada EGO Nakladatelství Lidové noviny a Masarykova ústavu a Archivu AV ČR - člen
- Archivní časopis – člen redakčního kruhu
- Marginalia historica – člen mezinárodní redakční rady
- Masarykův sborník - člen redakční rady
- Paginae historiae - člen redakčního kruhu
- Soudobé dějiny - člen redakčního kruhu
- Society of Arts and Sciences (New York) - člen archivní rady
- Česká archivní společnost - člen
- Sdružení historiků ČR (Historický klub) – člen.“

Prostě: AUTORITA!

Tak se na tuto údajnou autoritu na poli české historiografie naší doby podívejme trochu blíže…

*

Pro veřejnost už toho Jiří Křesťan o sobě napsal mnoho, ale nikde jsem nenalezl informace o tom, že by měl nějaké hudební, natož pak muzikologické vzdělání. Měl by ho mít, když své knize dal název Zdeněk Nejedlý, politik a vědec v osamění. Nejedlý byl profesí muzikolog a tudíž se klade otázka: jak si může Křesťan dovolit prezentovat svou práci i jako monografii o nějakém vědci, když povaha jeho vlastního vzdělání naprosto postrádá předpoklady pro to, aby mohl Nejedlého výkony na poli muzikologie kvalifikovaně posoudit?

          Jestliže Křesťanovi chyběly základní odborné předpoklady pro zpracování problematiky Nejedlého-vědce, o to větší měl osobní motivaci, kterou prezentoval na str. 10 své veleknihy nadmíru jednoznačně:

„Po listopadu 1989 /…/ mne napadlo, že by nebylo marné chopit se tématu, jež bude mnohými badateli spláchnuto do stoky opovržení.“

„Spláchnuto do stoky opovržení.“

To je motivace a slovník pana odborného rady! Ale co horšího: nedemonstroval pan Křesťan tímto výrokem svou apriorní autorskou předpojatost, jíž se ovšem jako vědec okamžitě diskvalifikoval?

          Jako grandiózní předpojatec se diskvalifikoval ještě mnoha dalšími počiny, především systematickým přehlížením všech prací, které se do jeho apriorní koncepce nehodily. Mohu to dokládat i ryze osobní zkušeností. Ačkoliv jsem o muzikologovi Nejedlém psal kriticky před listopadem i po listopadu 1989, mé jméno a mé statě se v Křesťanově knize neobjevují. Jistě tomu tak není proto, že bych se jimi pohyboval v nějaké „stoce“, jenom se evidentně nemohly hodit extrémně předpojatému autorovi, pracujícímu zavrženíhodnou metodou: co nebylo v souladu s jeho apriorním záměrem, to pro něj neexistovalo. Přesně ta metoda, s jakou pracovali bolševici a Zdeněk Nejedlý… Přitom Křesťan s nevídanou drzostí tvrdí hned v Úvodu své práce, že „v knize je otištěna dosud nejpodrobnější bibliografie ´nejedlovské´ literatury“.

          Dalším autorským trikem apriorní předpojatostí se řídícího Křesťana je skutečnost, že ve svém objemném elaborátu nepodal ani ten nejstručnější přehled Nejedlého muzikologické produkce (!), čímž své - od bolševických agitpropčíků odkoukané metodě - zajistil zvlášť pohodlné uplatnění: historická fakta, jež jsou v rozporu s předkládanou interpretací, se systematicky zamlčují.

          Nezbývá tudíž než konstatovat, že s ohledem na uplatněné metody není v Křesťanově knižním monumentu o 569 stranách (formátu 240 x 117) čtenáři o Nejedlém jako vědci-muzikologovi nabídnuto nic víc než

  1. několik krátkých citací z několika desítek Nejedlého knižních i časopiseckých textů, vybraných ovšem dle Křesťanových apriorních hledisek, kombinovaných s „metodou pel-mel“ (která byla ostatně vlastní i samotnému Nejedlému),
  2. obdobně jen nepatrný počet citací či parafrází výroků jiných autorů o Nejedlém jako muzikologovi, vybraných opět “metodou pel-mel“.

Nějakému systematicky založenému analytickému přístupu k Nejedlého muzikologickým pracím se Křesťan vyhnul obloukem a už z toho důvodu nebyl schopen o Nejedlém-vědci pronést jeden jediný fundovaný poznatek. Kvůli zcela mimochodem pronesené charakteristice, že to byl „svérázný muzikolog“ (str. 348), si čeští muzikologové tuto knihu zajisté opatřovat nemusí…

          Ale kdyby jen to! Nevzdělán v muzikologii převzal Křesťan všechny metody falešných hráčů na poli publicistiky a vytvořil tak ve svém textu rozsáhlé partie, které sice nepatří do nějaké „stoky“, zato však zcela jednoznačně do kategorie odborné podřadnosti. Případným nevěřícím jsem o tom schopen předložit stovky (!) dokladů. (Jemnější struktury varuji předem: mnohé citace z Nejedlého jsou skutečně těžké k zažití…)

          Začněme ukázkou, jaké informace poskytl Křesťan čtenáři o vůbec nejrozsáhlejší jednosvazkové knize, kterou muzikolog Nejedlý ve svém životě publikoval, a to pod titulem nijak ledajakým: Všeobecné dějiny hudby. Díl 1., Kniha prvá: O původu hudby. Kniha druhá: Antika. V Praze vydal B. Kočí (1930), 877 stran. Co o těchto téměř 900 stranách textu muzikologa Nejedlého čtenáři poví Křesťan? Na straně 208 svého knižního kolosu nás na pěti (!) řádcích seznámí s dobovým vtipem (!), který kdysi o této Nejedlého knize koloval – a více nic…! Přitom právě na této knize, psané už universitním profesorem a ordináriem pražské muzikologické katedry, lze názorně demonstrovat mnohé charakteristické – a na poli vědy naprosto nepřijatelné – rysy autora a muzikologa Nejedlého.

          Jsem asi jediným žijícím člověkem, který z těchto Všeobecných dějin hudby. Díl 1., z tohoto bezpříkladného muzikologického monstra, pár stovek stránek skutečně učetl. Stalo se tak už před mnoha lety, a když jsem si pak za tzv. normalizace dovolil na základě této četby ve svém příspěvku na brněnské konferenci o Gracianu Černušákovi (7.12.1982) o této knize pár přezdvořile formulovaných kritických zmínek, a to ve srovnání s 2. vydáním dvousvazkového Dějepisu hudby od Graciana Černušáka, nesměl tento můj příspěvek v konferenčním sborníku vůbec vyjít… (Údajně – dle dodatečného sdělení editora onoho sborníku Rudolfa Pečmana – se o tento zákaz nejvíce zasloužilo tehdejší velké „bolševické kápo“ brněnské muzikologie Jiří Majer.) Pan Křesťan na té konferenci nebyl, takže se o oněch Nejedlého Všeobecných dějinách hudby I něco doví dnes, v tomto případě ovšem už bez jakýchkoliv příkras, zvláště když on sám do té Nejedlého veleknihy možná ani nenahlédl. Nebo nahlédl a…

          Můj výklad o tomto podřadném produktu Zdeňka Nejedlého však musí začít malou oklikou, v níž si objasníme ještě další významný nedostatek ve vědecké výbavě Nejedlého, o němž se ostatně ve své knize – jen zlehýnka a velice decentně – zmínil sám Křesťan, a to v partiích o Nejedlého činnosti v Rusku za 2. světové války: tuto činnost mu prý komplikovala jeho špatná znalost ruštiny (viz s. 278 a 284: připravený text v ruštině si napsal „rusky, ale latinkou“!). – Když jsem se kdysi ptal prof. Mirko Očadlíka jako Nejedlého žáka, proč Nejedlý vůbec nejezdil na mezinárodní muzikologické konference, odpověď byla překvapující: Nejedlý neuměl – kromě češtiny a latiny – žádný další jazyk dobře a styděl se za to...

          Tento utajovaný nedostatek se samozřejmě velice nepříznivě promítal do Nejedlého vědecké činnosti, při níž – jsa přímo cloumán svým velikášstvím - měl navíc potřebu čtenářům naznačovat, jak ovládá i zahraniční odbornou literaturu k dané problematice. Když se pak jako autor s touto skromnou jazykovou výbavou rozhodl začít psát Všeobecné dějiny hudby. Díl 1., Kniha prvá: O původu hudby. Kniha druhá: Antika, začal psát práci, pro niž nejen sám žádný vlastní předchozí výzkum nedělal, ale byl do posledního puntíku odkázán na rozsáhlou zahraniční literaturu. Protože obsah většiny tehdejší anglické, francouzské a americké literatury k tématu – s výjimkou bibliografických údajů – vůbec neznal, byl naprosto závislý jen na několika německých autorech (H.Riemann, R. Wallaschek, R.Westphal, C. Stumpf), z jejichž děl si zřejmě pracně dokázal přeložit alespoň určité pasáže, a ty pak po svém a do velké šíře, doslova „rozkecával“. (Křesťan tento známý rys psavce Nejedlého charakterizuje mnohem decentněji: „Texty mu pod rukama bobtnaly.“)

          Pro ukázku se do jedné takové až hrůzně nesmyslné a navíc silně „nabobtnalé“ partie Nejedlého Všeobecných dějin hudby pusťme, nachází se v oddíle „Podmínky vývoje hudby“ (citát od str. 191):

„…Jest dnes již zajisté nesporno, že tvoření hudební jest umění specificky jen       m u ž s k é, čili že jedině muž má možnost plně se hudbou projeviti a vytvořiti silné hudební dílo. Dějiny hudby znají jen skladatele a nikoli skladatelky, a objeví-li se přece někde ženské jméno, jest to jméno bezvýznamné, jež uvádíme právě jen jako kuriositu, nikoliv však pro věcný jeho význam. To nemůže býti zjev náhodný, povážíme-li, jakého uměleckého významu dovedla žena nabýti v literatuře neb i v malířství. Důvod, proč jen muž jest hudebně tvůrčí, může býti tudíž jen sexuální, neb aspoň musí plynouti ze zvláštní duševní organisace muže jakožto znaku jeho pohlaví. Tomu však nasvědčuje dále i silně erotický ton v osobnostech právě největších skladatelů. Všichni velcí hudebníci byli založeni eroticky, i když jejich umění samo erotické nebylo. Nejen Wagner, u něhož silný erotický ton nás ovšem nepřekvapuje, ale i Beethoven a Smetana, tedy mistři zvláštní milostné čistoty a nedotknutelnosti, byli lidé erotičtí, kteří z tohoto pramene pak tvořili čistá svá díla. To všechno jest jistě dostatečným důkazem, že pohlaví má opravdu na hudební tvoření veliký vliv a že podstata tohoto vlivu tkví právě ve specifickém znaku mužské sexuality, tedy v  p o h l a v n í   a k t i v i t ě, jež jediná jest i hudebně tvůrčí. Odtud však prýští asi i pramen aktivity, jenž ve veškeré hudbě jeví se nám jako znak života, působící na nás stejně osvěžující radostí jako každý projev ryze aktivního, nevadnoucího života.

Naproti tomu význam ž e n y jeví se ve vývoji hudby nejlépe tam, kde žena může v hudbě uplatniti svou pohlavní passivitu, což děje se nejvíce při ženském v n í m á n í hudby. Žena jako bytost, k níž hudba jako sexuální projev muže mluví nejbezprostředněji, může býti a bývá také nejlepším obecenstvem, neboť dovede se ponořiti v hudební skladbu úplně a bez výhrady a dává z ní k sobě mluviti právě nejtajnějším jejím tonům, jež nalézají v ní tím specifičtější ohlas, čím více prýští z ryze mužského srdce tvůrčího hudebníka. Někdy ovšem podlehne žena hudbě jako projevu sexuálnímu do té míry, že ztrácí v tom veškerou míru a upadá pak na př. v pověstný kult tenoristů a barytonistů, lákajících svým vysokým, mužství zpěvákovo určitě vyznačujícím tonem ženské obecenstvo úplně v okruh zvláště silných svodů sexuálních. Avšak i sám skladatel neb i virtuos (houslista, pianista) může ženu podobně sexuálně uchvátiti, vnímá-li žena jeho hru neb skladbu s představou, jakoby jí byla hrána, neb s touhou, aby jí byla hrána.

To však neméně potvrzuje i h u d b a p r i m i t i v n í, jež jest v tom o to poučnější, oč původní elementy hudby jeví se v ní ještě nezastřeněji, ač zase již jsou povýšeny nad nejnižší stadium živočišné. Tu pak především vyniká silně sexuální ráz primitivní hudby v tom, jak hudba jest tu spojena s t a n c e m.“ Atd.

Sebeokouzlený psavec a prťavý macho Nejedlý (měřil 163 cm) se ovšem dopouštěl nejen trapných výlevů tohoto druhu, ale i množství skutečných odborných lapsů. Předvedeme si to na jednom okruhu témat, který se ovšem v Nejedlého Všeobecných dějinách hudby. Díl 1., Kniha prvá rozprostírá na stovkách (!) stránek. Jako muzikolog, jehož od asistentských let v hudební struktuře silně zajímala problematika metrorytmiky, v rámci české hudební tvorby funkčně snad ještě významnější než v jiných evropských národních hudebních kulturách, jsem už jako asistent nad Nejedlého rozsáhlými výklady o verši, rytmu a metru nevěřil svým očím a opakovaně jsem si kladl otázku „Je tohle vůbec možné!?“ Pokusím se problém popsat co nejstručněji.

          Se slovem „tactus“, „takt“, se na poli evropské hudby pracovalo od středověku, ale až s počátkem baroka se v hudbě zrodilo něco, co v češtině nazýváme „přízvučný takt“ a pro co mají Němci ještě výstižnější termín „Akzentstufentakt“. Nejedlý, který se o tento podstatný aspekt hudební struktury evidentně nikdy nezajímal (přitom tvůrčí typologie Bedřicha Smetany po jeho studiu přímo volá!), žil zřejmě s představou, že novodobý přízvučný takt tu byl od počátků lidské existence. A protože se v potřebné míře nezajímal ani o příbuznou problematiku prosodie – evidentně si jen velice zběžně pročetl některá pojednání Josefa Krále, přičemž např. do vynikajících Dobrovského (německojazyčných) prací o prosodii ani nenahlédl – nestála jeho primitivním představám v cestě žádná korekce. Zvláště když se ocitl v křiklavé závislosti na práci Arbeit und Rhythmus (1899) od německého ekonoma (!) Karla Büchera, zajímajícího se o historickou problematiku svého oboru. Bücherova kniha obsahuje nejen kapitoly o „rytmu pracovních pohybů přírodního člověka“, ale také jsou v ní – z hlediska muzikologického naprosto laicky - notovány písně s taktovým předznamenáním, a zřejmě podle tohoto vzoru dospěl muzikolog Nejedlý k závěrům a formulacím, z nichž jde na muzikologa přímo hrůza. Cituji z jeho výkladu: „ …dospěli jsme k  m e l o d i i   jakožto jednomu k o ř e n u  hudby“, „…v primitivní hudbě vedle hudby melodické nalézáme však i jinou hudbu, taktovou [!?], a to nejen jako melodii v taktu, nýbrž i jako  p o u h ý           t a k t o sobě, beze všech melodických i jiných kvalitativních hodnot tonu. Tluče-li divoch pravidelně takt (…) můžeme to označiti za  d r u h ý   k o ř e n  naší hudby.“

          V souladu s těmito neuvěřitelnými výroky a dedukcemi (na stranách 51n.), notuje Nejedlý valnou většinu v knize uplatněných hudebních příkladů v novodobém přízvučném taktu, tj. s taktovým předznamenáním 6/8, nebo 2/4 apod. a s taktovými čarami. Nejednou tímto způsobem nakládá i s citáty antických veršů, a to včetně všech druhů hexametrů. Všechno toto děsivě diletantské počínání vrcholí výkladem k jednomu ikonografickému dokumentu, začínajícímu slovy: „Obrázek v příloze A č. 13, představující sbor divošských hudebníků, již tlukou nějaké rhythmické motivy na zavěšené bubny a jimž kapelník dává takt…“ Takže podle Nejedlého už „divoši“ měli své „sbory hudebníků“, ty měly své „motivy“ a jejich „kapelník“ jim „dával takt“. Takto diletantsky dokázal hudební historik Nejedlý komentovat některé převzaté ikonografické prameny! Uvědomme si, co z tohoto jeho žvanění – de facto – vyplývá: zatímco „afričtí divoši“ znali už funkci kapelníka a v jejich hudbě existovaly motivy a takt, našim evropským předkům to ve skutečnosti trvalo celá staletí, než se dopracovali nějakých „motivů“, „taktů“ a „kapelníků“ …

          Zajímá vás, jak se k této problematice postavil odborný rada Křesťan, člen mezinárodní redakční rady Marginalia historica, člen redakčního kruhu Paginae historiae, člen redakčního kruhu Soudobé dějiny, člen archivní rady Society of Arts and Sciences (New York)? Představte si, že on těm Nejedlého hudebně vzdělaným a evidentně „pokrokovým“ divochům nevěnoval ani jeden „oka hled“…! - Protože jako nehudebník bude možná něco z toho, co bylo řečeno v předchozích odstavcích, těžko chápat, trochu by mu to mohla usnadnit - aspoň pokud jde o problematiku prosodie - četba vysoce užitečné knihy „Prozodické spisy raného obrození“, vydané v roce 2014 třemi pracovníky Filosofické fakulty UK (Jakub Říha, Petra Hesová, Robert Kolár). Pochopil by z ní, co všechno věděl už na konci 18. století o problematice prosodie Josef Dobrovský a co ještě po další stovce let o prozodii nevěděl universitní profesor Nejedlý, např. když se vyjadřoval o některých veršovaných dílech z antiky, jejichž metrum podával jednou tak, podruhé jinak, podle toho, z kterého autora opisoval…! A k tomu se pokuste si představit, jak asi bylo vzdělanému asistentu Zdeňka Nejedlého Josefu Hutterovi, který uměl řadu jazyků včetně řečtiny, když četl tyto a mnohé další nesmysly svého mocného učitele… Nejedlý po čase pochopil, že mu jeho asistent Hutter vidí do karet lépe než kdo jiný, takže když se po komunistickém puči v únoru 1948 stal ministrem školství, okamžitě mu zakázal přístup na fakultu a pak zajistil, aby byl z fakulty vyhozen. „Svérázný muzikolog“, Křesťane, nebo spíše mimořádně bezcharakterní osoba, problematická nejen po vědecké stránce!? (K tomuto Nejedlého počínání viz též mou stať Profesor Josef Hutter - oběť dvou totalitních režimů, in: Hudební věda 31, 1994, č. 4, s. 363--372, kterou rada Křesťan samozřejmě nevzal na vědomí.) 

          „Svérázný muzikolog“ Nejedlý ovšem ve svých Všeobecných dějinách hudby. Díl 1., zanechal mnohé doklady i o své obojetnosti, tj. jednou psát tak a jindy úplně naopak, jak se mu to právě hodilo. Zatímco na jednom místě své veleknihy se snažil čtenáři namluvit, že afričtí divoši měli už své sbory hudebníků, které řídil kapelník, a v jejich hudbě už existovaly motivy atd., když na jiném místě téže knihy pocítil potřebu stavět se nad jiné vědce, ironizoval významné badatele C. Stumpfa a E. M. Hornbostela výrokem, že hudební řeč Mistrů je „důstojnější zajisté […] než několik těch zvuků, jichž je schopen papuanský nebo bečuanský divoch“ (24). Kde byl v tu chvíli jeho výklad o černošských „sborech hudebníků“, kteří měli své „motivy“, když na jiném místě jim přiznal jen „několik těch zvuků“, jichž „byli schopni“…?! -

          Jen s přemáháním se rozhoduji v tomto náčrtu Nejedlého vědeckých podřadností ještě pokračovat, ale protože Křesťan et consortes by byli schopni začít s obranou typu: no dobře, jedna kniha se Nejedlému nepovedla, ale…, musím pokračovat ještě v úplně jiném muzikologickém terénu. Možností je v tomto směru mnoho, tím spíše, že Křesťan řadu Nejedlého autorských malérů vědomě, ba přímo systematicky zamlčoval, a proto také některé jeho knihy nezmínil jediným slovem! Byl jsem např. zvědav, co se od něho dovím o pověstné Nejedlého knize „Sovětská hudba“ (Praha 1936), ale buď se pan rada bál, nebo byl líný, nebo opatrný, nebo bezradný, či spíše ustaraný, co by s ním v případě pozitivního hodnocení této knihy udělala česká „stoka“, tak tuto Nejedlého knihu raději nezmínil ani slovem... A přitom Nejedlý si jí tak cenil! První věta jeho předmluvy k tomuto „dílu“ je dokonce tak namyšlená, že stojí za ocitování i zde: „Moje práce je první souborná práce o hudbě v SSSR nejen u nás, ale vůbec.“ „Ale vůbec“, pravil vědec… - Samozřejmě, že takovou prací ani zdaleka nebyla, ale velkohubá tvrzení tohoto druhu lze nalézt v úvodu takřka každé knihy Nejedlého! Předmluvu ke svým Dějinám české hudby (to je také jediná Nejedlého kniha o hudbě, kterou Křesťan aspoň prolistoval, což při jejích 261 stránkách osmerkového formátu nebyl nijak náročný výkon) začal Nejedlý stejně nepravdivě: „Podávám zde první dějiny české hudby.“ Ostatně v 2. odstavci předmluvy k Všeobecným dějinám hudby napsal: není to žádná učebnice dějin hudby, jako práce Černušákova aj., ale „velké dílo historické, podávající obraz vývoje hudby v celé jeho složitosti i bohatství […] Jest to dílo vědecké, přihlížející sice k celé literatuře předmětu [!?], ale podávající dějiny hudby nově, po svém […]“.

          Konec konců ani nepřekvapuje, že autor, přistupující k historické materii způsobem Křesťanovým, knihu jako je Nejedlého Sovětská hudba (1936), nezmiňuje ani slovem. Vždyť tenhle podřadný elaborát velice trápil už naše bolševické muzikology v údobí 1948-1989, dokonce více než kterákoliv jiná Nejedlého práce. Je to totiž tak primitivní dobová ideologická agitka, že se k ní těžko hledá paralela, tato ovšem vzešla z pera šéfa universitní muzikologické katedry. Můžete ji otevřít na kterékoliv stránce a téměř vždy narazíte jen na ledabyle formulované výplody horlivého agitpropčíka.

          Příkladeček první z kategorie soudů obecných (str. 8n.):

„…Lunačarský stojí proti tzv. moderní hudbě. Ne z umělecké konzervativnosti, ale protože v ní vidí umění rozkládající se už, upadající třídy. A ukazuje to, velmi zajímavým způsobem, právě na tom, v čem tato hudba viděla a vidí svou největší modernost a přednost, i dokonce blízkost k novému proletářskému světu: na její rytmice. Dělí se, podle Lunačarského, ve dva typy: jeden foxtrotový, a druhý tangový. Foxtrotový typ je mechanický typ, pod zjevným vlivem rytmu strojů, mašin. Ale protože to je umění buržoasní, hraje tu mašina touž roli jako stroj u buržoazie vůbec: spoutává, mechanisuje lidi. Při foxtrotové hudbě člověk ztrácí iniciativnost, ztrácí vůbec vědomí sebe, stává se sám strojem. Ale to nejen není v duchu proletariátu, nýbrž naopak právě velmi ostře proti němu, neboť, praví Lunačarský, takto člověka podrobuje stroji kapitalismus. „Základním principem hyperkapitalismu jest plné podřízení člověka stroji.“ Kdežto proletariát, definuje Lunačarský správně, chce osvobodit člověka, jako vůbec ze všech útisků, i z této poroby a podřídit naopak stroj člověku, aby on byl pánem a stroj jen jeho nástrojem. „Základní princip proletariátu jest plné podřízení stroje člověku“. Nic proto tato hudba nemá s proletariátem, ano nebezpečná mu je, svazuje-li takto a mechanisuje síly člověka, místo aby je osvobozovala a doplňovala.

 A „tangová“ hudba? I to je typický výtvor kapitalismu, také člověka zotročující, leč jinak zase: narkotizuje člověka. „Ukolébává erotickým ,baju-baj´, a tím snižuje všechnu nervovou činnost“ […] „A tak to je také protiproletářská, oslabující, a k tomu ještě nezdravá, rozkladná hudba, jako první typ.“ Atd.

Příkladeček druhý z kategorie výkladu o jednotlivých osobnostech, např. o Igoru Stravinském (str. 118n.). „…Z jeho prvních děl je „Ohňostroj“, již tématem nejlépe prozrazující, o co Stravinskému šlo, i dále balet „Pták Ohnivák“, pak „Peťuška“ (!) i konečně v poslední rok před válkou „Oběť jara“ (!). Nejen již barevná skladba, ale i rytmem a harmonií udivující.“ Stravinskij prý „stává se čistě pařížským skladatelem, Ruska jen užívající jako studnice efektů. A to i v primitivismu i naopak v přerafinovanosti. […] To je naopak nejotročtější služba měšťáctvu v jeho nejhorší právě fasi a podobě. V SSSR platil proto Stravinskij a platí právem za arcireakcionáře a antirevolucionáře, s nímž sovětská hudba nemá nic společného.“ Ve zbývajících asi dvaceti řádcích o tomto skladateli ideolog Nejedlý své výroky ještě graduje: „I hyne proto Stravinský, i jinak ne duch valně tvůrčí, s hudbou západu. […] Stačilo několik málo let a Stravinskij, jak je tomu dnes s celou buržoasní kulturou, stává se minulostí.“

Mnohem více své pozornosti věnoval pak agitpropčík Nejedlý autorům mladým a nadějným, jako byl např. Alexander Mojsejevič Veprik (s. 146n.), který je prý „jakýmsi vůdcem mladých“, v roce 1931 vydal knihu „K otázce třídní podmíněnosti orchestrální literatury“ a pak vytvořil „písňový symfonický cyklus Stalinstan, komponovaný k otevření velkolepé elektrárny Bělorusi pojmenované jménem Stalinovým“. Jestliže za to Nejedlý v roce 1936 takového skladatele oceňoval, samozřejmě nemohl tušit, že všechno to snaživé ideologické plácání Veprika po čase neuchrání před stalinským gulagem, zřejmě už i proto, že byl Žid… -

          Nejedlý-muzikolog byl pro svou extrémní zatíženost ideologickým způsobem myšlení schopen zkreslit jakoukoliv hudebněhistorickou problematiku, hrůznými tlachy zavalil i své – naštěstí ne příliš hojné - texty o hudbě 18. století, především ty o italské opeře v Praze. Prý to bylo panské umění, které ani do dějin české hudby nepatří. Že právě tato hudba vytáhla hudební standard v českých zemích k vysoké evropské úrovni nikdy nepochopil a pražský mozartovský kult, vznik a činnost Mozartovy obce okázale ignoroval. O to nesmyslněji řádil v jiné dobové problematice: když ho požádali o příspěvek do sborníku „1735-1935. 200 let gymnasia v Německém Brodě“, a to o tamějším významném rodákovi Janu Václavu Stamicovi, nezaváhal a napsal – neznaje samozřejmě ani jednu chrámovou skladbu J. V. Stamice, jehož bratr byl katolický kněz – blábol tohoto druhu: „V čem spočíval hlavní zázrak Stamicova nového umění? Především v tom, že dovedl zlomiti církevní ráz dosavadní hudby a že dal své hudbě vyrůsti z pramenů docela jiných, světských a lidových. A v tom jistě se v něm hlásil Čech, člověk katolickou protireformací dokonale vyléčený z klamů náboženské víry, naděje a lásky …“ -

          Samostatnou a velesmutnou kapitolou v muzikologickém působení Nejedlého byla jeho takřka patologická averze k Dvořákovi, jeho žákům a k Janáčkovi, kterou – jako hlava muzikologické katedry filosofické fakulty UK a tudíž i jako vychovatel další generace muzikologů – napáchal v české hudební kultuře škody největší. O tom už bylo napsáno mnoho – ovšem nikoliv v knize Křesťanově, v níž lze k dané problematice zaznamenat jen torso skutečné problematiky a vzájemně mnohdy rozporuplné výroky. Jestliže v poznámce č. 300 své knihy napsal: „… vztah Nejedlého k Janáčkovi nelze redukovat na holou zášť. Na druhou stranu nelze ani zastírat, že Nejedlý Janáčka umělecky nepochopil“, na str. 416 stojí: „…Nejedlého poměr k Leoši Janáčkovi byl patrně složitější a mnohovrstevnější, než se obvykle míní. Oba se zraňovali vzájemným míjením a nepochopením, ale oba zřejmě také byli k sobě přitahováni a tajně bažili po uznání toho druhého“.

          Tady to máme! Výrokem o „tajném bažení“ nám prosťáčkům freudovský psychoanalytik Křesťan zřejmě naznačuje, kolik toho ví on o dosud neprobádaných hlubinách Janáčkova a Nejedlého podvědomí... Navíc nás tento „ediční rada korespondence T. G. Masaryka v Masarykově ústavu“ v dané souvislosti upoutává i svou rafinovanou stylistikou: když v jedné větě dobře slovně opentlíte slovo „patrně“ a v následující slovo „zřejmě“, máte vámi zamýšlenou desinterpretaci zkoumaného historického fenoménu v kupě …

          Ponechávaje stranou „mnohovrstevnější“ problematiku „bažícího“ Nejedlého a v protisměru „bažícího“ Janáčka, neodpustím si otázku: jak vůbec označit člověka, který je profesí vědec, ale je do té míry cloumán primitivními osobními averzemi, že když v roce 1911 vydává knihu Česká moderní zpěvohra po Smetanovi, tak do ní tvorbu nenáviděného Antonína Dvořáka prostě nepojme? Zdůvodní to velice stručně: Dvořákovy opery jsou prý „zjevy tak komplikované, že nutně vyžadují zvláštního, podrobného výkladu.“ A je to. Nejprostší metoda jak vylučovat z dějin…

          Dále už se k muzikologickým pracím Nejedlého v tomto textu vyjadřovat nehodlám. Mým úkolem bylo především poukázat na podřadnosti knihy Křesťanovy, které se ovšem netýkají jen produkce Nejedlého-muzikologa. Proto už jen stručně upozorním na některé další Křesťanovy autorské defekty. Jeden z nich spočívá v hojně uplatňované metodě kumulování slov, jmen, výčtů, bezvýznamných údajů atd., jíž se snaží vyvolat u neznalého čtenáře dojem, že ve své knize o Nejedlém shromáždil prostě vše, co by měl informovaný zájemce o Nejedlého vědět. Ve skutečnosti však Křesťan jako „Kupitel a Vršitel“ znovu a znovu nerozlišuje mezi důležitým a nedůležitým, a přidává a přidává. Jen málokdy tím – nezamýšleně - i pobaví, např. v partii o operaci Nejedlého kýly, nabízeje i literaturu o tomto problému…

          Rozhodně ovšem nechci tvrdit, že v knize Kupitele Křesťana tu a tam nenarazíte na nějaký zajímavý detail. Mou znalost oné chorobně sebestředné bytosti Nejedlého potvrdila i zveřejněná slova jeho někdejšího obdivovatele Josefa Theurera, z nichž vybírám: „…Poznal jsem, že nejvlastnějším jeho ideálem jest jeho >já<, že tomuto se musí podřídit všecko […] Poznal jsem jej jako člověka nanejvýše nesnášenlivého, mstivého až do krajnosti a jako mistra překrucování výroků třebas i písemných /…/“ (s. 99).

          Za cennou mám i dílčí informaci o tom, že Nejedlého svatba se konala v chrámu sv.Víta, a to dokonce ve svatováclavské kapli! To mi připomnělo počínání jiného komunistického Velikána Velikánoviče české muzikologie Jaroslava Volka, který svou kariéru začal se Stalinovými statěmi o jazykovědě a utvrdil ji členstvím ve vševládné partaji, když se však přiblížila Ta chvíle, tak za sebe dal Na Karlově sloužit zádušní mši. Pro jistotu, co kdyby…

          Nelze také nezmínit, že Křesťanův (roč. 1957) vztah k Nejedlému formoval v mnoha směrech Petr Čornej (roč. 1951), který svou vědeckou kariéru začínal 1975 v Kabinetu Zdeňka Nejedlého a od těch dob onoho titulárního velikána uctíval. Neváhal o něm napsat: „… V tomto směru lze tvrdit, že Nejedlý se svým neobyčejně vyhraněným smyslem pro mravní čistotu [tučně tv] po zásluze tepal skandální jevy v českém hudebním světě.“ Původně to napsal ve stati „Hudební klub v Praze“ (Hudební věda 1977, č. 2), kterou přetiskl v rozšířené podobě pod názvem „Hudební klub v Praze (1911-1927)“ ve sborníku, vydaném v roce 1979 Kabinetem Zdeňka Nejedlého, a to pod názvem „Z bojů a českou hudební kulturu“. Své přesvědčení o Nejedlého „vyhraněném smyslu pro mravní čistotu“ otiskl i tam (s. 123).

          Čornej se stal Křesťanovým guru, takže nepřekvapuje, že z jeho citované statě těžil pan rada vydatně hned pro několik kapitol své knihy, do níž navršil i mnoho chvál, týkajících se i kvalifikací značně neobvyklých, např.: „Petr Čornej, největší žijící znalec žen Zdeňka Nejedlého…“ (56). Posléze však poněkud poťouchle předvedl, že v této speciální historické problematice on svými znalostmi překoná i Čorneje, a to když v pamětech Josefa Polišenského vyslídil vzpomínku, jak Nejedlý v roce 1936 opouštíval „pokoj jedné hezké studentky z Moravy na dívčí koleji Budeč často pozdě po půlnoci“ (s. 257).

          Zde jsme ovšem dospěli k bodu, který nelze bez dalšího jen tak přejít. Jestliže je evidentní, že Petr Čornej nese i jako lektor Křestanovy knihy v mnoha směrech zodpovědnost za její odborné podřadnosti, pak je nutné uvažovat i o odborných kvalitách Petra Čorneje. Tento někdejší pracovník Kabinetu Zdeňka Nejedlého má od roku 2000 titul universitního profesora a na internetu si lze přečíst, že „v roce 2012 obdržel cenu Učené společnosti       v kategorii vědecký pracovník za >mimořádný badatelský přínos českému dějepisectví, jehož výsledky kvalifikovaně otvírá i širší veřejnosti<“, dále, že „o pět let později mu byla udělena Stříbrná pamětní medaile Senátu“, a že         „v současnosti je vědeckým pracovníkem mezioborového grantu excelence Kulturní kódy a jejich proměny v husitském období“. Nenastal čas, aby tento i Senátem oceňovaný „vědecký pracovník mezioborového grantu excelence“ něco české veřejnosti vysvětlil? Vždyť uvažme, že při svém opakovaném tvrzení o Nejedlého „neobyčejně vyhraněném smyslu pro mravní čistotu“ dokázal ignorovat např. i jeho zvrhlou interpretaci největšího vykonstruovaného soudního procesu v českých dějinách, tzv. Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, který skončil sérií poprav! Historik a předseda Československé akademie věd Zdeněk Nejedlý přece v sérii rozhlasových promluv proces – včetně těch poprav - jednoznačně schvaloval…!

          Kupitel a Vršitel Křesťan si samozřejmě počíná ještě hůř. Jsa podobně tlachavý jako hrdina jeho veleknihy, sděluje světu už její první větou své „bažení“: „Tolik, již tolik by se chtělo pospíšit ke kolébce našeho hrdiny,“ což vyvrcholí větou poslední: „Neboť jsem Zdeněk Nejedlý.“ Aneb: „Dobaženo jest…“

          K tomu všemu už zbývá pouze připojit informaci pro ty, kdo netuší nic o Křesťanově aktuálním propojení s komunistickou stranou, za což ho její předseda Vojtěch Filip před časem v sídle strany náležitě odměnil, viz http://www.klubspolved.cz/Refer20140416-ar2.htm.

        

© Tomislav Volek