vstupni

Mužík jede na muzikologickou konferenci

Při nejrůznějších příležitostech jsem už upozorňoval na to, jak manželská dvojice Františka a Růženy Mužíkových zásadně poškodila českou muzikologii, a to hned mnoha způsoby. Na jejich příkladu lze dokumentovat, jak snadno mohou být za režimu, založeného na diktátu jedné strany, zneužívány i tak ctihodné instituce, jako jsou university. Katedru hudební vědy na filosofické fakultě University Karlovy deformovali po čtyři desítiletí, samozřejmě v různých údobích v různé míře, podle toho, co jim momentální situace umožňovala. (K tomu viz též mou stať České muzikologické instituce za dvou totalitních režimů, publikovanou v časopise České společnosti pro hudební vědu Muzikologické fórum, č. 1-2/2015, a na mých stránkách VIADONORE). Neméně znepokojivá je však skutečnost, že aktivní působení Mužíkových skončilo sice s rokem 1989, ale jejich odpudivé dědictví zapustilo v oné instituci své kořeny do takové hloubky, že v něm v určitých „plodech“ přežívá dodnes. Navíc se uvedená katedra dodnes nijak od jejich hanebností nedistancovala a její členové s přehlíživostí líných nevzdělanců neberou na vědomí ani existenci publikací, v níž je mj. dokumentováno i hanebné působení Mužíkových. V knize Prověřená fakulta. KSČ na Filozofické fakultě UK v letech 1969–1989 (vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2009) předložili totiž editoři Katka Volná, Jakub Jareš, Matěj Spurný a Klára Pinerová „pěkné čtení“ i o Mužíkových, působících v oněch normalizačních letech samozřejmě ve vysokých fakultních funkcích. Např. Růžena byla v letech 1980–1987 ve funkci předsedkyně celozávodního výboru KSČ vůbec nejvyšším představitelem komunistické strany na fakultě. Jaký postoj ke studentstvu praktikovala, dokládá mj. jeden její dopis ze srpna 1982, v němž nějaké podnikové organizaci KSČ sděluje, že jak děkan, straničtí pracovníci a další funkcionáři na fakultě „dbají o to, aby na studium byli přijímáni především uchazeči z dělnických a komunistických rodin…“. Co to znamenalo pro náš obor? Zmíněná katedra tehdy přijímala a pak produkovala takové muzikologické borce jako jsou Hana Jarolímková, vládnoucí dodnes po komunisticku Hudebním rozhledům, další Mužíky a stranou odkojení veleduchové jako Rafael Brom, Ivan Ruml, Bohuslav Vítek obsadili rozhlasové pozice atd.

Hlavní vinu na dosavadním vytrvalém přehlížení zkázonosné činnosti Mužíkových na fakultě má nepochybně jejich nejdokonalejší odchovanec a dědic jejich praktik Jarmila Gabrielová (*1948), doslova zabydlená v této instituci od roku 1972. Samozřejmě, že část viny na tom, že jí je dodnes ponechána možnost na tomto pro obor tak důležitém pracovišti vytrvale po mužíkovsku škodit, jde na vrub i laciné pasivitě a vytrvalému přitakávání mladších zaměstnanců katedry. Ve svých textech, dostupných i na mých už zmíněných webových stránkách, už jsem o tom leccos napsal a doložil, na neznalost už se nikdo v tomto směru nemůže vymlouvat.

Ale k tématu dnešnímu. Chci jím především muzikologické obci předložit další dílčí svědectví, týkající se jednoho ze zamlčovaných, ale nezapomenutelných projevů mužíkovské podřadnosti. Přitom nemohu nezdůraznit, že psát o bytostech, jako byli František Mužík a na něj přivěšená žena Růžena, lze skutečně jen se sebezapřením, ale chápu to jako svou povinnost. Když ne já, kdo to udělá? Další pamětník Ivan Vojtěch? Cha! Vždyť ten charakterově i odborně problematickou Gabrielovou – a s ní i dědictví mužíkovských praktik – začal několik let po převratu skvěle využívat pro své vlastní nekalé záměry!

František Mužík (1922–1998) představoval bytost charakterově silně deformovanou. Především se vyznačoval závistí vůči nadanějším, výkonnějším, tak či onak úspěšnějším. Ve svých vnějších projevech to byl zakřiknutý venkovský balík, jemuž se evidentně nedostalo ani potřebné společenské výchovy. Jako muž byl prý pohledný, a rád nejednu asistentku pozval na výlet ve dvou. Ovšem Růžena ho právě v tomto směru „hlídala“ přímo nadstandardně. Mj. zařizovala, že každá asistentka musela po třech letech z katedry odejít. S jedinou výjimkou, jíž byla právě Gabrielová. V jejím případě se totiž Frantových pokusů o zálety obávat nemusela. (I na tom bylo možno založit kariéru…)

Mužík velice toužil po kariéře, přitom však byl ve svých společenských aktivitách omezován do svého nitra pohroucenou pochybností o sobě samém. Pokud se nemohl schovávat za svou stranu a za své funkce, byl ve veřejném prostoru velice nejistý. Ukázkový příklad: když jsme jednou na 1. máje, nahnáni do dalšího „velkolepého průvodu pracujících“, postávali na nábřeží a čekali, až se potřebný dav sejde a bude provedena pečlivá evidence přítomných, byla Růžena zrovna na svého manžela naštvaná a úplně z ní vyvřelo, co s ním má práce. Co všechno prý musí dělat pro něj a za něj! V rámci toho sebelítostivého výlevu líčila i to, jak by Franta chtěl mít také klobouk, ale stydí se jít si ho do obchodu vybírat. Donutil ji, aby do kloboučnictví šla s údajem o obvodu jeho hlavy ona, podle jeho přání a pokynů něco vybrala, domluvila možnost případného vrácení, donesla klobouk Frantovi, ten ho doma před zrcadlem ozkoušel, nebyl však spokojen a hnal Růženu zpět do kloboučnictví učinit další pokus a po něm další a další…

Občas se „balík“ Mužík potřeboval před mladšími asistenty tzv. „vytahovat“. V takových chvílích s oblibou naznačoval např. své přímé osobní kontakty na ÚV KSČ, snad díky komusi z blízkého příbuzenstva. Nejodpornější podobu mělo toto jeho vychloubání v době maďarských událostí 1956, kdy se jednou předváděl, že jako důvěryhodný člen strany obdržel od své organizace pistoli, načež nás zval do sklepa, kde by nám střelbou do uhlí předvedl její dokonalou funkčnost. Byl očividně zklamán, když nikdo z nás neprojevil o takový zážitek zájem.

Jako mu dala strana pistoli, tak mu dala – bez habilitace – i titul docenta. Ze dne na den se stal z odborného asistenta docentem. A krátce nato ho jmenovala i děkanem. Nejvyšším mužem na fakultě! Teď mohl mj. rozhodovat i o spoustě žádostí, přičemž evidentní potěšení mu činilo některé zamítat, a právě s takovými případy se před námi rád chlubil. Nejodpornější mi byl, když nám jednou na podzim pobaveně sděloval, jak zamítl žádost jednoho externího studenta o povolení opravné zkoušky (na tomto povolení závisela možnost či nemožnost jeho dalšího studia), a k tomu s pobaveným úsměvem dodal: „A pošlete mu to až v prosinci, ať má zkažené svátky!“

Mezi charakteristické rysy muzikologa Mužíka patřilo, že se nikdy nepodílel na žádné ústavní odborné diskusi. Evidentně v tom mj. hrálo úlohu jeho vědomí o tom, že jeho schopnost slovně reagovat je mnohem pomalejší, než obvykle bývá. Po několika letech však udělal právě v tomto směru kolosální chybu. Když už mu i jeho četné funkce našeptávaly, že jako jejich nositel už přece musí být v oboru opravdu dobrý, rozhodl se jet s vlastním referátem na konferenci, a to dokonce mezinárodní. Samozřejmě nemohl tušit, jak se tam děsivě – a dokonce v mezinárodním měřítku - znemožní. Stalo se tak 30. září 1970 v Brně. Malér tohoto tehdejšího šéfa pražské muzikologické katedry byl o to větší, že právě v tom roce měla brněnská podzimní konference, pojmenovaná Colloquium Musica Bohemica et Europea, pozoruhodně velkou účast i „západních“ muzikologů, a pořadatelé v čele s Jiřím Vysloužilem si proto na ní dali o to více záležet i po stránce organizační. Referáty rozčlenili do několika roundtablů, v jejich rámci vyhradili větší prostor pro diskusi, která se dokonce nahrávala, a každý roundtable pak měl určeného asistenta, který měl po konferenci za úkol diskusi dle záznamu přepsat, aby její písemný záznam mohl být v tištěném konferenčním sborníku připojen za referáty. Jak dokládá v redakci Rudolfa Pečmana roku 1972 vydaný svazek referátů, vyšel tento záměr skvěle v případě všech roundtablů – kromě jednoho – a sice hned toho prvního, v kterém referoval i Mužík a který byl v německé verzi nazván Kompositionsgattungen und Typen der Spätgotik und Reformation in den böhmischen Ländern. To snad v rámci tohoto roundtablu nebyla vůbec žádná diskuse? Konferenční sborník nám na tuto otázku nejen neodpovídá, ale on nezveřejňuje ani Mužíkův referát! Referát pražského ordinária! – Že by zákeřně zafungovali nějací třídní nepřátelé a ve své nenávisti ke všemu pokrokovému referát významného českého marxistického muzikologa ze zálohy zlikvidovali?! Nebo to bylo úplně, ale úplně jinak a česká hudební historiografie oněch normalizačních let udělala vše, aby se Mužíkův brněnský vědecký malér jednou provždy ututlal?

K čemu tam vlastně došlo? V uvedeném roundtablu totiž po Mužíkově referátu přednesl svůj příspěvek erudovaný německý hymnograf Walther Lipphardt (1906–1981), a po jeho doznění pronesl předsedající Švýcar prof. Kurt von Fischer (1913–2003), že nadešla pro vědeckou konferenci velice vítaná situace, protože příspěvky dvou významných odborníků – Lipphardta a Mužíka – se v interpretaci určitých historických pramenů značně liší a my se teď můžeme těšit na diskusi na vysoké úrovni. Po této promluvě von Fischera, tehdy předsedy Mezinárodní muzikologické společnosti, vládnoucího velmi sonorním hlasem, následovala chvíle ticha, do níž Franta Mužík z Duchcova hlasem sotva slyšitelným a se zmučeným úsměvem ve tváři pronesl, že souhlasí s výkladem kolegy Lipphardta. A dost. Ani slovo navíc. – Sálem proběhl nikdy neslýchaný, naprosto zvláštní vzdech údivu, který unikl z hrdel všech přítomných… Naprosto ovšem vypadl ze své role předsedající Kurt von Fischer. Něco takového se mu totiž v jeho profesi a v jeho četných předsednických funkcích ještě nikdy nestalo, takže dlouho nevěděl co říci. On, který předtím spokojeně hlaholil o tom, jak se můžeme těšit na diskusi, má najednou vedle sebe tiše špitajícího vysokoškolského učitele, který sám za sebe tzv. hodil do ringu ručník. Neučinil ani sebemenší pokus o hájení svého příspěvku, ani žádné jeho partie! - A já mohu připojit ještě jedno ryze osobní svědectví, a to díky tomu, že jsem seděl v první řadě konferenční místnosti, hned před stolem s tou kuriózní roundtablovou trojicí. Po Mužíkově slabošské „bezpodmínečné kapitulaci“ (ignorující samozřejmě i jeho dosavadní stranickou výchovu) zůstala Lipphardtova tvář do publika naprosto nehybná, jako tvář zkušeného pistolníka z filmového westernu, ale já viděl i to, jak pod stolem – stojícím přede mnou na pódiu - se jeho břich smíchem přímo otřásal …! Jak by ne: jednalo se o trapas naprosto unikátní, ve vědeckém životě v takové podobě nezaznamenaný - a on byl jeho „kladným hrdinou“…

Tak proběhla a skončila jediná účast vedoucího pražské muzikologické katedry Františka Mužíka na nějaké mezinárodní odborné muzikologické konferenci. Na žádnou další – kromě stranických – už nikdy nejel…

PS. Nelze se ovšem vyhnout otázce: a co Jaromír Černý, tehdy asistent Mužíkův i onoho roundtablu, který ho celý natáčel a do maléru byl zasvěcen lépe než kdokoliv jiný? Až bolí, jak ani po takovémto zážitku nepřestal Františku Mužíkovi lokajsky sloužit a ještě po převratu o něm vydávat i nepravdivá svědectví… Za Mužíka, kterého postupem let těžký alkoholismus z jakékoliv pedagogické práce na katedře vylučoval, po léta na katedře přednášet a přitom se nechat až nestoudně manipulovat. Přistoupit dokonce i na tu ohavnou komunistickou praktiku udělení - de facto rozkazem strany - docentury bez habilitačního řízení! Tímto svým letitým chováním vytvořil Jaromír Černý – bohužel – v našem oboru politováníhodný případ konjunkturálně-služebné kolaborace člověka odborně mnohem disponovanějšího a výkonnějšího s někým, kdo si žádným aspektem své bytosti něco takového vůbec nezasluhoval. Stálo by za to porovnat Černého počínání s počínáním Vladimíra Lébla, který byl po léta nucen pracovat ve srovnatelné situaci, ale dokázal v ní najít a prosadit – i díky své invenci – takové formy spoluexistence, že si nikdy s bolševickým panstvem nezadal. –

Kdo z mladších hudebních historiků se takového srovnávacího úkolu – pro pochopení onoho vývojového úseku české muzikologie velmi důležitého – chopí? Našemu milovanému oboru by to velice prospělo.