vstupni

Sychra? Krutě živočišná story!

Kdokoliv musel po 2. světové válce prožít v Československu dobu komunistické diktatury, byl jejími deformacemi hluboce poznamenán, často na celý zbytek svého života. Je dobře, že byla pořízena evidence těch nejtragičtěji postižených, tj. popravených a zabitých při pokusu o útěk ze země. Bohužel už nikdo nikdy nedá dohromady to astronomické číslo, představující souhrn let, která museli nevinní lidé nesmyslně strávit v komunistických vězeních, tím spíše pak do žádných statistik nikdy nevstoupí ta nezměrná kvanta tak či onak poničených lidských osudů. Kolik osudů jen z řad mých velice nadaných vinohradských spolužáků gymnázia na Lobkovicově náměstí bylo těžce deformováno jen pro jejich tzv. „buržoazní původ“. Hlupáky systematicky praktikované znemožňování nadaným rozvinout jejich dispozice a přinést tím prospěch celé společnosti poškozovalo ve svých důsledcích všechny. Přitom takových případů bylo „za bolševika“ každodenně bezpočet. Ke škodě nás všech! Já jsem si sice od bolševiků také zažil své, z vlastního rozhodnutí jsem se s těmi lumpy i soudil a poznal tak i zcela osobně míru znehodnocení našeho tehdejšího „třídního“ soudního systému, zažil jsem jeden výslech „v kachlíkárně“ (ministerstvo vnitra) a později ještě jeden – naprosto rozdílný – v Bartolomějské, ale nemusel jsem strávit ani hodinu ve vězení, což bych byl při svém psychickém ustrojení velice těžce snášel, takže z tohoto hlediska nahlíženo jsem tu odpornou diktaturu lidských primitivů prožil a přežil tak říkajíc ve zdraví.

Protože můj osobní archiv má značný rozsah, mohu a chci při svém vysokém věku sloužit i jako hodnověrný svědek nekonečné škály forem, jimiž komunistická ideologie, zaměřená na uchopení moci a poté na zničení „třídních nepřátel“, deformovala životy všech tehdejších československých občanů. Všech! Protože deformovány byly prakticky všechny stránky našeho života, byli svým způsobem – pro ně samé v mnohém jistě nečekaně – deformacemi elementárních lidských norem nutně postihováni i samotní komunističtí výsadníci. Samozřejmě, že oni nebyli postiženi represemi, jak tomu bylo v případě nadaných a lidsky mnohem výše stojících, ale svým způsobem partaj deformovala i je. V tomto příspěvku chci poukázat na určité stránky deformační praxe komunistického režimu u nás na jednom výmluvném vzorku dobových výsadníků, majitelů „červené knížky“, která z nich za komunistické diktatury dělala dobovou variantu feudální šlechty. Na oněch křiklavě oportunních bytostech samých, a to nikoliv ze spodní vrstvy závistivých domovnic, ale výsadníků ze sféry inteligence. Na vzorku těch, které touha po osobním uplatnění, po kariéře a po osobních výhodách všeho druhu propojila i s těmi nejohavnějšími aktivitami komunistické strany, a z mnoha z nich si učinila i poddajné nástroje k postihování jiných.

Ústřední postavou tohoto zvoleného „vzorku“ bude muzikolog Antonín Sychra (1918–1969). Byl to prototyp špičkového kariéristy na poli české muzikologie v údobí po komunistickém puči. Volím ho jako příklad i z toho důvodu, že to byl nesporně nadaný člověk, který měl pro muzikologii četné předpoklady. Pro sféru jeho odpudivých kariéristických aktivit mohu uvést – vědom si neznalosti všech souvislostí (v tom ohledu ať mne korigují ti, kdo vědí více) – jen jednu polehčující okolnost: vinou nějakých zřejmě genetických vad byl postižen jakýmsi onemocněním endokrinologické povahy, jež způsobovalo jak jeho obezitu (v určitých údobích extrémní, což mu u studentstva vyneslo přezdívku „Plynojem Plynojemovič Pupkin“), tak mu po rozhodující část jeho života znemožňovalo normální sexuální styk s ženami, čímž silně psychicky trpěl.

Osobně jsem ho poznal až v prosinci 1950, když jsem byl dodatečně (na základě odvolání) přijat na hudební vědu na FF UK v Praze. V té době tam vládl značný chaos po nedávném zatčení šéfky katedry Anny Patzakové (vysokoškolské profesorky, která sama nikdy vysokou školu neabsolvovala, byla však vždy absolutně věrným nohsledem Zd. Nejedlého, který ji také po únoru 1948 jako ministr do vedení této katedry po prof. Josefu Huttrovi dosadil) a po rozhodnutí Sychry, že ze dvou jemu svěřených kateder (na AMU a na FF UK) se raději soustředí na tu na AMU, kde byl i děkanem. Katedra hudební vědy na filosofické fakultě byla tedy svěřena Mirko Očadlíkovi (1904–1964), který byl krátce předtím mladičkým „revolučním komisařem“ Jaroslavem Jiránkem (1922–2001) vyhozen z rozhlasu. Sychra ovšem na katedře zůstal jako druhý systemizovaný profesor a v následujících letech na ní přednášel především estetiku a vedl estetický seminář. Z hlediska vládnoucí politické moci byl tehdy absolutně „ve flóru“. 1951 vyšla jeho (po odborné stránce hrůzná) kniha Stranická hudební kritika – spolutvůrce nové hudby, jejíž 1953 v NDR vydaný německý překlad Parteiliche Musikkritik als Mitschöpferin einer neuen Musik jednou provždy zajistil – jakožto doklad primitivně dogmatického myšlení v evropské marxistické hudební vědě – jménu Antonín Sychra trvalé „mezinárodní renomé“. Autor tohoto muzikologického zvěrstva byl tehdy odměněn státní cenou, ve Svazu skladatelů byl nejvýše oceňovaným hudebním funkcionářem atd. – prostě typický produkt své nanejvýš odpudivé doby. Vinou vyšší moci jsem se i já stal jeho – evidentně nejneoblíbenějším – žákem. Jednoduše na mně snadno viděl, že nejsem s to jeho výklady bez námitek přijímat. I když jsem se samozřejmě snažil být v jeho semináři naprosto nenápadným červíčkem, byl ve hře jeden faktor, na který mne upozornil náš tehdejší slovenský spolužák Laco Mokrý: „Když on ti vidí na očích, co si o něm myslíš.“

Proti Sychrově „odrazové estetice“ jsem – jsa čas od času vyzván k vyjádření – prostě nebyl s to nenamítat, byť jsem tak činil jen s nejvyšší opatrností. Poprvé tohoto hlasatele „teorie odrazu“ rozzlobila má otázka: proč má být umění chápáno – a dokonce si to klást za úkol – jen jako „odraz“, a tedy jen jakýsi „duplikát“ toho, co už ve společnosti a v životě existuje, snad by mělo už z principu mít ve společnosti jiné poslání. S vyjádřením tohoto druhu mohl semináři dominující pedagog – i s pomocí odkazů na různé autority – ještě jakž takž naložit, ovšem Sychrův odpor k žáku Volkovi se po čase vystupňoval při našem dalším dialogu. To když „Pupkin“ v semináři nadšeně vykládal o tehdejší knižní novince, o rozsáhlém románu ruského spisovatele Vasilije Ažajeva Daleko od Moskvy. Všichni jsme ho samozřejmě museli hned přečíst a pak znovu poslouchat Sychrovo vysoce pozitivní hodnocení onoho nadšení sovětské mládeže, odcházející na Dálný východ budovat – i za extrémně obtížných přírodních podmínek – dálkový naftovod. Jsa Sychrou jednou v semináři vyzván, abych se také k těmto otázkám vyjádřil, nedokázal jsem neříct, že to je sice opravdu úžasné, ale že nadšení samo o sobě obdivovat nelze, že si ještě dobře pamatuji např. nadšení Hitlerjugend pro führera a totální válku. Tím jsem si to ovšem u Sychry rozlil definitivně, jeho nenávistný pohled při tomto mém (vynuceném!) vstupu nezapomenu do smrti. A pak už po mně „jel“ tak, že jsem byl opakovaně v ohrožení, že mne nenechá dostudovat.

Na konci třetího ročníku mi s tímto záměrem zadal jako seminární práci vypracovat referát o Hostinského knize Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom Standpunkte der formalen Aesthetik (Lipsko 1877). Dal mi na to tři týdny. Český překlad této knihy od dr. Emila Hradeckého tehdy ještě neexistoval, musel jsem ji číst v německém originále, a to vedle všech ostatních studijních povinností v tehdy ještě šestidenním pracovním týdnu, během něhož nám osm hodin (!) na fakultě zabíraly přednášky a semináře marxismu-leninismu. Nakonec Sychra můj referát dle očekávání neuznal. Prý jsem v něm nedocenil, jak se Hostinský od Hanslicka – kterého tehdy Sychra interpretoval jako toho nejnebezpečnějšího hlasatele formalismu v hudbě – přes mnohé souhlasné citace z jeho díla „ve skutečnosti“ distancoval. Být autorem v semináři odmítnutého referátu ovšem znamenalo, že na konci roku nedostanu tzv. „zápočet“ ze semináře a má studia tím skončí. Konec školního roku nadešel, náš ročník se shromáždil na chodbě katedry v přízemí Břehové ulice s tím, že prof. Sychra nám bude do indexů zapisovat absolvování jeho semináře. S vědomím, že zápis nedostanu, jsem se už deprimovaný s lidmi z ročníku loučil, když tu náhle dostala životaznalá kolegyně Zuzana Kendyová-Pálová nápad: „Dejte mi všichni své indexy, nepůjdeme tam každý zvlášť. Já to na něj zahraju.“ Měla na sobě elegantní modrý kostýmek, postavu měla hezkou, a jako my všichni věděla, „jak je Sychra na ženský“. Stalo se – a asi po deseti minutách vyšla ze Sychrovy místnosti a tvářila se vítězně: „Podepsal všechny.“ Když jsme byli z prostředí katedry venku, se smíchem nám vylíčila, jak si sedla před Sychru s rozepjatým kabátkem a neskrývajíc své vnady roztomile ševelila a ševelila a podávala Sychrovi jeden index za druhým a on – mezi mlsnými pohledy na její hruď – podpisoval a podpisoval. Když už bylo vše podepsáno a ona začala indexy sbírat, Sychra se prý zarazil a pronesl: „Já to podepsal i Volkovi! – No nevadí, ještě se sejdeme u státnic…“ A tak jsem – díky Zuzaně Kendyové-Pálové, později ještě Vrbové a Studeníkové – prošel Sychrovým seminářem přece jen bez existenční úhony.

U státnic (leden 1955) jsem s ním žádné nesnáze neměl, měl tehdy jiné zájmy a od února 1955 jsem na katedře pracoval jako Očadlíkův asistent. V běžném provozu katedry jsme pak se Sychrou vycházeli bez problémů, jednou (jedinkrát) jsem dokonce získal určité jeho sympatie. Když náhodně přistoupil k mému stolu a mezi knížkami tam zahlédl knihu Ferdinanda Pujmana Zhudebnělá mateřština (Melantrich 1939), zeptal se mne s potutelným výrazem, co té knize říkám. Protože pro Očadlíka byl Pujman velká autorita, museli jsme my jako jeho asistenti tohoto Mistra hojně čísti, chodit na opery, které v Národním divadle režíroval atd. Ovšem Zhudebnělá mateřština vskutku nebyl můj šálek kávy. Už úvodní věta textu této knihy mi připadala tak od věci a navíc nesmyslně vyumělkovaná, že mi trvale uvízla v paměti a s oblibou jsem ji citovával jak ve společnosti, tak když jsem doma unaven ulehal: „Rovnoměrně rozprostře se tělo, pakli padne, pakli svaly ochably.“ Tuto větu jsem také hned Sychrovi ocitoval a oba jsme se rozesmáli, načež on chvíli meditoval na téma, že při četbě některých Pujmanových textů má občas pocit, že si snad místy dělá z čtenářů legraci (čemuž tak zajisté nebylo).

Časem mi však vznikaly se „soudruhem profesorem“ drobné problémy jiného druhu. Příklad: Sychra byl velká držgrešle a mimo jiné si vyřizování své osobní korespondence zařizoval tak, aby s ní chodila na poštu naše mladší kolegyně a čerstvá asistentka Stanislava Zachařová, a vůbec se neměl k tomu, aby jí výdaje za známky a doporučené dopisy proplatil. Když zase jednou přišla z pošty a ukazovala, kolik jí to stálo a neměla přitom odvahu říci si Sychrovi o uhrazení těchto výdajů, udělal jsem to za ni. A zas to byl ten mne nenávidějící Sychra, z očí mu létaly blesky, načež pomalu a vztekle ty peníze na desku klavíru Zachařové vysázel.

Ve dnech tzv. maďarských událostí na podzim 1956 pak došlo k našemu nejkurióznějšímu konfliktu. Sychrovi – děkanovi AMU – v té době a dle jeho vlastního bezprostředního vyprávění i na půdě naší katedry přišlo několik výhružných anonymních dopisů, jak si odskáče to, že z politických důvodů vyhodil z AMU několik studentů a postihl i některé kvalifikované pedagogy. Byl z toho neuvěřitelně vyplašený. Jednoho dne vyběhl ze své pracovny, v ruce držel jakousi pohlednici a vyděšeně volal: „Podívejte se, chtějí mne zastřelit! – Posílají obrázek pušky!“ Požádal jsem o zapůjčení oné pohlednice. Na stránce s adresou byl jakýsi pozdrav, na výtvarně řešené celé stránce byla lehce abstraktní kresba větve stromu s ptáčkem. Po nějaké pušce ani zdání. Řekl jsem to Sychrovi, ukázal mu větev, květy a ptáčka – zahanbeně zmlkl a zmizel ve své místnosti. To byla ovšem jen předehra k tomu nejhoršímu, co následovalo po několika dnech. Jednou v pozdním odpoledni zjistil, že v asistentské místnosti sedím sám, využil toho, přistoupil, přitáhl si otáčivou sedačku od klavíru blíže ke mně, usedl a znovu začal – tentokrát zvlášť vyplašeně – mluvit o výhrůžných dopisech, které dostává. Od toho pak přešel k jakési zpovědi. Abych prý jeho počínání pochopil, že to ve straně mnohdy neměl dobré, jednak jako příslušník inteligence, ale především kvůli svým předkům. Jeho dědeček z matčiny strany prý vešel na Moravě hodně ve známost svými aktivitami v katolické církvi a nejhorší bylo, že rodina si ve 20. letech v průběhu pozemkové reformy pořídila také jeden tzv. zbytkový statek, což prý Sychrovi dlouhodobě kazí kádrový profil: „Vždyť já jsem musel za sebe i za sestru ještě platit milionářskou daň!“ I z toho důvodu prý pak musel jako funkcionář dělat i takové věci, které by byl sám o své vůli nikdy nedělal. – Když už byla doba jeho vysvětlujícího sebeobhajování velice dlouhá a já stále mlčel, nadešla chvíle, kdy už jsem něco říci musel. Vysoukal jsem ze sebe přibližně toto: „Já to všechno chápu, ale pro mne by byla vždy jedna mez nepřekročitelná: kdyby na mně chtěli, abych podepsal vyhození z práce nějakého kvalifikovaného kolegy či žáka jen z politických důvodů.“ Krach! Na kulatém šamrlátku u klavíru sedící Sychra, s jednou nohou přes druhou, se v tu chvíli rozbrečel, oběma rukama si zakryl tváře a šlo z něj jenom přerývané: „Soudruhu Volku, vy máte pravdu, vy máte pravdu.“ V tu chvíli jsem věděl, že je zle, že tohle mi nikdy neodpustí, a nevěda co v té situaci dělat, jsem z místnosti zbaběle utekl, nechávaje tam Sychru samotného…

A neodpustil! Když jsem pak po nějakém čase dělal před komisí konkurs na odborného asistenta, Sychra mne s politickou argumentací deptal opravdu tvrdě. Očadlík kontroval chválou mých odborných kvalit. Kdo ví, jak by vše bylo dopadlo, kdyby v můj prospěch nezasáhla ještě jiná blahodárná síla, které já už dnes ani nemohu jmenovitě poděkovat. Vím jen, že to byla jedna z „dam na děkanátu“. Řadě z těchto úřednic byly časté politické postihy kvalifikovaných sil na fakultě do té míry odporné, že vyvinuly vlastní techniku, jak jim – dle možností – aspoň trochu čelit. Když byla některá z nich povolána, aby při Volkově konkursu psala na stroji zápis, řádně tak učinila. Ovšem tak, že všechny Sychrovy politické námitky proti Volkovi – s kterými on zaútočil hned na začátku jednání – soustředila na první stránku strojopisu. Správnost jejího zápisu stvrzující podpisy členů komise – včetně Sychry – pak samozřejmě stály na stránce poslední. Po konkursu ta andělská dáma kdesi beze svědků onu první stránku přepsala, Sychrovy politické ataky proti mně přeformulovala do neškodné jemnější podoby, tuto nově napsanou stránku pak spojila se zbývajícími stránkami zápisu včetně stránky s podpisy členů komise, a takto upravený text na fakultě předala k dalšímu úřednímu jednání. Na základě takto upraveného zápisu z jednání konkursní komise pak Volek prošel i při projednávání zprávy o jeho konkursu na půdě fakultní stranické organizace... –

Teď však k Sychrovi ještě z jiného konce. Pro zmíněné zděděné onemocnění nemohl mít Sychra děti. V jedné životní situaci mu právě to pomohlo k urychlení jeho kariérního postupu. Tato nečekaná souvislost byla dána jeho členstvím v semináři prof. Jana Mukařovského, v letech 1948–1954 rektora UK. To byla doba, kdy se už významný český strukturalista Mukařovský transformoval v oportunního komunistu, zcela podlehl svým mocenským zájmům a k posílení svých pozic na universitě rozestavoval odchovance svého semináře do různých universitních a akademických pozic. Tak umístil Jaromíra Neumanna ke kunsthistorikům, Františka Černého do ústavu české literatury a Antonína Sychru na hudební vědu. V případě Sychrově pak došlo ještě k dalšímu ujednání. Protože Mukařovského dcera Hana nemohla mít pro někdejší tuberkulózní onemocnění rodinu a Sychra nemohl mít rodinu zase z jiných důvodů, uzavřeli spolu sňatek z rozumu. Sňatek preferovaných výsadníků oné doby. Avšak: v průběhu následujících let se situace obou v mnoha směrech změnila. Zdravotní stav paní dr. Sychrové-Mukařovské (1924–2012) se zlepšil a ona zatoužila po dítěti, jež ovšem nemohla mít se Sychrou, a tak se manželé dohodli – jak nám později sám Sychra vyžvanil –, že si ho pořídí s nějakým zdravým mužem o letní dovolené v Bulharsku. K tomu také došlo, paní Sychrová po čase povila syna, o němž později Sychra mluvil – s úšklebkem a zřídka, ale přece - jako o „našem Bulhárkovi“. Pak však došlo k naprosto zásadní změně i u Sychry: do jeho života vstoupila Milena Zahrynovská (ročník 1941). Vstoupila do něj tak rasantně, že on sám nám (asistentům) po nějakém čase se šťastným výrazem sdělil, že „v něm probudila muže“. Tímto kouzlem všech kouzel se ovšem pro celý jeho zbývající život stala tou vůbec nejdůležitější osobou.

Milena Zahrynovská byla dcerou ruského (původně bělogvardějského) imigranta, který se v Praze oženil s dcerou jednoho hudebního nakladatele. Toho nejméně kvalitního a pro českou hudební kulturu takřka bezvýznamného – Karla Barvitia (1904–1937). O této Zdence Barvitiové, osobě v českém hudebním životě naprosto bezvýznamné, ale už tchýni Sychrově, napsal pak k vrchnosti vždy úslužný Ivan Poledňák heslo do ČSHS, stojí za přečtení. Kdy a jak k Sychrovu osudovému seznámení s půvabnou M. Zahrynovskou došlo, mi přirozeně známo není, ale všichni jsme někdy ke konci 50. let zaznamenali, jak z ní mj. učinil výsadní studentku konzervatoře, jíž byli dáni k dispozici různí pedagogové. Nejsměšnější to bylo v případě Karla Risingera (1920–2008), který dostal za úkol ji soukromě učit harmonii, protože Sychra nabyl přesvědčení, že je nadána i pro aktivity skladatelské. V té době jsme onu půvaby oplývající cca 17letou dívku dosti často zahlédli na hudební vědě v Břehové ulici, jak vychází druhým východem z profesorské místnosti, zatímco Sychra spěchá – se značným opožděním – přednášet. (Další průvodní jevy těchto jejich kontaktů v prostorách fakulty měly po čase až neuvěřitelné exhibiční aspekty, jichž zde čtenáře raději ušetřím.)

Četné příběhy jmenované dvojice se ostatně dály i mimo prostory fakultní. Jeden z nich – pro vyprávění až trochu drastický – zažil jako náhodný svědek náš asistentský kolega Vladimír Lébl. Protože si ještě za studií pořídil rodinu, kterou musel živit (včetně děsivě panovačné tchýně s minidůchodem), dřel po dlouhá léta skutečně jako kůň: svůj den dělil na mnohahodinovou práci na katedře a – jako pohotový klavírista – na večerní hraní k tanci s různými ad hoc poskládanými kapelami v různých podnicích. O jednom takovém večeru v novém luxusním hotelu Jalta na Václavském náměstí nám pak vykládal – přes svou klidnou povahu! – s očima navrch hlavy. Ten večer totiž přišel do Jalty na večeři Antonín Sychra s celou rodinou Zahrynovských: otec, matka i dcera Milena. A Zahrynovští začali baštit, načež zanedlouho přistoupil ke stolu elegantní muž a zdvořile požádal Milenu Zahrynovskou o tanec. Jejich tanců – k nimž jim v kapele hrál i Lébl – bylo několik, načež dvojice taneční parket opustila a kamsi odešla… Sychra si u stolu po boku klidně pojídajících Zahrynovských nervózně kousal nehty a za chvíli vyšel onu dvojici hledat. Za „pátračem“ Sychrou nenápadně vyšel i „stopař“ Vladimír Lébl, dávající si velice záležet na tom, aby ho Sychra nezahlédl. Sychra vyšel na chodbu 1. patra, pak 2. patra. Když dvojice nebyla ani v jiných dostupných prostorách hotelu k nalezení, vrátil se Sychra ke stolu (a Lébl ke klavíru), u něhož zatím dále bezstarostně objednávali a pojídali manželé Zahrynovští. Když se asi po hodině ke stolu vrátila i dcera Milena, byl už Sychra úplně opilý. Následovala prý scéna děsivá i v tom, že vrchní požadoval vysokou úhradu večerních požitků, a když prošacovávaný Sychra u sebe ani tolik peněz neměl, trval vrchní na předložení jeho občanského průkazu. Stalo se a psychicky i fyzicky zdecimovaný universitní profesor Sychra – neschopný pohybu – byl poté odnesen do taxíku a odvezen domů.

Výdajů s půvabnou Milenou měl Sychra skutečné kvantum. Nejméně v jednom případě to pocítilo i zahraničí a epizodní rolička v tom měla jednou připadnout dokonce i mně. Po nějakém konferenčním jednání ve Varšavě se mne totiž prof. Zofia Lissa mezi čtyřma očima zeptala, jestli bych jí nevyplatil určitou finanční částku, kterou si od ní někde na Západě (konference ve Vídni?) vypůjčil prof. Sychra, a kterou bych si pak já od něj v Praze mohl jejím jménem vyzvednout. Já jsem takovou částkou ve Varšavě samozřejmě ani zdaleka nedisponoval, ale požadovaný servis bych odmítl, i kdybych tam takové peníze k dispozici měl, protože od Sychry bych je už v Praze určitě nikdy nevymohl. Ale ptal jsem se, nač je Sychra tak naléhavě potřeboval. „Měl prý nutně přivézt pro nějakou mladou ženu z rodiny nějaký drahý taneční trikot…“ –

Pro Milenu Zahrynovskou a její štěstí se komunistický funkcionář Sychra angažoval všestranně, mj. se dal tehdy najmenovat i do vedení divadla v Karlíně, kde MZ po jeho intervencích získala zaměstnání, dokonce i jako sólistka, třebaže její hlasové dispozice byly velice skrovné. (Kdo by o tom pochyboval, nechť si vyhledá ukázku jejího výkonu na youtube.)

Milena Zahrynovská dala Sychrovi zažít štěstí, jaké by bez ní nepoznal a dokonce mu i povila syna. Během několika zimních dovolených v chatě Hromovka, která tehdy patřila Českému hudebnímu fondu, jsem ho později několikrát zažil. Jezdívala tam s ním babička Zahrynovská, sportovní pohyb neměl žádný. Z dámského prostředí jsem tam jen zaslechl, že chlapec má velké zdravotní problémy (nutnost v pravidelných odstupech měnit krev apod.). Po mnoha letech, když už Sychra nežil a paní Sychrová-Zahrynovská dokázala porodit dalšího syna jménem Sychra (viz dnešní herec Filip Sychra, narozený 1972), jsem v redakci Hudebních rozhledů slyšel, že ten starší z (nevlastních) bratří Sychrů, skutečný Sychrův potomek, je velice hodný a o mladšího osiřelého bratra se stará seč může. Sychru pak sklátila hrozná choroba. Poslední dva roky svého života proležel, dotrpěl 1969 ve věku 51 let. Jeho žák a redaktor Hudebních rozhledů Jan Šmolík, který ho v nemocnici navštěvoval, mě ujišťoval, že jeho zákonná manželka Sychrová-Zahrynovská přicházela svého muže navštívit – aspoň na chvíli – každý den. Nakonec i jí byl dopřán jen krutě krátký život (1941–1986), kratší než Sychrův.

Jako odbornou doušku k nepříjemné problematice, spojené s A. Sychrou, musím dodat ještě alespoň dvě poznámky. Je pozoruhodné, jak někdejší oportunní komunista Ivan Poledňák ve svém velice zkreslujícím hesle o Sychrovi v novém Českém hudebním slovníku osob a institucí zamlčuje v přehledu literatury o Sychrovi kritické statě, které byly o jeho pracích publikovány už za jeho života. Mezi nimi zamlčuje samozřejmě dvě moje (Připomínka historické podmíněnosti muzikologických pojmů a problémů, Hudební rozhledy 16, 1963, č. 18, s. 756–759 a Experiment jako problém hudební syntaxe, Hudební rozhledy 19, 1966, č. 22, s. 680–682, jakož i můj příspěvek v diskusi k Sychrovu článku Normatívna funkcia marxistickej estetiky a naša hudba ve Slovenské hudbě 8, 1964, č. 9, s. 275–276.) Poledňák ovšem „stranicky“ nezamlčuje jen Sychrovy podřadnosti v oné diskusi ve Slovenské hudbě a mé kritické výhrady k Sychrovým pracím, ale např. i výbornou kritickou stať Jaromíra Gelnara Nové metody na starých cestách (Hudební rozhledy 19, 1966, č. 9), na niž – stejně jako na mé statě – Sychra v Hudebních rozhledech reagoval svrchovaně podrážděně. A za druhé: v posledních letech vyšlo několik textů, jejichž autoři vyvolávají dojem, že by na Sychrovy práce chtěli nějak navazovat. Přitom nikdo z představitelů těchto snah evidentně ani nenahlédl do další až enormně dogmatické práce Sychrovy, jak ji představují jeho skripta Realismus v hudbě. Úvod do základních estetických problémů v hudbě, I. díl. Noetika hudebního obrazu (Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1954). I tu jsme museli jako žáci povinně vstřebávat, cpát do sebe její hrůzné nesmyslnosti a při zkoušce je odříkávat: „[…] při zkoumání uměleckého talentu se lze opřít o mičurinsko-lysenkovskou biologii, […] ověřili jsme si, že lze vědecky řídit i vývoj umění, na četných usneseních ÚV KSSS i na uměleckých diskusích v SSSR“. „[…] je zákonem realistického umění – jak to správně vystihl Mejlach – že forma realistického uměleckého díla je vždycky forma obsahová, tj. formování, formální dotváření konkrétního obsahu. […] Samozřejmě, že celá IX. symfonie Beethovenova je obrazem. Ale obrazem je také např. IV. věta jako zachycení scény masové slavnosti.“ Atd., atd. Ze 179 stran textu představuje jeho dobrá polovina naprosto podřadný myšlenkový balast, ve své době ovšem bohatě hmotně odměňovaný, k dnešku pak jen opuštěný, a to bez řádného kritického vypořádání… Poledňák se ve svém slovníkovém hesle (s výjimkou údaje v Sychrově bibliografii) o tomto koncentrátu vědeckých podřadností nezmiňuje ani slovem...

Stručně řečeno: dělá se dnes v tom našem Česku mnohdy skutečně divná hudební věda…